Tygří oko - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je to sen? Je to skutečnost? Nebo... obojí? MyBerry

18.12.2013 (19:00) • MyBerry • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 867×

3. kapitola

Běžela jsem. Na krku jsem měla sošku tygra. Jako by mi totiž říkala: „Mě se nezbavíš.“ Utíkala jsem tedy dál. Najednou jsem za sebou uslyšela klap, klap, klap. Něco za mnou běželo. Byl to pravděpodobně kůň. Ale ten jezdec je asi hodně neopatrný, vůbec nezastavuje a už není zas tak daleko. Ale možná ani žádného jezdce nemá. Třeba utekl. Ohlédla jsem se. Spatřila jsem zebru. Běžela stále ke mně. Uhnula jsem, ale zebra běžela pořád mým směrem. Když už jsem si myslela, že do mě vrazí, zastavila. Ale zebra? To je určitě sen. Co by tady dělala zebra? Otočila jsem se. Když už sním, mohla bych jít třeba domů se bavit nebo tak něco.

„Ale, ale, kohopak to tu máme?“ ozvalo se za mnou.

Přes záda mi projel ledový mráz. Kdo to mluví? Otočila jsem se. Místo zebry tam stála Lucy, v oblečení, které měla na našem prvním setkání, a s malou dřevěnou zebřičkou okolo krku...

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem.

Místo odpovcědi řekla: „Já? A co ty? Není to podstatnější? Je to přeci tvůj sen.“

Spíš noční můra, pomslela jsem si.

„Tak noční můra?“ zeptala se Lucy.

Vyděsilo mě to. No, docela to odpovídalo, noční můra. Ta žena, které se bojím ze všeho nejvíc na světě. A taky umí číst moje myšlenky. Paráda.

„Probuď se!“ vykřikla jsem najednou. Vždycky to zabralo. Ale teď ne. Lucy se tiše zasmála.

„Jsi si jistá tím, že si tenhle sen vymyslelo tvoje podvědomí?“

Otřásla jsem se po celém těle.

„Taky by ses už nikdy nemusela z tohohle zlého snu probudit. Ale budu na tebe hodná a pustím tě už ze spánku, ať nezaspíš. A chci, abys věděla, že do hlavy já ti jen tak vlézt nemůžu, ale včera večer jsi mi to dovolila. Tohle je trest. Chceš být znovu potrestána? Tak se znova zkus zbavit toho dřevěného tygra. A nos ho. Každý den a pořád. Klidně ho nenos, a přitvrdím na trestu.“

„Co po mně chceš? “ vyhrkla jsem.

Ale najednou už jsem se začala nořit ze sna. Na krku jsem měla dřevěného tygra. V hlavě se mi ozval hlas Lucy: „Nos ho. Pořád.“

Vyskočila jsem z postele. Běžela jsem k oknu. Byly asi čtyři hodiny ráno. Dům, který patřil mé mamce, se nacházel na odlehlé části vesnice, kde nikdo nebyl. Tedy, někdo ano. To bylo vlastně poprvé, kdy jsem takhle brzy ráno někoho na ulici před naším domem spatřila. Většinou jsem spala, a nebo tam prostě nikdo nebyl. Ale dnes, dnes tam stála zebra. Když si mě všimla, utekla do tmy. Zřejmě někam do lesa. Lucy. Kde vlastně bydlí? Kde přespává? Nebo nikdy nespí?

Vrátila jsem se zpátky do postele. Brzy jsem usnula. A znova se mi zdál sen. Tentokrát velice krátký. Zjevila se mi Lucy, ale jako člověk. „Mohla bys přestat koukat brzy ráno z okna,“ řekla a jízlivě se usmála.

Vzbudila jsem se. Co to? K oknu už jsem neběžela. Nasnídala jsem se, oblékla a vyčistila jsem si zuby. Pak jsem vyrazila do školy. Autobus tady ještě nebyl, a tak jsem si sedla opodál do stínu stromů. Najednou jsem za sebou uslyšela zvuk. Nebyla to Lucy. Ani něco podobného. Byla to šelma. A pokoušela se mě zabít.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: MyBerry (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování