Prodaná 20 • OurStories.cz ~ naše povídky

Doufala, že až spolu budou žít po všech stránkách jako manželé, bude vše v pořádku. Jenže i pak cítí, že to není jak má. Něco uvnitř ví, že tohle není v pořádku, ačkoliv si to její hlava odmítá připustit.
Velmi brzy však zjistí, že to je v jejich manželství ten nejmenší problém...

26.09.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 624×

* 20 *

Celé ty čtyři dny myslela na to, že konečně budou spolu jako manželé. I přes to, jak si rozuměli a ona s ním byla šťastná, nebylo to úplné. Cítila to.

Možná proto nebyla ani nervózní. Spíše nedočkavá. Albert šel vedle ní. Byl už takový jejich zvyk, že ji večer vždy dovedl k její ložnici a políbil.

Zastavila a on se na ni překvapeně podíval. Její ložnice byla o dveře dál, tady byla jeho.

Přistoupila k němu ještě blíž a opřela se dlaněmi o něj. Políbila ho. Nic pro ni nebylo přirozenější, než být s ním. Žádná tajemství ani ostych. Choval s k ní vždy tak přímo a bezprostředně, že ji to strhávalo, chovat se k němu stejně. A to co mělo nasledovat, bylo to nejpřirozenější, co mezi manželi mohlo být.

Chvíli mu trvalo, než mu to došlo. Doteď měl dlaň jen zlehka položenou na jejím pase. Okamžitě si ji ale přitáhl až na sebe a políbil ji tak, že pokud kdy pochybovala, zda o ni má zájem, tak veškeré pochybnosti padly.

Nepatrně se pousmála.

Cítil to. Na kratičkou chvilku odtáhl tvář. Jakoby jen v ujištění, jestli to pochopil správně. Netušila jak se tváří, ale uvnitř cítila nedočkavost a vzrušení.

Znovu se k ní přitiskl rty a za zády uslyšela cvaknutí dveří. Jednou rukou ji tisk k sobě, zatím co ji zatlačil dovnitř, aby druhou rukou dveře zavřel. Hlasitě za nimi bouchly, jak je za nimi zavřel, aniž by se po nich ohlédl. Celou jeho pozornost měla ona.

Líbal ji, až jí docházel dech a dlaněmi přejížděl po zádech. Najednou se odtrhl. Vyjekla, když ji dlaněmi sjel na pas a otočil ji zády k sobě. Stihla jen zahlédnout, jak se i přes vzrušení trochu potutelně usmál.

Pak už se zase sklonil a políbil ji na krk. Vnímala, jak ji postupně rozepíná šaty. S každým dalším kouskem její odhalené kůže sjel rty níž.

Cítila vzrušené mravenčení pod jeho dotyky. Ani si nevšimla, kdy je rozepl úplně. Najednou byly prostě dole. Otočil ji zase k sobě.

Chvíli se pásl pohledem na ni, než znovu zaútočil na její rty.

Aniž by se od ní odtáhl, začal povolovat i svoje oblečení. Ochotně mu pomáhala a zároveň si užívala tu možnost se ho konečně dotýkat. Odtrhl se, jen aby si košili přetáhl přes hlavu.

Bylo to zvláštní, po tak dlouhé době, co byli spolu, co ji líbal a objímal, konečně se ho volně dotýkat. Přejela dlaněmi po hladké kůži na jeho hrudi a pak dál na záda. Pod prsty cítila hru svalů, jak ji sevřel a položil na postel.

Přejížděl jí po těle, jako by si ho chtěl zapamatovat. Každičkou její část a jí se z toho vzrušením svíraly útroby.

Vnímala, jak mu touhou ztěžkl dech a jak je vzrušený. Přejel jí dlaní po stehně a šetrně se jí vklínil mezi ně.

Zabořila mu prsty do kůže zad, když pomalu pronikal do ní a pak je oba dohnal k vyvrcholení.

Vyčerpaně zůstali ležet vedle sebe. Teprve až se mu zklidnil dech, otočil se na bok. Sledoval ji a pak prsty začal přejíždět po její hrudi a břiše.

Přetočila se k němu. Na tváři mu hrál spokojený úsměv.

„Na tohle stálo za to si počkat.“ Sklonil se nad ni a ještě jednou ji políbil. „Na tebe.“

* * *

Probouzela se do slunného rána. Byla sama, ale jeho vůni ještě stále cítila všude okolo. Sklouzla nohama na podlahu a přeběhla spojovacími dveřmi do svého pokoje. Určitě by se nikdo nepozastavil nad tím, kdyby ji našli v jeho posteli, ale rozhodně by se tomu raději vyhnula.

Oblékla se a vyrazila dolů, ještě než přišla její komorná, aby jí pomohla.

„Dobré ráno,“ usmála se na Alberta zářivě.

Okamžitě jí to oplatil.

K jejímu zklamání už se zvedal od snídaně. Rozhodně ale nespěchal tolik, aby ji jen tak minul. Přitáhl si ji za boky k sobě a políbil.

„Nejraději bych si tě sám vzbudil, ale musím vyřídit nějaké pochůzky ve městě.“ Jeho hlas ji nenechával na pochybách, jak by to buzení probíhalo.

„Rozhodně bych neprotestovala.“ Ta představa se jí více jak zamlouvala.

* * *

Další dny jako by si snažili vynahradit ty první týdny. Stejně jako ve všem ostatním si dokonale vycházeli vstříc a rozuměli.

Jenže ten pocit, který cítila předtím, ten stále trval. Něco nebylo v pořádku. Ať se to snažila potlačit jak chtěla. Raději se rozhodla zabavit jinak, než těmito bláznivými myšlenkami.

Albert byl zase pryč a tak se rozhodla konečně pro tu dlouho odkládání cestu do města. Dvakrát tam už s Albertem byla. Cestu si pamatovala dobře.

Vlastně ji cestou i napadlo, co by bylo potřeba dořešit.

Albert to možná hodil za hlavu, ale ona nemohla. Rozhodně nechtěla mít zbytečné rozepře s místním knězem jen kvůli nějaké malichernosti.

Vešla do kostela. Byl s láskou opečovávaný. Nikde nebylo ani smítko prachu a na oltářích čerstvé květiny. Nebyl velký, ale doslova vítal každého, kdo vstoupil dovnitř, poklidnou atmosférou.

„Pozdrav Bůh.“

Otočila se po hlase a pozdrav ženě oplatila.

„Hledám otce Jacoba.“

„Není tady, ale brzy by se měl vrátit. Šel učit mlynářovic kluka.“

„Počkám na něj.“ Vyšla znovu ven. Bylo krásně a ona nastavila tvář slunci. Nespěchala, nebylo kam. Po chvíli ji ale čekání přestalo bavit. Náhon i mlýn viděla odtud, tak se mu vydala naproti. Podle slov farní hospodyně už by se měl stejně objevit každou chvíli naproti ní.

Došla až ke mlýnu. Chvilku zaváhala, ale vešla na dvůr. Byla téměř u dveří, když zaslechla dva rozčilené hlasy. Nešlo je přeslechnout i kdyby se snažila.

„Měla bys s ním promluvit.“

„Nemám důvod.“

„Vždyť je proti Bohu i zákonu to co provedl!“

„Dříve vám to nevadilo.“

„Ale teď si dovedl ji!“ Slyšela, jak je otec Jacob rozčilený, až mu přeskakoval hlas.

„Já vím, že jsem jeho žena a to mi stačí.“

„Tohle nemůžeš...“

Otočila se a rychle vykročila pryč. Ti dva rozhodně neměli zájem, aby je kdokoliv další slyšel a ona nechtěla strkat nos do cizích záležitostí...

Před mlýnem vrazila do klučiny, který se bezhlavě hnal dovnitř. Oběma dlaněmi něco svíral a raději by dopadl na zadek, než aby to pustil.

„Chytil jsem žábu!“

Vzhůru k ní se obrátil rozzářený dětský obličejík se šmouhami od bláta.

Zůstala na něj zírat. Opatrně rozevřel ruce, aby ji mohla zahlédnout. Asi se bál, že mu nevěří. Ona ale spíše nevěřícně zírala přímo na něj.

I přes tu umorousanou tvář zřetelně viděla tu neskutečnou podobu. Bradu měl jinou, ale jinak byl Albertovi podobný tak, že nepochybovala ani na okamžik, co je ten klučina zač.

„Ježiši.“

Chlapecká tvář se zachmuřila.

„To se neříká!“

S tím se otočil a běžel se pochlubit dovnitř.

Najednou jí ta slova těch dvou začínala dávat naprosto nový význam. Naprosto šílený a zároveň si to nedokázala vysvětlit jinak...

Podebrala si šaty a rychlým krokem vyrazila zpátky ke kostelu.

Hospodyně už uvnitř nebyla, byla za to vděčná. Proběhla rovnou dozadu. Srdce jí bušilo jako zvon a v uších hučelo. Začala bezhlavě prohledávat police. Bylo jí jedno jaký nepořádek za sebou nechává.

„Co to...“

Vyděšený hlas za jejími zády ji trochu probral.

Otec Jacob stál ve dveřích. Zhrozeně hleděl na tu spoušť. Teprve pak vzhlédl k ní.

Svírala ještě desky s dokumenty. Hleděl na ni několik dlouhých tichých vteřin. Křečovitě držela desky v rukou a ramena se jí rozčílením zdvýhala. Hodlala zjistit pravdu, i kdyby se s ním měla rvát.

Semkl pevně rty a přešel opatrně mezi dokumenty až k polici kus od ní. Vytáhl svazek lejster a podal jí ho.

Mlčky jej rozevřela.

Nepromluvil už ani slovo. Ticho narušovalo jen šustění papíru, jak otáčela jednotlivé stránky.

Věděla to. Docházelo jí to, ještě než to našla.

Ztěžka dosedla na zem. Zírala na papír před sebou.

„Mrzí mě to.“

Nebyla schopná na to reagovat. Jen mlčky zírala na pět let starý oddací list svého manžela.

* * *

O tom, čí je ten chlapec, museli vědět všichni z okolí. Ta podoba nešla utajit. O tajném sňatku ale věděl jen otec Jacob. Teď už se vůbec nedivila tomu, proč cítil takovou zlost na Alberta. Nemohl promluvit a musel přihlížet, jak si přivedl další manželku.

Jela jen krokem, protože se potřebovala uklidnit a přemýšlet. Vrátila se tak až téměř za soumraku.

„Eleanoro! Probůh, kde jsi byla!“

Okolo ní se sevřely paže.

„Ve městě.“ Její odpověď byla spíše jen automatická reakce. Její hlas zněl jí samotné dutě a cize.

Cítil, jak je napjatá.

„Co se stalo?“

Pátravě se ji zahleděl do tváře.

„Viděla jsem tvého syna.“

Všimla si, jak ztuhnul. Jeho paže z ní sklouzly.

„Nikolase,“ hlesnul v pochopení. „Je mi hodně podobný.“ Zdálo se jí to nebo to řekl s hrdostí?

Znovu ji položil dlaně na paže a přejel jí po nich v uklidňujícím gestu, tak jako mnohokrát předtím.

„To ale nic neznamená. Prosté mladické uklouznutí...“

„Cože?!“ Odstrčila ho. Nevěřícně na něj hleděla. Nechápala, jak tohle vůbec mohl vypustit z úst. Navíc tak klidně. Jako by o vůbec nic nešlo.

„Taky nejsi svatá. Nemáme si co vyčítat.“

Ustoupila o další krok od něj. Nechápavě na něj zůstala hledět. Měla pocit, jako by se všechno okolo zbláznilo, nebo jen ona.

„Byl jsem ochotný uznat i tvoje dítě. Je jenom fér, smířit se s tím mým.“

To přece nemohl myslet vážně! Hleděla na něj, jako by ho viděla poprvé v životě. Kázal jí tu o spravedlivosti a zatím podvádí všechny okolo sebe. Vyrazila ke schodům.

„Proboha, vždyť na každém rohu běhá nějaký levoboček... Eleanoro!“

Jeho poslední výkřik se ztratil v zabouchnutí dveří.

Opřela se o ně a zhluboka dýchala.

Lhal jí, celou dobu jí lhal. Vždyť ani nebyla jeho žena! Celé jejich manželství bylo podvod!

Lhal, aby ospravedlnil svého syna a bylo jí jasné, že by nějakou lež našel i pro své manželství.

Nehodlala poslouchat další jeho zcestné obhajování. Přeběhla ke spojovacím dveřím a zamkla je taky.

Teprve pak tam zůstala stát. Čekala slzy, ale žádné nepřišly. Byla zdrcená, ale spíše z toho co udělal a že mu celou tu dobu slepě věřila.

Dosedla ztěžka na postel a přitáhla si kolena k hrudi. Znovu si vybavila jeho tvář. Nezměnila se ani trochu, ani to s ním nehnulo, když mu to vmetla do tváře. Byl přesvědčený, že je to v pořádku. Stále více si uvědomovala, že on na tom opravdu neviděl nic nepatřičného.

On snad věřil, že to jen tak přejde, že takhle budou žít...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování