OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Strážkyně: Odhalení - 1. kapitola

14.06.2012 (14:00) • Rosemary • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1322×

„Počkej na mě Nessie!“ křičela jsem na svoji nejlepší kamarádku. Lidé se za mnou ohlíželi a koukali na mě jako na blázna. Asi jsem byla moc slyšet. „Prosím Nessie!“ spustila jsem znovu. „Poslouchej mě chvíli. Omlouvám se Ness. Odpusť mi, prosím.“ Bylo mi trapně, že jsem to musela říct. Asi na Nessiině situaci taky nějaký podíl mám.

Nessie se na mě otočila. „Dej mi pokoj Evelyn.“ Utrhla se na mě. „Musíš mi furt dupat po mým štěstí?“ pokračovala. „Závidíš mi, že se klukům líbím a ty ne? Je to tak?“ Zhluboka jsem se nadechla abych se hájila.

„Nemůžu za to, že si vždycky vybereš za kluka nějakého úchyla! Myslíš si, že mě to nemrzí?“ odpověděla jsem. Otočila se ke mně. V očích se jí zračil hněv. Každé slovo co mi řekla, pronášela jako samostatnou větu, abych plně porozuměla jejich význam.

„Zavři hubu,“ řekla tiše. „Jseš mrcha, víš to?“ zasyčela na mě ještě. Pozorovala jsem ji jak odchází. Její slova na mě dolehly jako facka. Chvíli jsem stála v děšti. Déšť mi smáčel vlasy, takže se mi teď lepily k obličeji. I přes všechnu tu vodu na obličeji jsem cítila, jak mi z očí skanula slza.

...

Ulice, ve které stojí panelový dům s bytem, který obývám s matkou, je neobvykle světlá. Dokonce i když je deštivo, jako dnes, připomíná obchod s lustry. Proto mě vždycky fascinovalo, jak je ulička vedle toho baráku tmavá. Byla jsem tam jenom párkrát, když mě přemohla zvědavost. Matka mi totiž zakazovala tam chodit. Bylo tam jen pár popelnic a vchodů do stoky. Nic zajímavého. Nedivím se, že mě překvapilo, když jsem tam slyšela nějaké zvuky. Ty zvuky se nedaly k ničemu přirovnat. Přepadla mě ukrutná zvědavost, zjistit kdo nebo co tam je.

Vlezla jsem do uličky a našla si útočiště za nějakou mimořádně aromatickou popelnicí. Když jsem vykoukla zpoza popelnice, uviděla jsem muže a ženu. Oba byli oblečeni v černé barvě. Žena měla na sobě přiléhavý kostým z látky, která připomínala latex. Měla úplně černé dlouhé vlasy, díky kterým jsem jí neviděla do obličeje. Něco mi říkalo, že bude ale hodně hezká. Muž měl na sobě černé kalhoty a triko. Na rozdíl od ženy měl ale blonďaté vlasy, které ve vší té tmě zářily jako světlo na konci tunelu. Byla jsem jako uhranutá.

Ti dva tolik zaneprázdnili mou mysl, že jsem až teď všimla tvora, který se jim krčil u nohou. Jednalo se o jakéhosi tvora. Byl celý pokrytý hustými černými chlupy. Na místě kde měly asi být oči, se táhla jen tlustá rozšklebená čára, ze které vytékal nějaký sliz. Vyluzoval příšerné zvuky. Déle jsem už toho tvora nesledovala, protože se mi před něj připletla ta žena. V ruce se jí blýskala dýka se zlatou rukojetí. Vrazila ji tvorovi do té čáry a prudce s ní škubla. Tvor padl k zemi. Chvíli se svíjel a pak se rozpadl v popel.

Byla jsem tak zabraná do náhlého skonu neznámého tvora, že jsem si nevšimla, jak moc se vykláním. Použila jsem popelnici, za níž jsem se schovávala, jako oporu. Opřela jsem se o ni. Za malý okamžik jsem cítila, jak se popelnice pod mou vahou řítí k zemi. Přistála jsem s takovým rachotem, že by to dokázalo probudit i člověka v kómatu.

Muž a žena se prudce otočili, div si u toho nezlomili vazy. Spatřili mě. Okamžitě jsem se rozeběhla pryč. Slyšela jsem jak žena volá na muže, ať mě chytí. Přidala jsem rychlosti. Moje tenisky pleskaly o kaluže, které tam nadělal déšť.

...

Přiběhla jsem do prázdného bytu. Urychleně jsem zamkla na několik západů, abych měla jistotu, že se ke mně nikdo nedostane. Plácla jsem sebou na postel. Okamžitě jsem vytuhla.

...

Probudila jsem se až na další den. Když jsem otevřela oči, začaly na mě doléhat vzpomínky. Muž. Žena. Temná ulička. Ten Tvor. Hádka z Nessií. Ani na vteřinu mě nenapadlo pochybovat o pravdivosti těch vzpomínek. Všechno se to stalo. Nevím, co by na mém místě udělali ostatní. Já jsem se rozhodla zapomenout. Netrvalo dlouho než mi došlo, že to je blbost.

Konečně jsem našla sílu vylézt z postele. Zamířila jsem do koupelny. Schodila jsem ze sebe špinavé hadry, co jsem na sobě včera měla a uložila je na dno koše na prádlo. Vlezla jsem do vany a napustila jsem horkou vanu. Horká voda uvolňovala moje svaly a smývala ze mě všechnu špínu.

Když jsem vylezla z vany, cítila jsem se o mnoho líp. Zapomenu na to, říkala jsem si. Včera se nic nestalo. Hodila jsem na sebe triko a džíny a učesala si vlasy. Popadla jsem klíče a telefon a vyšla jsem z bytu. Měla jsem namířeno za svým nejlepším kamarádem Nathanem. Známe se už od prvního stupně. Je obdivuhodné, jak navzájem zvládáme své odlišné povahy. Já jsem poměrně dost nepřátelská a on je přátelský pošuk. Spolu s mojí nejlepší kamarádkou Nessií se nenávidí. Hádají se při každé možné příležitosti. Někdy mě to tak štve, že bych je opravdu nejraději oba poslala k šípku.

U Nathana mi otevřela jeho matka. Je to milá dáma asi kolem padesátky. Nathan je její malé zlatíčko.

„Ó můj bože, Evelyn, zlatíčko tebe jsem neviděla už takovou dobu!“ zvolala když mě uviděla za prahem svých dveří.

„Dobrý den. Je doma Nathan?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Jistě má drahá, je nahoře.“ Kývla hlavou směrem ke schodišti. Vešla jsem ke kamarádovi do pokoje bez zaklepání.

„Ahoj,“ řekla jsem ode dveří. Nathan otočil svůj obličej od monitoru ke mně.

„Áhoj Evelyn!“ zvolal nadšeně. „Budu hádat jo? Nessie tě poslala do háje.“ Usmála jsem se.

„Jo, máš pravdu. A než mi začneš něco vyčítat, nemohla jsem nic jiného dělat“ odpověděla jsem.

„Fajn, Fajn,“ řekl poraženeckým tónem. „Co kdybychom nechali rozjímání o mé milované Ernesstě a šli se podívat na film?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny.

„Proč ne?“

...

Po asi dvou hodinách jsem se vydala zpátky směrem k domovu. Film, který jsme si s Nathanem pustili, naprosto zaměstnal mou mysl, takže jsem dál už neuvažovala o událostech včerejšího večera.

Nohy mě donesly domů až nepatřičně rychle. Šla jsem znovu kolem té uličky. Vyvolala ve mně vzpomínky na včerejšek. Hned jsem je zahnala.

Už jsem si odemykala dolní dveře, když se za mnou ozval mužský hlas. „Víš, je strašně komický, jak se snažíš kolem té uličky projít a dělat, že jsi včera nic neviděla." Naskočila mi husí kůže. Jala se mě hrůza. Pomalu jsem se otočila a uviděla toho muže ze včerejška. Stál tam přede mnou s arogantním úšklebkem.

„Kdo jsi a co tu děláš?“ vypravila jsem ze sebe.

„Na to první bych se měl ptát spíš já tebe,“ odvětil. „Musíš jít se mnou“. Vyvalila jsem na něj oči. Není tu ani pět minut a už chce, abych s ním někam šla. Páni. Snažila jsem se o to se mu pevně zadívat do očí.

„Ani mě nehne. Nikam nejdu.“ Otočila jsem se k němu zády s úmyslem, že si konečně odemknu.

„Hej,“ křikl na mě. Pevně mě chytil za předloktí a přirazil mě ke zdi. Hleděli jsme si navzájem do očí. Upoutalo to jeho pozornost. Sebrala jsem veškerou sílu, která mi zbyla a kopla ho do místa, o kterém se říká, že to tam chlapi nejvíc bolí. Rozeběhla jsem se pryč. Daleko jsem nedoběhla. Rychle se oklepal a chytil mě znovu.

„Promiň, ale nedala jsi mi navybranou,“ řekl.

„Cože?“ zeptala jsem se nechápavě. Vylovil z kapsy injekční stříkačku plné nějaké kapaliny a zaryl mi ji do paže. Cítila jsem, jak mé tělo ochablo. Postupně se mi zatmívalo před očima. Nakonec jsem omdlela.

Autor: Rosemary (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strážkyně: Odhalení - 1. kapitola: