OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rány osudu - 2. kapitola

29.07.2015 (17:00) • LastHeartbeat • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 672×

Když jsem si nandala na tác jídlo, nemohla jsem se ubránit znechucenému obličeji. Ráda bych ocenila těžkou práci kuchařek v místní jídelně, ale jestli tohle je opravdu něco, na čem si mám pochutnat, tak bych to raději dala psovi. Tomu je jedno, co sní, a ještě mu to chutná. Ať už by to mělo jakoukoliv vůni i chuť. Přisedla jsem si k Ashley a prohlížela její dnešní menu. Ta si zvolila dobře. Možná by neškodilo se občas řídit jejími radami.

„Sky... Ty si teda umíš vybrat,“ zahihňala se mému hnědému čemusi a zakousla se do obložené bagety.

„To mi povídej. To to rovnou můžu dát Jamesovi,“ konstatovala jsem.

„Je tu řeč snad o mně, dámy?“ pokusil se o svůj nejsvůdnější úsměv s cílem nás ohromit. Když jsme však měly tu čest podívat se na obsah jeho tácu, vybuchly jsme naráz obě smíchy. Koukám, že jsem nebyla jediná, kdo si myslel, že těstoviny s omáčkou nebudou zase tak špatný nápad.

„Radši si kecni a řekni nám něco o Charlotte,“ pobízela ho energicky Ashley. James ke mně zabloudil pohledem. Jestli můžu něco říct o tomhle klučičím výtvoru, tak jedině to, že se do mě zamiloval a od té doby k nám ke stolu vždy přisedává. Co je pravdy na těchto drbech, to netuším. Ale vzhledem k tomu, že monitoruje každý detail mé osoby, dalo by se tomu věřit.

„Co s ní?“

„Slyšela jsem, že pořádá zítra párty u sebe doma,“ říkala s nadšením Ashley s kusem salátu v puse.

„Jo, královna večírků, to se ví. Zítra v osm to chce pořádně rozjet. Proto taky pozve nový místní samce,“ dotknul se kolenem mé nohy, „bude ráda, když přijdou úplně všichni.“

„Aby měla koho ztrapňovat,“ dodala jsem. Ashley vybuchla smíchy.

„Sky má pravdu. Je to malej nevychovanej fracek, co ze sebe dělá bůhví co. Ale je pravda, že její mejdany vždycky stojej za to. Pokaždý někdo odejde buď s roztrhaným oblečením, nebo napůl poblitej.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsme s Ashley vlastně odlišný. Ona se ráda baví, musí vše vyzkoušet a nesmí si nechat nic ujít. Naopak já introvert, uzavřený člověk, který si radši od všeho nechává odstup. Vsadím se o cokoliv, že mě bude dneska celé odpoledne přemlouvat, ať tam půjdu s ní. A nakonec to dopadne tak, že jí v krvi bude proudit alkohol a já střízlivá ji nakonec budu tahat k sobě domů.

Při ochutnání prvního sousta té dobroty se mi zvednul žaludek. Játra, to jsem mohla čekat. Vyplivla jsem veškerý obsah zpátky do talíře a dělala kyselé obličeje.

„Přesně takhle se budou tvářit dnešní opilí hosté na Charlottině párty,“ říkala Ashley a u toho se snažila napodobovat moje křečovité výrazy.

Rozesmátý James se pomalu uklidnil a zeptal se: „A co jinak nového?“

„Ále nic,“ odvětila jsem.

Ashley do mě šťouchla loktem a dělala šílená gesta rukama, protože nemohla mluvit s plnou pusou.

„No dobře…“ začala jsem větu na její pobídku a přemýšlela, jak to popsat co nejméně podivně, „potkala jsem kluka, o kterém se mi už dlouho zdá.“

„Hm... A jak vypadá? Jak se jmenuje?“ doloval ze mě James informace.

„Slib mi, že to nikomu nekecneš,“ žádala jsem ho.

„Znáš mě snad, ne?“

„Známe tě obě. Jsi jako informační centrum,“ prohodila Ashley sarkasticky.

„Slibuju ti to,“ řekl upřímně a dotkl se mé ruky. Okamžitě jsem ji stáhla dolů.

„Fajn... Jméno nevím, neřekl mi ho. Nebylo tolik času, abychom se víc poznali. Ale jestli si správně pamatuju, tak měl delší tmavý vlasy a hnědý oči.“

„Takovejch je,“ odbyl mě a obmotal si pramínek vlasů na prst. Jako by mi chtěl říct, že on je tady ten krásný.

„On byl ale jinej. Ty jeho oči, bylo to, jako by ses díval do hlubokýho oceánu, chápeš mě? Prostě kouzelný a tajemný zároveň,“ odporovala jsem. Ashley se opřela o ruku a začala si představovat to, co jsem předhodila.

„Jasně, jasně. To jste vy holky. Někdo vás okouzlí a vy se z toho můžete...“

„Hlavně že ty slintáš po každý holce, co má dlouhý vlasy a nohy, co?“ skočila mu Ashley bojovně do řeči. James se vražedně podíval.

„Pro mě za mě. Takovýho kluka neznám.“

„Bydlí ve Fredmanově ulici,“ dodala jsem.

Ashley s Jamesem se na sebe podívali.

James se odvážil prolomit tu zvláštní atmosféru jako první. „Nosí černou koženou bundu?“ Neváhala jsem ani na chvíli a z batohu jsem vytáhla jeho oblečení, které mi půjčil. Ashley vyprskla salát a James upustil vidličku, co do teď držel nehybně v ruce.

„Ty tohohle kluka vůbec neznáš, že ne?“ tahala ze mě Ashley. Začalo se mi dělat nějak špatně. Její tón v hlase nevěstil nic pěkného.

„Nikdy jsi o něm neslyšela?“ přidal se James. Zakroutila jsem hlavou. „Od toho se drž dál,“ varoval a prohlížel si bundu, kterou jsem odložila na svůj klín.

„Nechápu proč,“ odvětila jsem.

„Možná bude lepší, když jí to vysvětlim já,“ Ashley se ke mně otočila, aby mi viděla zpříma do očí, „tenhle kluk s jeho rodiči se přistěhovali asi před měsícem. Ty o tom zřejmě nemáš zdání, protože v tý době jsi byla přece nemocná, pamatuješ?“ Přikývla jsem. „Kolovaly tu různé věci a povídačky o tom, že se do tohohle města přistěhovali právě proto, že jsou tady nějaký jejich příbuzný. Maj za sebou prej příšernou minulost. Spoustu oplejtaček s fízlama, pár veřejných krádeží, dokonce i vraždu, která byla prý nevinná. Každopádně si od nich každej nechává odstup. A ty bys měla taky.“

„A zkusil už někdy někdo zjistit, jestli je to pravda, nebo jen nějaký hloupý kecy?“ nesouhlasně jsem sdělila svůj názor. Takovéto odsuzování nových lidí zná snad každý. Většinou jsou všechny drby stejnak pouze lži nebo vymyšlené příběhy.

„Jestli ti jako důkaz stačí, že spolužák mýho kamaráda, kterej se s nim hodně bavil, beze slova a jediné stopy zmizel po tom, co byl u nich na návštěvě...“

„Tom Gregory?“ vykřikla Ashley nahlas. Každý v jídelně se otočil naším směrem.

„Psst,“ sykla jsem na ni.

„Jo, to je on,“ souhlasil James, „a je to už čtrnáct dní, co po něm policie pátrá. Výsledky? Žádné. Dokonce ani žádný podezřelý. Ale aby je napadlo se podívat do jejich domu a vyslechnout ty zlotřilý parchanty, který to způsobili, na to oni nemaj.“

Naštvaně jsem protestovala: „Proč to všechno svádíš na něj a jeho rodinu? Co když je to všechno jenom shoda náhod, to tě nenapadlo?!“

„Nemyslíš, že na shodu náhod je to trochu zvláštní?“ tázala se mě ustrašeně Ashley.

„Dneska tam půjdu.“

„Zbláznila ses?!“ vykřikli oba najednou. Opět jsme upoutali zraky lidí, kteří seděli kolem našeho stolu.

„Ne, myslim to vážně… Zjistím, co je na tom pravdy.“

James se napřímil a hrdinsky dodal: „Já půjdu s tebou.“

Ashley zakroutila trapně hlavou.

„Ne, chci jít sama,“ ukončila jsem diskuzi a sbalila si věci ze stolu, „dám ti večer vědět, Ash.“

Autor: LastHeartbeat, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány osudu - 2. kapitola: