OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sorōris Tenebrae: Prolog

16.08.2014 (15:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 961×

Odjíždíme… Za lepší budoucností? Vážně jsem na to byť jen pomyslela? Už lžu i sama sobě. Jak by to, co nás čeká v nějakém hloupém městě plném namyšlených lidí, mohlo být lepší než život na kraji malé horské vesničky, kde všechny znám, kde mám přátele, kde někam patřím a kde… je můj domov? Jak bych mohla to, co nás čeká tam někde na jihu označit jakýmkoli pozitivním slovem? Jak mohou opustit tohle místo? Naše sousedy? Naše přátele a mou školu? Jak mě mohou vytrhnout z mého domova? A pro co? Pro ruch civilizace, rachot motorů a práci, díky které je nevidím od svítání do soumraku?

Mladá blondýnka upírala svá skelná modrozelená očka na nepříliš velkou, bíle natřenou, stavbu, ve které vyrůstala. Kde přes sedmnáct let žila. Pevný bod v jejím světě. V životě plném cestování po celé Evropě, které ji unavovalo. Avšak starý dům nebyl tím, co dívka opouštěla tak nerada. Tím hlavním byl les za ní. Ten les, ve kterém trávila tolik času. Krásné i smutné chvíle… kde dlela její minulost.

Mezi kmeny stromů se proháněla třináctiletá dívenka, jejíž téměř bílé vlásky za ní povlávaly jako závoj. Jako tolikrát, i nyní zůstalo děvčátko doma samo. A jako nikdy ani teď neposlechlo své rodiče a vydalo se do lesa, kde jí bylo daleko lépe než v prázdném domě, kde se cítila tak sama. A tehdy ji uviděla.

Kolem nohou se dívce protáhla mourovatá kočka a pak se posadila kousek od ní. Zvíře vypadalo smutně, nebo si to tak alespoň dívka představovala. Opravdu moc tu malou němou tvář milovala. Ale ji musela opustit taktéž. I ji ztratí.

Mladá kočičí dáma s pronikavýma zelenýma očima, jejíž zorničky byly zvětšeny strachem. Začala hlasitě prskat a v tu chvíli si dívka uvědomila, že si přiskřípla tlapku mezi kořeny stromů, jelikož s ní očividně příliš nemohla hýbat. „Klid, Divoká,“ pošeptala dívka bez rozmyslu, a kočka vážně vypadala, že ji ten hlas uklidňuje.

Proč je jen svět tak nespravedlivý? posteskla si a měla pocit, že brzy jí z očí musí vytrysknout slzy. Tvrdila sic, že k pláči nedojde, ale jak by jen mohla nebrečet, když opouští tohle všechno? Vzala kočku do náručí a pohladila ji po srsti. Zvíře zapředlo. „Promiň, We, bude se mi stýskat,“ pošeptala dívka a její oči byly skelné, už dlouho slzy zadržovat nemohla.

Avšak jen do chvíle, kdy natáhla ruku směrem ke zvířeti, aby mu pomohla z přírodního vězení. V tu chvíli s sebou totiž kočka škubla a švihla po její dlani drápy. Dívce náhle z očí vytryskly maličké slzičky, jak ji začalo štípat drobné zranění. Rychle ruku schovala, avšak to už kočka odbíhala pryč. Uvolnila se sama. Holčička se posadila ke kořenům stromu, kde se před chvíli nacházela kočka, a utřela si druhou rukou slzu, sledujíc přitom dvě krvavé ranky na ruce, kterou dala příliš blízko ke zvířeti. A chvíli jen tak seděla. Dokud si neuvědomila, že je stále pozorována. Když se rozhlédla, všimla si, že sedí u kmenu vrby, nedaleko od ní teče průzračný potůček a o kousek dál mezi keři stála ona. Jen co však zjistila, že není nadále ignorována, vytratila se, stejně jako se předtím zjevila.

„Sino Kattesonová! Musíme vyrazit!“ ozval se znenadání hlas staršího muže, který seděl v nedaleko přistavěném autě a netrpělivě bubnoval do volantu. Kočka se polekala a uskočila, předtím však Sinu stihla škrábnout přes hruď, ovšem ta to přešla pouhým cvaknutím zuby. Byla zvyklá, že ji We často poškrábala. Byla to přeci Divoká voda, žádný domácí mazlíček. 

„Já o tobě vím, Divoká vodo, neschovávej se,“ pošeptala již o něco starší verze oné holčičky, opět sedící pod mohutným stromem a sledujíc hladinu potůčku. Pak vzhlédla a podívala se na druhý břeh. Stála tam. Jak dívka očekávala. Mourovatá kočka si ji prohlížela svýma krásnýma, avšak nedůvěřivýma, zelenýma očkama. Ale ona jí pohled neopětovala, dívala se kolem ale zároveň tak, aby zvíře stále měla ve svém zorném poli. Věděla, že jen co se jí podívá do očí, zase zmizí, stejně jako vždy. „Víš, Divoká, jsem moc ráda, že ses se mnou podělila o tohle místo, je tu krásně, víš? A bez tebe bych si to tady tak nezamilovala,“ začala promlouvat, protože již věděla, že její hlas se tomu zvířeti z nějakého důvodu líbí. A když zjistila, že zůstává na tom samém místě, posunula se dozadu a opřela se o kmen stromu. Zavřela oči a povídala. Cokoli jí přišlo na mysl, to řekla. Bylo jí jedno, že vypadá jako blázen, ale potřebovala se vymluvit. Avšak potom, když po nějaké době otevřela oči, zjistila, že Divoká voda je pryč. Povzdechla si a vydala se zpátky domů.

„Buď opatrná, We,“ zašeptala ještě za kočkou, která však už mizela mezi stromy, protože k Sině se blížila její matka. Dívka rychle zakryla škrábanec ušmudlaným trikem a smutně se usmála na nově příchozí ženu.

„Proč mi nedovolíš si tě pohladit, Divoká?“ zeptala se, sledujíc zvíře před sebou. „Víš, že ti neublížím,“ pokračovala. Opravdu se toužila té kočky dotknout, už jen proto, že to bylo něco, co se zatím jevilo jako nemožné. A taktéž… když ji jen viděla, začínala mít pocit, že se opravdu zbláznila a zvíře si jednoduše vysnila. Ovšem kdyby se mohla dotknout její měkké srsti, byla by hned… opravdovější. Neopatrně vztáhla ruku k Divoké, avšak ta zaprskala, švihla drápky do vzduchu, až dívka cítila, jak ji jen těsně minula a zmizela mezi lesním porostem.

„Sino, co jsi prováděla, že jsi tak špinavá? Mazej do auta!“ nakázala jí - dle všeho dosti rozčíleně, ač nejspíše se tak pouze snažila zakrýt svůj vlastní stesk - a dívka se rychle přesunula k autu, kde vklouzla na zadní sedadlo bez jediného slova. Zahleděla se opět k lesu. Snad se jí nic nestane. Co kdyby se jí zase zasekla packa mezi kořeny? Pomohl by jí někdo? Nikdo se o ni už nebude starat, bude odkázaná sama na sebe, strachovala se, avšak pravdou bylo, že to ona se cítila ztracená, a to už teď. Věděla totiž, že Divoká voda je ta, která ji nikdy vlastně ani nepotřebovala. To Sina potřebovala Divokou, protože to We byla z nich dvou ta silnější a soběstačnější.

Jako každý den seděla pod vrbou se zavřenýma očima a čekala. Čekala, až se objeví Divoká voda, která se vždy nějak dozvěděla, že zde sedí a přišla. Jen proto, aby se mohly vzájemně pozorovat. Ovšem najednou ucítila kromě pohybu až příliš blízko sebe i šimrání na ruce. Usmála se, avšak neotevřela oči. Prostě jen čekala. A pak ustalo šimrání i ten dotyk. Dívka odolala pokušení otevřít oči a ujistit se, že zde Divoká stále je.

Trvalo to chvíli… na klíně jí přistálo něco měkkého, a tak oči konečně otevřela. Usadila se na ní totiž právě ona mourovatá kočka, kterou se už několik let snažila donutit k tomu, aby jí začala věřit dostatečně na to, aby si ji mohla pohladit. Opatrně položila ruku na srst a zvíře ji nechalo. Dívka ji pohladila. Srst Divoké vody však nebyla taková, jakou si ji vysnila. Nebyla jemňoučká, jak si ji vždy představovala, ale drsná a na některých místech slepená a špinavá. Ovšem ona měla radost, a kočce se dle všeho taktéž zamlouvalo to, že se o ni někdo stará. Začala tiše příst… A tehdy, či snad za tu dlouhou dobu, co se jí svěřovala o všech svých potížích, se z nich staly nejlepší přítelkyně - dvounožec a němá tvář. 

Tato povídka je pro mě mou osobní výzvou. A to hned z několika důvodů… v prvé řadě budou kapitoly psány v první osobě (prolog nikoliv, ty pro mě zůstávají vždy nestranné), což je pro mě složitější z gramatického hlediska („mě x mně“ a stálé opakování „jsem“ je mé osobní peklo), zároveň však hodlám do povídky vdechnout alespoň jemný náznak femslash tématiky a očekávám snad i proto kritiku od čtenářů. Doufám však, že se mnou někdo mít trpělivost bude.

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sorōris Tenebrae: Prolog: