OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Some kind of emotion - 9. kapitola - Smrtka obchází kolem

13.05.2013 (14:00) • Simiik • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1161×

Xer cítila, jak se jí po celém těle žene vlna bolesti, a ona ji nedokázala zastavit. V pravé paži jí škubalo, a stehno? Pekelně pálilo. Postupně si vzpomínala, proč se cítí jak na smrtelné posteli. Konečně otevřela oči a posadila se.

Kde to je?

Napadlo ji hned, když se rozhlédla po tmavé ložnici. Byla přece v nemocnici. Už jen ta vzpomínka jí způsobovala husí kůži. Ale pak se v nemocničním pokoji přece zjevil Carter. Slíbil jí, že nebude muset zůstávat v nemocnici. Je tu snad?

Postupně rozeznávala kousky nábytku. Chňapla po polštáři a silně vdechla vůni.

Carter!

„Co to vyvádíš?“ ozvalo se znenadání. Xer sebou poplašeně cukla. Jasně, je v Carterově ložnici. Stojí přímo před ní! A aby toho nebylo málo, dívá se na ni jako na blázna. Pomalu položila polštář zpátky na původní místo. V hlavě jí běžel milión výmluv, ale všechny byly stejně praštěné.

„Jak jsi to dokázal?“ změnila raději téma.

„Kontakty jsou velice důležitá věc, Zakuro. A teď si vezmeš léky a půjdeš spát,“ pronesl autoritativním hlasem. Přistoupil k ní, podal jí hrst prášků a sklenici vody.

„Jones – soukromá ošetřovatelka s duší diktátora?“ snažila se Xer odlehčit situaci, ale Carterův nepřístupný pohled její případné další pokusy o vtip pohřbil šest metrů pod zem. Raději sebrala pilulky a zapila je.

„Tak nějak,“ zabručel si pod tři dny starým strništěm a usadil se na kraj postele. Sebral od Xer sklenici.

„Měla bys spát.“

„Jenže mně se nechce spát, Cartere,“ řekla mírně nevrlým hlasem. Nesnáší příkazy. Celý život musí poslouchat rozkazy, je z toho unavená a lehce popudlivá. I když Carter to tak nemyslí a ona to ví.

„Dělej, jak uznáš za vhodné,“ pokrčil rameny a pomalu se zvedal.

„Cartere,“ zastavila ho rukou, kterou stiskla jeho paži. Zadíval se na její ruku, na ni. Nakonec se znovu usadil.

„Potřebuješ ještě něco?“ Viděla v jeho očích starostlivost a upřímný zájem o ni. Nedokázala si vysvětlit proč, ale každý jeho čin jí poslední dobou bral dech.

„Nikdy nebudu schopna splatit to, co jsi pro mě udělal. Jsem ti nesmírně vděčná. Řekni si o cokoliv a dostaneš to. Navždy jsem tvým dlužníkem.“

„O cokoliv?“ ujišťoval se. Přikývla.

„Fajn, spi.“

Xer zalapala po dechu. Znovu jí sebral dech. Carter položil sklenici na noční stolek a jemně zatlačil do jejích ramen, aby si lehla. Xer chtěla něco říct, ale nemohla. Nechápavě pozorovala jeho počínání.

„Ale mně se opravdu...“ vysoukala ze sebe pracně.

„Nevím pořád, co se stalo. Naspala jsi sotva dvě hodiny. Musíš se pořádně prospat, protože zítra se budu ptát, a to hodně,“ vysvětlil jí.

„Stále se mi nechce, ale pokusím se.“

Seděl v koženém křesle, pozoroval hodiny na stěně. Netrpělivě poklepával nohou o zem. Věděl, že Peter není Superman. Všechno trvá určitý čas. Ale mohl by hýbnout kostrou. Zavolat mu a říct aspoň něco! Tušil, že se do pěti sekund zblázní, pokud nezaměstná své tělo. Prudce vstal z křesla. Nohy ho automaticky vedly do ložnice. Uchopil kliku do dlaně a otevřel. Tichými kroky přistoupil k posteli. Sledoval její klidný spánek. Sklonil se k ní a z obličeje odhrnul pár zlobivých pramenů.

Bytem se rozlehl zvuk zvonku. Carter se narovnal a přesunul z ložnice dřív, než by mohl vzbudit Xer.

„Ahoj,“ zamumlal Peter a vplul do nitra bytu.

„Tak co?“ zeptal se ho Carter místo pozdravu. Peter se na něj zadíval, cítil z něj bolest a hněv.

„Potřebuju panáka,“ pronesl Peter a odešel do obývacího pokoje. Carter nechápal, co se děje, a to ho štvalo. Být v nevědomosti několik hodin? To je příliš pro netrpělivého člověka, jako je on.

Peter si uvědomil, že jediný alkohol, který Carter vlastní, je pivo a je v lednici. Naštěstí má Carter kuchyň s obývákem propojený. Snadnější přesun.

„Zatím jsem projel kamerové záznamy. Bohužel, nic. Na místě, kde je našli, kamery chybí. Zbytek nezachytil nic podezřelého. Maximálně, jak jde Xer s tím mrtvých chlapem ven zadním východem.“ Peter sebral dvě piva, jedno podal Carterovi.

„Nikdo před nimi či po nich východ nepoužil?“

„Ne… pár zaměstnanců. Zítra je proklepnu,“ mrkl na hodinky. „Teda dneska.“ Otevřel si pivo a pořádně se napil.

„Co tu tedy pohledáváš?“ obořil se na něj Carter a položil stále neotevřené pivo na stůl.

„Nebo víš co? Dohlédni na Xer a já…“ vztekal se dál, když ho znenadání Peter přerušil.

„Javier je mrtvý.“

Carter okamžitě zmlkl. Toho Peter využil a pokračoval: „Volali mi z nemocnice Olive. Začal krvácet do mozku nebo co. Nezvládl to, Cartere.“ Nevěřícně se usmál a znovu se napil. „Najdu ty hajzly a budou za to pykat,“ dodal a zadíval se Carterovi přímo do očí.

„Javier je mrtvý?“ vyhrkla ze sebe Xer. Peter společně s Carterem se poplašeně otočili za zvukem jejího hlasu. Stála na prahu chodby a obývacího pokoje. V očích se jí tvořily slzy.

Carter se probral z chvilkového zkoprnění a přistoupil k ní.

„Musíš do postele.“ Vztáhl k ní ruce, ale ona ho prudce odstrčila. Kulhající chůzí se odebrala k Peterovi.

„Javier je mrtvý?“ opakovala svou otázku. Peter přikývl. Nedokázal mluvit. Xer stojící před ním ho šokovala. To, co viděl v jejích očích. Hněv smíchán s pocitem viny.

Zabila ho.

Dvě slova, která jí neustále běžela v hlavě od okamžiku, kdy byla schopna vstřebat fakt Javierovy smrti. Ona ho zabila. Svěřila se mu, a tím nad ním vynesla ortel smrti.

Najednou pocítila něčí ruce na svém těle. Otočila hlavu a střetla se s Carterovým naštvaným pohledem.

„Krvácí ti rána,“ vyhrkl ze sebe, když ji odnášel zpátky do ložnice. Ale ona nechtěla. Musela jít za Javierem. Musela prosit o odpuštění. Jít za jeho rodinou, platit za své chyby.

„Xer,“ vyslovil její jméno, když ji pokládal na postel. Vůbec ho nevnímala. Tupě zírala do přikrývky.

„Xer!“ zvýšil hlas. Zmateně zamrkala a vzhlédla k němu.

„Zabila jsem ho,“ vyslovila nahlas. Znělo to děsivě, reálněji. Utřela si slzy, které ji bránily v zaostření. „Já ho zabila!“

Carter se zhluboka nadechl a posadil vedle ní.

„Stiskla jsi spoušť?“

„Cože?“

„Tak jsi stiskla?“

„Ne!“ ohradila se. „Samozřejmě, že ne.“

„Nezabila jsi ho, rozumíš?“

Xer zakývala záporně hlavou.

„Ty to nechápeš. Za vše mohu já. Navezla jsem ho do toho. Ale neměl tam být. Nechápu, kdy se tam zjevil, ale znenadání tam prostě…“

Trvalo několik desítek minut, než ji uklidnil natolik, aby usnula. Nenechal ji mluvit. Obviňovat se. Věděl, že není ve své kůži. Tohle nebyla Xer, kterou znal. Potřebovala nabrat síly a srovnat se se vším. Bylo toho na ni moc a on to dost dobře věděl, proto se doposud nevyptával a netlačil na ni. Stačilo už jen trošičku a zhroutila by se.

Byl unavený, chtělo se mu spát a mozek odmítal přemýšlet. Vrátil se zpátky k Peterovi.

„Je v pohodě?“

„Já nevím!“ vykřikl popudlivě Carter. Nechtěl křičet, ale už měl všeho akorát po krk.

„Hele, jen jsem se ptal,“ zamručel Peter. Taky zrovna neoplýval veselou náladičkou.

„Taky bych se, kurva, rád ptal. Jenže nemám nikoho, kdo by mi dal ty správné odpovědi!“ Tak je zasranej cholerik. Nedokáže řešit věci v klidu, každý je nějaký.

„Xer nechce mluvit?“ optal se Peter mírnějším tónem. Carter přešel ke stolu a konečně se přidal k pivnímu klubu. Vřelo to v něm. Samozřejmě, že by odpovědi na své otázky vymlátil z kohokoliv.

Kdyby šlo o někoho jiného…

Jenže hlavní roli v jeho zmatku hrála právě ona. Nedokázal by jí ublížit, nikdy žádné ženě. Ale ona byla teď tak zatraceně zranitelná! Sralo ho to snad víc než nevědomost.

„Ale jo, chce.“

„V čem je potom problém?“

„V ničem,“ položil pivo zpátky na stůl a zadíval se na hodiny pověšené na stěně v kuchyni.

„Všichni bychom se měli prospat.“ Nabrat síly a plánovat odvetu, protože Javierovou smrtí se to stalo ještě více osobním než předtím.

 Děkuji všem moooc za krásné a povzbuzující komentáře!!! :-))) Ke kapitole, vím, že se děj trošku zasekl, ale nebojte, snažím se makat, a přístý díl bude o dost delší a hneme zadkem. Teda asi jen Carter, když Xer nemůže chodit. :-D

Poisson - musíš se smířit s faktem, že ti budu děkovat každou kapitolu za korekturu a nádherné komentáře, opravdu to pomáhá. :-D
TeresaK, Simones a Ťula - holky, děkuji moc, jsem fakt ráda, že mi kapitoly komentujete, cením si toho. :-) 
Maryes - snad si Carter stále drží svou úroveň oblíbenosti. :-D 

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Some kind of emotion - 9. kapitola - Smrtka obchází kolem: