OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pokerová láska - 4. kapitola

22.08.2015 (12:00) • Kik68 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 755×

4. kapitola

DEREK a KATE, společná večeře

Pomáhala jsem mamince s večeří. Nevím proč, ale chtěla, aby to bylo slavnostní. No, asi kvůli mému návratu, ale to nemuselo být. Nemám ráda honosné večeře, jen vím, že mamka je ráda připravuje.

Pořád se mnou moc nemluví. Je na mě stále naštvaná kvůli tomu stěhování. Jsem fakt zvědavá, kdy tuhle jobovku vytáhne na Dereka. Je mi úplně jasné, že si to nenechá ujít. Tuším nějakou výchovnou lekci.

No, kdyby Derek přijel i s Camilou, nebo nějakou jinou jí podobnou, tak bych se tomu vyhnula. Před návštěvou by mi scénu neudělala. Tedy doufám.

„Dobrý večer, dámy,“ slyším ode dveří Derekův hlas a po zádech mi přeběhne mráz. To bude zimou. Každá dostaneme květinu a mě fascinuje, jak maminčin obličej zrůžověl, jako by dostala kytky od prince Krasoně.

„No, jak se říká, Kate,“ udeří na mě mamka a já se chci propadnout do země. Vychovává mě i teď v jednadvaceti letech.

„Děkuji, Dereku, jsou moc krásné.“ Sice nechápu, proč dostávám růže, ale je to jedno, stejně za pár dní zvadnou. Jo, prostě nemám dobrou náladu. Mamka je naštvaná. Derek evidentně přijel sám a mně se stýská po španělském slunci.

„Není zač, pro krásnou slečnu krásné květiny,“ odpoví Derek a já zírám jak vyoraná myš. Nikdy za celý můj život neřekl, že jsem krásná. Ani nic tomu podobného. Třeba ho v práci někdo praštil do hlavy a on zblbnul. To je tak jediná věc, co mě napadá.

Zírám na něj a on se jen přihlouple usmívá. „Přijel jsi bez přítelkyně?“ zeptám se na jedinou věc, o které vím, že ho naštve. Pamatuji si ten pohled ráno, takže tohle by ho mělo vytočit.

Ale překvapí mě svou klidnou odpovědí. „Přijel jsem úplně sám, krásko. Všechny mé přítelkyně už mě opustily. Asi pro ně nejsem dost dobrá partie,“ dobírá si mě. Legrácky? Tak dobře, taky něco vymyslím.

„No to se nediv, když si žádnou nenecháš ani na týden. On ten Londýn není nafukovací, víš. Možná už tu nebude žádná, která by neprošla tvou postelí, Casanovo.“ Nečekám na odpověď a chci jít pomoct mamince s prostíráním stolu, když se kolem mě obtočí jeho ruce a já cítím jeho hruď na svých zádech. Jsem natlačená na kuchyňskou linku a cítím na svém holém krku jeho dech.

„Já bych o jedné věděl, maličká,“ řekne a mně se zastaví srdce. I dýchání mi jde obtížněji než obvykle. Nádech, výdech. Takhle blízko mužskému tělu už jsem nebyla skoro rok. A neuvěřitelné je, že nepropadám panice.

Nechápu to, za poslední rok jsem vyzkoušela tolik přibližovacích manévrů s osobami opačného pohlaví, ale jakmile se ke mně někdo přiblížil na víc jak dvacet centimetrů, tak jsem byla posedlá myšlenkou zmizet, a to co nejdál.

A teď tu stojím a skoro se opírám o jeho hruď. Možná bych mohla zkusit ještě něco, bleskne mi hlavou a otočím se k němu čelem. Vidím, jak se mu rozšiřují zorničky a jak mělce a zrychleně dýchá.

Je na mě natlačený tak silně, že cítím každý jeho nádech a výdech. Cítím na svých ňadrech tíhu jeho hrudníku a vidím, jak mu přeskakuje na krku žíla. Jo, jsem dobrá v tells*.

Tvrdnou mi bradavky a on si toho musí být vědom, protože jeho levá ruka, která do teď byla opřená o kuchyňskou linku, začíná šmátrat po mém boku nahoru právě k ňadru.

Musím rychle něco říct, nebo nastane katastrofa. „No, miláčku, bylo by dobré, kdyby v Anglii zůstala alespoň jedna žena, která odolá tvému šarmu. Mohli by mě pozvat do nějaké show a tam bych mohla vyprávět o tom, jak jsem to s tebou nedělala. Co?“ šeptám mu do ucha, aby to matka nemohla slyšet.

„Co když mám v plánu dobýt právě tuhle tvrz. Tuším, že to nebude lehký úkol, kotě, ale já mám výzvy rád,“ říká mi, ale já už nereaguji. Snažím se ho odstrčit.

„Prosím, už nikdy mi neříkej kotě, jestli chceš mít někdy v budoucnosti děti.“ Protáhnu se kolem něj a nechám ho tam stát jak tvrdé y.

Vběhnu rychle do svého pokoje a dýchám z plných plic. Sednu si na zem a dám si hlavu mezi kolena. Pomáhá to. Panika se šíří mým tělem pomalu, ale jistě.

Bože, už tak dlouho jsem tohle hnusné, odporné oslovení neslyšela. Mám ho v hlavě od toho dne, co zabili Taylora.

Zhluboka dýchám a snažím se vstřebat ten strach zpátky do sebe. Podle rady psychologa jsem si ve svém nitru vytvořila malou černou krabičku a v ní je ten strach schován. Občas takhle vykoukne ven, ale už jsem se ho naučila ovládat.

„Kate, jsi v pořádku?“ slyším Derekův hlas přes zavřené dveře. Vím, že jsem ho asi vyděsila. Ne, svou výhrůžkou o jeho budoucí neplodnosti, ale tím, že jsem zbledla jako stěna. Vím to, stává se mi to. 

Klepání na dveře neustává a já se musím rychle vzpamatovat, nebo to uslyší maminka. „Prostě mi dej chvilku, ano,“ říkám mu a doufám, že to vůbec bylo slyšet, protože můj hlas nezní vůbec přirozeně.

„Kate, otevři ty dveře, nebo zavolám Mellisu,“ vyhrožuje mi. Vím, že je toho schopen.

Pomalu se pokusím vstát, ale nejde mi to. Moje nohy jsou jako ze želé.

„Není zamčeno,“ odpovídám a už je vevnitř. Sakra, můj pokoj se nějak zmenšil. Dívá se na mě a já vidím, že je vyděšený z toho, jak vypadám. „Mám ti přinést vodu nebo něco?“ zeptá se a mně přijde neskutečné, že je tak milý.

„Ne, děkuji, jen mi dej pár minut a já přijdu k večeři. Prostě na to zapomeň, ano. Jen už nikdy nepoužívej v mé přítomnosti to slovo, prosím.“ Vím, že zním zoufale a že bych to měla vysvětlit, ale to prostě nedokážu.

Klekne si ke mně a pohladí mě po vlasech. Neuvěřitelné. Takhle mile se ke mně nikdy nechoval. Asi se mu muselo něco stát. „Chybí mi tvoje dlouhé vlasy,“ vzdychne a mně se chce brečet. Taky mi chybí.

„Máš pět minut, pak to řeknu Mellise, ať se ti to líbí, nebo ne,“ vstane a odejde. Pitomec se projevil. Sakra, co se stará.

Zvládám se vzpamatovat za pět minut. To je můj osobní rekord. Poprvé když jsem dostala tenhle záchvat paniky, trvalo tři hodiny, než jsem byla schopná promluvit. Možná na těch radách psychologa nakonec něco bude.

Trošku se poupravím v zrcadle a jdu pomoct mamince, ale už to má všechno hotovo.

„Dobrou chuť, děti,“ popřeje nám jako za starých časů.

Po chvilce domácího tlachání mi dojde, že bych si měla promluvit s Derekem o matčině situaci. „Dereku, chtěla jsem s tebou něco probrat.“ Zvedne ke mně ty své krásné oči a já jsem ztracena.

„Ano?“

„Chci, aby mamka přestala pracovat tady v domě. Vím, že tě o to nepožádala, ale určitě chápeš, že se teď musí soustředit hlavně na svoje uzdravení.“ Mám toho na srdci ještě mnohem víc, ale Derek je rychlejší než já.

„To je přeci jasné, jen mě mrzí, že jsem to nenavrhl sám.“ Mám pocit, že se trošku stydí.

„Hned zítra sem pošlu někoho na výpomoc a pak se rozhodneme co dál.“

Dívám se na maminku, co na to řekne. „Chci si nechat kuchyni, nechci, aby se mi tu někdo motal. Když mi bude špatně, tak se o to můžeš postarat ty, Kate,“ řekne a mně se dělá špatně. Já vařit nechci. Nechci být pořád zavřená v tomhle domě.

„Ale, mami, to není dobrý nápad. Víš, že já a vaření - to nejde dohromady,“ snažím se odporovat, ale tuším, že to bude marné.

„Jsi mladá dáma skoro na vdávání, myslíš si, že ti celý život budu vařit, nebo co? No, alespoň vím, proč jsi ze Španělska přijela takhle hubená,“ dívá se na mě a mně je jasné, že dostanu vyhubováno.

„Ještě jsi neřekla Derekovi o tom svém nápadu, co jsi mi přednesla odpoledne.“ A je to tady. Lekce začíná.

„Jaký nápad?“ ptá se Derek.

„Ale to byl jen takový návrh, aby si mamka uvědomila, jak vážně to myslím,“ snažím se z toho vykroutit.

„No, tak mu to řekni, Kate. Ať víš, co si o tom myslí.“ Pane Bože, zač mě trestáš.

„Napadlo mě, že když tu maminka nebude pracovat, že bychom...“ Vůbec ty slova ze mě nelezou.

„No, co?“ Vidím otázky v jeho očích.

„Že bychom se možná měly odstěhovat.“ Tak a je to venku. Hned, jak jsem to vyslovila, chtěla jsem to vzít zpátky. Derek se tváří, jako kdybych mu dala facku. Tak tohle fakt nebyl moc dobrý nápad.

„Proč?“ vyplivl to slovo, jako kdyby se měl zadusit. Evidentně na dezert už dnes nedojde.

„No, když tu nebudeme ani jedna pracovat, tak co tu budeme dělat.“ Sakra, vůbec to nevylepšuji.

Derek se postaví tak zprudka, až shodí židli. Je naštvaný. Ne, přímo zuří. „Jestli se chceš odstěhovat, tak můžeš, ale Mellisa tu zůstane. A víš proč, protože ona je tu doma, což ty evidentně už ne,“ řve na mě a já se krčím. 

„Dobrou noc, Melliso. A omlouvám se ti, že jsem křičel, ale nejsem to tentokrát já, kdo zkazil večeři.“ Políbí mou matku na obě tváře a odejde z pokoje. Ještě se na mě otočí a já vidím, jak z jeho očí lítají blesky.

---------------

*tells – v pokeru = čtení hráče

DEREKŮV krátký pohled na věc

Rozhodl jsem se pro tentokrát strávit večer jen s Mellisou a Kate. Hodně jsem myslel na to, že bych zavolal Isabelle nebo Claire, což jsou kamarádky na sex, ale toužil jsem si užít Kateinu společnost.

Koupil jsem jednu kytku pro Mellisu, tak jako obvykle, a pak mi došlo, že bych měl dát i jednu Kate. Vybral jsem pro ni růže, protože mi připomínají její vůni.

Když jsem jí je předal, tak se netvářila nijak nadšeně. Ale co, dnes mi náladu nezkazí. V kasinu se mi dařilo a mám v plánu v tom pokračovat i doma. To, že je tady, je samo o sobě něco, co mi zvedne náladu o sto procent.

Když si mě začne dobírat kvůli přítelkyni, cítím se nad věcí. Nakonec jsem udělal něco překvapujícího. Periferním viděním jsem zaznamenal, že Mellisa odešla z místnosti a pak si najednou moje ruce začaly žít vlastním životem. Najednou jsem ji měl v náručí.

Držím ji a cítím, jak tvrdnu. Musím trošku odsunout nohy, protože jinak zjistí, na co můj pták právě myslí. Nejradši bych ji ohnul přes linku a ukázal jí, jak jsem neodolatelný. Ona si myslí, že mi může odolat, ale to se plete. Když budu chtít, tak ji dostanu do postele ještě dnes.

Můj pták sebou zaškube v momentě, kdy se ke mně otočí čelem. Cítím její bradavky na hrudníku. Když bych sklonil hlavu jen o pár centimetrů níž, tak bych ji mohl políbit. Soustředím se na její plné rty a na to, jak sladký to bude pocit, až do sebe narazí můj a její jazyk. A pak to vyslovím. To zatracený slovo, který to všechno posralo. Hned jak mi vyletělo z pusy, jsem viděl, jak zbledla.

Na jejím čele jsem zahlédl kapičky potu. To není dobrý. Určitě jsem si právě zavřel dveře k dnešnímu orgasmu.

Proběhla kolem mě s velmi vydařenou výhrůžkou. Ne, že bych zrovna toužil po dětech, ale svůj drahocenný poklad, co mám v kalhotách, si musím hlídat. Mám s ním ještě velké plány.

Přemýšlel jsem, jestli ji nechat být, nebo jít za ní. Musím zjistit, jestli je v pořádku. Přitisknu ucho na její dveře a poslouchám, jestli neuslyším pláč. Nic se neozývá. Jen hluboký nádech a výdech. No, je jasné, že je naživu, což je dobré znamení.

Zaťukám a čekám, až mi otevře. Nic se neozývá. Zeptám se, jestli je v pořádku a ona mi jen odpoví, že potřebuje chvilku času.

No, to by mohlo stačit. Žije a to je to, co potřebuji vědět. Ale místo toho, abych odešel, se toužím dostat dovnitř. A když mi řekne, že je odemčeno, nezaváhám ani vteřinku.

Vypadá trošku bledě, ale jinak žádné stopy po slzách. Takže to znamená, že jsem jí nijak neublížil. Co jsem, sakra, řekl tak hrozného. Kotě říkám každé své přítelkyni, je to tak jednodušší, nemusím si pamatovat jejich jména a oni si ani neuvědomují, proč je neoslovuji křestním jménem. Tohle pravidlo jsem si zavedl asi před pěti lety, když se mi začaly všechny ty holky plést. No, evidentně to s Kate nebudu moct takhle praktikovat.

Je pravda, že u ní to nepotřebuji, její jméno nezapomenu, ani kdyby mi udělali lobotomii.

Nevím, proč jsem ji pohladil po vlasech. Nikdy dřív jsem se jí takhle nedotýkal. Teď ji toužím ochraňovat a šukat, samozřejmě. To bude ten důvod, proč se k ní chovám tak mile. Vždycky vím, co na kterou platí. Prostě se na ně podívám a vím to. Asi šestý smysl.

To, že mi chybí její dlouhé vlasy, je zatracená pravda. Zničila všechny mé mokré sny o ní jen tím, že si je nechala ostříhat.

Ale to, že jí také chybí, mě překvapilo. Tak proč si je, sakra, nechala ostříhat? Třeba to ten idiot po ní chtěl. Jsem si skoro jistý, že tenhle záchvat paniky z jediného slova souvisí také s ním.

Večeře probíhala celkem v klidu a v pohodě až do té bomby, co Kate jen tak hodila do prostoru. Měl jsem sto chutí ji chytnout a začít s ní třást. Jak si, sakra, může dovolit říct něco takového a ještě to myslet vážně.

Všechny ty roky, co jsem si myslel, že jsou moje rodina, jednou větou prostě vyhodila do povětří. Nejradši bych jí zabalil její věci a vyhodil ji ven, ať si dělá, co chce. Sakra, měl bych ji popadnout a zamknout ji ve svém pokoji, dokud nedostane rozum.

Tuším, že pokud tu ještě chvilku zůstanu, tak si ji přehnu přes koleno a nařežu jí tak, že si z toho týden nesedne. Jo, to bych měl udělat.

Radši pojedu pryč, nemůžu s ní zůstat v jednom městě, protože mám na ni takový vztek, že bych mohl vážně říct nebo udělat něco, co se nedá vzít zpět.

Jdu do svého pokoje, ale ještě než zavřu dveře, tak slyším, jak se hádají. Doufám, že jí Mellisa vynadá, a to pořádně.

„Proč jsi mu to musela říct, mami?“ slyším Kate.

„Jen jsem chtěla, aby ti bylo jasné, jak nás obě Derek bere. Jsme jeho rodina, nevím, čemu na tom nerozumíš, Kate. Asi jsi byla dlouho pryč a zapomněla jsi, co pro nás udělal.“ No, aspoň někdo má rozum.

A pak slyším Kate říct něco, co nechci slyšet. „On není naše rodina, mami. Jsme jen ty a já. Copak to nechápeš. Ty tu pracuješ, a to, že bydlíš v jeho domě, z tebe nedělá jeho rodinu. Jak si myslíš, že to dopadne, až si domů přivede nevěstu. Budeme tu na obtíž, obě dvě. Hlavně já. Nebudu tu, až se rozhodne usadit a mít děti, mami.“ Vážně myslí tak moc dopředu. Vždyť nemám ani stálou přítelkyni. Co ji to k čertu napadá.

Nemám chuť dál poslouchat, nejradši bych něco rozmlátil. A tak radši rychle vyběhnu ven a vytáčím číslo své kamarádky na sex, Clairy. Užiji si dnešní noc, i kdyby mě to nakonec mělo zabít. Musím vypustit páru a zapomenout na Kate.

Nastartuji své černé, milované porsche a odjedu do Londýna.

Autor: Kik68, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pokerová láska - 4. kapitola: