OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 55. kapitola

17.05.2013 (15:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 624×

Chester

Vejdu do knihovny, která se topí v měsíčním svitu. Všude jsou stíny a šero, pokrývající vysoké knihovničky a stohy knih, které jsou vystavěné v komíncích na masivním bytelném stole u okna. Všemu vévodí stůl z masivu, který je oválný a stojí na něm láhev kvalitního upířího pití smíchaného s nulkou. U stolu je bytelná kožená sedačka na zakroucených mahagonových nožkách. Je to můj nejoblíbenější nábytek této místnosti. Jediný, který jsem obstaral já, zbytek měl na starosti můj stvořitel Oskar…

„Copak hledáš?“

Pohledem střelím do rohu, odkud se ten melodický hlas ozve a zahlédnu zářivě fialové oči. Zachary se opírá v rohu, hlavu zakloněnou a pozoruje mě jako mlsný kocour.

Jsem překvapený, že tu je. To místo mu nahání hrůzu, cítím to z něj. Navíc mu to ukazuje nepříjemnou situaci, kdy nám Angela dělala striptýz. Já osobně bych zešílel, kdyby se o něco takového pokoušela Di a ukazovala všem to, co můžu vidět jen já! „Ale máme s Di nějaký menší problémy..." zamumlám, aniž bych zvednul hlavu od knihy Ráj následovníků, kterou jsem vzal z poličky do dlaní .

„Mohl bych ti nějak pomoci?“ hlesne zúčastněně a odlepí se od zdi.

„No... s tímhle asi ne," vzdychnu a sednu si do kožené pohovky, ve které si moje žena vždycky ráda pročítá upíří knihy a sem tam usykává vzteky i ironií nad tím, co se v nich dočte. „Co je? Jsi nějaký... přešlý. Dáš si?" nabídnu mu láhev upířího chlastu.

„Velmi rád,“ povzdychne si a posadí se do druhého rohu. Pohovka je dostatečně veliká na to, abychom se v ní rozvalili a ještě měli dost prostoru pro sebe. „Jsem poněkud přešlý z Angely,“ povídá mi, zatímco beru z baru frťany a nalévám nám. „Zdá se, že už jsem moc starý na to, abych chápal ženy v pubertě. Je hrozně žárlivá a provokuje, a v případě, že se nechovám tak, jak bych se podle ní chovat měl, se na mě zlobí a nebo mě ignoruje. Ale já už nevím, jak se mám chovat. Neubližuju jí, nechci se hádat a stejně nám to neklape. Nejsem si jistý, že jsem pro ni ten pravý..." Ta nejistota z něj přímo sálá. Očividně není zvyklý se svěřovat.

Kdybych tvrdil, že mě to tolik překvapilo, lhal bych. Na první pohled se zdál drsnější, než ve skutečnosti je. „A není to třeba to, co ona chce?" mrknu na něho.

„Co máš na mysli?“

„No, trocha těch hádek. Abys nějak reagoval na tu její žárlivost. Sám přece vidíš, že to není moc klidná voda," zasměju se, když si mě obezřetně prohlíží. „Možná to potřebuje jako důkaz něčeho..." pokrčím rameny.

„Ale já nejsem hádavý. Nikdy jsem nebyl. Jsem klidný. Musím být,“ řekne vážným hlasem a do prstů uchopí panáka. „Nemohu si dovolit být … vášnivější, rozohněnější a zuřivý. Chestere, já… Jak jistě víš, mám problém se svými schopnostmi,“ odkašle si, jako by byl celý nesvůj z toho, že mi odhaluje svoje slabiny. „Vlastně to nejsou schopnosti, ale pouze důsledek letitého týrání, kterému jsem byl jako člověk vystaven. Upírem jsem se stal nešťastnou náhodou… A tohle mi zbylo. Není to dar. Je to prokletí…“

Doslova se zarazím, když se mi tu zpovídá. Ano, vím, že jsou lidé týráni. Vždyť já sám patřil mezi nejučenlivější a nejkreativnější mučitele, ale… U Zacka mě to opravdu překvapilo a vlastně díky tomu všechno začalo zapadat do těch správných kolejí. Znal jsem ho z večírků a on se nikdy nezapojoval do lidského týrání. Byl stranou a tvářil se, jako by ho bolely zuby. Proto zůstal tak lidský… Protože on je stále kořist.

„Díky tomu musím být neustále klidný, pozorný a nesmím se spustit, protože bych tím neohrozil jenom sebe, ale i svoje okolí. Viděl jsi, jak na mou nejistotu a neklid reagovali upíři v domě? Bylo by to mnohem horší..." zachraptím a sklopí bezmocně zrak.

„A ona o tom ví? Protože pokud ne, můžeš se jí to pokusit vysvětlit. A pokud by to nešlo, tak..." vzdychnu. Co mu můžu radit? Nic, co by se mu líbilo. Já jsem Oskarův žák, klidně bych se mohl počítat mezi gaunery, proti kterým on v duchu bojuje. „Buď si ji prostě musíš vychovat, protože ona to potřebuje. Pochybuju, že to někdy zažila. Pevná ruka jí může jen prospět. No a pokud by nešlo ani to, tak..." pokrčím rameny, „...jí prostě budeme muset najít někoho jiného. Musíš vědět ty, jak moc ti na ni záleží, a jak až daleko jsi ochotný zajít. Samozřejmě s ohledem na nás všechny, protože teď, když to vím, musel bych tě o to požádat sám, nechci nikoho ohrozit. Jistě to chápeš."

„Ano, samozřejmě, chápu. Proto jsem ti to sám řekl. Není to vůči nikomu v domě fér a navíc tvá žena je ve tmě velmi nejistá a já bych ji nerad ještě děsil, především, když čeká tvého následovníka. Promluvím si s Angelou… Díky, Chazzy… Ta kniha, kterou hledáš, je zde,“ řekne jako by se nechumelilo, sáhne do levého rohu, kde je knihovnička a ve třetí poličce stiskne hřbet knihy Nad-upíří svět. Dá mi do dlaně přesně to, co hledám, jako by mi četl myšlenky. „Již jsem se s něčím podobným setkal a… Bude křehký, ale zesílí. Bere si z vás dvou to nejlepší.“

Překvapeně se zadívám na knížku, kterou mi strčil do rukou a nechápavě se dívám na nápis. Nad-upíří svět… Nevím, jak mohl tušit, co hledám, ale trefil to úplně přesně. Otevřu na první straně a začtu se, i když v hlavě mi stále zní jeho poslední věta, a já zjišťuju, že mě neskutečně uklidnila. Usměju se a knihu nakonec zavřu, abych mu pomoc oplatil, vydám se za Angelou.

*** *** ***

Angela

„Dále," zamumlám, když se ozve klepání na dveře. Zack po našem rozhovoru opět zmizel, takže pochybuju, že to je on. Určitě by neklepal. A taky že není. Místo jeho světle hnědých vlasů se ve dveřích objeví Chazova blonďatá hlava.

„Můžu?" zajímá se a já přikývnu. „Chtěl jsem s tebou mluvit, protože jsem měl takový zajímavý rozhovor se Zackem."

Svraštím obočí a čekám, co z něj vypadne dál.

„Podle všeho je vážně přešlý z toho, že to mezi vámi není tak, jak by si představoval. Takže o co jde, Angelo? Chtěla jsi upíra, máš ho. A nechci slyšet nic z toho, že mi do toho nic není, protože tady jde o nás všechny," zaujme nekompromisní stanovisko a já si povzdychnu.

„Nerozumím ti, co myslíš tím, že jde o nás všechny.“ Trhnu rameny, protože se mu svěřovat nechci. Jestli Zachary hodlá naše problémy vytahovat přede všemi, tak já teda ne!

„V tom smyslu, že pokud ti vadí Zacharyho klidná povaha, měla by ses porozhlédnout po někom jiném, protože on má dost závažný důvod k tomu, zůstávat v klidu za každé situace,“ řekne chladně, i když je vidět, že ho mírně vytáčí ten můj laxní přístup.

Sedím na posteli a dívám se na své prsty. Mám na sobě minisukni a tričko s výstřihem a nemile mi to připomíná, jak jsem se před Chesterem promenádovala nahá. Nestydím se, ale znovu mi to připomene tu Zackovu odmítavou reakci.

Zalapám po dech. „Cože? O čem to mluvíš? Já přece…“ zarazím se. Zase ta moje neschopnost dát najevo, že ho mám ráda. A já doopravdy mám jen… mám pocit, že on mi to nedokáže dát najevo.

„O tom, že si v minulosti prošel velmi špatnými věcmi a pokud nechce svým chováním nikoho ohrozit, musí se kontrolovat. Ale to bys sama měla vědět nejlíp. Vím, že už jednou nechtěně ujel v souvislosti s tebou a doteď si to určitě vyčítá,“ odpovím, a když vidí můj překvapený výraz, pokračuje: „Pokud ti na něm alespoň trochu záleží, co mu to zkusit dát najevo nějak jinak než žárlivými výstupy?“

Skloním hlavu, protože ucítím slzy. „Já s ním chci být…“ dostanu ze sebe.

„Tak mu to dej najevo. Říkal jsem mu, že jsi ještě moc mladá a potřebuješ určit hranice.“

Přikývnu, protože to, co řekl, dává smysl. „Říkala jsem mu, že kdyby mi ten striptýz onehdy zakázal, neudělala bych to…“ škytnu. „Jenže on nic neudělal… Vypadalo to, že mu to je jedno…“

Chester si povzdychne a chytí se za kořen nosu, což dělá vždycky, když je vyvedený z míry nebo potřebuje přemýšlet. Já vedle sebe potřebuju tu autoritu. Nechci tatínka, za jakýho se pasoval Ball, ale… Asi měl pravdu v tom, že jsem ještě malá a nedospělá a potřebuju někoho, kdo mi řekne, co je správně a co ne. „On musí změnit přístup v tom, že ti nebude dávat ve tvém zájmu dávat takovou volnost,“ usměje se, jako by to znal. „Ale ty už na druhou stranu nejsi zase tak malá, abys nevěděla, jak se máš chovat. A tím, že uděláš výstup, nikdy ničeho nedosáhneš. Zkus mu říct v klidu, co si myslíš a co cítíš. Uvidíš, že tím předejdeš spoustu problémů, i když je některý věci těžší říct. Nemusíš se bát. On se ti nevysměje,“ řekne a přikročí zpátky ke dveřím.

Dal mi do hlavy tolik věcí na přemýšlení…

Když chytí kliku, ještě se na mě otočí a blýskne ke mně černýma hříšnýma očima. „Jo a byl bych ti vděčný, kdybys o tom, že jsem tu byl, nikde neříkala. Nechtěl bych, aby se to dozvěděla Di. Má v tomhle směru teď trochu komplikovanější těhotenství a špatně by to snášela. Já bych tu vůbec neměl být,“ řeknu, a potom, co přikývne, za sebou zavřu.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 55. kapitola: