Pokerová láska - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Oddechová kapitolka o tom, co dělají Kate a Derek ráno po hádce. Kate také musí udělat jednu důležitou věc, ale to už se dočtete v kapitolce. Tak hezké počtení. :-)

25.08.2015 (14:00) • Kik68 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 693×

6. kapitola

DEREKOVO ráno

Když jsem se vzbudil, bolela mě hlava, jako bych vychlastal celý bar a přitom jsem neměl ani kapku alkoholu. Cítím se sám a opuštěný. Druhá strana postele je prázdná, což se mi nestalo už pěkných pár měsíců. Vždycky tam byla nějaká ta kočička, která by mě zahřála.

Mrknu na budík a zjistím, že jsem překvapivě spal docela dlouho. Abych stihl středeční zasedání rady v Black and Son, mám co dělat. Rychlá sprcha, vyčistit zuby, kouknu dolů a tam žádný pohyb. No, to je vlastně dobře, protože nemám čas.

Musím se ještě zastavit za Tonym. Bude na mě určitě děsně naštvaný, ale to nějak ustojím, tedy pokud mu včera Claire neřekla, co se stalo. Nebo spíš co se nestalo.

Tonyho kancelář je hned vedle té mojí, takže ťuknu na dveře a vletím tam. Holá hlava zabořená v papírech se zvedne a já vidím, že ví. „Ahoj, co tak brzy?“ zeptá se s tím svým vědoucím úsměvem.

„Mám zasedání rady, takže spěchám. Potřebuji někoho na výpomoc domů místo Mellisy, můžeš to zařídit.“ Nechci mluvit o ničem jiném a jsem na odchodu, když se zeptá.

„Má být sexy a mladá nebo výkonná jako Mellisa?“ ksichtí se na mě, debil jeden.

„Nemám náladu na vtípky, vole. Potřebuji jen někoho, kdo by Mellisu na pár týdnu zastoupil.“ Zase se snažím vypadnout, ale on má nějakou povídací náladu.

„No já jen jestli chceš, aby Kate žárlila, nebo ne. Taky by ti klidně doma mohla zahřívat postel, brácho, i když ty si evidentně radši užíváš tady.“ Vidím, jak se jeho tvář mění, a vím, co přijde. „Ty vole, víš, že jsem měl kvůli tobě včera málem infarkt. Co to jako bylo. To si chtěl všechno prohrát v kartách, nebo co? Stálo mě to pěkný nervy a spoustu času, abych to zas vyhrál všechno zpátky.“

Tak to je paráda, teď mě bude poučovat jak hrát poker. „Neměl jsem dobrou náladu a víc o tom nebudu diskutovat. Jsem ti vděčný, že jsi uchránil hotel od bankrotu,“ zašklebím se na něj. Oba víme, že tak hrozný to zas nebylo. „Prosím tě, nezapomeň na tu pomocnici a radši beru někoho staršího, mám v plánu v budoucnosti obsadit postel někým jiným. Už musím letět, mám zpoždění. Ian se zcvokne.“ A už jsem venku z místnosti.

Na zasedání rady jsem přijel jen s desetiminutovým zpožděním, což mi bylo odpuštěno. V práci to bylo moc fajn, bylo toho hodně, tak jsem se nemusel zaobírat jednou hubatou holkou, co mám stále ještě doma. Tedy aspoň doufám.

KATEIN den

Prospala jsem skoro celé dopoledne. Maminka mě přišla vzbudit něco po desáté hodině se slovy: „Miláčku, musíš vstávat, jestli chceš jet se mnou k doktorovi.“ Vyskočila jsem z postele jak laňka. Překvapivě s dobrou náladou. Byla jsem šťastná, že jsme s maminkou večer probraly spoustu věcí, že jsem jí řekla o Taylorovi. To bylo to nejdůležitější.

„Budu za čtvrt hodinky.“ A běžela jsem vstříc koupelně.

V kuchyni byla přichystaná úžasná snídaně a já se dala do jídla. Byla to dobrota. Derek ani neví, o co přichází, když tu nesnídá. Jeho škoda.

„Nemusela jsi tak spěchat. Mám tam být až ve dvě hodiny. Jo, a volal Derek, že nám sem poslal nějakou paní. Taky říkal, že až pojedeme do města, máme si vzít auto i se Seanem, abys nemusela řídit.“ Přistrčila mi kávu a nic dalšího neřekla.

„To je od něj milé. Mami...?“ přemýšlela jsem, jak se zeptat.

„Ano, zlatíčko?“ kývla na mě.

„Kde Derek přespává, když není doma?“ Vlastně jsem ani nechtěla vědět, u koho spí, ale měla jsem pocit viny z toho, že jsem ho naší hádkou vyhnala z domu.

„Jeho kamarád řídí v Londýně nějaký hotel, a tak tam občas přespí, když potřebuje být ráno brzy v práci. Víš, že nikdy nebyl ranní ptáče, stejně jako ty. V tomhle jste si moc podobní.“ Usmála se na mě. „Vlastně když už mluvíme o Tonym, tak chci, aby sis nic neplánovala na pátek. Pozvala jsem ho na večeři. I když po tom včerejším rozhovoru nevím, jestli to nemám odvolat.“ Podívala se na mě zkoumavým pohledem a já ji za to milovala snad ještě víc.

„Tony je ten kamarád? A tys myslela, že by byl pro mě vhodným partnerem?“ Přikývla se studem ve tváři.

„Nemusíš to odvolávat, ale, prosím, nikoho mi nedohazuj, ano. Večeře a nic víc, slib mi to,“ škemrala jsem očima.

„Slibuji, miláčku. Žádné chlapce už ti dohazovat nebudu, ale ty mi taky musíš něco slíbit.“ Dívala se na mě a čekala, až přikývnu. Radši jsem jen pokrčila rameny a čekala, s čím přijde.

„Budeš se občas bavit. Nemůžeš pořád zůstat zavřená ve své vlastní bublině. Nechci, abys zapomněla na Taylora, o to tě nežádám, ale určitě i on by chtěl, abys byla šťastná. Takže mi slib, že časem, až se na to budeš cítit, tak dáš nějakému muži šanci, aby tě poznal.“ Vím, že touží po vnoučatech, ale za prvé jsem ještě moc mladá a za druhé až moc se bojím mužů.

„Dobře, mami, budu o tom uvažovat, ale teď ještě ne.“ S tímhle mým prohlášením byla maminka docela spokojená.

Šla udělat ještě nějakou práci a já začala přemýšlet o tom, koho asi Derek vybral, aby nám tu pomáhal. Doufám, že nepožádal nějakou ze svých milenek. No, to se nejspíš pozná hned, jak se tu objeví. Poznám jeho typ. Dlouhé vlasy, nejspíš blond, dlouhé nohy, hubený pas, větší ňadra (možná silikonový), malý zadek a úsměv od ucha k uchu po prošukané noci.

Jo, tak takovou osobu čekám. A jestli se tu vážně objeví, tak ho zašlapu do země. Už takhle stačí, že si klidně zmizel a mě nechal s orgasmem o samotě.

Na co to k čertu vůbec myslím. Asi potřebuji nové léky.

Než jsem stihla poklidit kuchyň a vymyslet, co si vezmu na sebe, tak zvonil zvonek. Už je tady. Tak teď se předveď, Dereku Blacku.

Maminka šla otevřít a já čekala v obývacím pokoji, který byl obrovský a velmi útulně zařízený. Přesně podle mých představ. Zajímavé, od té doby, co jsem doma, jsem si to tu ještě moc neprohlédla. Nový moderní nábytek, ale ne přehnaně. Koberec, který tu kdysi býval, zmizel a je tu teď vyhřívaná podlaha. Je tu nově vymalováno do světle modré barvy, mé oblíbené. A ty obrazy, prostě nádhera, v některých jsem poznávala oblíbeného anglického malíře J.M.W. Turnera. Netušila jsem, že zrovna tyhle jeho malby by mohly být Derekovy oblíbené.

Brzy budu muset prozkoumat celý dům, co se tu ještě změnilo. Třeba Derekovu ložnici jsem ještě neviděla. Vyhýbala jsem se jí jak čert kříži.

Maminka vešla do pokoje a mně spadla brada. Tak tohle určitě nebude Derekova milenka. Přišla paní, podle odhadu ještě starší než moje maminka, drdol na hlavě, trošku širší postavy, ale vypadala celkem mile. Prostě jako máma od pěti dětí.

„Dobrý den, jmenuji se Abbi Abott a posílá mě pak Black. Prý mě tu potřebujete.“ Podívala se na mne a usmála se.

„Těší mě, já jsem Kate a tohle je moje maminka. Ona tu dělá hospodyni, ale teď potřebuje na pár týdnu volno, a tak jsme se rozhodli pro výpomoc. Jsme moc rády, že jste tu, že, mami?“

No, netváří se moc nadšeně. „Jistě, miláčku.“ Zaskřípe zubama. Vážně to právě udělala. Nechápu to, měla by být ráda, že tu bude mít takhle milou paní.

„Mé maminky si nevšímejte, doteď to tu řídila celé sama a pořád není srovnaná s tím, že musí předat povinnosti někomu jinému,“ řekla jsem na vysvětlenou.

„Chci, abyste věděla, že jakmile se uzdravím, tak už vás nebudeme potřebovat,“ řekla má matka a já kroutila očima.

„Vy jste nemocná? To je mi líto. A nebojte se, bylo mi jasně řečeno, že je to jen dočasné.“ To maminku uklidnilo a konečně se trošku usmála.

„Mami, ukaž paní Abott celý dům a já se dojdu připravit. Pak se taky ustroj a vyrazíme, je to kus cesty, ať nepřijedeme pozdě,“ chtěla jsem ještě něco dodat, ale Abbi mě zaskočila.

„Nebojte se, paní Black, vždyť mi to můžete ukázat, až se vrátíte, já se zatím projdu po Wadhurstu a vy mi zavoláte, až přijedete.“

Vykulila jsem oči. Vážně se chovám jako paní domu? No, asi jo, ale to se musí rychle vysvětlit. I když představa je to příjemná.

Ne, nic. Zpátky na zem.

„To je omyl, já nejsem Derekova žena,“ řekla jsem a doufala, že tím je vše vysvětleno.

„Nevadí, slečno, co není, může být,“ odpověděla Abbi a já chtěla tlouct hlavou do zdi.

„Víš co, miláčku, běž se obléct a já to tu Abbi ukážu,“ zakončila debatu má matka a já jen tajně doufala, že to vysvětlí.

Šla jsem do svého pokoje a vzala si na sebe to, co obvykle. Černý rolák, černé kalhoty a k tomu černý kabát, kdyby byla zima. Když vtom vešla maminka.

„To vážně jdeš v tomhle? Vezmi si sukni nebo šaty, je tam teplo,“ řekla a měla pocit, že problém je vyřešen. „Mami, já tu nemám žádnou sukni ani šaty. Mám jen kalhotové kostýmky. Ty staré věci mi nejsou. Dost jsem zhubla a je mi to všechno velké.“ Naštěstí, dodala jsem v duchu.

„Jak je možné, že nemáš žádné šaty. Ty, která jsi tak ráda nosila, sukni jen pod zadek. Pamatuji si, jak starý pan Black vždycky říkal, že si bude muset pořídit zbraň, aby uchránil tvou čest.“ Smála se, když na ty časy vzpomínala. Tuším, že do něj byla tajně zamilovaná, ale nikdy jsme se o tom nebavily.

„Všechno jsem to nechala ve Španělsku. Myslela jsem, že když je září, tak to v Anglii nebudu potřebovat,“ vyřkla jsem to, aniž bych si uvědomila význam těch slov. Zahlédla jsem ale vrásku na matčině tváři, která tam nikdy nebývala, a pak to přišlo. Znenadání, z ničeho nic.

„Ty se tam chceš vrátit?“ Otázka, na kterou jsem vlastně neznala odpověď. Myslela jsem si, že ano, ale teď když jsem zase s nimi, tak se mi odsud nechce. Cítím se tu dobře. V bezpečí.

„Mami, já ještě vážně nevím, co bude. Nechci se teď rozhodovat. Miluji Španělsko a ty to víš. Ale miluji i tebe a teď je nejdůležitější být tu s tebou.“ Tak rychle jsem skončila v jejím objetí, že jsem málem upadla.

Chvilku mě pusinkovala a já byla šťastná jako už dlouho ne.

Cesta do Londýna nám ubíhala rychle. Sean vyprávěl vtipy a my se smály, až nám tekly slzy. Ale když jsme dorazili k nemocnici, tak nás smích přešel. Najednou jsem si uvědomila, proč jsme tu. A myslím, že maminka taky. Začátek léčby. Bude to hodně náročné. Ale my to spolu zvládneme.

Doprovodila jsem ji až ke dveřím jejího lékaře a zůstala v čekárně. Vím, že jí to bude nějakou dobu trvat, a tak udělám něco pro sebe.

Jdu po schodech až do čtvrtého patra, ve kterém sídlí psycholog. Přečetla jsem si to nenápadně venku. Byla to pěkná fuška vyjít všechny ty schody, ale co se dá dělat. Už rok jsem nejela výtahem, mám velký strach z uzavřených prostor.

Zaťukám a sestřička mě vyzve, abych šla dál.

„Dobrý den, jmenuji se Kate Montgomery a vrátila jsem se teď po dlouhé době ze Španělska. Potřebovala bych se objednat k paní doktorce,“ řekla jsem a čekala, co bude.

„Jistě, vydržte chviličku. Paní doktorka tam má teď pacienta, ale za chvilku bude mít volno, takže jestli vám to vyhovuje hned, tak vás může vzít dnes.“ Páni, to je rychlost. Kývnu na souhlas a přemýšlím, jestli jsem vůbec připravena.

No co, je to doktorka a já to přece nemusím vyprávět. Mám to zapsané v kartě, kterou mám u sebe.

Za deset minut vyšel pacient i s doktorkou a já byla na řadě. Sestřička na mě kývla a poslala mě dál.

„Dobrý den, jmenuji se Kate Montgomery.“ Podávala jsem jí při tom mou kartu. Musím zaměstnat ruce. Jsem hrozně nervózní, když mám o osobních věcech mluvit s cizími lidmi.

Potřese mi rukou a má velmi pevný stisk.

„Dobrý den, posaďte se, já jsem Tammy Clark.“ Usměje se, ale já vím, že to je profesionální úsměv, už jsem ho viděla. Několikrát.

„Takže, vy jste chodila k doktoru Gomezovi? Toho neznám,“ říká.

„Ano, to byl můj poslední doktor. Přijela jsem ze Španělska. Žila jsem tam tři roky. Před tím jsem u žádného psychologa nebyla,“ odpovídám.

Vidím, jak pozorně čte v mé kartě. Naštěstí mi ji ve Španělsku zavedli v angličtině. Podle mého rodného jazyka. Karta mi byla předána na požádání, ale zapečetěná. Takže jsem si ji nemohla přečíst. A doktor Gomez mi doporučil, abych si našla nového psychologa.

„Máte ještě léky?“ ptá se a mě napadá, že to musí asi vypadat blbě, když je tohle první, co ji napadne.

„Ano, mám. Jen si doktor Gomez myslel, že bych měla mít někoho, kdo na mě dá pozor i tady, doma.“ Rozhlížím se po místnosti a vidím spoustu fotek malých dětí. Tuším, že se doktorka specializuje na partnerské krize. Jo, tak to se mě netýká.

„A jak se zatím cítíte, tady ve známém prostředí. Předpokládám, že se cítíte víc v bezpečí, když jste v jiné zemi než ti útočníci.“ Tak ta jde přímo k věci.

„Jo, je mi tu lépe. Dokonce jsem neměla dnes v noci po dlouhé době noční můry.“ To, že se mi zdálo o sexy chlápkovi, vytahovat nebudu.

„To je moc dobře. Určitě se to zlepší, když jste teď doma. Domácí pohoda na takováto traumata pomáhá vždycky nejvíc. Známé prostředí vás nemůže totiž nikdy vyděsit.“ Usmívá se na mě takovým hřejivým úsměvem, že jí to oplatím.

„Domluvíme si oficiální první schůzku na příští týden, co vy na to? Já si zatím pečlivě prostuduji vaši kartu a pak se rozhodneme, jak budeme postupovat. Měla bych vám ale říct, že budu potřebovat od vás ten příběh slyšet. Tak chci, abyste se jeden večer zamkla sama ve svém pokoji a tam si to pomalu prošla. Krok za krokem, přesně, co mi chcete říct. Zhluboka u toho dýchejte. A když na vás přijde nějaký záchvat úzkosti, tak si říkejte, že jste v bezpečí.“ No, tak tohle je tedy úkol na půl roku a ne na týden.

Vrtím hlavou sem a tam a vůbec netuším, jestli je to na znamení souhlasu, nebo nesouhlasu. Ale říkám: „Dobře, děkuji vám za přijetí.“

Odcházím zpět do čekárny, kde musím počkat na maminku.

Autor: Kik68, v rubrice: Povídky » Na pokračování