OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Schovávaná s minulostí - 4. kapitola

18.06.2014 (17:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 378×

A

Byla to chyba. Věděl to už od začátku. Radši si tam tu kulku měl nechat.

„Jak je to možný?!“ vztekala se Vivian a pomáhala mu na nohy. „Kdo je zavolal?!“

Naprosto nesmyslně podezíral tu hnědovlasou veterinářku, přestože celou dobu mu seděla na očích a vytahovala mu z těla stříbro. Kdo jiný by to ale byl?

Sirény teď zněly přímo před budovou. Možná kdyby nebyl oslabený, zvládli by uniknout. Takhle to ale moc nadějně nevypadalo.

„Jak se odsud dostanem?“ Vivian začínala panikařit. Protože ať už udělala nebo říkala cokoliv, nebyla zrovna vězeňský typ. A to je taky nejspíš vše, co by ji postihlo. To jeho čekal opravdový trest. To on byl mozkem operace.

„Já to věděla, zavřou mě,“ prohodila veterinářka a podivuhodně nevypadala nijak zvlášť vyděšeně. Nejspíš jí to ještě plně nedocvaklo. Ale bylo také nanejvýš jasné, že ona ty poldy nezavolala. Tak kdo?!

„Policie Chicago. Jste obklíčeni. Vyjděte ven s rukama nad hlavou.“ Tyhle slova už slyšel tolikrát. A tolikrát se z toho dokázal vyhrabat. Protože jsem měl pomoc…

Odtrhnul se od Vivian a malátně se postavil. Dokázal se udržet na nohou, ale v žaludku mu pořád bolestivě tepalo. Dveřmi dovnitř pronikalo ostré světlo. Co teď?

„Není tady nějaký zadní vchod?“ otočil se na veterinářku. Jen prostě zavrtěla hlavou.

Možnost, jak z téhle neřešitelné situace vybruslit, mu v hlavě bleskla naprosto nečekaně a jen na pár vteřin. Protože on to udělat nechtěl. Ale byla to jediná cesta ven.

„Vivian, zavolej Charlesovi. Budem potřebovat pomoc.“ Sáhnul na pult s lékařským náčiním a skalpel si vložil do kapsy. Veterinářka nepřítomně zírala ven.

„Ale - “

„Prostě mu zavolej.“

Věděl, že určitě přijede. Vždycky přijel. Jenom potom chtěl pokaždé něco na oplátku. Jeho cena byla obvykle vysoká, ale právě teď Aiden neměl na výběr.

„Pojďte, veterinářko.“ Trochu hrubě ji vytáhl na nohy a vlekl ji ke dveřím. Vyhlédl ven.

Dva policejní auta, smečka fízlů, a samozřejmě média a tisk. Všichni se mohli přetrhnout, aby to byli právě oni, co je dostanou jako první. Pokud všechno půjde podle plánu, nedostane je nikdo.

Vivian dotelefonovala a vyděšená se k nim přidala. „Charles tu bude do deseti minut. Prej čekal, kdy mu zavoláme. Aidene, seš si jistej tím, co děláš?“

Podíval se do jejího starostlivého obličeje. Potom sklouzl pohledem k naprosto nevinné, dobrosrdečné veterinářce. A srdce mu ztěžklo o dobré dvě tuny.

„Ne, Vivian, nejsem.“

Nejspíš ji měl varovat, na co se chystá. Takhle se mu v náručí málem sesypala a zcela určitě ho posílala do horoucích pekel. Ale potřeboval její skutečnou, vyděšenou reakci. A že tu taky dostal.

„Panebože, panebože, panebože… Ty mě zabiješ, viď? On mě zabije! To mám za to, že pomáhám kriminálníkům, teď se mi to vrátilo…“

„Mlč!“ zařval na ni a snažil se o co nejhrozivější tón. Přitlačil jí skalpel ke krku, ale ne dost na to, aby porušil kůži. Pomalu s ní postupoval od ordinace a od skupiny policajtů. Všechny kamery je pečlivě natáčely a nikdo ani nedutal. Veterinářka bude slavná…

Pohledem sledoval pistole, které mu mířily na prsa, a každou chvíli očekával ránu. Přece jen, tohle všechno byli jen pěšáci, jejich úkolem bylo ho přivést. Ale jak to tak vypadalo, na bezpečí nevinných rukojmích jim záleželo víc. V duchu se ušklíbl. To určitě Lola nečekala.

Vivian se krčila těsně za ním a její přerývaný dech ho šimral na krku. „Charles - “

„On bude vědět, kde nás najít. Neboj.“

V žaludku mu nepříjemně škubalo a sotva se držel při vědomí, ale musel to vydržet. Těch posledních pár minut.

Veterinářka se třásla jako osika a ruce zatínala do pěstí. Pro sebe si mumlala mnohdy velmi sprosté kletby a vysílala k hloučku přihlížejících zoufalý pohled. Najednou se zajíkla a překvapeně vydechla: „Frede?“ Její pohled ulpěl na nějakém klukovi, s čupřinou černých vlasů, který na ně zděšeně zíral. „Ach bože, Frede!“ Do hlasu se jí vloudil vztek. Aidena to překvapilo, ale naštěstí neměl čas to nijak zkoumat. Ze silnice se k nim přiřítila černá dodávka bez poznávací značky a se smykem zastavila těsně u nich.

Aiden si viditelně oddechl a skalpel odtáhl. Veterinářku si přehodil přes rameno a strčil ji dovnitř, zatímco Vivian se smrtí v očích si dávala na čas.

„Dělej!“ Natáhl ruku a vtáhl ji dovnitř. To už policajtům došlo, co se děje, a začali jednat.

„Jeď!“

N

Rozhodně by nemohla říct, že zažila další nudný večer. Obvykle seděla doma s nohama nahoře, házela ohryzky z jablek na koberec Brunovi a nadávala hrdinkám v televizi, že se chovají jako husy. Nečekala, že se jednou podobnou hrdinkou sama stane. Nikdo tak nemůže říct, že veterinářka je nudné povolání.

Seděla skrčená v zadní části dodávky a přejížděla si dlaní po krku. Stále na něm cítila ostrou hranu jejího skalpelu, který už sama tolikrát držela v rukou. Nikdy se ho tolik nebála.

Nenávistně mrskla pohledem po tom chuligánovi, kterému pouze před malou chvilkou zachránila život a který se jí pěkně hnusně odvděčil. Parchant.

A teď se tu objevil další člověk, nepochybně další kriminálník, který řídil jako šílenec a vypadalo to, že si honičku s policií snad užívá. Dívka, která se podle všeho jmenovala Vivian, nevypadala zrovna nejlépe. Ve tváři byla pobledlá, zdála se ještě menší než jindy a vůbec nemluvila. Nicole sice nebyla lidská doktorka, ale i tak dokázala poznat, že je jí na zvracení. Měla přesně ten pohled, co zvířata v její ordinaci, když se chystali něco vyvrhnout. Ale o tom se jí radši zmiňovat nebude. Přece jen to byla ostřílený zločinec, tohle pro ni nemůže být nic nového.

Ale pro ni, nudnou, obyčejnou veterinářku, tohle bylo… moc! Vždyť byla jejich rukojmí!

Co si beze mě Bruno počne?

Tok jejích myšlenek přerušil náhlý šramot. Nepřátelsky sledovala, jak se k ní pomalu a opatrně sune její únosce, kterému ještě před chvílí bláhově věřila.

Sednul si dobré dva metry od ní a pohled zabodl do podlahy. Dobře, stejně se na něj nechtěla koukat.

„Jsem Aiden, mimochodem,“ prohodil suše. Nejspíš se musel velmi přemáhat, aby na ni mluvil mile. Nicole o to ale nestála. Dál uraženě zírala na svoje zaťaté pěsti. Přece se s ním nebude vybavovat!

Vzdychl. „Za tamto se… omlouvám. Nechtěl jsem vám ublížit, vážně ne. Jenom… jsme museli nějak ven. A vy byste měla problémy, až by zjistili, že jste nám pomohla. Proto je lepší, aby si každý myslel, že jste… oběť.“

Nejspíš mluvil pravdu. Jí to ale bylo srdečně jedno. Chtěla udělat jen jednu jednou věc.

Zvedla se, tak jak jí to stísněný prostor dovoloval, překonala vzdálenost mezi nimi a vší silou, kterou v sobě našla, ho praštila do nosu.

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Schovávaná s minulostí - 4. kapitola: