OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Říkej mi Wicky - 03.



Říkej mi Wicky - 03.První hodina doučování a srážka. Tethys

„Claire, zvoní nějaký kluk a tvrdí, že chce mluvit s Wicky, přestože jsem mu řekla, že tady nikdo takový nebydlí. Neznáš ho náhodou?“ strčila Annie ke mně do pokoje hlavu.

„Jo, náhodou ho znám,“ zamumlala jsem a vydala se ke dveřím.

„Takže,“ řekla jsem místo pozdravu, „jsi tady o půl hodiny dříve, než jsme se domluvili, a jmenuju se Claire! Chceš, abych to vyhláskovala? C-L-A-I-R-E!

„Taky tě rád vidím,“ utrousil suše Reid a vstoupil dovnitř.

„Pojď ke mně do pokoje,“ nařídila jsem mu a šla před ním, aby věděl, kam má jít.

„Máš to tu hezké,“ prohlásil, jakmile se usadil ke stolu vedle mě.

„Díky,“ řekla jsem úsečně a marně se snažila v pouzdru najít nějakou propisku, co píše.

„Ty mi věříš?“ zeptal se udiveně.

„Ne, ale je to slušná odpověď,“ odpověděla jsem a vyzkoušela nějakou propisku, ze které se nakonec vyklubala pentelka. „Sakra!“ sykla jsem si pro sebe.

„Dneska nějaká naštvaná, ne?“ prohodil Reid konverzačně.

Nereagovala jsem.

„Jé, ty máš kočku,“ řekl a já si povzdechla. Někdo by mu mohl říct, že povídat si s někým je sice hezké, ale ne za každou cenu.

„Jo.“

„Jak se jmenuje?“

„Draco. Draco Malfoy.“

Reid se na mě podíval, jako bych právě prohlásila, že moje oblíbené jídlo je vařený mozek se sýrovou omáčkou. „To jako vážně?“

„Ne, dělám si prdel,“ ucedila jsem a protočila oči. „Vypadám snad jako někdo, kdo si dělá srandu?“

Okamžitě zmlkl. Opět jsem se začala hrabat v pouzdře a vytáhla nějakou propisku, které sice kus chyběl, ale psala, což se samozřejmě počítá.

„Fajn, dej mi sešit, potřebuju se na něj podívat.“

„Sešit?“ zopakoval po mně Reid tupě.

„Sešit. Víš, to je taková obdélníková věc, jsou v ní papírové listy a můžeš na ně psát různé věci…“ vysvětlovala jsem ironicky.

„Nemám ho tady,“ řekl a pokradmu se na mě díval, aby zkusil hádat, jak zareaguju. Asi se mě bál. No, pravda – ten den jsem byla jako časovaná bomba. Jediné, co mě omlouvá, je, že to nebyla částečně moje vina. A pro jednou taky za to nemohl Reid, ale na druhou stranu bych přísahala, že ten může i za hladomor v Somálsku.

„Dobře, řeknu to takhle: protože jsi tak tupý, že sis s sebou nezval sešit, mimochodem, vážně nechápu, cos očekával, že budeme dělat, zeptám se takhle: co přesně ti nejde?“

„Gramatika,“ pípl Reid, z mé nálady evidentně trochu nervózní.

„To je trochu široký pojem,“ namítla jsem s náznakem úsměvu. Nervózní Reid byl překvapivě vtipný Reid.  

„Ústní zkoušení vždycky dávám na jedničku, protože mi výslovnost problémy nedělá, ale s tou gramatikou je to trochu horší. Nemám moc fotografickou paměť,“ vysvětlil.

„To je zvláštní, většina lidí to má přesně naopak,“ řekla jsem jen tak do vzduchu.

„Jako malý jsem ráčkoval,“ přiznal.

Usmála jsem se. Představa malinkého ráčkujícího Reida byla sladká.

„Vlastně jsem byl jako dítě docela roztomilý,“ pokračoval, asi se mu ulevilo, že na něj už neštěkám.

„Tak škoda, že ti to nezůstalo,“ zašklebila se na něj.

„Díky,“ odsekl na oko uraženě.

„Není zač,“ potřásla jsem hlavou. „Tak to zkusíme s pravidly, možná si je už nepamatuješ, a já se mezitím pokusím najít nějaké cvičení,“ řekla jsem a tázavě se na něj podívala.

„To zní dobře.“

Netušila jsem, jestli mu to vážně nevadí, nebo má ze mě jen strach, a bude souhlasit i s tím, když navrhnu, že budeme skákat z okna. On by si klidně mohl skočit… bez padáku.

„Jé, tady je jedno cvičení pří-“ začala jsem, ale vyrušil mě až příliš známý hlas.

„Annie? Claire? Jsem doma!“

Och, ne. Ne, ne, ne! Že to není to, co si myslím?

Klíče dopadly o skleněný konferenční stolek v dobře známém zvuku.

Sakra, co budu dělat? Proč jí jen Annie dávala klíče?! Zasténala jsem. Proč zrovna dneska? Mělo mi dojít, že přijede v tu nejnevhodnější chvíli!

Reid po mně střelil zmatený pohledem. „Kdo to je, Wicky?“ zeptal se.

„Moje máma,“ zasyčela jsem. „A jestli nás najde, budeme v pěkné pr … “

„Claire, zlato! Jsi tady?“ zeptal se hlas a ozvaly se zvuky kroků vedoucí ke koupelně.

„… kaši,“ dořekla jsem do prázdna.

„Proč?“ chtěl vědět Reid.

„Moje matka je šílená!“ zašeptala jsem.

„Jak to myslíš?“ nechápal Reid.

„Prostě je cvok. Ale to je jedno, protože-“

Moje matka v tu chvíli vstoupila do pokoje. „Claire!“ vykřikla nadšeně a roztáhla ruce, aby mě objala. Pak si ale všimla Reida a ruce zase stáhla.

„Kdo to je?“ zeptala se překvapeně.

„Ehm, tohle je R… Luke, můj spolužák,“ zdůraznila jsem, „a doučuju ho francouzštinu. Lukeu, tohle je moje máma.“

Reid k ní vzorně natáhl ruku. „Dobrý den, paní Wintersonová. Velmi mě těší.“

Máma si s ním nadšeně potřásla rukou. „Také mě těší. Vlastně jsem Greenová, ale to je jedno.“

„Omluvám se,“ řekl Reid patolízalsky.

„V pořádku,“ mávla máma rozverně rukou. „Tak já vás tu nechám,“ mrkla na mě spiklenecky.

Sakra, ona si myslí, že spolu něco máme!

Reid to evidentně pochopil taky, protože ke mně střelil pohledem co-to-sakra-je?.

„To je v pořádku, Reid… Luke už jde, že?“ dožadovala jsem se Reida.

Přikývl. Asi mu ani nic jiného nezbývalo.

„Tak pojď, doprovodím tě,“ řekla jsem a táhla ho ke dveřím.

Vystrčila jsem ho na chodbu a naklonila se k němu tak, aby máma neslyšela, o čem se bavíme. „Promiň,“ zašeptala jsem a přibouchla mu dveře před nosem.

„Claire, nemusela sis ničit rande kvůli mně!“ vybafla na mě máma, jakmile jsem ušla pět kroků od dveří.

Ani jsem se to nepokoušela vyvracet a zapadla jsem k sobě do pokoje s hlavou v dlaních.

Dámy a pánové, toto je společenská sebevražda. Seznamte se.

 

oOoOo

 

„Když x se rovná dvacet osm, a my víme, že y je-"

Zazvonilo.

Všude kolem se objevily dezorientované pohledy, protože když si tak člověk snívá v jedné nudné hodině matematiky, bývá pak těžké probuzení od pitomého zvuku školního zvonku.

„Hele, Claire, dneska ti to sluší," ozvalo se mi u ucha. Stál tam Steve Marion, s tím svým jsem-naprosto-dokonalý úsměvem.

„Steve, vím, že potřebuješ opsat úkol do biologie, a řeknu ti to rovnou. Kašlu na tebe, nemám čas."

Úsměv mu zamrzl na tváři.

Vím, bylo to hnusné, ale pravdivé. Pravda někdy bývá hnusná, a já se díky Reidovi už nenechám využívat. Už ne.

S těmito slovy jsem se prodrala na chodbu a zapadla do davu studentů, kteří se hrnuli na oběd. Já bych se taky měla hrnout na oběd, ale cítila jsem se špatně kvůli tomu včerejšku. Moje matka se k Reidovi zachovala dost… zvláštně, a já jsem věděla, že je mou povinností se mu omluvit ještě jednou. Byl to sice idiot, ale základní práva slušnosti se vztahují i na idioty. Bohužel.  

Frmol na chodbě na chvíli pominul, protože hlavní nával se dostal do jídelny. Rozběhla jsem se, abych se rychleji dostala k učebně zeměpisu, kde měl mít Reid další hodinu. Prudce jsem zatočila a potom... potom jsem viděla jen mžitky před očima.

 

„Slečno Wintersonová? Haló, Claire! Jste v pořádku?"

Políček do tváře.

„Au," zašeptala jsem a chtěla si rukou přejet zasažené místo, ale zdála se mi podivně těžká.

„Jste v pořádku?" zeptal se mě známý hlas znovu, ale nedokázala jsem si ho zařadit.

„Ano... co se stalo?" řekla jsem dezorientovaně a konečně otevřela oči.

Okamžitě mě uhodilo prudké sluneční světlo.

„Narazila jste do mě v plné rychlosti, když jste běžela. Odmrštilo vás to."

Automaticky jsem očima vyhledala ten hlas. Ach, bože! Sakra, sakra, sakra!

Nade mnou klečel Ryan Collins, učitel angličtiny a tělocviku. Tělocvik měl za následek to, že vypadal úžasně. Angličtina zase, že na průměrného tupého tělocivkáře měl docela velké znalosti. Ne že bych nad ním slintala, ale... Uhm, no, nebyl špatný.

„Jéžiši!" zasténala jsem nahlas a měla chuť se plácnout do čela. Raději jsem to ale neriskovala - co kdybych sebou zase sekla?

Rty se mu zformovaly do úsměvu.

Cítila jsem, jak se červenám. „Moc se omlouvám, pane profesore. Byla to moje chyba," začala jsem se zvedat.

Taky se zvedl. „To je v pořádku, může se to stát každému."

Plaše jsem se usmála. „Tím si nejsem tak jistá. Každopádně se moc omlouvám. Ehm. Na shledanou. A... promiňte," rozešla jsem se.

Nebyla jsem si zatím moc jistá, proč jsem šla tímhle směrem, když jsem měla být na obědě, ale to se nějak spraví. Tedy, snad.

„Claire, počkejte!"

Ohlédla jsem se.

„Četl jsem vaši slohovou práci," zavolal na mě Collins.

Už podruhé jsem zacítila potřebu plácnout se do čela. „Snad ne tu o konci světa?" zadoufala jsem.

„Ano, tuhle," přitkal Collins.

Uhm. Aha.

„No, vím, že je to takové patetické a sentimentální-" začala jsem, ale Collins mě přerušil.

„Ne, právě že vůbec ne. Vlastně jste mě mile překvapila, Claire. Řekl jsem o vás šéfredaktoru školních novin, a říkal mi, že to s vámi zkusí. Jmenuje se Ricky Eveen a myslím, že bude příští rok vycházet. Tak se ho zkuste zeptat, určitě pro vás bude mít nějakou práci," řekl a spiklenecky na mě mrkl.

Nevěřícně jsem na něj zírala. To myslí vážně? Není to takový ten blbý žert, kdy někdo vyskočí zpoza rohu a vykřikne „Apríl"?

„Už musím jít. Ale rozhodně se za Rickym stavte. Máte talent," řekl ještě a odešel. Sledovala jsem jeho široká záda, dokud nezmizela z dohledu, a začala jsem jásat.

„Juhúúú!" křičela jsem nadšeně. Já budu v redakci novin! Jo, jo, jo! A Collins o mně prohlásil, že mám talent. Jo, jo, sakra, jo!

Rukama jsem udělala pohyb mého retardovaného tanečku štěstí a se spokojeným broukáním se vydala na oběd. Najednou mi bylo úplně jedno, proč a jak jsem se ocitla u učebny zeměpisu.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Říkej mi Wicky - 03.:

1. martinexa přispěvatel
14.10.2013 [7:27]

martinexaSuper, ta její matka to bude asi děs běs:D

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!