OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tanec, nebo sny? - 15. kapitola



Tanec, nebo sny? - 15. kapitolaLesiu čeká její vysněná soutěž. Kdo ví, jak to dopadne, každopadně už ví, co si vybrat. Tanec, nebo sny?
blotik

15. kapitola

Tak u téhle písničky jsem pracovala, je krásná a hodí se k této kapitolce. Povinně pustit. ;)

„Jak to víš?“ divil se. Já mu neodpověděla a jen přemýšlela. Mohla bych po něm chtít, aby mě za ním zavedl? Bude mě vůbec neviděný kluk z mých snů chtít poznat? A pozná mě? Viděl mě, to je jasné, ale musel být v jakémsi deliriu. Vzpomněl by si na mě vůbec, nebo bych mu připadala jako cvok, který blábolí o nesmyslech? Ale já ho chtěla poznat. Toužila jsem poznat aspoň jednoho ze svých narušitelů, tak bych ji mohla říkat. Narušili mi můj všední den tím, že jsem je musela zachránit. Ne, že musela, ale proč bych jinak měla ty vize?

„Jen jsem hádala. Možná tvého bratra znám, ale jenom od vidění. Mohl bys mě s ním seznámit?“ Tak fajn, tím, co jsem teď řekla, jsem si to totálně pokašlala. Teď mi zbývá jediné. Vzít si lupu a jako Sherlock Holmes jít hledat toho kluka v celém tomhle areálu. Hodně štěstí, Lesio.

On na mě jenom hleděl a asi netušil, jestli má utéct, jestli by to stihnul, nebo mi raději zavolat nějakého doktora. Jenže co jsem mu měla říct? Myslím, že jsem tvého bráchu viděla v nemocnici, když jsem mu jedné ze svých vidin budoucnosti zachránila život?

„Hele, nekoukej se na mě tak. Viděli jsme se v nemocnici, tehdy mu šlo o život. Asi tak půl roku zpátky,“ vyjela jsem na něho. Nechtělo se mi to vysvětlovat, protože potom by ty pány v bílých pláštích vážně zavolal. Já bych tady ale chtěla na soutěž zůstat.

„Jak to víš?“

Protočila jsem očima. „Jsem ti říkala, že jsme se viděli.“ To, že si mě možná nepamatuje, a že jsme se opravdu viděli, jenom za trochu zvláštních podmínek, jsem nezmínila.

„A jak se vůbec jmenuješ?“

„Jo, jasně. Nepředstavila jsem se. Jsem Lesia.“ Natáhla jsem ruku na seznámení.

„Jsem Noah. Možná tě po soutěži představím, ale teď už bych asi měl raději jít. Jo, a promiň za to sražení,“ usmál se na mě nejistě a odešel. To už se za mnou přihnala Iris, takže čas na přemýšlení vypršel. Těšila jsem se na to, až si s ním promluvím a doufala, že nebudu zklamaná. Třeba jsem si ho jenom spletla, protože přece jenom jeho tvář jsem viděla už před půl rokem, minimálně. Ale pokud se Noah tvářil na moje slova tak překvapeně, musí to být on, nemohl by se objevit tolik náznaků a spojitostí. Stále jsem se držela své naděje.

Teď jsem se už ale musela soustředit na soutěž. Pokusila jsem se o něco a výsledek se dozvím až po ní, takže ať ji mám co nejrychleji za sebou. Ne, že bych ji kvůli tomu musela odbýt…

„Tak, zlato, drž se. Nastává tvá životní chvíle, možná ti to pomůže k dalšímu studiu a zaručí tvou vysněnou kariéru, pokud se budeš chtít baletu věnovat i nadále. Já ti držím palečky a nezapomeň na nic, co jsme zkoušely, jo?“ usmívala se na mě Iris nervózně.

„Neboj se, trenérko, pokusím se do toho dát maximum. Jenom by mě zajímalo, proč jsi nešla na takovou soutěž ty? Myslím, že bys na to měla. Mohlas být jednička v oboru a ne vyučovat. Copak jsi po tom nikdy netoužila?“ zeptala jsem se ještě. Někdy mě to už napadlo, ale až teď byla příležitost se zeptat. Iris se nervózně ošila a prohrábla si vlasy. Tohle nikdy nedělala. Ani když byla vážně nervózní, nepodobalo se to na ni. Možná se jí nelíbilo to téma, možná to, že se zaměřovalo na její osobu.

Nakonec se narovnala a podívala se mi zpříma do očí. „Jestli to vyhraješ, řeknu ti to, jo?“ dohodla se. Já jsem jenom pokývala a vyšla vstříc své možné budoucnosti. Měla jsem o čem přemýšlet, například o tom, proč mi to nechceš říct, co jí v tom brání? Nebo o tom klukovi z nemocnice. Hlavní ale bylo, že teď jsem měla důvodů více než dost, abych ze sebe vydala to nejlepší. Máma, táta, parta, kluk z nemocnice a tajemství Iris. Paradoxem bylo, že jsem nikdy nemusela znát nějaká tajemství, pokud se samozřejmě netýkala mojí party nebo rodiny. Zajímala jsem se o Iris, ale neloudila z ní tajemství.

Zakroutila jsem krkem, až mi v něm zapraskalo, abych si trochu uvolnila ztuhlé svaly. Nervozitou jsem skoro přestávala dýchat.

„A neříkej mi trenérko!“ zakřičela za mnou Iris. Já se na ni otočila a začala se smát. Dodalo mi to odvahu a můj strach částečně odvál záchvat smíchu.

Mnou vybraná hudba začala hrát a ruce se začaly ve vzduchu pohybovat tak, jak jsme si to s Iris nacvičily. Nohy jsem pokládala na špičky, dělala jimi kroužky, poskakovala a snažila, abych zaujala porotu všemi možnými prostředky, které jsem jen měla. Nechala jsem se hudbou naprosto pohltit, proplouvala mnou sem a tam a já jen občas otevřela oči. Strhla mě do svého nitra a já se nechala unášet jejím příběhem daným pouze tóny klavíru a houslí. Myslím, že jsme s Iris vybrali nádhernou hudbu.

Když jsem dotančila, měla jsem chuť to zopakovat, tak krásně se mi tancovalo, tak nádherný pocit to byl. Uklonila jsem se a odkráčela pryč. Iris mi neslyšeně začala tleskat a utírala si pomyslné slzy dojetí. Jen jsem nad ní zakroutila hlavou a usmála se.

Když jsem k ní přišla, objala mě. „Bylo to úžasné. Dokonce lepší než na zkouškách,“ pochválila mě. „Myslím, že ti to řeknu, i když jsme se ještě nedozvěděly výsledky.“

Jenom jsem pokývala hlavou a zamířily jsme spolu zpátky do šatny. Sedla jsem si na lavici a oblékla si mikinu. Moc jsem se nehýbala a tak velká místnost se špatně oteplovala.

„Vlastně je to jednoduché. Můj partner, se kterým jsem tehdy tancovala…“ zasekla se a zadívala někde do dálky. Netušila jsem, co se jí odehrává v hlavě, a podle jejího výrazu jsem toužila to znát. Musela to být krásná doba. Vždyť měla na tancování partnera, to by ji měli chtít o to víc, ne?

„Prostě jsme se tehdy pohádali. Už si ani nepamatuju přesně, kvůli čemu, ale jak jsme byli rozhádaní, soustředění se vytratilo, i vzájemná důvěra. Každý se naštval na toho druhého a asi jsme o tom i hodně přemýšleli. Jednou při zvedačce mě špatně chytil a já si zlomila kotník. Už jsem nemohla tancovat, aspoň ne závodně, proto jsem se dala na učení. Tak jsem tanci nejblíž.“ V očích se jí usídlily slzy a já měla chuť brečet s ní. Kvůli jedné hádce se to všechno takhle zvrtlo. Byla jsem ráda, že Iris znám, ale kdyby se nestal ten úraz, mohla jsem ji znát z televize jako slavnou baletku, která je známá po celém světě. Věřila jsem, že by na to měla.

„A co se stalo pak? Omluvil se ti za to aspoň?“ vyzvídala jsem.

„Jasně, dokonce i přes ten nenávistný opar věděl, že to byla jeho chyba. Začal se mi omlouvat, ale to už mi nohu nemohlo spravit. Vlastně, mělo to jednu výhodu. Sice jsem už nemohla dělat svou vysněnou kariéru a najít si za ni náhradu, ale…“ Ukázala mi levou ruku, kde se na prsteníčku lesknul malý prstýnek, ale nádherný. Měl malý zářivý kamínek a obroučky byly vytvořené z dvou proplétajících se proužků. Vypískla jsem.

„On je tvůj manžel?“ Jenom spokojeně přikývla.

„Miluješ ho?“ Musela jsem se zeptat. Přikývla.

Možná jsem hloupá, ale napadlo mě, že by si ji mohl vzít jenom kvůli tomu, co jí způsobil. „A on tebe?“

Iris mi prohrábla vlasy pevně stažené do drdolu a jenom se tomu usmála. „Ty hloupá, jinak bychom se nevzali, nemyslíš?“

„Promiň, já vím, asi jsem se na to neměla ptát. Jen mě napadlo, jestli to neudělal ze soucitu. Ale vážně, už o tom mlčím. Akorát, proč jsi ho nikdy neměla na hodině? Nikdy jsem ho u tebe neviděla. Copak je to nedávné rozhodnutí a tys mě zapomněla pozvat na svatbu?“ zaškaredila jsem se na ni, samozřejmě ze srandy.

„Ne, už jsou to čtyři roky. Prstýnek si vždycky na hodinu sundám, abych ho nějak nepoškodila. To víš, při tanci žádné šperky. Myslíš, že to říkám všem ostatním a sama to neplním?“ usmála se na mě. Já už netušila, co na to říct. Jen jsem na ni zírala s otevřenou pusou. Ona mi ji potom zaklapla a zvedla se.

„Myslím, že se půjdu projít. Vzpomínání mi nikdy moc nešlo.“

„Jasně. Promiň, jestli jsem nakousla něco bolestivého, nechtěla jsem. Ale moc ti to přeju. Tobě a tvému manželovi. Stejně si na to nemůžu zvyknout,“ zasmála jsem se. Ona na to jenom přikývla a vyšla ze šatny. Já se ji po chvíli rozhodla taky opustit, nechtěla jsem tady sedět sama.

Šla jsem se podívat na dalšího soutěžícího, jak mu to jde. Kdybych Iris potřebovala, má mobil.

„Tady jsi,“ ozval se hlas za mými zády. Já leknutím nadskočila, ale otočila jsem se. Stál tam Noah. „To už je dneska podruhé, co mi způsobuješ nějakou újmu,“ usmála jsem se na něho. „Jsem ráda, že tě zase vidím. Jak ses rozmyslel?“ zeptala jsem se celá zvědavá. On jenom pokrčil rameny a já vůbec netušila, co tím myslel.

„Aarone!“ zavolal někde nalevo. Otočila jsem se tím směrem a nestačila se divit. Dneska už podruhé jsem zůstala zírat s otevřenou pusou. Zpoza rohu vyšel kluk naprosto identický Noahovi. Jediná změna nastala u jeho očí. Měl je modré jako oceán. Musel to být on, ten, kterého jsem zachránila v nemocnici. To jeho oči se na mě na chvíli podívaly, když jsem tam tak stála v koutě a čekala, jestli se moje akce podaří. To jeho jsem vzala hrobníkovi z lopaty a teď, o šest měsíců později, tady stál přede mnou, živý a zdravý. Když jsem se na něj pořádně podívala, měl menší jizvičku nad obočím, ale to mu dodávalo více ztřeštěného kluka.

Takže Aaron. Nakonec jsem se dočkala. Viděla jsem před sebou živoucí exemplář mého nadání. Možná až teď jsem to tak začala vnímat. Dříve to bylo spíše prokletí. Ale teď, když jsem ho viděla… Byla jsem úspěšná, dokázala jsem mu zachránit život a to jsem ho ani neznala.

Dívala jsem se na něho a on koukal na mě, přemýšlivě. Já ze sebe ale nedokázala vydat jediný hlásek. Prostě to nešlo. Chtěla jsem se ho zeptat, proč byl tehdy v nemocnici, jestli si na mě pamatuje, ale ani jedna otázka mi nevyšla z úst. Jako bych zamrzla na místě, hlas mi uvízl v hrdle a srdce zrychlilo. Zdálo se mi, že je to ještě adrenalinovější zážitek, než soutěž.

„Jsem Aaron,“ natáhl ke mně ruku. Já mu ji trochu roztřeseně stiskla.

„Brácho, znáš ji?“ zeptal se ho Noah. Asi mi stále nevěřil úplně. Já se mu ani nedivila. Takové situaci bych se normálně jenom zasmála, ale já byla ráda, že on to neudělal.

„Jo, znám.“ Nic víc nedodal, jenom se na mě stále díval nějak zkoumavě, jako by právě objevil nový druh brouka. Doufala jsem, že pro něho nepředstavuju něco jako hmyz, to by bylo vážně skličující.

„Tak jsi měla pravdu,“ usmál se na mě. „Akorát netuším, jak jste se potkali.“

„Já neřekla, že jsme se potkali. Jen, že jsme se viděli,“ zašeptala jsem a on se na mě podíval. Neznatelně přikývl a pro mě to znamenalo, že si to asi pamatuje.

„Hele, bratříčku, mohl bys nás nechat o samotě. Potřeboval bych se…“

„Lesia.“

„Potřeboval bych se Lesii na pár věcí zeptat.“

„Hm, tak buď opatrnej. V tanci je fakt dobrá, ať ti neodtančí pryč,“ zasmál se vtipu, který pochopil zřejmě jenom on a Aaron.

„Nesednem si někde?“ zeptal se mě. Ráda jsem poslouchala jeho hlas. Trochu se lišil od Noahova hlasu, přesto se z části shodoval.

„Jasně, co třeba támhle,“ ukázala jsem na prázdný stůl u bufetu. Většina fanoušků fandila svým favoritům a na nějaké občerstvení neměli čas.

Posadili jsme se, ale on mě nepřestal skenovat od hlavy k patě. Po chvíli jsem to nevydržela. „Co je?“

„Vážně jsi to byla ty? Žádný přelud, tehdy, v tý nemocnici?“ zeptal se mě a roztomile si začal mnout bradu. Jen mi to zkroutilo jeden koutek mírně nahoru.

„Jo, byla. Myslela jsem si, že si na mě nevzpomeneš. Přece jsi jenom byl na pokraji smrti,“ pokrčila jsem rameny, ale ve skutečnosti mě tahle debata strašně zajímala. Chtěla jsem o něm zjistit co nejvíc.

„Popravdě jsem si tehdy myslel, že jsem v ráji a ty jsi anděl. Nedokázal jsem si vysvětlit tu záři.“

„To bylo asi tou stěnou. Byly strašně bílé. A to jsi neviděl tu kapačku v ruce? Já si ji pamatuju dodnes.“ Promnula jsem si ruku, jako by mi ji tam znovu napíchli. Nesnášela jsem nemocnice.

„Jo, tak v tom stavu jsem si toho vážně nevšim,“ zasmál se znovu. „Jak to, že jsi tam byla?“

„Jestli chceš pravdu, tak máš smůlu. Stejně neuvěříš. Řekněme, že jsem šla zrovna kolem a doktoři si mě v tom spěchu nevšimli.“

„Počkej, jak to můžeš říct. Byl jsem v tu dobu největší záhadou v nemocnici. Nikdo netušil, jak jsem si mohl sám přivolat poplach, když jsem byl v mém stavu. Navíc si na to ani nepamatuju.“

„Říkám, šla jsem kolem.“

„Nevěřím ti. Řekni mi pravdu. Možná se moc neznáme, ale vím, že jsi mi zachránila život. Proto bych si zasloužil aspoň vědět, jak jsi to dokázala. Žádné šla jsem kolem na mě neplatí. Kolem muselo procházet mnoho lidí.“

„Jestli se jenom jednou zasměješ, končím, jasný?“ upozornila jsem ho a spustila: „Měla jsem něco jako sen o budoucnosti. V té době jsem sice byla něco jako začátečník, ale tím jsem vlastně pořád. Zatím jsem zachránila asi jenom deset lidí.“

„A já jediný jsem se ti znova zapletl do cesty?“ usmál se. Podezřívavě jsem se na něj podívala, jestli se tomu nesměje, protože nevěří ani slovu, které jsem právě řekla, ale nakonec jsem usoudila, že je to spíš jeho normální výraz.

„Ne, ještě je tu jedna holka, kterou potkávám na každé hodině,“ vyplázla jsem na něho jazyk jako malá holka. „To víš, tvoje ego musím zkrotit.“ Krásně se mi s ním povídalo.

„Škoda. Takže se ti o mně zdálo?“

Jenom jsem se nad tím ušklíbla. „Zdálo, není to správné slovo. Možná, že jsem měla noční můru o tvé smrti, kdy jsem nemohla nic dělat. Musela jsem to změnit. Ale řeknu ti, s tou kapačkou se to nedělalo lehce a bála jsem se, že jsem zase přišla pozdě,“ prozradila jsem mu moje tehdejší pocity.

On mě chytil za ruku. „To mně se o tobě zdálo skoro každou noc, jenomže krásné sny. V nich jsi mě vždycky zachránila ze spárů smrti.“ Já se upřeně dívala na jeho ruku zahřívající tu mou a začala se červenat. Nevěděla jsem, co mu na to říct. S touhle situací jsem se ještě nesetkala. S kluky jsem neměla zkušenosti a nechtěla jsem se splést stejně jako s Angelem. Taky se na začátku zdál milý a zábavný a co se z něho vyklubalo.

„Akorát mi trochu připomínáš přítelkyni mamky. Jako některé její rysy zdědila.“

„Hloupost,“ zasmála jsem se. „Kdyby moje máma znala tu tvou, tak bych musela znát já tebe,“ zasmála jsem se, ale potom mi něco došlo. Byla to moje máma v pravém slova smyslu, ale ne biologická. Co když…

Ne, nemohla jsem mít tolik překvapení v jeden den.

 

O pár let později

Přitulila jsem se ke svému manželovi a nechávala si odpočinout moje unavené nohy. Dlouho jsem trénovala a nemohla jsem se dočkat klidné chvíle s Aaronem. Zase mě překvapil tím, že přinesl album. Fotky jsme si prohlíželi mlčky, občas se nenápadně dotkli jeden druhého a dávali tak znát, jak moc nám na druhém záleží.

„Hele, to je Sandy, máma,“ usmála jsem se. Na té fotce mi bylo asi šestnáct. Tehdy jsem se už s mou biologickou mámou znala, díky Aaronovi, ale Mary byla stejně moje máma navždy. Stejně jako Math táta.

„Jo, a tady jsme v den, kdy jsme se poprvé potkali,“ ukázal na další fotku. Tehdy na soutěži jsme se museli vyfotit. Vypadali jsme oba tak nesměle a tak mladě, když jsem se na to teď koukala.

„Lásko, poprvé jsme se potkali ale už v nemocnici,“ pokárala jsem ho a dala mu pusu na spánek.

„Ne, jak jsi tehdy řekla bráchovi, v nemocnici jsme se pouze viděli. Ta soutěž bylo naše první opravdivé setkání.“

„Ale stejně jsi byl nejhezčí sen, který se mi zdál. I když to byla tvoje smrt, tehdy poprvé ses mi zalíbil. A ty tvoje oči…“ Políbila jsem ho na rty a vychutnávala si to mravenčení po celém těle.

 


Dovolím si opisovat od dvojčátka a udělat taky menší shrnutí na závěr, samozřejmě s jejím svolením. Povídka 69 stran ve wordu a něco kolem 32 000 slov. Myslím, že to není špatné, na to, že měla jen tak málo kapitol. První kapitola byla vydána přibližně před 651 dny, což jsou skoro dva roky.

 

Moc bych chtěla poděkovat čtenářce maky, která mě někdy rozesmívala svými komentáři a byla jediná, kdo někdy komentoval moji povídku. Samozřejmě bych chtěla poděkovat i všem, kdo ji četli jen v ústraní, v utajení.

tato povídka se s vámi sloučí a spolu s ní i já, blotik



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tanec, nebo sny? - 15. kapitola:

2. blotik přispěvatel
17.02.2012 [16:23]

blotikJá vím, já to po sobě ani neopravovala, bylo to už hodně večer a mně už se nechtělo, tak se omlouvám. Emoticon Emoticon

1. Ronnie přispěvatel
16.02.2012 [21:38]

Ronnie* Čárky.
Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!