OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sorōris Tenebrae: 1. kapitola

02.09.2014 (12:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 828×

„Sino! Hoď sebou, nebo to nestihnu do práce!“ Hlas mé matky se rozléhal snad celým naším titěrným bytem. Nesnášela jsem to tady. Teprve druhý den a já už měla po krk tohoto města, této země, vůbec všeho tady. Avšak musela jsem si zvyknout, pokud mám tedy přežít tenhle nový svět, do kterého mě nedobrovolně zatáhli. Však jsem neočekávala, že bychom tady bydleli až tak dlouho. Jen dokud mí rodiče nepřijdou k rozumu. Nebo dokud nezjistím, jak se domů dopravit sama. Hodila jsem na sebe mikinu a vyrazila do chodby, načež si v rychlosti nazula tenisky.

„Konečně,“ vydechla matka a změřila si mě kritickým pohledem. „Jak to vypadáš?“ zeptala se se svraštěným obočím, nepřestávajíc rentgenovat můj outfit. „Ach, dobře, hlavně už pojďme,“ rozhodla se však nakonec očividně můj styl oblékání nekomentovat. Moudrá volba, vzhledem k tomu, že měla už teď zpoždění. Chňapla jsem po batohu a vydala se ven z bytu. Žel všem možným i nemožným Bohům, zatím jsem neměla vlastní klíče od tohoto vězení, takže jsem musela vycházet společně s mou matkou, což ani jedné z nás v žádném případě nevyhovovalo.

„Odpoledne tady už bude otec, takže tě pustí domů,“ vysvětlovala matka za pochodu, ženouc mě před sebou, jako bych to snad byla já, kdo měl zpoždění do práce. „A já večer zajdu pro tvé klíče, takže zítra je už budeš mít u sebe,“ pokračovala pak, když energeticky sestupovala ze schodů. „Pa, zlatíčko! Hodně štěstí při tvém prvním dni!“ usmála se a já jí s neochotou výraz opětovala, než zmizela venku. Byla jsem si však naprosto jistá, že štěstí budu potřebovat jako sůl, abych to přežila. Každopádně, teď mi nezbývalo nic jiného, než se pomalu šinout ke škole.

Cesta mi trvala dosti dlouho, ale nejspíše za to mohl hlavně fakt, že jsem se loudala, jak jen to šlo, a celou cestu si v duchu stěžovala na to, jak moc nespravedlivé je, když člověk musí opustit svůj domov a odstěhovat se. Navíc zde. Do ulic plných smogu, ve kterém se téměř nedá dýchat. Najít kousek zeleně je téměř nadlidský výkon a já budu v tomhle prostředí ještě nucena si hledat přátele v nové škole, kde nikoho neznám – a vážně pochybuji o tom, že by někdo chtěl znát mě.

Kopla jsem do kamínku, který se válel z nějakého důvodu na chodníku. Možná jsem mu věnovala až příliš mnoho pozornosti, když odletěl o kousek dále. A nejspíše proto mé smysly zapomněly směřovat k cestě, takže jsem si jí nevšimla, dokud jsme se nesrazily.

„Co to děláš, nemehlo?!“ vyjela po mně dívka, která byla o něco vyšší než já. „Koukej na cestu!“ prskla pak a nasupeně odkráčela, jen havraní vlasy za ní jako závoj povlávaly. Musela jsem si povzdechnout nad dokonalým začátkem dne, když jsem se dívala za mizející černovláskou. Nakonec se však cesta ke škole obešla bez dalších karambolů.

„Krásný den přeji,“ špitla jsem směrem k postarší ženě, která seděla v křesílku za stolem na vrátnici. Nevědomky jsem si hrála s prsty, jelikož mi nešlo jinak svou nervozitu krotit.

„Dobrý den…“ dostalo se mi odpovědi, načež na mě bylo pohlédnuto zpod kulatých brýlí. „Vy budete jistě Sina Kattesonová, že?“ dodala pak otázku společně se zářivým úsměvem. Neodvážila jsem se na víc než na kývnutí. „Skvělé… byla jste zařazena do třetí bé. Ovšem prvně zajděte za paní profesorkou Janečkovou, ta vás seznámí s rozvrhem a všemi změnami,“ vysvětlila a následně mě odkázala na plánek školy a znalost toho, že žena, kterou hledám, obývá kabinet cizích jazyků.

Nakonec jsem po chvilce bloudění opravdu stála přede dveřmi, na kterých bylo napsáno: Kabinet cizích jazyků a tři jména s tituly pod tím. Hlasitě jsem se nadechla a chystala se zaťukat na dveře, ale dříve, než bych to mohla stihnout, uhnuly mi a já ruku rychle stáhla ve chvíli, kdy se z nich vynořila hlava postaršího pána s vlasy prokvetlými šedinami. „Ehm… já… hm… hledám profesorku… Janečkovou,“ špitla jsem a odolala nutkání sklopit zrak k špičkám bot.

Muž se na mě však jen vstřícně usmál a otočil se zpět do kabinetu. „Jitko! Máš tady tu seveřanku!“ prohlásil, spiklenecky na mě mrknul a já zaraženě zůstala stát, dokud neodešel a hlas zevnitř kabinetu mě nezavolal dovnitř.

Moje nová angličtinářka, magistra Jitka Janečková, byla bruneta celkem nízkého vzrůstu, která působila poměrně příjemně hned od prvního pohledu. „Takže, Sino,“ začala s úsměvem, „jak sis asi odvodila, budu tě učit angličtinu a budu tady taková tvá dobrá víla, která ti bude pomáhat, pokud něčemu nebudeš rozumět.“ Tak nějak zpětně jsem si začala uvědomovat, že na mě promluvila hned anglicky, což mohlo taktéž být jedním z důvodů k tomu, aby na mě zapůsobila mile. Nebyl to sice můj rodný jazyk, ale všechno bylo pro mě aktuálně lepší než zapeklitá čeština. „Většinu hodin budeš mít se svými vrstevníky normálně jako každý jiný, avšak hodiny gramatiky a slohu budeš mít navíc v angličtině se mnou. Bylo mi sice řečeno, že češtinu ovládáš už poměrně obstojně, protože rodiče věděli o tom, že zde budou muset často pobývat, ale i tak to pro tebe nejspíše nebude jednoduché a nehodláme tě trápit více, než je nezbytně nutné,“ pokračovala s povzbudivým úsměvem a mě rozhodně potěšilo vědomí, že se nebudu muset učit více, než dosud znám. Už tak jsem měla v tom jazyku zmatek více než řádný. „Máš nějaké otázky?“ zeptala se nakonec.

„Ne, děkuji,“ odvětila jsem, ač se stále držela angličtiny jako záchranného lana, protože jsem věděla, že má čeština se neobejde bez natahování v podobě „ehm“, které cpu snad za každé slovo a nemůžu se jej zbavit, jelikož nejsem zrovna jazykový génius. Kdybych nebyla osudem nucena, nejspíše bych byla spíše antitalentem.

„V tom případě… tady máš rozvrh. První hodinu máš v kmenové třídě třetí bé, což je jen tady po chodbě,“ podala mi papír se čtverečky, v nichž byly vypsané zkratky názvů předmětů, nad kterými si budu muset lámat hlavu později, názvy učeben, ve kterých budou probíhat, a dokonce i jména vyučujících, což rozhodně bylo pozitivní. Poděkovala jsem tedy a vydala se směrem, který mi byl ukázán. Však už před chvílí zvonilo na hodinu.

Když jsem tak zamířila k učebně, setkala jsem se na chodbě s další učitelkou, jdoucí stejným směrem. Když jsem se však chtěla s tichým pozdravem protáhnout ke dveřím, zastavila mě. „Ty budeš Sina, že?“ zeptala se ta žena zdejším jazykem a já si povzdechla, protože se mi nelíbilo, jak viditelné to na mně je, že jsem cizinka. Odpověděla jsem jí tedy kladně a následně se dozvěděla, že to ona je profesorkou Kuklovou, kterou očividně máme mít na dějepis… a to právě teď.

Nemohla jsem se tedy vyhnout doprovodu ke třídě a k mému zděšení ani představení všem mým novým spolužákům, načež je paní Kuklová informovala, ať jsou na mě milí – jako by tohle mělo nějakou váhu – a poslala mě si sednout do první lavice přímo před katedru k nějaké brýlaté pihaté brunetce, která vypadala na čistokrevného šprta už od pohledu. „Probíráme právě zámořské objevy, takže v případě, že by sis nevěděla rady, Lucie ti jistě ráda poradí. Je to naše premiantka třídy, že?“ pronesla se zářivým úsměvem profesorka a potvrdila tak mé domněnky. Byla jsem ráda, že zámořské objevy už mám za sebou a tedy nic takového nebude nutné. Přesto jsem si výklad ihned zapisovala, protože jsem tušila, že opakování zdejšího jazyka a osvěžení pojmů pro mě bude důležité. Ona přece jen historie zněla úplně jinak z pohledu různých národů. 

Konečně jsem se odhodlala přidat první kapitolu, byť tu druhou dosud ani nevím, jak psát. Nebo spíše se mi jen nechce... nemám jednoduše psavou náladu ("nejsem psavec, jsem spíš spavec", od koho ta písnička vlastně je?), každopádně, jak jste si snad všimli u čtení, v případě, že je řeč pronášena cizím jazykem, vyznačila jsem ji kurzívou, aby se v tom lépe orientovalo...

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sorōris Tenebrae: 1. kapitola: