OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Schovávaná s minulostí - 3. kapitola

14.06.2014 (14:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 608×

A

Trochu se to zkomplikovalo. Trochu víc.

Když se vydali po opuštěné lesní cestě, schovaní ve stínech, zahalení kapucemi, všechno šlo bez problémů. Aiden si dokonce začal namlouvat, že to snad možná i zvládnou.

Pak ale prošel kolem muž venčící psa. Malou čivavu, která by se v pohodě vešla do kapsy.

Aiden se nenápadně namáčkl na Vivian a zatlačil ji více do stínů. Muž se na ně krátce a znuděně podíval a vypadalo to, že nic nehrozí. Prošel kolem nich a Aiden se za ním ohlédl, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Muž ušel několik kroků, potom ale udělal jednu jedinou, zásadní chybu = otočil se. Jen na pár vteřin, a přesto Aidenovi bylo jasné, že je to v hajzlu.

No jistě. Hned potom muž i s psíkem začal utíkat, jako by mu za zadkem hořelo.

Hmátl Vivian za ruku a oba přidali do kroku. Zmateně ho nechala sebou vláčet.

„Co najednou tak valíš?“ zeptala se nakonec udýchaně, když už to v sobě neudržela.

„Ten chlap nás poznal,“ odvětil jednoduše. Vivian si odfrkla.

„To se divím, na těch fotkách si vůbec nejsme podobní…“ Její věta odezněla do ztracena, když tmu prořízlo ostré světlo reflektorů. Aiden se na místě zastavil a na vteřinu se mu zastavilo srdce. Zíral na přibližující se auto tak úpěnlivě, že ho ani nenapadlo schovat Vivian za sebe. Z místa spolujezdce vystoupila mladá, krásná dívka, s divoce zrzavými vlasy. Byla oblečená celá v černém, upnutém oblečení. Vypadala by božsky a neodolatelně, kdyby ovšem v pravačce nesvírala kvér. Nepochybně nabitý.

Aiden nasucho polkl, když z auta vystoupili další tři chlápci. Dobrý, z toho se dostanem…

„Ahoj, Lolo,“ zamumlal chraplavě. Rusovláska se koketně usmála a pistoli si nevzrušeně přehodila do druhé ruky.

„Aidene, zlato. Chyběls mi.“ Nikdy se o ní nedalo říct, že by uměla nasadit přesvědčivý poker face, právě naopak, vždycky se z jejího výrazu a chování dalo číst jako z otevřené knihy. I právě teď Aiden dokázal poznat, že je z jejich opětovného setkání nadšená. Nejspíš se nemůže dočkat, až ho vykuchá.

„Co že jsi tu tak brzy?“ nadhodil konverzačním tónem. Ten chlápek s mini psem nejspíš nestihl vyběhnout ani z lesa ven. Nemohl je nahlásit tak brzo.

Lola líně pokrčila rameny. „Věděli jsme, že se časem někde objevíš, bylo jen otázkou, kde. A jistě víš, že u policie máme svý lidi. Takže pokud sis myslel, že se půjdeš udat a vyhneš se tak nám, tak tě asi budu muset zklamat.“ To samozřejmě věděl. Policie byla jen spojka. Doručovatel. Nejspíš by se ve vazební cele ani neohřál a už by ho čekal ten opravdový trest.

„Doufám, že jsi nečekal třeba… mého otce. Ten na tebe nemá čas, bohužel,“ zavrněla, zdvořile a s perfektní výslovností. Vivian se vedle něj zachvěla a tím na sebe upoutala její pozornost. Lola do ní zabodla ledový pohled.

„Vivian, drahoušku, tobě život na útěku neprospívá. A tvojí pleti už vůbec ne.“ Rty roztáhla do milého úsměvu. Vivian se suše usmála.

Hromotluci, kteří poslušně stáli u auta, už začínali dávat najevo svou rozladěnost. Ale už si museli zvyknout. Lola si ráda hrála, předtím než zaútočila.

„Varovala jsem tě, zlato,“ obrátila se opět přímo na něj. „K hostům, kteří nám neoplatí naši pohostinnost a důvěru, se nechováme hezky. Nezaslouží si to,“ poslední větu zašeptala, jako by mu svěřovala nějaké tajemství, a oči se jí laškovně leskly.

Zvedla zbraň a hlasitě nabila.

„Dám vám náskok, zlato. Kvůli… starým časům.“ Volnou rukou mávla do vzduchu, snad aby jim dala povel k útěku. To ale Aiden neměl v plánu.

Postrčil Vivian do boku, aniž by z Loly spustil pohled. „Běž.“ Nemusel ji pobízet dvakrát. Ať už se mezi nimi stalo cokoliv, nebylo to tak silné a vážné, aby kvůli tomu riskovali život. Rozběhla se opačným směrem, než jakým měli původně namířeno, a Aiden zůstal sám. Měl pocit, že tam stojí pouze s Lolou. Oči jí zářily, vypadala skoro… šťastná.

„Tohle zvládnu, kluci. Chytněte mi tu malou,“ poručila svým hlídacím psům. Všichni tři bez zaváhání poslechli a zmizeli jako pára nad hrncem. Osaměli.

Lola stále držela nataženou ruku se zbraní, jinak ale vypadala uvolněně. „Nejsi ty hotový hrdina, zlato?“

„Co chceš?“ zavrčel napruženě. Tahle hra už ho unavovala.

Lola udělala pár lenivých kroků k němu.

„Přece spravedlnost, zlato. To je vše, co jsem kdy chtěla.“

„Jako když jsi mě napráskala svýmu tatíkovi?“

Znuděně mávla zbraní. „Já jsem tě nenapráskala. Pouze jsem poukázala na skutečnost, že tvoje věrnost není dokonalá.“ Mile se na něj usmála.

Aiden si unaveně povzdechl. „A teď mě odvlečeš zpátky? Nebo mě rovnou zastřelíš?“ Roztáhl paže, tak jako kdysi, když ji svíral v náručí, a jeho pohled byl pevný. „Tak mě střel.“

A ona ho střelila.

Musel přiznat, že to nečekal. Nemyslel si, že by to skutečně udělala. Nejspíš by už se měl naučit, že Lola je všelijaká, ovšem ne předvídatelná.

„Co by to bylo za zábavu, kdybych tě odtáhla zpátky?“ zašeptala mu do ucha, když klečel na kolenou a dlaně si tiskl na krvácející břicho. Zbraní ho šťouchla do rány a on jen taktak zadržel bolestivý výkřik.

„Já nejsem můj otec, zlato. To si pamatuj.“

A pak odjela.

Nechala ho tam krvácet, uprostřed lesní cesty. Pokud trefila nějaké důležité orgány, brzo bude po něm.

Zkroutil se na zem, tváří dopadl na tvrdou půdu. Cítil nepravidelné bušení jeho srdce, které počítalo jeho poslední vteřiny.

Když se objevila Vivian.

„Sakra, Aidene! To teda ne, samotnou mě v tom průseru nenecháš.“

Trvalo jim dlouhou a bolestivou dobu, než ho zvedla o opřela o své drobné tělo.

„Nemusíš…“

„Mlč a vydrž!“ hekla udýchaně. Co několik vteřin museli zastavit. Aiden byl čím dál pomalejší a slabší. Vivian se ho snažila uchlácholit: „Nejspíš minula. Nebo ti nechtěla nic udělat, ne ve skutečnosti. Jinak už by bylo po tobě.“ I přes bolest se na ni dokázal ušklíbnout. „Ještě kousek. Předtím jsem doběhla k veterině, musíš aspoň tam.“

Nesoustředil se na čas ani vzdálenost, kterou ubelhali. Dokázal vnímat pouze tepání v jeho břichu.

„Zůstaň tady. Hned – jsem zpátky.“ Svezl se na zem a opřel se o zeď, se zavřenýma očima nasával večerní vzduch a tlačil si na krvácející ránu. Když uslyšel hlasy jen kousek od něj, donutil se postavit se na nohy. Pomalu obešel oranžově namalovanou budovu a pohled mu padl na ženu, která stála s Vivian, a poulila na něj vyjevené oči.

N

„Zavřou mě. Oni mě určitě zavřou. A vezmou mi licenci. Víte, jak s lidma, jako jsem já, zacházej ve vězení? Já ne, ale určitě ne dobře.“

Nechápala, že se k tomu nechala ukecat.

„Proboha, co se vám stalo?“ vyhrkla vyděšeně, jakmile se probrala z šoku. Dívka jí naléhavě zmáčkla paži.

„Napadli nás. Bylo… to přepadení. Nic se nemělo stát, ta zbraň prostě vystřelila…“ Mlela páté přes deváté a Nicole jí nevěřila ani slovo. Zděšeně zírala na toho muže.

„Musíte do nemocnice.“ Udělala krok dozadu, čistě automaticky, aby se dostala pryč, ale dívka ji opět strhla dopředu.

„Nemůžeme do nemocnice. Musíte nám pomoct vy,“ mumlala naléhavě, zatímco muž stál polomrtvý opřený o zeď. Neměla čas dělat drahoty, její nerozhodnost ho mohla stát život. Vždycky jsem byla blázen… pomyslela si, když odemykala dveře od ordinace.

Ještě nikdy nevytahovala z někoho kulku, ale všechno je jednou poprvé. Kdo ví, kdy se jí taková zkušenost bude hodit.

Došlo jí to, když ležel polonahý na lůžku. Zaskuhrala.

„To snad ne, vy jste ti hledaní kriminálníci. Super. Nemám já ale štěstí?“

Muž na ni pohlédl tmavýma očima a poprvé promluvil, hlubokým, chraplavým hlasem: „Nebojte, zrovna nejsem ve stavu, kdy bych byl schopný vás zastřelit.“ Vyjeveně na něj zírala, ale místo toho, aby vycouvala, vypadlo z ní: „Hele, dávej si bacha, to já mám v ruce skalpel!“

Černovlasá dívka, která seděla kousek od nich a bedlivě všechno sledovala, se její poznámce zasmála. Zraněnému chlapíkovi ale do smíchu nebylo.

„Prostě tu zatraceno věc vytáhněte,“ zavrčel na ni.

Znovu se do toho pustila. Ruce se jí šíleně třásly a odhalené břišáky toho fešáka za to mohly minimálně. Snažila se jeho upřený pohled ignorovat a soustředit se jen na práci, ale… dost dobře jí to nešlo. Na tohle nebyla trénovaná.

„Ha!“ prohlásila vítězoslavně po pár minutách šťourání, v kleštích malou, stříbrnou kulku. Muž se zkroutil na lůžko, úlevou i bolestní zároveň, celou horní polovinu těla pokrytou krví a potem. Nicole se s úšklebkem dala do šití.

„Doufám, že mě nezabijete, když vezmu v potaz, že jsem vám zachránila kůži.“ Hodil po ní zlý pohled, ji to ale vzhledem k okolnostem nerozházelo. Bylo jí jasné, že v jeho stavu se ani nezvedne z lůžka.

„Jsme vám hrozně vděční, slečno Adamsová,“ zadrmolila dívka a držela ho za ruku.

Nicole na ně chvíli jen zírala.

Aha.

Odkašlala si. „Odkud znáte moje…“

„Máte to na dveřích. A taky jste mi to řekla do telefonu.“

Cítila, jak jí obličej rudne. „Jasně.“

Přelepila mu ránu náplastí, obvaz mu strčila do rukou, ať se zaváže sám, a jakmile bylo po všem, znovu ji píchl osten strachu. Adrenalin je tedy nejspíš pryč.

„No, já… nechci být hrubá nebo tak, ale… můžete… už jít?“ zeptala se opatrně a přidala nevinný úsměv. Na jeden den toho na ni bylo vážně moc.

Dívka začala horlivě přikyvovat, v tom okamžiku se ale ozvaly policejní sirény. Velmi blízko. Muž na lehátku se bleskově napřímil a svůj pohled zabodl do vykulené Nicole. Ta se zmohla na pouhé: „Já to nebyla.“

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Schovávaná s minulostí - 3. kapitola: