OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 28. kapitola

27.11.2014 (12:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1148×

Liz

Všechno probíhalo podle plánu. Do svatby zbýval jenom jeden den. William zařídil věci, které jsem já nemohla. Sice velice neochotně, ale zařídil. Když jsem mu vysvětlovala svůj plán, neodpustil si poznámku, že jsem se nejspíš zbláznila. Našel ve městě deset lukostřelců, kteří byli ochotní zradit svého krále. Taky dokázal splnit, že se na moje svatby zúčastní všichni. No, prostě měl napilno. Zatímco já jsem si obstarala ještě jednu zbraň. Krásnou pozlacenou dýku s rubínem v hlavici. Výlety v tajných chodbách měly v tomhle výhodu. Můžeš si vzít všechno, co najdeš, a nikdo se to nedozví. I teď jsem se procházela jednou z mnoha tajných chodeb. Bavilo mě objevovat, kam se můžu dostat a co si přitom přivlastnit. Bohužel jsem se často ztrácela. Ale zatím pokaždé se mi povedlo nějak vylézt.

Narazila jsem na schody. Byla jsem si jistá, že tady už jsem byla. A byli tam i Veragin a Irian. Bez rozmýšlení jsem seběhla tu spoustu schodů a ocitla se v prostorné jeskyni, kde jsem odložila pochodeň do volného držáku. Rozhlédla jsem se kolem. Nic se nezměnilo za těch šest dnů, co jsem tady nebyla. Ze stropu vysokého nejmíň deset metrů pořád odkapávala voda a rozrážela hladinu malého jezírka, které se tady utvořilo. Vzduch byl taky stejně těžký a zatuchlina tady smrděla taky pořád stejně. Abych nezapomněla, podlaha klouzala jako dřív. Vydala jsem se k otvoru, kde jeskyně končila a otevírala se v něco ještě většího. Odtamtud jsem minule slyšela ty hlasy. Protáhla jsem se škvírou - do které by se jeden mně velice známý princ rozhodně nevešel – a ten výhled, co se mi naskytl, byl naprosto impozantní. Ze stropu, jehož vrchol jsem vůbec neviděla, čouhaly krápníky. Některé musely být alespoň pět metrů dlouhé. I tady kapala voda, ale na rozdíl od té druhé jeskyně tady už bylo jezero obrovské. Bylo plné růžových leknínů a řas, které se proplétaly mezi lekníny. Přes celou vodní plochu se táhla lávka. Za jezerem stála chatka s doškovou střechou a malými okýnky. Pochodně byly potřeba jenom na  té straně, kde jsem stála, protože na druhé straně svítilo slunce. Pronikalo dovnitř obrovským otvorem ve stěně a jeho světlo se odráželo v hladině jezera. Bylo tady teplo. Žádné vlhko ani zatuchlina. Až teď jsem si všimla, že se ve stěně nachází ještě jeden otvor, ze kterého právě vylézala nějaká stařena. Záda měla prohnutá jako luk. Kůži seschlou se spoustou vrásek hlavně kolem očí. Měla na sobě staré potrhané hadry, které na ní přímo visely, jak byla hubená. Vlasy byly šedivé a mastné. Klepala dřevěnou holí do kamenné podlahy a pomalu kráčela k jezeru. Za ní se z otvoru přihnaly dvě černé kočky. Ty, na rozdíl od ní, byly vypasené, že se sotva hýbaly. Přitulily se jí k nohám a spokojeně předly. 

„Pojď, drahoušku. Přece bys nezůstala tady. Popovídáme se venku,“ ozvala se stařenka slabým hlasem. Nebyla jsem si jistá, jestli mluví ke mně nebo ke kočce, která se zrovna uvelebovala na jejím rameni. Otočila se na mě a ukázala mi dásně, které postrádaly zuby. Chvíli jsem váhala, než jsem se rozhoupala k chůzi a šla za ní k tomu otvoru, ze kterého svítilo slunce. Zavedla mě na skalní římsu a posadila se ke stolku, který tady byl. „Tak, drahoušku. Posaď se a řekni mi, co bys chtěla. Začarovat sny? Setkat se s někým v iluzi? Nebo poslat snem zprávu? Řekni si. Ale nebude to zadarmo.“ Začarovat sny?! Poslat snem zprávu? Ta ženská je magor.

„O čem to mluvíte? Jak, začarovat sny?“ nechápala jsem a kousek od ní couvla. Znovu se na mě usmála.

„Posaď se, všechno ti vysvětlím.“ Neochotně jsem ji poslechla a posadila se naproti ní. 

„Jmenuji se Kalineil, ale lidé mi říkají čarodějnice, ježibaba, anebo posedlá ďáblem. Mám totiž zvláštní nadání. Umím ovládat sny. Skoro nikdo tomu nevěří, ale jde to. Vždyť i ty jsi měla sny, které jsem ti do hlavy seslala já. Na žádost prince, samozřejmě. To bylo začarování snů. Tenhle proces je nejtěžší, tudíž i nejdražší. Je to pro mě velice namáhavé. Druhá možnost je setkat se s někým pomocí snu. To je o něco lehčí, ale i tak je to namáhavé. A nakonec můžeš snem poslat nějaký vzkaz. V tvojí mysli si najdu, co chceš dotyčnému poslat, a on uslyší tvoje slova, až bude spát. No není to lákavé? Máš zájem?“ vychrlila na mě až moc informací najednou. Takže tahle ženská je čarodějnice, kvůli které jsem měla svoje šílené sny?! Veragine, za tohle tě zabiju.

„Ano, zní to zajímavě. Ale není to nebezpečné?“

„Ale co tě bere, drahoušku! Samozřejmě, že není. Tak co bys chtěla?“ vyjekla rozesmátě a vrtěla přitom hlavou. Nebyla jsem si jistá, jestli to chci vážně zkusit, ale znělo to lákavě. Tak proč nesouhlasit.

„Dobře. Chci se setkat pomocí snů s otcem.“

„S otcem? Jak si přeješ. Ale už jsem ti říkala, že to nebude zadarmo…“ Beze slova jsem si od opasku vytáhla měšec se zlaťáky a položila ho na stůl. Čarodějnice se usmála a vytáhla z měšce tři zlaťáky. „Teď se uvolni a zavři oči,“ promluvila na mě. Okamžitě jsem ji poslechla a zavřela oči. Cítila jsem, jak mi dala na okamžik něco voňavého k nosu, a pak hned další. Když jsem znovu otevřela oči, všude byla tma. Nebo spíš taková černá mlha. Plížila se kolem mě a odmítala ustoupit. Rozhlížela jsem se všude kolem, ale otce jsem nikde neviděla. Najednou se začalo všechno trhat. Mlha mizela a s ní i svět kolem. Brzo už jsem zase byla na skalní římse a sledovala hluboce zamračenou tvář čarodějnice. Mnula si bradu.

„Nepodařilo se navázat spojení, což znamená jediné…“

„Co? Co to znamená?!“ ječela jsem na ni hystericky. Už teď jsem měla špatné tušení.

„Je mi to líto, drahoušku, ale tvůj otec už je mrtvý. Proto ses s ním nemohla setkat. Už není na našem světě,“ vysvětlovala mi a snažila se přitom o smutný tón hlasu. Můj otec je mrtvý? Proč, Bože? Co jsem ti kdy udělala, že mi musíš vzít i moji poslední rodinu? Po tvářích se mi kutálely slzy. Smutku a vzteku zároveň. Ještě před chvilkou jsem si nebyla jistá, že dokážu Veragina zabít, ale teď už ano, a nic můj názor nezmění. Nechal mi zabít otce a skončí stejně.

„Drahoušku, máš nárok na jinou službu. Co si budeš přát?“ ozvala se znovu čarodějka. Zvedla jsem k ní uslzené oči a chtěla zařvat, že už nechci nic, ale pak jsem si vzpomněla na jinou osobu. Znovu jsem zavřela oči a pokusila se uvolnit. To ale moc nešlo. Znovu mi dala přičichnout k bylinkám, zatímco já jsem se usilovně snažila vytlačit všechny myšlenky z hlavy. Když jsem se po chvíli ocitla jinde, zase se vrátily.

Stála jsem v lese na nějaké stezce a všude kolem byla ta divná mlha. Zmenšovala  se a mizela mezi stromy. Na kraji stezky, kde jsem stála, se zjevil černý stín a přibližoval se strašnou rychlostí ke mně. Zastavil tři metry ode mě a začal se smršťovat. Brzo získal tvar lidské postavy. Kusy té podivné mlhy odpadávaly z té bytosti. Po chvilce už tady nestál kus mlhy, ale Nick. Ostražitě si měřil všechno kolem sebe. Měl na sobě jenom černé plátěné kalhoty.

„Liz, co se děje? To už jsem mrtvý? Nebo je to sen?“ ptal se mě, když si uvědomil, že jsem tady taky. 

„Ne, nejsi mrtvý. Je to kouzlo. Věř mi. Ty žiješ a já taky,“ snažila jsem se ho uklidnit. Přešla jsem k němu a sevřela jeho ruce.

„Kouzlo? Ne, to není pravda. Dostal jsem ránu do hlavy a teď blouzním. A ty jsi jen sen…“ přemítal znovu, ale já ho nenechala domluvit. Vzala jsem jeho tváře do dlaní a rychle ho políbila. Na okamžik strnul. Odtáhla jsem se od něho. „Takže to opravdu není sen?“ zeptal se pro jistotu. Přikývla jsem a on si mě okamžitě přitáhl k sobě a silně mě objal. „Jsi v pořádku? Neublížil ti nikdo?“ ptal se mě znovu. Musela jsem se zasmát.

„Nikdo mi neublížil, ale já brzo udělám opak…“

„Cože?! Co chystáš?“

„Pomstu, Nicku. Můj otec… náš král je mrtvý. A já ho pomstím,“ vysvětlila jsem mu a sledovala jeho zděšený výraz. Už chtěl něco říct, ale vtom se začal vzdalovat. Jako by ho něco táhlo pryč. I mě něco tahalo pryč. Křičela jsem a viděla, že i on křičí, ale neslyšela jsem nic. Zhluboka jsem se nadechla a opřela o židli. Z druhé strany stolu se na mě usmívala čarodějka. Stiskla mi ruku.

„Byla jsi tam už moc dlouho. Musela jsem tě dostat pryč. Myslím, že bys měla co nejrychleji odejít do své komnaty. Ráda jsem tě poznala. Budu se těšit, až tě znovu uvidím,“ promluvila ke mně a zvedla se od stolu. Odešla i s kočkami do jeskyně, ve které se teď ozývalo klapání její hole. Taky jsem se zvedla a rozběhla se k mostu přes jezero. Musím do komnaty, určitě mě hledají. Neukázala jsem se v hradě celý den. Protáhla jsem se úzkým otvorem a proběhla celou kluzkou jeskyni. Na zdi jsem si vzala pochodeň a vyběhla schody. Tak jo, rovně? Doprava? Doleva? Kam? S mým orientačním nesmyslem bylo dost těžké najít cestu zpět.

Vběhla jsem do komnaty v pravou chvíli. Někdo klepal na dveře. Rychle jsem si oprášila košili a kalhoty a došla otevřít. Nia stála na chodbě a za ní byl zástup dalších žen.

„Má paní, tohle jsou služebné, které se postarají o vaše vlasy,“ řekla mi a já jim ustoupila z cesty. Neměla jsem náladu na nic, ale nemůžu jim kazit radost. Nechala jsem je, aby se mi hrabaly ve vlasech, i když jsem se u toho cítila jako mládě gorily, které jeho starostlivá matka obírá.                 

Ráno jsem se vzbudila brzy. Lépe řečeno – Nia mě vzbudila brzy. Prý abychom všechno stihly. Nejdřív mě navlékla do těch šatů. Sice netuším, odkdy jsou svatební šaty modré, ale musím uznat, že jsou hezké. Pak zavolala ty ženy a znovu mi na hlavě vytvořily něco příšerného. Podle nich samozřejmě krásného. Ještě mi přidělaly závoj a na nohou mi zašněrovaly boty. Připadala jsem si jako naprosto neschopná, že mě nenechaly ani ty boty zavázat. Nestačila jsem ani mrknout a už mě tlačily na chodbu. U dveří jako vždy stál William a teď společně se mnou vyrazil ke schodům.

„Je všechno připraveno?“ špitla jsem k němu a přidala do kroku, abych mu stačila.

„Ano. Ale pořád si myslím, že je to šílenost,“ ujistil mě. Ušklíbla jsem se na něj a dávala si pozor, abych se neskutálela ze schodů dolů. V těch botách to bylo celkem obtížné.

„O to taky jde. Musím vymyslet něco jedinečného, aby si to ten bastard dobře zapamatoval. Hlavně to musí proběhnout v tu určitou chvíli…“

„Já vím. Říkala jste mi to nejméně desetkrát.“ Znovu jsem se na něj zašklebila. To už jsme vyšli na vylidněné nádvoří a zamířili k velké katedrále. Přišel k nám Veragin. Chytil mě za ruku a dovedl do katedrály. Ta už byla celá zaplněná lidmi. Čekalo se jenom na mě. Veragin mě vedl uličkou až k oltáři. Rozhlédla jsem se kolem. I v patře byli lidi. Zastavili jsme se před oltářem, kde stál kněz v bílém rouchu vyšívaném zlatou nití a máchal kolem sebe kadidlem. Začal vykládat něco v řeči, které jsem nerozuměla. Nejspíš starosalvetština. Každý národ měl svůj vlastní jazyk, ale jinak používaly společnou řeč. Kněz už řval na celou katedrálu a pořád máchal kadidlem. Trvalo ještě značnou chvíli, než kadidlo odložil a přistoupil k nám. Vzal do dlaní naše spojené ruce a znovu začal v tom podivném jazyce. Poznala jsem, že mluví k Veraginovi. Brzo skončil a díval se na svého prince s očekáváním.

„Okael,“ odpověděl. Nejspíš to mělo znamenat ano, ale to mě moc nezajímalo, protože se kněz otočil ke mně. Ale v tu chvíli se do oltáře před námi zabodlo deset šípů. Byly zabodnuté tak, aby vypadaly, že mířily na mě. Přesně to jsem chtěla. Vykřikla jsem a rozběhla se pryč. Přitom jsem si nevšímala zděšených pohledů všech lidí.

Doběhla jsem do komnaty. William tady byl taky, ale nařídila jsem mu, aby počkal v tajné chodbě. Nasadila jsem vystrašenou masku a pokoušela se brečet. Což jde těžko, když máte chuť smát se, že vám všechno dokonale vychází. Nemusela jsem čekat dlouho a přihnal se Veragin. Přistoupil ke mně a objal mě.

„Uklidni se, Elizabeth. Vrátíme se, ať může obřad pokračovat,“ zamumlal mi do vlasů. To tak!     

„N… ne!“ snažila jsem se o vyděšený hlas.

„Odmítám opustit komnaty do té doby, než budu mít na hlavě korunu a všichni mi budou přísahat, že mi neublíží. Vždyť mě chtěli zabít!“ vykřikla jsem a odtáhla se od něj. Zatvářil se zmateně a na chvíli sklonil hlavu.

„Tak dobře, jak si přeješ,“ prohlásil a zmizel pryč. Musela jsem se ovládat, abych nepropukla v hysterický smích. Všechno mě poslouchá. Každý udělá, co chci. Začíná se mi to moc líbit. Škoda, že s nimi nemůžu hrát o něco déle. Došla jsem ke stěně a pustila Williama dovnitř. Uznale se usmíval.

„Přiznávám, že to byl skvělý plán. On opravdu udělá všechno, co si poručíte.“

„Já vím. Teď už si můžeš odpočinout. Zbytek zvládnu sama.“

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 28. kapitola: