OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletá ~ 17. kapitola



Prokletá ~ 17. kapitola Eleanor si už myslela, že bude klid, ale komplikace ještě zdaleka nekončí. Vše totiž vyplouvá na povrch jen velmi pomalu, záleží jen na tom, co udělá, aby se její život stal normálním.

Ten hebký, hluboký hlas ve mně vyvolal až neuvěřitelný pocit náhlého štěstí. Vyskočila jsem na nohy a konečně spatřila Shaynea, kulhajícího k Liamovi. Vypadal hrozně, ostatně dost podobně zřízený jako Liam. 

Muž s jizvou přes tvář se otočil a hodných pár sekund na svého soka zíral, zřejmě nemohl uvěřit, že je možné, aby Shayne ještě žil.

„Ty!“ zavrčel. Shayne se jen usmál. 

„Ano? Já se nevzdávám tak snadno, Liame.“

Během několika následujících sekund se mi naskytl nezapomenutelný pohled. Oba muži se proměnili do své reálné podoby a vrhli se jeden na druhého. Jediné, co jsem v tom neuvěřitelně rychlém souboji stihla vidět, byla Liamova zdánlivě zakrvácená křídla společně se Shayneovými černými. Pírka létela vzduchem a já viděla pouze jakési skrvny, které se až nebezpečně rychle míhaly kolem sebe. Pak se oba zastavili. Nebo se mi to alespoň tak zdálo.

Jeden padal k zemi a druhý ho uchopil pod krkem.

„Zavři oči, Eleanor,“ doneslo se ke mně. Automaticky jsem poslechla, pevně zavřela oči a přitiskla se ke zdi. Uslyšela jsem dunivou ránu a poté mi cosi horkého dopadlo do tváře. Bylo to téměř stejné, jako když vás někdo postříká horkou vodou, ale něco mi říkalo, že to voda nebude.

Váhavě jsem otevřela jedno oko, následně i druhé. Z hrdla se mi vydral přidušený výkřik.

Shayne ke mně okamžitě přiskočil a sevřel mě ve své pevné náruči, ačkoli mu to muselo vzhledem k jeho ranám působit bolesti.

„Nedívej se tam, dobře? Zavři oči, psst, zavři je,“ pronesl ke mně tiše. Jeho hlas mě uklidňoval natolik, že jsem byla schopná poslechnout.

Už jsem moc dobře věděla, co mi postříkalo obličej i šaty. Co postříkalo i celou zeď za mnou. I co byla ta dunivá rána.

To, jak Liamova mrtvola dopadla na zem. 

Možná se cosi ve mně radovalo, že je konec, že už se ke mně nikdy nepřiblíží; ale ta druhá část, ta lidštější, mi napovídala, že bych takhle přemýšlet neměla.

„Dobře, teď necháš oči zavřené, ať se bude dít cokoli, dobře? Odvedu tě pryč, ale musíš mi slíbit, že neotevřeš oči.“

„Neotevřu,“ zamumlala jsem.

Shayne mě vzal za ruku a vedl pryč. Tušila jsem, že se strašně moc snaží držet mě co nejdále od nehybného těla, tudíž jsem oči opravdu neotevírala.

„Myslela jsem, že tak snadno zabít nejde. Že nejste jako lidé,“ zamumlala jsem, jakmile jsem pochopila, že jsme z té místnosti pryč. Stáli jsme teď na ponuré chodbě.

„Nechceš to vědět, věř mi.“ 

Něžně se dotkl mých víček a já pochopila, že je mohu otevřít. Spatřila jsem jeho vždy překrásnou, ačkoli nyní pomlácenou a zakrvácenou tvář a musela jsem se pousmát. Mé srdce doslova plesalo radostí, že jsem ho neztratila.

„Zmizíme odsud, dobře?“ pousmál se a přitiskl mne blíže k sobě. 

„A co Cheron?“

„Věř mi, teď už je někde jinde, než tady, nemusíš se o něj bát,“ ujistil mě. Za jiných okolností bych o tom dost pochybovala, vzhledem k Shayneovu pochybnému vztahu vůči malému démonovi, ale v tu chvíli jsem se o to nezajímala.

Než jsem stihla namítnout něco o tom, že by si měl odpočinout, táhl mě dolů. Jak jsem předpokládala, zřejmě majitel tohoto příšerného místa pospával na místě, kde jsme ho předtím viděli, a podle všeho si vůbec ničeho nevšiml.

Shayne mě tedy odvedl ven. Kráčeli jsme ponurými uličkami podsvětí až do té, kde jsme se poprvé octli. Shayne se dotkl jedné ze zdí a než jsem se stačila na něco zeptat, ze zdi vykoukl Cheron.

„Ale! Pán s malou Eleanor,“ viditelně šokovaně si mě prohlédl; lépe řečeno krev usychající na mých tvářích, ale moudře nic neříkal. 

„Nevěřili by, jak jsou zdi v podsvětí skvělé, výživné a vůbec. Tolik lidského utrpení, tolik vzpomínek! Zdi zkrátka vyprávějí,“ huhlal démon.

Shayne vytočeně protočil oči. „Můžeš nás odsud dostat? Potom se sem klidně můžeš vrátit a být v těchto zdech, jak dlouho chceš.“

„Ale ne! Můj pán s Eleanor by nemohl žít sám, já je muset hlídat!“ Cheronovi se na tváři objevil provokativní úsměv. Shayne cosi zavrčel, ale už kvůli mému pohledu neudělal nic. 

Démon ke mně natáhl svůj až nepřirozeně dlouhý dráp, stejně jako k Shayneovi. Chvíli jsme oba nevěřícně hleděli, zřejmě ve snaze pochopit, co po nás vůbec chce. Naštěstí jsme včas pochopili a oba se té šedé věcičky chytili. Bílomodrá záře nás obklopila podobně, jako tomu bylo vždy v portálech.

Jaká to byla úleva, když jsem spatřila povědomý Shayneův dům, u něhož jsme právě stáli.

Sotva jsme vešli dovnitř, přivítala nás Isabela, vznášející se nad vyhublým mužským tělem. Ignorovala jsem nenávistný pohled, kterým mě Shayneova mrtvá manželka obdařila. Zkrátka jsem doběhla k povědomému muži a klekla si. Byl to Luke, vyhublý na kost. Viditelně sem „spadl“ hned poté, co Shayne vyhrál.

Okamžitě jsem si k němu klekla a položila si jeho hlavu do klína, Shayne mezitím přinesl sklenku s vodou. Sotva se průhledná tekutina dotkla Lukeových popraskaných rtů, začal až hltavě polykat jednotlivé doušky. Až když jsme ho společně přesunuli na pohovku, otevřel oči a nechápavě se na nás podíval.

„Malá Eleanor?“ pronesl nevěřícně.

„Nenamáhej se,“ povzbudivě jsem se na něj usmála. 

„Necháš dát přichystat nějaké jídlo?“ obrátila jsem se ke Shayneovi, který jen zkrátce pokýval hlavou a odešel. Viděla jsem na něm, že ho přítelův stav deprimuje, tak jsem se alespoň rozhodla ho zaúkolovat. Sice jsem musela leckdy přemýšlet, kde se vždycky všechno to jídlo tak najednou vezme, ale tentokrát to přišlo vhod. Ani ne za patnáct minut se vrátil zpět i s tácem plným jídla.

Když se Luke dostatečně posilnil, pomohli jsme mu nahoru do jednoho z pokojů, kde jsme ho nechali odpočívat.


* * *


Mlčky jsme se odebrali do Shayneovy pracovny. Hned u dveří mě přivítal Isabelin obrovský, až příliš autentický obraz. Ačkoli to bylo jen plátno a na něm nakreslená mladá žena, připadalo mi až strašidelné, s jakou nenávistí a zlobou se na mě dotyčná dívala. Byl to její typický výraz. Nenáviděla mě snad více, než svou vlastní smrt.

Shayne se sesunul do křesla, úlevně vzdychl a položil si nohy na obrovský stůl z tmavého dřeva. Postavila jsem se k vyhaslému krbu za ním a sledovala onen příšerný obraz. 

„Proč ho tady pořád máš?“ zeptala jsem se s jistou výčitkou v hlase. Věděla jsem, že zřejmě není vhodná chvíle řešit takové hlouposti, ale zkrátka jsem to chtěla vědět. Zvláště proto, že jsem si vzpomínala, jak byl Shayne Isabelinou smrtí zničen a jak jí byl i nadále téměř posedlý.

„Protože když zemřela, každý den jsem měl pocit, že tu pořád je, že se na mě dívá. Ta pravá, živá podstata Isabely, alespoň do té doby, dokud se tu neobjevila úplně. Mám pocit, že když ten obraz dám pryč, zmizí i její duch. Že se propadne do nějakých pekel nebo co.“

„Ale pokud tu s tebou mám žít...“

Shayne praštil pěstí do stolu, až jsem nadskočila. Bylo to tak divné. Kdykoli jsme byli v tomhle domě, začal se chovat jako úplný šílenec.

„Tyhle věci teď nehodlám řešit, Eleanor! Moje pracovna tě vůbec nemusí zajímat,“ pronesl lhostejně.

Vztekle jsem shodila svícen z krbové římsy, obešla jeho stůl a mířila ke dveřím. „Ani tvá ložnice mě tedy nemusí zajímat,“ ukázala jsem na zavřené dveře vedoucí na zmíněné místo, ušklíbla jsem se a práskla za sebou dveřmi. Byl to jeho dům. Jeho pravidla. Jeho mrtvá Isabela. 

A já stála na chodbě, kde zřejmě zemřela. Kdy údajná kulka zbavila života nejenom ji, ale i to malé, nevinné dítě.

Zamrazilo mě. Mohla jsem jen tiše doufat, že se Isabela nedozví, v jakém stavu teď jsem. Kdyby totiž ano, nechtěla jsem si raději ani představit, co by se mohlo stát. Dobře jsem věděla, že je pomstichtivá a jak musí trpět, když vidí jinou ženu po boku svého muže.

Odkráčela jsem ztichlou chodbou do svého pokoje. Okamžitě jsem uviděla Cherona, jak si klidně leží na mé posteli.

Dala jsem si ruce v bok a stoupla si vedle postele. „Kolikrát jsem ti už říkala, abys nelezl do mé postele?“ zakroutila jsem hlavou a odebrala se do koupelny, kde jsem si začala omývat obličej. Krev šla naštěstí z obličeje smýt vcelku dobře, ale už jen samotná do růžova zbarvená voda, která poté v umyvadle zůstala, mě mírně děsila. Osušila jsem si obličej a pohlédla do zrcadla. Nebyl to zrovna úchvatný pohled, to jsem uznat musela. Pod očima se mi rýsovaly tmavé kruhy, vlasy jsem měla neutěšené, zacuchané, a mé oči měly nepřirozený odlesk. Nebyla to ta modrá, kterou jsem kdysi vídala, když jsem ráno pohlédla do zrcadla.

Raději jsem se odvrátila, vrátila se do pokoje a ze skříně vytáhla jedny z šatů, které tady zbyly i poté, co mě Shayne přestěhoval do Lukova domu. Připadalo mi to celé jako věčnost.

Jelikož Cheron odmítal vyslyšet mé němé prosby a dál se klidně povaloval v mé posteli, rozhodla jsem se tedy odejít se převléct do koupelny. Jakmile jsem svlékla zakrvácený korzet a spodničku, okamžitě jsem to celé zmuchlala a schovala do kouta, abych se na to už nemusela dívat. Převlékla jsem se do čistě bílých šatů a učesala si vlasy, jak jinak, než po straně hlavy.

                                                                                                                                     * * *

Když se mi té noci konečně podařilo usnout, snad díky letmému světlu svíčky, opět mě něco probudilo. Nejprve jsem si myslela, že se jedná o Cherona nebo o Isabelu, ale tak to nebylo. Z vedlejší místnosti se ozývalo jakési huhlání, snad i tlumené výkřiky.

Ačkoli se mi po Shayneovi velmi stýskalo, za celý den jsem s ním poté už vůbec nepromluvila. Večeři jsem snědla v pokoji a už jsem se s ním nešla ani rozloučit. Netušila jsem, co se zase stalo. Byl odtažitý, nemluvný a nepříjemný. Tušila jsem, že to vše kvůli Isabele.

Ale teď se nejednalo o Shaynea, ale o Luka. Popadla jsem svícen a potichu se kradla do vedlejší místnosti, kde jsme ubytovali Luka. Samozřejmě, jak jsem tušila, Luke sebou ze spaní pohazoval, byl zpocený a cosi nesmyslného mumlal. Opatrně jsem si k němu přisedla a položila mu ruku na čelo. Celý hořel. Ale nebyla to horečka, o co jsem měla starost. Jeho myšlenky mu zřejmě působily nepěkné noční můry.

„To bude dobré, probuď se, Luku,“ zašeptala jsem, když jsem ho jemně vzala za ruku a trošku jím zalomcovala.

Chvíli se zdálo, že je v jakémsi tranzu, ale naštěstí otevřel oči a začal se zmateně rozhlížet po místnosti.

„Maličká Eleanor,“ zašeptal a pevně mi stiskl zápěstí. „Musíš být opatrná, on si tě najde,“ jeho stisk zesílil. Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale marně. Blouznil. „Najde si tě, aby tě zničil, jako zničil Isabelu. Jenže ona byla hloupá, poddajná. To ty nejsi, že ne? Nenech historii, aby se opakovala. Eleanor, on si tě najde!“ neustále zvyšoval hlas, stejně jako mi čím dál tím víc drtil zápěstí. Ať jsem chtěla sebevíce, nešlo se vyprostit. Sice jsem to nechtěla, ale byla jsem nucena ho shodit z postele. Jen tehdy mě konečně pustil a já byla schopná si začít mnout zarudlé zápěstí. Chudák Luke se hodně dlouho sbíral ze země, ale jakmile vstal, něco se změnilo.

„Eleanor, co tady děláš?“ zeptal se zcela příčetně. Obešel postel, téměř jako kdyby se vůbec nic nedělo a on byl plný síly.

„Já, já...“ začala jsem ustupovat ke dveřím. Už dříve jsem si všimla, že má Luke jakési výpadky a nechtěla jsem, aby ten „výpadek“ nastal znovu.

„Jen jsem tě přišla zkontrolovat, dobrou noc.“

Než stačil cokoli říct, byla jsem pryč. Tentokrát jsem však nemířila do svého pokoje, ale do toho Shayneova. Nemohla jsem v tomhle zatraceném domě být sama v jedné místnosti už ani minutu. Netušila jsem, co víc mě tu z toho všeho děsí. Proběhla jsem kolem Isabelina portrétu osvětleného měsíčním světlem. Vypadala stejně naštvaně jako vždycky. Rychle jsem vpadla do Shayneova pokoje a doslova skočila k němu na postel.
Nemýlila jsem se. Isabela tam totiž byla také.

Ne v jeho posteli, ale nad ní. Znovu visela hlavou dolů a třeštila na mě svoje mrtvé oči. Nenávistně syčela.

Shayne si mě rozespale prohlédl, vzal deku a přikryl mě jí, než znovu upadl do jakéhosi spánku, v kterém mě vzal kolem pasu a cosi zašeptal.

„Isabelo.“ 

To oslovení bylo horší než bodnutí nožem. Pohlédla jsem ke stropu, kde se teď duch namísto šklebu vítězoslavně usmíval.

„Nezapomene na mě, ani na to dítě, co se mělo narodit. Nikdy,“ snesla se na zem, sedla si na postel a s hlavou nepřirozeně nahnutou na stranu na mě zírala.

Sjela jsem pohledem k díře na jejím bříšku a ztěžka polkla. Ne, vážně se nesměla dozvědět, o co tu vlastně jde. Nepochybovala jsem, že byla dostatečně šílená, aby mi něco provedla. Ale o sebe jsem tu strach neměla.

Věděla jsem, že ještě není konec. Ani s Liamem, ani s Isabelou, ani s Lukem. Horší bylo, že jsem nevěděla, co dělat.


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletá ~ 17. kapitola:

3. Hejly
10.03.2013 [20:40]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Lenka4488
10.03.2013 [12:31]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Simones
10.03.2013 [12:26]

teď bych dala Shaynovi nejradši facku za to jeho chování :D snad Eleanor všechno zvládne :)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!