OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rány osudu - 1. kapitola

27.07.2015 (13:00) • LastHeartbeat • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 722×

… Když se řasy na mých očních víčkách jemně zachvěly, spatřila jsem to, co už žije pouze hluboko v mých vzpomínkách, v mé mysli. Hnědé oči plné naděje a smutku, v nichž by se každý mohl utopit. Dokázala jsem jen mlčky pozorovat jeho zamyšlený pohled, který směřoval na špičku střechy místního kostela. Dotknout se takové krásy se mi v tu chvíli zdálo jako hřích. Když jeho oči probodly můj pohled, rozbušilo se mi srdce a dech zrychlil, jako bych chtěla předběhnout čas. V tu chvíli jsem se probrala z jednoho z nejintenzivnějších snů, co jsem zažila.

Zaklapla jsem svůj deník a rozespale ho položila na poličku nad postelí. Tři ráno, a za dvě hodiny budu muset vstávat do školy. Není to úžasné? Pondělky prospávám většinou vždy. Učitelé už si zvykli. Co mě ale trápí víc, je sen, který se opakuje už počtvrté za sebou. A pokaždé to dopadne stejně. Stejně nejistě.

***

Ráno mě probudí má oblíbená znělka. Celá rozlámaná se v klidu protahuju a až pak mě zarazí, že tak v brzkých hodinách je pořádné světlo. Bleskurychle šmátnu po telefonu. Sedm hodin! Zase pozdě! Vyhazuji z šatníku oblečení bez ohledu na to, jak můj pokoj bude vypadat, a když zabouchnu dveře a řítím se i s taškou na zádech do koupelny, táta nechápavě odejde.

„Kolikrát jsme ti s mámou řikali...“

„Já vim,“ skočila jsem mu do řeči. Při malování očí černou tužkou ze mě táta stále nespustil oči. Jako by čekal, že ještě něco dodám. Ale já neměla chuť. Ani náladu.

„No tak pokud ti je vše jedno, tak ti určitě nebude vadit, pokud s Vanessou dnes někam zajdeme.“

„Ne, nevadí.“

„Ale budeš muset hlídat Tommyho.“

„Nepovídej.“ I když ten tón jsem si mohla přece jen odpustit. Už už jsem byla u vchodových dveří, táta mě vzal za paži a otočil si mě k sobě.

„Ne že ho tu necháš s tou tvojí kamarádkou jako minule,“ varoval. Ještě k tomu scházelo „tytyty“ a vztyčený prst.

„Víš, že to bylo naléhavé. A už musim jít, tak zejtra.“ Nečekala jsem na odpověď. Měla jsem co dělat, abych stihla autobus do školy. Tentokrát jsem neměla čas si ani pustit písničky a rovnou se dala do běhu. V dešti a bez deštníku. Když jsem poté mávala na odjíždějící autobus, řidič mi byl přece jen ochotný zastavit. Se sotva popadajícím dechem jsem vystoupala po schodech a ukázala mu legitku. Kývnul a já se na něj vděčně usmála. On se zamračil. Postupovala jsem dále a přemýšlela, kam si sednout. Když jsem si prohlížela lidi kolem sebe, až pak mi docvaklo, jak promočená ve skutečnosti jsem. Z vlasů mi padaly kapky vody a batoh jsem mohla ždímat. Uchopila jsem tyč u strany a doufala, že na mě ostatní přestanou tak civět. Na zádech jsem ucítila něčí ruce. Ve strachu se mé tělo otočilo tak rychle, že jsem toho nevinného šestiletého kluka, který stál vedle mě, praštila batohem do obličeje. Zřejmě do nosu, když si na něj okamžitě sáhnul, rozplakal se a běžel si radši sednout ke své mamince. Konečně jsem měla příležitost si prohlédnout člověka, který se dotknul mých zad. V šoku mi z druhé ruky spadl na špinavou podlahu telefon. Nevěděla jsem v tu chvíli, co dělat. A tak má ústa zůstala otevřená, oči vyvalené. Ten krásný kluk se ladně sklonil a můj, už nyní rozbitý, dotykáč mi vrátil.

„Chtěl jsem ti jen dát bundu.. Nečekal jsem, že se mě tak polekáš,“ snažil se uvolnit tajemnou atmosféru, která nastala. Prohlížela jsem si rozbitý telefon a zamyslela jsem. Jak asi vysvětlím svou nešikovnost doma tentokrát?

„D... díky,“ vykoktala jsem ze sebe. Na víc se mé hlasivky nezmohly. Připadalo mi, že se chovám jako postižený, zpomalený invalida. Takhle možná na něj i působím. Ale jak se můžu chovat jinak, když má hlava to nebere? Když mé srdce vypovídá službu? Tohle není deja vu, tohle není nic, s čím bych se kdy setkala.

Oblékl mi svou koženou černou bundu a doufal, že se alespoň usměji. Tipovala jsem.

„Promiň, já jen... Dějí se mi poslední dobou hodně zvláštní věci a...“

„Takže já jsem taky zvláštní věc?“ zasmál se. Donutilo mě to se k němu přidat.

„Fredmanova ulice, 216,“ řekl vážně, „někdy se zastav a vem s sebou tu bundu.“ Nestačila jsem ani odpovědět a už vystupoval z autobusu ven. Očima jsem z okna hledala jeho pohled. Otočil se. Dokonce se i pousmál. Když jsme ze zastávky vyjížděli, ponořila jsem se hluboko do svých myšlenek. Srdce mi plesalo radostí. Byl to snad první gentleman, kterého jsem měla čest potkat. Ten tupý úsměv mi ale z tváře zmizel hned, jak se mé vědomí vracelo zpět do skutečnosti. Existuje možnost, že jsou sny založené na skutečnosti? Koutkem oka jsem spatřila střechu místního kostelíčka. V tu ránu mi to bylo jasné. Musím ho znovu vidět.

***

Zaklepala jsem zběsile na dveře a snažila se sebrat dech, abych do třídy potom nevstoupila s rudým obličejem. Uslyšela jsem učitelčino naštvané „dále“. Jen co uviděla mé blonďaté kudrnaté vlasy, povzdechla si a poručila mi, ať si bez mých dalších vymyšlených výmluv raději sednu. Asi nikdy nepřemýšlela nad tím, že to, co jí vždy vysvětluji, je jen ryzí pravda. Zřejmě usoudila, že se okolnosti typu, že díky sněhové kalamitě nebo spadaným větvím od večerní bouřky měl zpoždění můj autobus, zdály zcela nereálné. A to se pak ještě snažit vysvětlovat rodičům, proč o mně naše „Paní Mrzoutová“ říká samé špatné věci na třídních schůzkách.  Bohužel není na nikoho tak zasedlá jako na mě.

Ashley do mě strkla loktem a šeptla směrem ke mně: „Co se stalo tentokrát?“

Stejně slabým hláskem povídám: „Zaspala jsem.“

Nedalo mi to a ze sešitu jsem vytrhla kus papírku. Vzala si propisku do ruky a napsala jí vzkaz. Podstrčila jsem ho kámošce a při tom předstírala, že dávám pozor při vysvětlování výkladu. Když jsem koutkem oka viděla Ashleyinin nechápavý výraz, připsala jsem ještě jednu větu.

„To myslíš vážně?“ zeptala se polekaně.

„Jo, myslíš, že je to možný?“ otázala jsem se s nadějí, že ona bude tím člověkem, který bude schopen zodpovědět mojí otázku.

„To budeš muset zjistit ty.“

Autor: LastHeartbeat, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány osudu - 1. kapitola: