OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Říkej mi Wicky - 01.

03.10.2013 (09:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2388×

Byla jsem naštvaná.

Pekelně naštvaná.

Neovladatelně naštvaná.

Vlastně jsem si nemohla vybavit žádné slovo, které by vyjadřovalo, jak moc jsem byla naštvaná. I když… Jedno by tam možná bylo, jenže já jsem slušná a mravná dívka. Ale i přesto jsem si nemohla odpustit jedno šeptem pronesené: „Do prdele, dnešek je fakt na hovno!“

Vztekle jsem stoupala po schodech a do každého dupla tak, že tu musel slyšet celý dům. Ale popravdě mi to bylo srdečně jedno. Byla jsem zuřivá, jako už dlouho ne. Snad naposledy mě takhle naštvalo, když mi jeden debilní spoiler prozradil, jak skončí Iron Man 3. Měla jsem takovou chuť mu dát facku! Při té vzpomínce jsem začínala být ještě zuřivější. Pomalu, ale jistě se mi začínaly vztekem třást ruce. Bylo mi jasné, že za chvíli asi exploduju.

Když jsem konečně dostoupala až do třetího patra, ve kterém se nacházel náš byt, málem jsem vyplivla duši. Chtěla jsem si odemknout, jenomže klíče byly asi až vespodu tašky, kterou jsem nosila přes rameno, a mně se v zápalu zuřivosti nepovedlo je najít. Mé ruce (nebo spíš jejich rosolovitá náhražka) nebyly ani schopny zatáhnout zip, aby se mi po podlaze nerozsypaly věci. To mě bůhví proč tak rozlítostnilo, že jsem se málem rozbrečela. Nakonec se mi to povedlo, a já jsem se znaveně opřela o futra a zazvonila.

Cing-dong!

Netušila jsem, proč mi ten otravný zvuk vhání slzy do očí. Zase. Nehysterči, napomenula jsem se v duchu a znovu netrpělivě zazvonila.

Cing-dong!   

Proč to Annie tak dlouho trvá? Možná se zase učí anatomii nebo podobnou kravinu. Sakra, tak to určitě nebudeme mít čokoládu. Opřela jsem se zády o dveře a zazvonila. Říká se „do třetice všeho dobrýho“, ne?

Cing-dong!

„Co se děje?“ slyšela jsem hulákat Annie a vzápětí se otevřely dveře, což jsem samozřejmě nečekala, takže jsem na Annie málem přepadala zády. Naštěstí se mi jen tak tak povedlo zachytit se o futra, takže jsme se obě jen zakymácely.

„Co to, sakra, děláš?“ zeptala se Annie nabroušeně s nebezpečnými ohýnky v očích. A jéje, určitě má zkouškové. Sbohem, čokoládo!

„Já?“ zopakovala jsem vztekle. Po lítosti nezbyla ani kapka a začínala ji znovu střídat zuřivost. Kdyby Annie otevřela normálně a pomalu, nic takového by se nemuselo stát! „Tak poslyš, nemůžu za to, že máš - “ začala jsem a otočila se, abych jí viděla do obličeje, a chtěla pokračovat, ale při pohledu na ni jsem ztuhla.

Annie měla na sobě jen tričko a džíny, jenž nebyly její, protože jí viditelně padaly. Nechápavě jsem se na Annie podívala, která sledovala můj pohled, a pomalu rudla. Pustila dveře, o které se opírala rukou, a mně se naskytl výhled na celý náš byt. Všude se válely kusy oblečení – mužská košile, sukně, podprsenka, bota - jedna poblíž jídelního stolu, druhá na gauči. Cítila jsem, jak se červenám. „Ehm…“ řekla jsem do trapného ticha, aniž bych pořádně promyslela, co jsem tím vlastně chtěla říct.

„To není tak, jak si myslíš!“ vyhrkla Annie úzkostlivě.

„No?“ vybídla jsem ji a připadala si jako v nějakém blbém filmu.

„Annie?“ ozval se najednou mužský hlas z Anniné ložnice. Obě jsme sebou trhly. „Děje se něco?“ zeptal se hlas a z ložnice vykoukla rozcuchaná, známá hlava. Že jsem ten hlas nepoznala dřív?!

„Adame?“ zalapala jsem po dechu.

„Claire?“ oplácel mi stejně překvapeně.

Znovu jsem vrhla rychlý pohled po roztroušených věcech a překotně vyhrkla: „Tak já asi půjdu! Ehm… mějte se!“ dodala jsem a práskla dveřmi.

Mějte se?! Opravdu jsem přistihla svou sestru uprostřed sexu s jejím nejlepším kamarádem a rozloučila se s nimi se slovy mějte se?! Bože můj! Celou cestu zpátky po schodech jsem běžela tak rychle, jak to jen šlo. Před dveřmi jsem se zastavila a na chvilku naivně zadoufala, že je to jen sen, ze kterého se probudím. Zavřela jsem oči a štípla se do ruky. Pořádně silně, ať je případné probuzení rychlé.

Nic se nestalo, samozřejmě, kromě bolesti v pravé ruce. „Aúúú!“ vyjekla jsem na celou chodbu. Úúú! opakovala po mně ozvěna.

Sakra. Definitivně mi hrabe. Ještě štěstí, že bude z Annie psychiatr - vypadá to, že ho asi budu pravidelně potřebovat.

oOoOo

„Počkejte, co myslíte tím, že to nepůjde opravit?“ zeptala jsem se napjatě, až mi přeskočil hlas.

Mladý, asi dvacetiletý mladík se na mě díval s naprosto nechápavým výrazem v očích. „Ehm… no, poškození jsou velmi vážné. Zejména tady na hřbetě,“ poklepal na místo na Harryho hřbetě, kde byla vazba těla úplně roztržená, „a vůbec celkově.“

Pomalu jsem zavřela oči, abych to mohla lépe vstřebat. Samozřejmě jsem věděla, že tenhle den přijde, ale přesto to bolelo. Nebyl to žádný mládenec, táhlo mu na sedm, ale stejně jsem očekávala, že dobré zacházení ještě může odvrátit neodvratitelné.

„Och… tak děkuji. Na shledanou,“ rozloučila jsem se ochraptěle, vzala mu Harrouška z ruky a majetnicky si ho stáhla do náručí. Prodavači málem vypadly oči z důlků, a kdyby to profesionální kodex dovoloval, určitě by se mu málem vykloubila čelist od toho, jak by ji měl otevřenou dokořán.

„Na - nashle!“ vykoktal ještě, jenže to už jsem skoro byla pryč ze dveří.

Vyšla jsem ven a pomalu se rozhlédla kolem. Netušila jsem, kam půjdu – domů se mi příliš nechtělo. Možná do nějaké kavárny? Ale to bych musela jít přes půlku města, a na to, co si budeme povídat, jsem příliš líná. V tu chvíli vysvitlo slunce a jeho zubatá záře osvítila můj obličej. Na březen to byl velmi překvapivý jev, a já se ho rozhodla využít, takže jsem zamířila do parku.

Cesta mi ubíhala překvapivě rychle. Do uší jsem si nasadila sluchátka a hudbu pustila na plné pecky. Slunce mě pomalu, ostýchavě hřálo, a mně se díky tomu všemu úplně podařilo zapomenout na Harryho, doučování, trapas s Annie a na to, proč mi dnešek připadal tak hloupý.

„And when the sunshine comes to town!“ broukala jsem si pro sebe a přitom se usmívala, jak se ta písnička na tuhle situaci báječně hodí.

Jakmile dohrály poslední tóny písně, stála jsem před branami parku. Plácla jsem sebou na první lavičku, kterou jsem uviděla, a jen tak jsem si užívala slunce, jenž ozařovalo celý park, a já jsem měla pocit, jako když vidím svět v jiném světle. Všechno bylo tak krásně barevné. Zelené stromy, tráva, matky s dětmi, hrajícími si na pískovišti, a pár lidí venčící své psy. Pomalu jsem začínala litovat, že jsem si nevzala sluneční brýle, ale copak jsem to měla tušit, když skotské počasí celý rok stojí za starou belu?

MP3 v mých uších začala hrát podmanivou a dobře známou Hedvičinu melodii, kterou jsem si nadšeně začala broukat. A když hraje Hedvičina melodie, téměř nikdo si nedokáže odpustit myšlenkám na Harryho. I já jsem si vzpomněla, samozřejmě. Vzpomněla jsem si na Harryho poničenou vazbu, která zavinila to pitomé doučování, které zavinilo ten incident s Annie. Opatrně jsem Harrouše vytáhla z tašky a položila si ho na stehno. Prstem jsem přejela po hřbetu a obkreslila linku Harryho obličeje. Ale Harry za to samozřejmě nemůže – to, že je dnešní den na dvě věci, má na triku Reid. Kysele jsem se ušklíbla, ale pak si na něj zakázala myslet. Nebudu si kazit takové hezké počasí myšlenkami na toho idiota. Vzhlédla jsem od Harryho zpět a znovu se opřela o lavičku.

Mou pozornost téměř okamžitě získal mladý kluk, který telefonoval a divoce při tom gestikuloval. Měl černé havraní rozcuchané vlasy. Do obličeje jsem mu částečně neviděla díky pilotkám, které měl nasazené na očích. Musela jsem uznat, že vypadal velmi dobře… Ale přišel mi nějak podivně povědomý. Kousek popošel a mě to uhodilo přímo do očí – vždyť to je Luke Reid, ten namyšlený a arogantní idiot, díky kterému mám zkažený den! Sakra, on snad existuje jen proto, aby mi znepříjemňoval život. Bože… Ne, nepomyslela jsem si, že vypadá velmi dobře. Ne, ne, nikdo si je nemůže pomyslet – tahle slova totiž nejdou dohromady použít v jedné větě.  

Reid stál opřený o lampu, na tváři mu pohrával sebevědomý úsměv a pohledem bez zájmu skenoval okolí. Jenomže já jsem seděla přímo na ráně a to poslední, co bych v tomhle debilním dnu chtěla dělat, by byla rozmluva s ním. Grr, někdo mě tam nahoře doopravdy nemá rád.

Rychle jsem začala vymýšlet, co bych mohla dělat. Snažila jsem se přijít na něco smysluplného, ale mozek mi jakoby vypověděl službu, a dokázala jsem řešit jenom to, jaké urážky bude sypat na mou hlavu, pokud mě pozná. Proti své vůli jsem začala pomalu, ale jistě panikařit. Nakonec jsem sáhla po Harrym, pořád ležícím na mém stehnu. Schovala jsem si za něj obličej a předstírala, že si čtu, ale v duchu jsem se poplácala po rameni. To se mi povedlo. Možná, že…

„Ehm, Wintersonová, já vím, že jsi šprtka a tak, ale netušil jsem, že umíš číst i obráceně,“ ozval se mi u ucha pobavený hlas.

„Cože?“ vyštěkla jsem na Reida. Sakra, poznal mě! Mé ego zabolel fakt, že se asi nebudu moct živit jako agentka 007.

Reid s úšklebkem poklepal na Harryho hřbet. Popuzeně jsem se odtáhla od knihy a pak mi to došlo… Držela jsem Harryho obráceně, takže jsem musela být nenápadná jako Smrtijedi v Bradavicích.

„Bože, já jsem ale blbá,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Máš recht,“ řekl Reid pobaveně a přisedl si ke mně. Odtáhla jsem se, jako by měl být nakažený morem.

„Nejdřív jsem tě vlastně vůbec nepoznal,“ klábosil Reid a statečně ignoroval fakt, že mě to absolutně nezajímá. „Ale pak jsem si uvědomil, že kdo jiný, než ty, Wicky, by - “ začal, ale přerušila jsem ho.

„Když pominu tvé obvyklé kecy, o čem to tu, sakra, blábolíš?“ zeptala jsem se kousavě. Jeho přítomnost mi totiž byla příjemná asi jako rande s Voldemortem.

„No, jsi jako Wikipedie,“ vysvětlil Reid a se zlomyslným úsměvem sledoval můj překvapený obličej. „Jsi možná skutečně chytrá, ale nabízíš lidem dlouhé odpovědi, které nikoho nezajímají. No, a tvůj vzhled, slušně řečeno, je poněkud jednoduchý a starý.“

„Ano, ale na domácí úkoly jsem všem dobrá, co?!“ odsekla jsem, ale uvědomila si, že má vlastně pravdu. Spolužáci se se mnou nikdy příliš nebavili, leda když potřebovali něco vysvětlit nebo opsat domácí úkol. Ale… jinak jsem jim byla naprosto ukradená. A Reidův úšklebek mi dokazoval, že je to pravda. I když jsem se to snažila sama sobě všemožně popřít, dotklo se mě to.

Bez dalšího slova jsem se zvedla a odcházela. Snad bude doma nějaká čokoláda, nutně ji potřebuju.

„Tak se měj, Wicky!“ zavolal na mě vesele Reid.

Vykašlala jsem se na slušné chování, otočila se, poslala mu vzdušný polibek a křikla: „Nenávidím tě!“

Odpovědí mi byl jeho pobavený smích.  

Ano, je mi jasné, že Wikipedie by správně měla být jako Wiki. Jenomže... Nevím, jak vám, ale mně to zní divně, proto jsem radši pracovala s variantou Wicky, a na druhou stranu jsem se toho celého nápadu nechtěla vzdát. Ale je to moje první kapitolovka, takže, pokud se vám něco nelíbí, se kritice nebráním. 

Jinak chci říct, že povídka bude (doufám) vtipná a oddechová. Ale vzhledem k tomu, že Wicky je velká fanynka různých knih, filmů a seriálů, je možné, že se v nějaké kapitole objeví spoiler. Zatím vím o jednom případu, zbytek ještě píšu, ale rozhodně na začátku kapitoly napíšu, z čeho je jaký spoiler, abyste mohli číst beze strachu. :)

Snad se první kapitola líbila. Budu ráda za jakýkoli komentář.

Tethys

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Říkej mi Wicky - 01.: