OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 64. kapitola

15.11.2014 (11:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 780×

64. kapitola

Angela

Nervózně si koušu nehet na ruce tak usilovně, až ho mám ohlodaný skoro do masa. Ale toho si v tu chvíli nevšímám. Zaujatě pozoruju Zacka, který mi od jistý doby nevěnuje jediný pohled. Abych to upřesnila - od doby, kdy jsem jako pomatená běhala za Chazzym a snažila se... o co vlastně? Dostat ho do postele? Začít s ním žít?? Když nad tím teď tak přemýšlím, sama svýmu chování nerozumím. „Co je s tebou?" hlesnu, i když mi to je jasný předem. Chtěla bych se mu omluvit. Moc bych chtěla, ale... nejsem si jistá, jestli by to vůbec k něčemu bylo...

Sedí na posteli a byl jako socha. Teď se na mě ale obezřetně zadívá jako by mě studoval. „Jak se cítíš?“
Pokrčím rameny. „Jak bych se měla cejtit? Normálně..." odpovím, i když to tak úplně není pravda. Vadí mi, že to mezi námi je momentálně takový... divný.

Přisune se ke mně blíž a usměje se na mě. Zkusme natáhne ruku a jemně se dotkne prstem mý dlaně. Čeká, jak se zachovám. Když to zkoušel před půl hodinou, ucukla jsem a ohnala se po něm. Ani nevím proč.

Sleduju, jak mě nepatrně pohladí po ruce. Skoro ten jeho dotek ani necítím, ale beru to jako dobrý znamení. „Mrzí mě to... Nevím proč..." nedopovím. Místo toho se na něho zadívám lítostivým pohledem.

„Nemůžeš za to. Někdo tě ovládá. Ani já, ani Chester se na tebe nezlobíme..." usměju se na ni a přivinu ji do své náruče.

„Cože?!" vytrhnu se mu prudce. „Jak to myslíš, že mě někdo ovládá?!"

„Tak jako ovládal Desire a Vinnie, tak někdo myšlenkami ovlivňuje tebe, aniž by sis všimla. Zdá se, že ten někdo chce, abys vyjížděla po Chazzym. Aby to Diana viděla... Víš, její dítě je na cizí doteky, které někdo Chazzymu věnuje, téměř alergické. Odmítlo by ho. Jeho jed i jeho krev. A tím by zahubilo, jak sebe, tak i Dianu. Chytrý tah, velice chytrý..." mumlá sám pro sebe a mne si bradu, zatímco úží víčka, div mu ty fialový oči nesvítěj.

Dívám se na něho, jako by se snad dočista zbláznil. „Ale to je přece blbost! Jak by mě mohl někdo ovlivňovat! Copak... copak upíři něco takovýho umí?!"

„Někteří ano.“ Z jeho hlasu čiší znechucení.

„A jak se proti tomu mám bránit?!" naléhám na něho, protože představa, že jsem něčí loutka, se mi rozhodně nelíbí. A on se tváří jako vždy klidně, jako by se vlastně nic nedělo!

„Nedá se proti tomu bránit. Proto ji zneškodníme, aby tobě, ani nikomu jinému, již nemohla ublížit.“

„Hm, to už chci vidět," poušklíbnu se. Jako bych za tu dobu, co tu jsem, nestačila zjistit, jaký jsou v tomhle směru amatéři.

„Můžu ti pomoct přijít na jiné myšlenky?" zavrčí zastřeně a začnu mi olizovat prsty, směrem k zápěstí až k lokti.

Zatímco ho nechávám, aby mě rozmazloval svými doteky, něco mě napadne. Tiše se zasměju. „Ale víš, že to má jednu výhodu? Na to ovlivňování by se daly svíst všechny případný nevěry..."

Nevybíravě mě kousne do loketní jamky, až svůdně usyknu. „Na to nespoléhej. Jsem žárlivý. Nechtěj, abych tě připoutal k posteli a dával ti do těla, dokud by tě takové myšlenky nepřešly!“ Pozoruje mě tím svým tajemným pohledem a olizuje mi ranku.

„Jo, přesně na to celou dobu čekám," usykávám, když mi začne ránu hojit. „Zatím ses totiž jako žárlivec zrovna neukázal. Nemůžeš se divit, že potom pochybuju, víš, miláčku," zaksichtím se na něho a pak na něj zamrkám jako nevinnost sama.

„Chtěl jsem být hodným upírem, ale vidím, že nemusím..." rozesměje se a sáhne do šuplíku, kde mám své hedvábné šátky. Obě ruce mi přivážu k pelesti těmi šátky a zavrčí mi do rtů. „Bojíš se?" Blýskne temně očima a začne mi olizovat celou tvář.

„No... zatím moc ne," zasměju se tiše. Jeho chování se mi líbí. Moc se mi líbí, i ta temná aura, kterou kolem sebe rozprostírá, ale abych se ho bála? To by mnou musel smýkat přes celou místnost jako kdosi na koho teď rozhodně nechci myslet.

„Ale já jsem zlý!“ hlesne pobaveně a zakousne se mi do krku, až se mi tělo vypne do oblouku rozkoší jako luk a sténám jeho jméno. Zákeřně přestane pít těsně před koncem, kdy se skoro, to slůvko skoro je zásadní, hroutím v orgasmu, a zadívá se mi do očí. Ty jeho fialové vypadají, jako by se v nich proháněly lila bouřkové mraky.

Zoufale zaškubám rukama, ve snaze dostat se z těch pitomých šátků, ale zjišťuju, že mě přivázal moc pevně! Do očí mi vhrknou slzy zoufalství a vzteku. „Seš hroznej! Už ti nedám žádnou svou krev!" prskám a kopu nohama, abych ho od sebe dostala co nejdál, zatímco uvnitř si prožívám další prohraný boj o vrchol.

Rozesměje se. Zaváže mi šátkem i ústa, zapře se mi dlaněmi o stehna, abych je nemohla dát k sobě, a začne mi vytrvale olizovat klín, až se pod ním kroutím jako žížala a i přes roubík je slyšet mé sténání.

Nejdřív se leknu, že mě tam chce kousnout, ale i když do mazlení zapojuje pouze jazyk, ani tak se nepřestanu bránit. Pokouším se ho kopnout nebo k sobě přitisknout stehna, ale nedá mi nejmenší šanci na odpor. A tak pevně zatnu čelist, aby se ani jeden sten nedostal ven. Snažím se ležet jako mrtvola a dávat mu tak najevo, že to se mnou vůbec nic nedělá, i když nevím, jak moc věrohodné moje pokusy jsou. Jedno vím ale jistě, pokud před koncem uhne i teď, tak se od něj stěhuju!

„Tobě se to nelíbí?“ zaševelí a ve tváři se mu dme chlapská spokojenost. „Pokud ne, tak to abych tě přestal trápit…“ hlesne a vyčkávávě na mě hledí. Pobavení v očích.

„Hajzle..." zamumlám skrz šátek, ale nevím, jestli mi rozumí.

Strhne mi šátek, rozváže mi ruce a sedne si stranou. „Nemůžeš někomu, s kým žiješ a chodíš, nadávat takovými slovy. To se za žádných situací nedělá. Ani já ti neříkám hanlivě, chovám se k tobě hezky a ty musíš také! Chtěl jsem ti dopřát rozkoš. A vysloužil jsem si za to oslovení, které bych vážně nečekal!“

Koukám na něj jako z jara. Co mi to tu zase vykládá? Když se tak chová, tak mu tak řeknu. Na tom přece není nic tak špatnýho, ne? Cristoball se takovým věcem jenom smál, zatímco on to bere nějak moc vážně. „Nesmíš bejt taková citlivka," oplatím mu škleb, protože mě jeho chování zaskočilo... nehledě na to, že jsem chtěla, aby to dokončil! Sakra!

Úkosem po mně pohlédne. „To, že chci, aby ses ke mně chovala ve vší slušnosti a vážila si mě, měla se mnou vztah na úrovni, neznamená, že jsem přecitlivělý. Jak by se ti líbilo, kdybych tě oslovoval hanlivým označením?“

„Podle toho, co by to bylo. Někdy to může nudný vztah oživit," šklebím se dál, i když jsem to samozřejmě nemyslela tak vážně, jak to on pochopil. Jen mám potřebu mu to trochu oplatit za to, jak mě tu nechal ležet ladem a teď se tváří děsně dotčeně.

„Ty si myslíš, že máme nudný vztah?“ povytáhne obočí a vypadá, že tohle ho asi dostalo.

Místo odpovědi jen trhnu rameny a zadívám se někam skrz zeď. „Neříkám, že ho máme nudnej. Ale vždycky je co zlepšovat, ne? Nemám pocit, že bychom na sebe měli nějak moc času. Pořád jsme akorát v tomhle pitomým baráku a ty řešíš buď Samanthu nebo nějaký upíří výpady..." řeknu nakonec.

„Až bude po všem, budeme na sebe mít samozřejmě více času, ale ani tak mě nebudeš nazývat takovými slovy, rozumíš? Chci, abys ke mně měla respekt, jistou úctu, protože takhle to ve vztahu má být. Jestli ji ke mně nechováš, nemá to mezi námi cenu.“ Postaví se a zahledí se k oknu.

Nevidím mu do tváře, protože ji má otočenou stranou a navíc je tu málo světla. „Jak si přeješ, tatínku," zapitvořím se na něho, protože to je snad poprvý, co mi něco přikazuje takovým tónem. Možná úplně poprvý, kdy mi vůbec něco přikazuje! A já se tomu mám tendenci bránit, i když... se mi to vlastně líbí.

Otočí se tak rychle, že se trochu přikrčím. Oči mu žhnou. „Nejsem tvůj pedofilní bývalý! Jen mám rád, když jsme si ve vztahu rovni a ctíme se. Ale jak bych si tě mohl vážit, když bys byla taková? Navíc… mě vzrušuje úcta. Když mě budeš ctít, budu tě o to více chtít,“ zabručí a udělá první vulgární gesto, který u něj vidím.

Povytáhnu obočí, když si strčí velmi pomalu dlaň do kalhot a stiskne se tak, až si vyboulí sevřenou pěstí poklopec. Olíznu si rty. „To máš pravdu, to nejsi. Ale jako můj otec se momentálně chováš," usměju se na něho líbezně. Pak se ale zamračím. „Tebe vzrušuje úcta?" zadívám se na něho jako na blázna. „To mi chceš říct, že mám vedle tebe klopit zrak a při každé příležitosti ti líbat ruku a klanět se ti?" zašklebím se na něho.

„Úcta musí být vzájemná, jak jsem říkal. Líbí se mi, když jsme si rovni. Když jsi rozumná… Vzrušuje mě to mnohem víc, než ty tvoje laciné variace, kterými jsi sváděla zákazníky." Vytáhne ruku z klína a poklidně na mě pohlíží.

„Rozumná..." převaluju to slovo v puse jako sousto, o kterým nevím, jestli ho spolknout nebo radši vyplivnout, zatímco se díky jeho zmíňce o mých údajných "schopnostech" šklebím čím dál víc. „Na každýho chlapa to vždycky zabíralo. Nemusela jsem se nijak snažit," křivím ty. „A co uděláš, když nebudu chtít být rozumná?"

„Co udělám?" pozvedne pobaveně obočí. „Možná tě vyměním za jinou kořist, rozumnější," hlesnu a přešlápne, jako by snad o tom vážně uvažoval!
„Koukám láska až za hrob," odfrknu, protože já se rozhodně jako on nebavím. Už jenom to, že mě nazval kořistí, mě moc nepotěšilo.

„Co po mně chceš? Já jsem muž a nenechám sebou orat. Sama víš, že od ženy něco očekávám. Vztah nemohu táhnout sám. Jestli jsi na to moc malá, řekni mi to rovnou a já si raději zajdu za jinou."

„Vztah?“ ušklíbnu se. „Jakejpak vztah, když jsi mě před chvílí nazval kořistí?! Navíc co bys chodil pro jinou? Leží ti o pár pokojů dál!" vyjedu na něho.¨

„Přesně o tomhle mluvím. Víš, že musím být v klidu a zrovna mi to neusnadnuješ. Nazval jsem tě kořistí provokativně, víš, že tě tak neberu, jinak bych se k tobě choval zatraceně jinak. Navíc o pár pokojů dál je roztřesená holčina, kterou dostal Chester jako dáreček a já nejsem takový, abych ji děsil ještě víc!“

Svou odpovědí mě zmate. Dokonce přestanu i vyšilovat. Tedy přesněji řečeno - zmate mě druhou části odpovědi. „O kom to mluvíš? Jaká holčina? Já mluvím celou dobu o Samanthě..."

„Ale drahoušku, Samantha už je dva dny pryč..." uculí se na mě a projde se ode dveří k protější stěně. „Odnesl jsem ji za Dickovi pomoci k jejímu obydlí. Chester dostal novou dívku jako kořist od upířích pakoňů, kteří k němu vzhlíží.“

„Samantha je pryč?" opakuju polohlasně, jako bych tomu nemohla uvěřit. No na jednu stranu vlastně nemůžu. Spíš jsem čekala, že si ji tu nechá... „A co uděláte s tou druhou? ptám se už klidným tónem.

„Samantha je pryč a s tou druhou se snažíme poklidně promlouvat, ale zatím nekomunikujeme, takže nevíme, kam ji odnést do bezpečí - do jejího domova."

„Hmm," vyloudím ze sebe a už si zase okusuju nehet. „Tak promiň. Nechci tě pořád štvát," poušklíbnu se tak nějak hořce.

„Ale děláš to," dlouze si povzdychne. „Proč spolu nemůžeme trávit příjemně čas?" zamračí se a udělá malou otočku. „Já bych vážně potřeboval spíš klidné vody než hádky. Já na tohle nejsem. Nechci takové vzrušení, na které jsi zvyklá.“

„Ale vždyť já vím... Asi mi to tady nějak leze na mozek nebo nevím..." povzdychnu si a obejmu si kolena. „Dřív jsme si vždycky povídali. Teď už neděláme ani to. A já pak nevím, jestli je to jen nedostatkem času nebo... něčím jiným."

„Čas bych měl, ale raději jsem sám a v klidu, než bych se vystavoval stresu. Víš, že poslední dobou ti lezu na nervy, takže schopnost normální komunikace mezi námi padá a já si nemůžu dovolit vystavovat se těm nenormálním..." pokrčím rameny.

„Ale já přece nikdy neřekla, že mi lezeš na nervy," ohradím se proti tomu jeho tvrzení. Ale pak mi dojde, že jsem byla zblblá do Chazzyho a měla jsem Zacka fakt plný zuby. „A my nejenomže spolu nemluvíme, ale ani spolu nespíme a to přece není nic, u čeho by ses měl stresovat...“ Myslela jsem si, že si to všechno chodí vynahrazovat k Samanthě, ale když už tady není, tak... nevím. „Lítáš za někým jiným?“ odvážím se zeptat, i když vlastně ani nevím, jestli to chci nebo nechci vědět.

„Ne,“ řekne rezolutně a zadívá se na mě pohledem tak vážným, že trochu pošoupnu zadek k polštáři. „Přece víš, že chci věrný vztah, tak proč bych měl mít někoho jiného?“

„Protože za mnou nechodíš, tak... co si mám potom myslet?"

„Přece jsem s tebou v pokoji. Bydlím tu. Tak jak myslíš to, že za tebou nechodím?“ hlesne nechápavě, a když na mě pohlídne, dojde mu to. „Ty si myslíš, že mám sex s jinou, protože ho nemám s tebou? Ale to je hloupost, vždyt ti dopřávám orgasmů, kolik jen chceš!“ Olízne si provokativně rty.

„No, právě. Jenom mně. Pochybuju, že jsi taková výjimka, aby ti stačilo moje uspokojení," ušklíbnu se. Tohle ať vykládá někomu jinýmu!

„Pokud tě tím ochráním od toho, abych ti já osobně ubližoval, tak mi to stačí!" sykne skrze zuby a schová se do stínu pokoje, odkud září jen jeho temně fialový oči.

„Ale vždyť ty mi přece neubližuješ," odpovím a zvednu se, abych k němu po špičkách, jak to mám ve zvyku, došla, a objala ho kolem pasu. „Čeho se pořád tak bojíš? Já ti věřím," usměju se na něho a klínem se mu provokativně začnu třít o ten jeho, zatímco s úsměvem sleduju změny výrazu v jeho obličeji.

„Když jsem s tebou, jsem nepozornější. Už jednou jsem ti ublížil,“ zašeptá tiše jako raněný zvíře a jemně mě pohladí po zádech.

„Vidíš v tom horší bolest, než jaká to byla. Já přece vím, žes to neudělal na schvál..." odpovím a natisknu se na něho co nejvíc, abych ho potom přes tenkou tkaninu trička kousla lehce do bradavky. „Tak se tomu pořád nebraň," zašeptám a prsty mu zajedu pod to tričko, abych ho mohla hladit na ledové kůži a po chvíli i líbat a olizovat až k okraji kalhot stejně jako to on dělává mně.

„Ang, jsem netvor. Upír. S tebou jsem se cítil zas jako člověk, ale byla to chyba – ublížil jsem ti tím. To se nikdy nemělo stát! Ang, prosím. Nemohu s tebou spát. Nedokážu se držet. Mám obavu, že tě znovu ohrozím.“ Hlava mu klesne, ale to už ho tlačím k posteli.

Pobaveně vrtím hlavou a pozpátku ho dostrkávám až k okraji postele, aniž bych nějak víc reagovala na to, o čem se mě snaží přesvědčit. „Ale můžeš se mnou spát, protože já ti to dovoluju, víš," dýchnu mu do rtů a dlouze ho políbím, zatímco mu rozepnu kalhoty a než stačí cokoliv dalšího namítnout, začnu ho dráždit rukou.

„Ne, Angelo,“ vydechne útrpně a prohne se mi vstříc. Je bez sexu asi fakt dlouho. Protočí oči a pevně mě chytí za ramena, aby mě od sebe odtáhnul, ale jako by neměl sílu.

„Radši mi řekni, jak bys mi to chtěl udělat," kousnu ho svádivě do rtu, a aniž bych ho přestala dál provokovat rukou, mezi jednotlivými polibky na obličej a krk vypočítávám: „Zepředu, zezadu, do zadečku, nebo bys snad chtěl pusinku na špičku?" nalepím se mu rty k uchu a názorně mu rukou předvedu, kterou špičku mám na mysli. „Nebo snad nějaký jiný přání?" olíznu mu lalůček a pak se mu zadívám do očí s cudným výrazem na rtech.

„Proboha!“ odstrčí mě od sebe. „Nechovej se ke mně, jako bych byl tvůj zákazník! Chci, aby se to líbilo nám oběma!“

Tou reakcí mě zaskočí. Zase! S ním vážně život nebude nudný! „Ale já se tak přece nechovám..." dostanu ze sebe, zatímco moje pověstná jistota mizí kamsi do neznáma. Pokud měl Cristoball ten dar v jediné vteřině mě psychicky rozložit, tak tenhle má zase dar totálně mě vykolejit!

„Buď sponntání. Buď přirozená. Buď sama sebou, Ang, protože se mnou si na nic hrát nemusíš..." zachraptí mi do rtů a políbí mě.

Hm, tak tímhle mi moc nepomůže. Nějak nevím, co po mně chce. Vždyť já jsem přece sama sebou. Nemůžu za to, že jemu se to nelíbí... Mechanicky mu oplácím polibky, ale nedokážu se toho vžít. Mohl by si zase myslet, že jsem se zákazníkem!

„Nechejme toho,“ zachraptí a odtáhne se. Zakloní hlavu na jednu stranu a není vidět, co si myslí. Nedává to najevo a nejde to na něm poznat.

Do očí mi vhrknou slzy. Popadnu mikinu přehozenou přes opěradlo židle a poníženě vyběhnu z pokoje, aby neviděl, jak mě to jeho odmítnutí dostalo. Zatímco popotahuju, rvu na sebe mikinu, protože jsem celá zmrzlá, a přemýšlím, kam zalízt, aby mě nikdo neviděl. Nakonec se schoulím do knihovny na gauč a rozbrečím se naplno. Ať udělám, co udělám, vždycky mu tím budu připomínat děvku. I kdybych se rozkrájela, pořád tu mou minulost bude mít před sebou a bude mi ji předhazovat. Vlastně nebude... on se mnou jednoduše nebude spát.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 64. kapitola: