Pod váhou magie - Kapitola 4. (1/2) • OurStories.cz ~ naše povídky

Po šokujícím přerušení vysílání se Skye ocitá na banketu starosty Greena.

09.09.2014 (09:00) • Arctic • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 785×

Podle bledých tváří hostů se utvrzuji v tom, že nejsem jediná, kdo vysílání viděl. Od doby, co jsme dorazily s matkou na banket, uběhlo necelých deset minut, avšak přerušení vysílání je jediným tématem, kterému smetánka nyní věnuje největší pozornost. Já, na druhou stranu, bych nejraději na celou událost zapomněla. Celý čas, který jsem měla na přípravu na banket, jsem strávila nad záchodovou mísou, mezitím co mi matka držela vlasy, abych si nezničila účes.

A aby toho nebylo málo, navlékla mě do těch příšerně drahých šatů, po kterých podle ní touží polovina města, a posadila ke stolu, který přísluší zhýčkaným dětičkám bohatých obchodníků.

Naštěstí jsme pospíchaly, a tak nestihla zaregistrovat jak mé modřiny, tak mou vybranou obuv pro tuto akci. Usměju se, když pod sukní spatřím mé otlučené tenisky. Uklidňuje mě, že mám na sobě přece jen něco svého, známého. Dodává mi to odvahu. Připomíná mi to, že nejsem jedna z nich. Ačkoliv tomu ostatní věří.

„Ach, nádherné šaty, slečno Riley, máte výborný vkus! Nová kolekce?" Aniž bych věděla, čí pozornost jsem si to zasloužila, stojí mě všechno úsilí se usmát.

„Ještě aby nebyly, když jsou schopné nakrmit polovinu města."

Gregory Reese, devatenáctiletý potomek dvou velice úspěšných doktorů ve státě, mi věnuje sladký, poněkud zmatený úsměv. Očima nervózně těká mezi mnou a kýmsi v davu. „Mohl bych si přisednout, slečno Riley?"

Nadzvednu obočí. Nenapadá mě jediné téma, o kterém bychom zrovna my dva mohli diskutovat, ale kývnu a ukážu mu na prázdnou židli. Dlaní ruky si uhladí svou blonďatou ofinu do strany a posadí se vedle mě. „Děkuji, slečno Riley."

Rozhlédnu se po banketním sále. Většina hostů je na svých místech, slavnostní zahájení by mělo začít za pár minut. Stůl, u kterého sedíme, je však stále prázdný, i přestože je tabule přichystána pro šest osob.

„Co si myslíte o dnešním přerušení zpráv, slečno Riley?"

V davu očkem zahlédnu svou matku. O něčem zapáleně hovoří se starostou Greenem a jeho synem. Odložila svůj kožený kabát a nyní má na sobě překrásné smaragdové šaty z hedvábí. Výstřih jí zdobí diamantový náhrdelník.

V krku se mi udělá knedlík. Snažím se nemyslet na Noela a na všechny, kteří venku hladoví a riskují svůj život kvůli zatracenému jablku. Opravdu se snažím.

Falešně se na Gregoryho usměji. „Pro dnešek jsem zvracela už dost. Ale díky za optání."

Sálem se rozezní tichá, příjemná hudba jako pokyn pro všechny účastníky banketu, aby se odebrali na svá místa. Ještě stačím zahlédnout svou matku, jak si potřásá rukou se starostou a pak zmizí v davu.

Obrátím se ke svému stolu a zjišťuji, že je u něj o jednoho člena více. Syn starosty Greena, Zeke, mlčky upírá zrak na podium.

Zamračím se na něj. Uvědomuji si, jak moc mi připomíná jeho otce. Štíhlá postava, mohutná ramena, krátký krk, to všechno zdědil po něm. Vlasy černé jako uhel a snědou pleť má sice po matce, ovšem jeho chování, gestikulace a mimika je čistě starostova. A ačkoliv nás odděluje hranice čtyř let, vždy mám pocit, jako by se na mě díval s jistým opovržením.

Gregory se nepřestává usmívat. „Rád bych se s vámi podělil o svůj názor," říká a následujícím proslovem získává mou plnou pozornost: „Podle mě by se popravy mágů měly opět zavést. A teď samozřejmě nemluvím o dnešních, naprosto nezajímavých popravách, které nařídila vláda, aby se zbavila protestů z minulých let. Měli bychom zavést popravy, při kterých tuhne krev v žilách, víte? Pro stvůry jako ony v našem městě není místo. A myslím, že některým z nich to ještě nedošlo. Co myslíte?"

Jsem si naprosto jistá, že výraz, který se mi odráží ve tváři, se ani v nejmenším nepřibližuje představám Gregoryho. Teprve teď si uvědomuji, že mi hoří líčka vztekem a pod stolem prudce svírám lem svých šatů. Překvapuje mě, že jsem mu schopna odpovědět téměř nenuceně, ačkoliv mám choutky ho právě svými schopnostmi přehodit přes celý banketní sál.

„Myslím, že by se všichni měli zamyslet nad tím, Gregory, kdo si ve skutečnosti přezdívku 'stvůra' zaslouží."

„Vy snad se mnou nesouhlasíte, slečno Riley? Copak jste na jejich straně?" říká šokovaně a ve tváři se mu mihne jistá míra znechucení.

Samozřejmě, že jsem na jejich straně, blbečku. Jsem jedna z nich.

Ani v nejmenším mě nezajímá, co si Gregory poví a už vůbec si nemyslím, že mě zrovna on může dostat do potíží. Když však okem letmo zahlédnu, že náš rozhovor pozorně sleduje Zeke, syn starosty, vyděsím se.

Jedno špatné slovo, napadá mě, a pozítří budu vedle Ethana stát já.

V polštářcích prstů cítím známé vibrace a hlava se mi prudce točí, ale i tak ze sebe loudím okouzlující úsměv. „Ale samozřejmě, že souhlasím. Nechceš se na chvíli projít, Gregory," řeknu laškovně. „Třeba si to nedorozumění můžeme navzájem vysvětlit o samotě."

Zdá se, že Gregory na mou hru skáče. Jeho překvapený výraz se mu z obličeje vytrácí a střídá ho slizký úsměv. Na Zeka se podívat neodvážím.

Nestačím si ani pořádně promyslet můj plán, jen ho popadám za ruku a odvádím ho přes celý sál až na chodbu, pryč od svědků. Ignoruji šokující tváře smetánky, ignoruji skutečnost, že odcházím v půli starostova proslovu, jen se soustředím na svůj hněv.

S hlasitým třísknutím za námi zavírám dvoukřídlé dveře a vedu Gregoryho do protějšího kumbálu. Zmateně klopýtá, ale nechá se vést. Svou pravou dlaň mu tisknu k hrudi a tlačím jej dozadu tak dlouho, dokud svými zády tvrdě nenarazí do zdi. Zřejmě je zaskočený, ale podle toho, jak se nechutně uculuje, soudím, že se mu to líbí.

To, co však hodlám udělat, se mu zamlouvat rozhodně nebude.

Svou dlaň přesunu z jeho hrudi a prsty mu silou sevřu hrdlo. Nedokáže se bránit, jen strne na místě jako socha a v šoku na mě pohlédne. Mé tělo žhne, motá se mi hlava, ale nepřestávám očima upírat do těch jeho.

„Jediný, kdo je tady stvůra, jsi ty sám, ty hajzle," říkám. „Ještě jednou si na mě otevřeš tu svou nevymáchanou hubu, tak jsi skončil. Vyjádřila jsem se dost jasně?"

Zmateně zamrká.

„Vyjádřila jsem se jasně?" zopakuji naléhavě. Jeho mlčení mě rozzuří ještě více. Proč na mě tak tupě hledí? Nerozumí snad tomu, co mu vykládám? Nebo snad ...

Opatrně povoluji prsty, které mu svírají krk. Když svou ruku stáhnu úplně, Gregory na mě stále upřeně zírá. Nehýbe se, nemluví, jen zírá.

Dlaně se mi nekontrolovatelně třesou a srdce cítím tepat až v žaludku. Tentokrát to však není adrenalin, který mi pulzuje v žilách a dodává odvahu. Ne. Je to něco jiného. Něco mnohem intenzivnějšího. A daleko děsivějšího. Je to čirý šok.

„Skye?"

S trhnutím se otáčím za známým hlasem.

Děkuju za všechny komentáře, jsem ráda, že se vám příběh líbí :) Snad se i tato kapitola líbila. Kdo je podle vás ona neznámá osoba?

Následující díl »

Autor: Arctic, v rubrice: Povídky » Na pokračování