OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sileon - 4. kapitola



Vracíme se do současnosti a Alice už je dospělá. Její mysl je ale pořád uvězněna v dětském těle. Nastane zařazení do společnosti a Alice se rozhodne po letech vyjít na světlo, a co ji venku čeká? V závěru představuji jednu z nových hlavních postav, ke které mám velmi blízký vztah. Postava je inspirovaná skutečným člověkem, kterého jsem znala. V příběhu dokonce i používám naše staré konverzace a kradu si jeho slova pro povídku. Poníženě přiznávám. Moc děkuji za vaši podporu a mějte, prosím, trpělivost, ta láska v příběhu opravdu bude, jen to bude ještě chvíli trvat.

Vzpomínky se rozplynuly jako nahodilý oblak kouře. Není čas přemýšlet o minulosti. Ať už byla jakákoliv. Naposled pohlédnu na drobnou jizvu hyzdící zápěstí. Jediný důkaz připomínající, že ty věci se opravdu staly.

Prudký déšt zahnal většinu občanů do ústraní a ulice zůstaly prázdné. Byl to ale opravdu déšt, čeho se lidé tak obávali? Ares vzala stvoření nové společnosti do svých rukou a zítra mělo nastat sčítání přeživších. Zůstat skryta nebo vyjít na světlo. Tato skutečnost vyplňovala většinu mých myšlenek. Tma a skrývání zůstaly jedinou věcí, kterou jsem dosud znala, a nyní mělo přijít odhalení. Pořád nejsem přesvědčena o správnosti svého rozhodnutí. Potřebuji informace, a ty získám jen od lidí. Nic se nezmění, pokud budu jen čekat zalezlá v téhle díře. Slíbila jsem žít, ale vše, co přišlo poté, život nepřipomínalo ani z dálky.

Umím ještě mluvit? I tyto drobnosti často zaneprázdnily mé myšlenky.

Rozhlédnu se kolem sebe a jediné, co vidím, je stará pohovka a malé zrcátko položené na nočním stolku. Mám ráda tento střešní úkryt. Není to domov, ale hrdě poslouží svému účelu.

Jemně zvednu zrcátko a pohlédnu do svých mechových očí. Nestoudně prohrábnu kštici bílých vlasů a usměji se. Lidé zestárli příliš rychle. Podle dostupných informací jídlo, které jíme, není úplně bezúhonné. Země byla kontaminovaná při bojích s moderními zbraněmi. O dovoz jídla se stará Ares. Nemohu tuto organizaci vinit za nedostatek živin v potravinách, neboť nejsem obeznámena se situací venku. Ostatně jako nikdo z nás.

Městem také kolují klepy, že za sněžné vlasy může příliš stresu zahlcující nynější obyvatele. Pořád si nemohu vybrat, které z následných variant věřím, ale to dnes není úplně podstatné.

Celé lidstvo mi nyní připadá jako stádo miloučkých ovcí. Bělostná stvoření objemné natolik, aby skryly smečky hladových vlků číhajících uvnitř. Pohled na mé tělo není tak pěkný. Nepřipomíná načechranou ovečku ani z poloviny. Rukou pomalu postupuji přes bělostný, sotva hmatatelný pas na drobná ňadra. Stačí jen dlaně, aby skryly část mého ženství. Teď v noci mohu hřešit. Po očku pozorovat dívčí, sotva patrné rysy. Jaký je to asi pocit být držená a chráněná v náručí muže? Je hříšné chtít vědět víc? Nevím nic o mužích a ženách. Jen jednou přišla mi do ruky kniha, která znázorňovala mužské tělo. S nezměrným zájmem jsem začala listovat. Nikde nelze nalézt odpovědi.

Nemohu patřit muži, ale přesto nechci být sama. Poslední roky byly velmi útrpné. Mnohokrát chtěla jsem to vzdát. Svěřit se do rukou muže jako hračka bez možnosti rozhodovat o svém osudu. Jen sedět doma a čekat, až mě někdo nakrmí a ukojí své potřeby. Rychle zavrtím hlavou. Byla bych schopná se pak znovu na sebe podívat s hrdostí? Zřejmě bych připomínala jen odpad pohozený všude okolo. Chci být jiná. Ta jména žen na nástěnce mě dokázaly pořádně vyděsit. Dříve jsem kárala chlapce, co se nade mne povyšovali. Říkali, že ženy jsou slabší pohlaví. Nyní tomu začínám věřit.

Pomalu se ukládám ke spánku. S hlavou položenou na kavalci sleduji měsíc ozařující místnost. Připomíná žlutý kruh, ale pro mě je jako magické oko. Dohlíží a chrání vše živé. Ruku položím na bok. Je to jako cítit sevření druhé osoby. Jen tak mohu usnout s pocitem bezpečí. Pořád vnímám život jako malé dítě. Toužím být chráněná a milovaná.

 

Rozhlas přetrhá neustupující noční můry. Jen dneska cítím vděk za ten hlučný nástroj na ovládání lidí. Nedozvím se žádné novinky. Ostatně jen opakuje zprávy ze včerejšího večera.

Pevně uvážu bandáž kolem hrudníku a černý kabátec s kapucí přehodím přes hlavu. Nyní jsem připravena. Otevřu střešní okno a vyšplhám na střechu. Rozevřu ruce. Jsem jen černá vrána shlížející dolů. Chci vzlétnout a přeletět přes tu vysokou zeď. Okraj střechy mě ale rychle vyvede z omylu. Nemohu létat, když mi zakrněla křídla. Pomalu slezu dolů a snažím se skrýt uprostřed davu.

Nikdy jsem si neuvědomovala, jak je každý člověk jiný. Vidím jen hubené lidi s bílými vlasy, ale obličej a pohled těch očích mi dává rozdílný pohled na každého z nich. Cítím nervozitu v ovzduší. Den, na který všichni čekali. Nyní budem znovu škatulkovaní podle krve a jména. Bez čipu nedostanete práci a pro společnost nebudete znamenat nic. Mé rozhodnutí být zařazena do společnosti bylo nezvratné. Přesto, pokud by někdo odhalil můj podvod, mohla by to být pro mě jistá smrt.

Nevidím žádného zdravotníka. Není tedy možnost, že by přišli s teorií, že jsem žena. U dvojčat v rámci mutace DNA může dojít k následné změně. Bylo by velmi těžké prokázat, že se daná DNA neshoduje. Manipulace s čipem též není velmi snadná. Je nutné vzdělání vyšší úrovně, ke kterému se dostanete jen ve Výzkumném centru. Mé zaměření spočívalo v práci s DNA a nervovou, potažmo krevní soustavou. Vtipné je, že lidé, co mají toto vzdělání, se nechtějí zbavovat svých čipů, neboť jsou v žebříčku velmi vysoko. Někde ještě stále vidí naději vrácení do klubů smetánky.

Ženy nikdy nepracovaly ve výzkumném centru. Dřívější emancipace zapříčinila strach z žen a po vzoru jiných zemí nám byla sebrána privilegia v politice a vyšších úřadech. Můj otec nikdy nedal na tyto předsudky a dopřál mi vyšší vzdělání. Děkuji ti, tati," zašeptám potichu skrz zaťaté zuby a pomalu postupuji vpřed. Lidé se tlačí na sebe a ohleduplnost se vytrácí. Staly se z nás jen divé šelmy bez respektu? Zahlédnu bílý plášť. Konečně přicházím na řadu.

„Podejte mi svou dlaň, rychle,“ zavelí jeden ze strážců. Přitiske přístroj na zápěstí bez sebemenšího ohlédnutí. Po tolika letech spatřím znovu tvář, která je mi tak důvěrně známá. Zadívám se na obraz přede mnou a zapomenu na místo, kde se právě nacházím.

„Au,“ syknu, když mi jeden z mužů propíchne prst. Jistě, technologie už nejsou natolik vyspělé, aby se obešly bez fyzických vzorků, ale malé upozornění by neuškodilo. Po potvrzení mé DNA dostanu průkaz totožnosti.

„Následujte mě, prosím, pane Yu Ryuen," řekne další z mužů poněkud příjemnějším hlasem. Jak zřejmé nyní ví, kdo ve skutečnosti jsem. Stoupám po vysokých schodech do hlavního sídla Ares. Vystupuje z řady už na první pohled. Po zdolání bezpečnostních opatření a brány vedoucí do velké zahrady spatřím budovu postavenou na základě staré architektury. Je to jako anglické sídlo z 18. století. Obranný štít vyčnívá jako hlavní symbol. Celé to působí tak noblesně a vznešeně. Majitel je zřejmě velký puntičkář. Vše je zde uzpůsobeno tak do detailů. Jen zahrada je zaplněná roztodivnými květy vyrobenými s poněkud nezměrným stupněm fantasie.

Vstupuji do haly s pocitem stísněnosti. Stropy jsou tak vysoké, ale přesto jen pouhé usednutí na pohovku ve mně vyvolá nepříjemný pocit. Kdo tu žije? Ten člověk nemůže být plně při smyslech. Barvy rudé a modré doplňují halu, jako by si někdo chtěl hrát na aristokrata. Na stěnách visí zapálené svícny. Z mých myšlenek mě probudí mladý chlapík.

„Tato situace mi není příjemná stejně jako vám, ale potřebuji, abyste mě doprovodil do identifikační místnosti,“ pronese s klidným hlasem. Pomalu jej následuji se sevřeným žaludkem. Dveře zavrzají a chlad mě nepříjemně ovane. Přistoupí k jedné ze zásuvek a vytáhne tělo přikryté bílým plátnem. Jedním tahem plátno strhne a já zůstanu bez dechu. „Je to váš otec, pane?“

Najednou se cítím nesvá. Postava vypadá tak znetvořeně, že je jen velmi těžko rozpoznatelný obličej. Chci už jít pryč, a tak zřetelně odpovím: „Ano.“ Nemohu si být jistá, ale poté, co mi muž podává věci nalezené u oběti, rozpoznávám rodinou fotografii. Pořád tomu ale nevěřím. Jak mohu přijmout smrt tak silného muže. Můj otec by nezemřel. On by nikdo nezemřel pro něco tak hloupého a bezvýznamného, jako je válka. S rychlou omluvou opouštím sídlo a opřu se o nejbližší zeď.

„To mají v sídle schovaného démona, že jsi tak vystrašený?“ pronese žertovně hlas po pravé straně mé paže. Jak se sem jenom dostal? Chci ho ignorovat, a tak vykročím opačným směrem. Pomalým krokem se dostane přede mne a stoupne si s rukama v bok.

„Nech mě projít,“ vyštěknu rozhořčeně.

„Když chceš lidi přimět k tomu, aby dělali, co ty chceš, tak si dotyční musí myslet, že to vlastně tak chtěli udělat od začátku. A kromě toho jim musíš dodat vážně dobrý motiv, tedy přijít na to, co by tak mohli chtít.“ Kdo, sakra, je tenhle chlápek? Přistoupím na jeho hru.

„Co tedy chceš?“ položím otázku s těžkým srdcem.

„Už jsem myslel, že se nezeptáš,“ řekne a jeho koutky se zvednou do připraveného úsměvu. „Pojď se mnou,“ přikáže a vykročí svižným krokem.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sileon - 4. kapitola:

2. Nix
07.08.2015 [9:35]

Mě se třeba bílé vlasy líbí, navíc mi to více nahrává v příběhu. Alice tím získá větší míru utajení a vyhne se možnému odhalení z minulosti. No jelikož Alice a Yu byli dvojčata není překvapením, že měli jednoho otce neboli to byl otec současně jak Alice, tak i Yu. ;) Doufám, že je ti to trochu jasnější :).

1. Valeriee přispěvatel
06.08.2015 [23:38]

ValerieeTakže Alice má bílé vlasy? Všichni mají bílé vlasy? Nelichotivé, ale zajímavé Emoticon akorát jsem se ztratila u toho otce. Patřil k Alici nebo k Yu? Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!