OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Turn Off the Dark 20

10.04.2015 (16:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 563×

Byla to chyba.

Neměla jsem to dělat.

Když jsem toho večera s pláčem utekla z bytu, nevěděla jsem kam jít. A pak jsem si vzpomněla na šatnu, která mi připadala jako nejbezpečnější místo. To, že se tam Reeve ukázal, bylo zvláštní. Jako kdyby to byl nějaký zatracený osud. A potom co mi vysvětlil, jak to bylo s Elizabeth... Byla to chyba, ale potřebovala jsem ho. Naposledy cítit jeho paže kolem sebe. Jeho rozechvělý dech a srdce. Tak strašně mi chyběl jeho tlukot srdce, když jsem usínala sama na pohovce v Alexově bytě.

Jenže pokud měl být v bezpečí, nesměla jsem se s ním vídat. Ta poslední noc byl můj hřích, který si budu dlouho vyčítat.

Byla tady zkouška a jeho ruce mě držely znovu. Zvedal mě do vzduchu a jeho oči mě ujišťovaly o tom, že to bude v pořádku, že mě nepustí.

„Izy, pojď tančit!“ zahučel Jake a dorážel na kamarádku sedící v rohu. Ta byla ve tváři pobledlá a pažemi si objímala břicho.

„Nejdu, Jakeu! Přijela mi návštěva a je mi blbě, takže tady nebudu trdlovat, když nemusím!“

„Ups!“ syknul Jake a odporoučel se. Ve mně však zakořenil divný pocit a v duchu jsem začala počítat. Byla jsem tak strašně hloupá. Když jsem žila s Alexem před vztahem s Reevem, vždy mi platil antikoncepční prášky, ale když jsem od něj utekla, na prášky jsem ani nepomyslela. S Reevem jsme si pak pozor nedávali. Jak jsem mohla být tak pitomá.

Kousla jsem se do rtu a odsedla si stranou od centra dění. Kluci stejně zrovna nacvičovali souboj mezi Spidermanem a Goblinem. Přitáhla jsem si kolena pod bradu a znova počítala. Kvůli událostem, které se v poslední době děly, jsem na něco jako perioda vůbec nepomyslela a teď se mi v žaludku usadil děsivý pocit. Znovu a znovu jsem počítala, ale stále jsem docházela ke stejnému výsledku a to, že mám už více než čtrnáct dní zpoždění.

Iz zachytila můj pohled. Prudce vstala, rázným krokem přešla tělocvičnu a popadla mě za paži.

„Jdeme!“ sykla na mě rázně a vytáhla mě na chodbu. Šla jsem s ní jako v tranzu.

„Ty jsi v tom?!“ uhodila na mě Iz, když jsme osaměly a nehrozilo, že nás někdo zaslechne.

„Bože, jen to ne!“ vjela jsem si rukama do vlasů a svezla se k zemi.

„Já mluvím o tom, že jsem to dostala, a ty najednou zbledneš a myšlenkami jsi mimo, takže jsi počítala...“

„Musím do obchodu!“ vyhrkla jsem a vyběhla z divadla nedbajíc na pokřikující Iz.

V hlavě jsem měla jako vymeteno. Kdybych byla těhotná, bylo by to Reevovo dítě a Alex by nás zabil... nás... Napadlo mě to před pár minutami a už jsem o sobě a tom teoretickém shluku buněk přemýšlela jako o “nás“. 

Za těhotenský test jsem utratila poslední peníze, které jsem měla. Takže jsem zase byla finančně závislá na Alexovi. Byla jsem znovu na začátku, jen možná s dítětem navíc.

Do divadla jsem se vrátila jako v mrákotách a Iz mě doprovodila na toalety. Nervózně pak poklepávala nohou, když jsme čekaly na výsledek. Musela jsem ji okřiknout, ať toho nechá, protože mi situaci vůbec neusnadňovala. Byla snad více vynervovaná než já a to nevěděla ani z poloviny, jak velká tragédie by to byla. A já byla klidná možná proto, že mi to zatím nedocházelo.

Stopky na jejím telefonu zapípaly.

Skočila jsem po testu ležícím na umyvadle a třesoucíma rukama ho zvedla do úrovně očí.

„Co znamená jedna čárka?“ šeptla jsem přiškrceným hlasem.

„Že jsi v pohodě. Nejsi v tom.“ Povolila ztuhlá ramena a vydechla.

Mně bylo divně. Na jednu stranu mi spadl ze srdce obrovský balvan. Utekla jsem hrobníkovi z lopaty. Druhá moje část posmutněla. Ta malinká hloupá část, která naivně věřila na šťastné konce, byla smutná. Čekat Reevovo dítě by bylo... nepopsatelně nádherné.

„Mel,“ Iz sevřela mé rameno a starostlivě si mě prohlédla.

Jen jsem přikývla. Ač jsem nechtěla, z očí se mi začaly kutálet slzy. Objala jsem se rukama a svinula se do klubíčka.

„Ale no tak, zlatíčko.“ Posadila se vedle mě a objala mě kolem ramen. „Pojď, sestřenice je doktorka. Ještě se na to mrkne, jestli chceš. Tyhle testy nejsou stoprocentní.“ 

O hodinu a jedno nepříjemné vyšetření později jsem seděla na nemocničním lehátku před mladou doktorkou, která s nakrčeným čelem zkoumala mé výsledky.

Iz seděla na parapetu okna a prohlížela si model mužského ústrojí. Snažila se mě rozesmát, ale já seděla jako na trní a doslova visela doktorce na rtech.

„Slečno Greenová, nevím, jestli je to pro vás, dobrá nebo špatná zpráva, ale těhotná nejste.“

Iz se na mě usmála a mrkla. Doktorka však nabrala dech a zadívala se na mě se zvláštním výrazem. „Je tady ale druhá věc,“ zašustila papíry a znovu je začala zkoumat. „Bylo by třeba udělat více vyšetření. Z těchto základních se toho nedá mnoho vyvodit... Z těchto testů vyšlo, že...“

Odkašlala si a soucitně se mi zadívala do očí. „… že těhotenství je ve vašem případě velmi nepravděpodobné.“

Ztuhla jsem a znovu si přehrávala v hlavě její větu. Těhotenství je nepravděpodobné?

„Saro, jak to myslíš?“ seskočila Iz z parapetu a sevřela mou ruku.

Probrala jsem se z prvotního šoku a konečně se nadechla. „Chcete tím říct, že...“

„Že nebudete moct mít děti. Samozřejmě uděláme ještě několik testů, ale z těchto výsledků je to celkem zřejmé. Nechci vám dávat marné naděje.“

„Aha, tak vám děkuji.“ Podala jsem si s doktorkou ruku a jako robot vyšla z ordinace. Už bylo půl třetí. Za chvíli bude končit zkouška, takže bych se měla rychle vydat domů.

„Am, počkej!“ Iz za mnou vyběhla a dohnala mě až na rohu ulice. „Jsi v pořádku?“

„Jasně, že jsem,“ pokrčila jsem rameny a usmála se. „Stejně jsem děti asi mít nechtěla,“ zalhala jsem zoufale.

„Zlato, je mi to tak líto!“ natáhla ke mně ruce.

Zarazila jsem ji a pevně zavřela oči. Pálily mě a krk se mi bolestivě svíral. „Iz, nech toho. Jen tak tak se držím. Prosím, nedělej mi to těžší.“ Otočila jsem se na patě a rychlým krokem zamířila pryč. Nechala jsem ji tam stát s rukama natáhnutýma k objetí.

Nechtěla jsem, aby viděla, jak hloupě brečím. 

A vlastně to bylo dobře. Nechtěla jsem přivést dítě do světa, kde existují lidé jako Alex. Možná bylo lepší, že moje dítě zůstalo jen jako představa, tam, kde mu nikdo nemůže ublížit.

Můj život se proměnil v kolotoč.

Divadlo

Bar

Alexův byt

Divadlo

Bar

Alexův byt

Reevovy oči

Pocit bezpečí

Pocit nebezpečí

Láska

Klid

Bolest

A jednoho dne mě jeho dlaň po zkoušce nepustila.

Dotančili jsme svůj part. Pokaždé mě pak pustil a odešel do rohu zakouřit si. Dělal to pokaždé. Otočil se ke všem zády a kouřil. Jednou jsem viděla v odrazu okna jeho tvář. Oči měl křečovitě zavřené a čelisti napjaté. I když jsme se chovali jak dva cizí lidé, uvnitř ho to zraňovalo stejně jako mě.

Toho dne ale zůstal stát a dál svíral mou dlaň.

„Dnes večer se musíme sejít.“

„To nemůž…“ snažila jsem se mu ruku vytrhnout, ale držel mě pevně a vlastně jsem za to byla ráda. Chtěla jsem, aby mě nepouštěl.

„Myslím pracovně.“

„Pokusím se,“ přikývla jsem a přemýšlela, jak to Alexovi oznámím. Co mu řeknu?

„Tak v sedm v Zen Palate. Mám tě někde vyzvednout?“ Cítila jsem jeho prsty obtočené kolem mého zápěstí. Bříško palce měl položené přímo tam, kde mi tepala krev, takže musel cítit, jak je zrychlený. Takovým nenápadným a přitom tak intimním dotekem věděl, co se mnou jeho blízkost dělá. Věděl to jen on a nikdo jiný, protože jinak v našich výrazech nebylo poznat nic. Tvář jsem zvládala uhlídat. Dokázala jsem se na něj dívat jako na cizího člověka, ale srdce jsem ovládnout nedokázala.

„Budu tam,“ kývla jsem a vyprostila ruku z jeho sevření.

Alex sledoval se skleničkou v ruce burzovní zprávy a mou přítomnost okázale ignoroval.

„Potřebovala bych večer na chvíli ven,“ šeptla jsem roztřeseným hlasem. „S Reevem.“

Otočil ke mně hlavu a ve tváři měl pobavený výraz. „Vážně?“

„Pracovně. Bude to chvilka.“

„Máš dvě hodiny,“ odmávl mě znuděně a dál se věnoval televizi.

Ani jsem nevěřila svému štěstí. Dvě hodiny byly něco, v co jsem ani nedoufala. Spíš jsem se obávala, že se rozčílí a potrestá mě, ale zprávy z burzy ho nejspíš potěšily, takže neměl potřebu vybít si na mně zlost.

Rychle jsem se oblékla a vyběhla z bytu, než si to rozmyslí.

Zen Palate byla restaurace nedaleko divadla. Došla jsem právě ve chvíli, kdy Reeve s nějakým mužem vcházeli dovnitř. Vešla jsem chvíli po nich. Bylo to zvláštní. On šel ke stolu, ale ve chvíli, kdy jsem vešla, se zarazil a otočil se. Byli jsme na sebe naladění.

Odsunul mi gentlemansky židli a až pak se sám posadil. Teprve ve chvíli, kdy jsem od něj odtrhla pohled, mi došlo, proti komu sedím.

Starší muž s vějířky vrásek kolem očí a nakrátko střiženými vlasy. Vyzařoval ze sebe jakési charisma.

Ztuhla jsem a jen na něj vyjeveně civěla jako školačka. Usmál se na mě a přes stůl mi podal ruku.

„Ameli, tohle je Paul,“ kývl Reeve k muži, který naproti mně seděl. Stiskla jsem jeho teplou dlaň a pokusila se o úsměv. Spíš jsem byla stále v šoku. „A támhle přichází David, jako vždy pozdě.“

Do dveří právě vešel další starší muž s kulichem. Jakmile nás uviděl, usmál se a zasedl k našemu stolu. I on mi podal ruku. Stejně jako Reeve měl prsty zhrublé od kytary.

Připadala jsem si tak nepatřičně v takové společnosti. Byla jsem jen nicka sedící u stolu s Bonem a The Edgem.

Bono se na nás dva zadíval zvláštním vědoucím pohledem. Byla jsem z toho nesvá.

„Vy dva… to bude fungovat,“ pokýval znalecky hlavou. David se zatím usmíval. „Reeve, ty jsi říkal, že hudbu už máte skoro nahranou, že?“

Reeve, který zrovna upíjel ze své sklenice vody, vykulil oči a zakuckal se. „Eh, jo… se Zanem jsme s tím dost pohnuli.“ Otřel si koutky ubrouskem a já musela odvrátit pohled. Bylo to tak těžké mít ho blízko. Těsně vedle sebe a nesmět se ho dotknout.

„Podívejte...“ Bono se k nám naklonil a ztišil hlas. „Premiéra je za necelých čtrnáct dní a jsme v parádním skluzu. Cestou jsem Reevovi říkal, že nahrajeme soundtrack, který budu produkovat. Je třeba udělat to co nejdřív, takže od zítřka začneme pilně nahrávat.“

Ruce se mi roztřásly, tak jsem je raději schovala pod stůl. Kvůli tomu zmatku kolem jsem úplně zapomněla, že premiéra se kvapem blíží.

„Přijdou novináři, televize…“ pokračoval ve výkladu a oba nás propichoval pohledem. „Musíte být úžasní a okouzlující. Je třeba nalákat lidi…“ Proslov narušilo zvonění mobilu. Bono se na nás omluvně usmál a poodešel stranou. Trvalo jen několik vteřin, než hovor vyřídil, a když se vrátil ke stolu, už se ani neposadil. „Musíme jít. Čeká nás tiskovka,“ pokrčil rameny a otočil se na mě. „Amelie, moc rád jsem tě poznal. Budeš úžasná.“ Políbil mě na hřbet ruky a spolu s Davidem odešli.

Jednu chvíli tu byli a v druhém okamžiku byli pryč. Bono byl jako kulový blesk, který kolem vás proletí a nechá vás stát ztuhlé a šokované.

„Novináři?“ zoufale jsem složila hlavu do dlaní. Měla jsem o nich jistou představu a děsilo mě, že by se měl někdo zajímat o mě a můj život, a nedej bože by přišli na to, na jak ostré hraně se pohybuji.

„To zvládneme,“ opatrně se dotkl mé ruky. Ucukla jsem a zvedla se od stolu. Teď když bylo vše vyřešeno, nemohla jsem déle zůstat. Jakmile padla zmínka o novinářích, začala jsem je vidět všude. Co kdyby mě vyfotili právě teď a tady s Reevem v restauraci, která by se dala považovat za romantickou, s jeho dlaní opatrně svírající tu moji. Než bych došla do bytu, Alex by už o ní věděl, a to by nedopadlo dobře.

„Musím jít.“

Než stačil cokoliv říci, byla jsem pryč.  

Pomalou chůzí jsem se doploužila před dům. I tak jsem měla ještě hodinu času. Hodinu volnosti, kterou jsem nedokázala využít. Možná, že když Alex uvidí mou snahu nebýt s Reevem za každou cenu, poleví tu pomyslnou smyčku kolem jeho krku.

S náznakem úsměvu jsem pozdravila pana Freda u dveří a prošla halou. Recepční si nejspíš zrovna odskočila, protože za pultíkem nikdo nestál. Nijak jsem se tím nezabývala a vyjela výtahem do patra. Dveře se s cinknutím otevřely. Zvedla jsem pohled od koberce na chodbě a ztuhla. Scéna, která se přede mnou odehrávala, byla horší než kdejaká noční můra. Stlačila mi žaludek do ledové kostky a téměř zastavila srdce. Alex na chodbě vášnivě líbal mladou ženu. Ta se po chvíli odtáhla, rozverně ho plácla po ruce a se smíchem nastoupila do výtahu na druhém konci chodby a stiskla tlačítko. Jakmile se naše pohledy setkaly, ztuhla a úsměv na rtech jí zmrznul.

„Izabel!“ vyšlo ze mě jen zoufalé zasípání.

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Turn Off the Dark 20: