OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Skrytá v krvi 4

17.10.2012 (08:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2257×

Přešla k oknu. Dveřmi by to byl moc velký risk. Vyhlédla ven.

„Sakra.“

Dole viděla dvě postavy. Stáli na trávníku a o něčem divoce diskutovali. Navíc celý pozemek lemovala slušně vysoká zeď.

I kdyby se jí podařilo dostat se z domu, nedokáže se dostat přes tu zeď. Navíc by ji nejspíš chytili hned, jak by vyrazila přes trávník. Znovu si vzpomněla na toho, co ji sem přivlekl. Ať to byl sebevětší kretén, tak běhat rozhodně uměl. Byl dokonce rychlejší než ona. Nikdy nikoho takového nepotkala.

Ale přesto ji nedohonil. Hlavou jí probleskla i poslední vzpomínka. Sejmul ji něčím do zad.

Založila si vztekla paže na hrudi.

4.

O pár hodin později už ji díky Margaret hřál horký vývar v břiše a měla na sobě po dlouhý době zase čistý oblečení.

To co ale následovalo, už tak příjemný nebylo. Margaret ji s pevně semknutými rty odvedla dolů a usadila do křesla. Bylo na ní vidět, že s tím rozhodně nesouhlasí. Byla to taková citlivka, co nedokáže přihlížet, když má někdo bebí. A to se mohlo hodit.

„Jak se jmenuješ?“

Přenesla pozornost z Margaretiných vzdalujících se zad na zbylé přítomné. Především na majitele toho hlubokého hlasu. Možná ho běžně tak hluboký nemíval, když nevrčel.

Byl to ten hajzl, co ji sem dovlekl. Ignorovala ho a prohlížela si další dva. Toho co stál u okna si pamatovala. Taky byl v tom skladišti. Světlé vlasy mu spadaly do očí. Byl dost vysoký. Možná tak ke dvou metrům. To ten druhý byl asi jen o málo větší než ona sama. Nahrazoval si to ale svaly. Měl pěkně namakaný ramena a hrudník...

„Na něco jsem se tě ptal.“

S pomalým pohybem hlavy znovu pohlédla na toho před sebou. Vlasy měl černé jako havraní peří a oči k tomu neměly daleko.

„Já tě slyšela,“ zamumlala a znovu přenesla pohled jinam.

Musela si zatnout nehty do paže, aby jí nezacukaly koutky. Ten hajzl byl vzteky bez sebe. Patřilo mu to. Chtěla ho vytočit. Fyzicky by na něj neměla ani v tom nejlepším rauši, ale nasrat ho... To pro ni nebyl sebemenší problém.

O područky křesla se opřely dvě dlaně a jeho obličej se jí tak objevil kousek od toho jejího. Slyšela i to tiché skřípění, jak zatnul zuby.

„Já si nehraju.“ Do tváře jí zavanul jeho dech. „Takže pokud nechce přijít k úrazu ten tvůj kostěnej krček, tak by ses měla začít chovat slušně.“

„Vzhledem k tomu, co jsi za sadistickýho podvraťáka, vyjde nastejno, jak se budu chovat.“ Položila si ruce na područky kousek od něho a přiblížila se tváří ještě blíž k té jeho. „A jestli si mám vybrat mezi tím že ti všechno vyklopím a zhebnu, nebo že ti neřeknu ani ň a zhebnu. Tak to si fakt bere tu druhou variantu.“

Vztekle jí pohled oplácel. Zírali si do očí a ani jeden by neustoupil ani o píď. Z tý blbý pozice jí začalo tepat v hlavě. Nehodlala ale být ten, kdo se odtáhne první. Zatnula zuby, když se tepání změnilo v bolest, a pak...

„Mohl bys uhnout, začíná mi bejt z toho tvýho dechu blbě,“ procedila mezi zuby.

Henry se nadechl a měl chuť ji chytit za ten její krk. Zarazilo ho až to, že opravdu nabrala nějakou zelenou barvu.

Instinktivně uhnul.

„Kde je koup...“ Víc toho nestihla říct a musela si strčit ruku před pusu.

„Nahoru a druhý dveře napravo,“ houkl rychle ten vysokej blonďák.

Na víc už nečekala. Vyrazila jako střela.

„Fakt je rychlá,“ hleděl za ní Samuel.

Všechno šlo ven. Ten Margaretin výbornej vývar a snad i vše ostatní za poslední dva dny. Ne že by toho bylo tolik. O to horší ale měla křeče. Vyčerpaně otočila kohoutkem. Zatím co voda splachovala ten sajrajt, shodila ze sebe mikinu, kterou jí Margaret přinesla.

Nechtěla si ji zacákat. Pak teprve nabrala vodu do dlaní a chrstla si ji do obličeje. Opřela se dlaněmi o okraj umyvadla a snažila se rozdýchat. Voda jí mezi tím stékala po tváři. Vzhlédla a sledovala svůj odraz. Byla snad bledší a kostnatější než normálně.

Stála tak snad pár minut, když se jí za zády rozrazily dveře. Narazily až do zdi. Zase on! Jako by kontroloval, jestli nezdrhla, aby ji s rozkoší zase mohl sejmout a dovlíct zpátky...

Vražedným pohledem probodávala jeho odraz v zrcadle před sebou. Ten jeho ji nejprve našel a pak se jí zabodl do zad. Stál tam jako bůh pomsty a pak už jen jako socha. Ten jeho věčně naštvanej výraz se změnil a vystřídala ho strnulá maska.

V odrazu viděla, jak přejel pohledem její záda. Kousek za kouskem. Bylo jí jasný co vidí. Vylízající kosti. Ostře se rýsující každý obratel a žebro. Konečně se jí podařilo mu smáznout tu jeho povýšenost z ksichtu, ale rozhodně se jí nelíbilo, že to bylo z tohodle důvodu. V jeho tváři zahlídla zhnusení.

Henry prudce zabouchl a opřel se dlaní o zeď vedle dveří do koupelny. Bylo mu až blbě. Ne fyzicky, že by se mu zvedal kufr, ale dělalo se mu na nic, když se musel dívat na to kostnatý tělo. Na kopu oděrek a hlavně na tu obrovskou modřinu, který se jí přes záda táhla. Divil se, že jí tím dřevem nezlámal vaz.

Ta holka byla to nejubožejší stvoření, co kdy viděl. Dokud teda neotevřela pusu. To pak měla větší koule, než snad polovina zdejších chlapů.

„Henry?“ ozvalo se mu za zády.

Nereagoval, dokud Margaret nedošla až k němu.

„Zvrací,“ hlesl a obrátil k ní tvář. „Co s ní je?“

„Má asi otřes mozku, to je u toho normální, ale začít ji v tomhle stavu vyslýchat byla vážně kravina.“

Přikývl, že to bere tentokrát na vědomí. Otočil se a vyrazil chodbou pryč.

„Postarej se o ni,“ zahučel aniž by se otočil. „A dej ji probůh najíst!“

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá v krvi 4: