Bylo mi tehdy třináct, když jsem toto začala psát. Svou první knihu jsem dopsala ve svých čtrnácti a vážně jsem si přála, aby se mi povedlo jí vydat. Snažila jsem se více než rok. Jenže nastal čas, kdy je dobré uznat, že tuhle knížku nespatří svět v pevné podobě a tak Vám ji nabízím takto... Někteří si přáli, abych jí sem dala a tak tady ji máte. Bez úprav, pouze s gramatickými opravami ji vám sem dávám.
Příběh, který možná úplně nezapadá do žánru této stránky, ale přesto doufám, že se najdou někteří čtenáři. Příběh vypráví o přítelkyních, lásce rodičů, zvratů, síle odvahy, pravdy a o tom, jaký bývá život. Přeji pěkné čtení a jakýkoliv názor.
12.03.2012 (14:00) • LostAngel • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1045×
„Usmívej se na toho, kdo ti v životě nejvíce ublížil, ať nevidí, jak moc tě to bolí.“
To je citát, ale můj táta ho bere spíše jako heslo svého života. To asi bude vysvětlení pro jeho úsměv, když k nám na návštěvu přijde máma. Mamka s námi už nebydlí. Odstěhovala se - zdrhla, potom co se tátou hodně pohádali.
Hádat se začali zhruba před pěti lety, tedy když mě bylo devět let. Začalo to prkotinami, ale potom máma nemohla snést, že je pořád doma s námi (dětmi). Myslím, že tehdy říkala do telefonu své kamarádce něco v tom smyslu, že je ještě moc mladá, cítí se jako vězeň a není si jistá, jestli chce být s mým tátou až do konce života.
Když mi bylo deset let a Emě byly dva roky, tak odešla. Pamatuji si, že byla chladná podzimní noc, když si mamka sbalila svých „pět švestek“, do kterých jsme my s Emou zřejmě nepatřily.
Ráno po oné noci tatínek sklesle bloudil po domě a já se cítila bezradně a neschopně. Proč jsem tomu nějak nezabránila? Proč tady jen tak sedím a nic neudělám? Proč? Hlavou se mi honilo spoustu depresivních myšlenek, ale stejně se na tom, co se stalo, nic nezměnilo.
Doléhala jsem velice na tátu, aby jí zavolal a aby jí přesvědčil, ať se vrátí zpátky. Ema brečela, že jí nikdo po ránu nezazpíval krásnou písničku, kterou ovšem uměla zpívat jenom maminka. Pokoušela jsem se jí maminku nahradit, ale vůbec mi to nešlo. Měla jsem knedlík v krku a zpívala jsem falešně jako nikdy předtím.
Tatínek nám tehdy řekl, že si maminka potřebovala odpočinout a že se jednou vrátí. Neřekl kdy, ale jen, že se vrátí. V tom měl vlastně pravdu! Vrátila se! Vrátila se o tři roky později.
Tři roky jsme o ní neslyšeli. Sice nám hodně chyběla a asi nejvíce tátovi ale za těch pár let bez ní jsme si zvykli. Nově (neplánovaně) zavedený režim nám fungoval a my jsme se smířili s faktem, že už se asi neukáže! Dokud jednoho zimního dne někdo nezazvonil na naše bílé vchodové dveře a nezvratitelně nám změnil život.
Stála tam hubená, zelenooká paní, které mohlo být kolem třiatřiceti. Hnědé lehce vlnité vlasy měla sepnuté do nedokonalého drdolu. Na sobě měla krásný černý kabátek s umělou kožešinou na lemech u krku. Velké černé knoflíky vypadaly tak dominantně. Ke svému krásnému kabátku měla šedé až skoro černé džínsy a lesklé černé kozačky na vysokém podpatku.
Přes jedno rameno měla přehozenou hnědou koženou kabelku. Vypadala přesně, jak jsem si jí pamatovala z dob, kdy s námi ještě žila. Tady až na dvě věci. Za prvé: Vypadala šťastněji a za druhé: přes druhé rameno měla opřenou hlavičku malého dítěte s kulíškem, který měl nasazený na zrzavých vláscích. Chlapeček se usmíval a koukal na mě svými modrými kukadly.
Trochu mě to vyděsilo! Maminka mi věnovala jeden z těch svých sladkých úsměvů a já pochopila, že se všechno dřív nebo později pořádně zamotá. Políbila mě na tvář a pošeptala mi do ucha pozdrav. Ucítila jsem její nový parfém, u kterého se nedalo jasně poznat co je to za vůni. Viděla jsem, že je to ona ale cítila jsem, nejenom díky tomu parfému, že ten koho nazývám mámou je dnes úplně jiný člověk než kdysi.
Celou tu scénu mám stále před očima. Táta přišel z prvního patra ke dveřím, když jsem mu nedokázala odpovědět na jeho otázku:
„Kdo je tam?“. Kolem pasu měl uvázanou zástěru špinavou od vaření, přitom vůbec ten den ještě nevařil. Delší hnědé kadeře měl svázané do malinkatých culíčků, které mu vytvořila moje mladší sestra.
Když uviděl mámu, otevřel jen nevěřícně pusu a vyvalil své krásné čokoládové oči. Nezmohl se ani na slovo. Máma mu věnovala ještě krásnější úsměv než mě, ale to, co jsem potom uviděla, mi vyrazilo dech. Táta se letmo usmál, ale já poznala, že tenhle úsměv se řídí jeho heslem: „Usmívej se na toho, kdo ti v životě nejvíce ublížil, ať nevidí, jak moc tě to bolí.“
Tátu asi hodně zranilo, že ho mamka opustila. Ublížila nám všem! Nechala nás tady samotné a ani se neozvala! Rozdrtila nám naše srdce na malinké kousky a jakoby se teď vrátila jen, aby nás dorazila!
„Ahoj Richarde,“ pozdravila ho a mě tím vytrhla z pozorování frustrovaného táty.
„A – ah – ahoj Andrej.“ vysoukal ze sebe s viditelnou námahou táta.
„Já vím, že je to nečekané a že jsem vám hodně moc ublížila ale…ale nemohli bychom si o tom promluvit uvnitř?“
Táta jen mlčky přikývl a mě poslal nahoru za Emou. Postavil vodu na kafe a posadili se spolu do kuchyně, jídelny ke stolu. Já vzala nahoře Emu a posadila se s ní neslyšně nahoře na chodbě, abychom mohli poslouchat. Týkalo se to přece i nás, přece jsme měli právo se to dozvědět!
Docela dlouho si povídali. Teda pokud se to dá tak nazvat. Chvíli se jenom na sebe dívali a nic neříkali. Potom se máma odhodlala a začala mluvit. Začala vysvětlovat, proč musela odejít, taky že byla u své starší sestry Dany na statku a tam poznala Marka. Byl prý velice okouzlující a nemusela jsem ani vidět na tátův obličej, abych poznala, jak moc ho to zraňuje a jak se přetvařuje.
S Markem si pořídila Eliáše. Opravdu moje mamka musí být uvnitř v duši trochu hodně praštěná, když své dvě děti (teď tedy už tři děti) pojmenovala na písmeno „E“. Můj táta s tím Markem jí museli (nebo musejí, to už je fuk) hodně milovat, když jí dovolili nám dát tyhle jména. Nezní to přece jenom trochu divně: Erika, Ema a teď Eliáš?
Potom mamka začala mluvit o něčem, co taťku hodně zranilo. Andrea přijela zpět do města, koupila si nedaleko od nás dům a hodlá žít šťastně až navěky s Markem. Což ovšem znamená pro mou matku svatbu. Chtěla se rozvést!
Vím, jak moc dlouho táta snil, že se jednoho dne vrátí, omluví se a potom budeme šťastná rodinka až do smrti. Jenže on ve svém plánu na šťastný život tak trochu nepočítal s Markem a Eliášem. My nežijeme v pohádce, my žijeme tady. Tady na zeměkouli v Česku a musíme počítat se špatným koncem.
„Já vím je to pro tebe zraňující, ale snad chápeš, že se k vám už vrátit nemůžu?“ Natáhla ruku přes jídelní stůl k tátovi, ale když se její ruka dotkla jeho, táta s rukou ucukl a rychle se zvedl od stolu.
Byla jsem vyděšená a zmatená! Hodně vyděšená a zmatená, jako nikdy jindy v životě. Ve třinácti letech se dozvědět, že vaše máma, která vás opustila, se k vám už nechce vrátit a přeje si založit novou rodinu, je už tak dost hrozivý a ještě hrozivější je, že se hodlá nastěhovat necelé tři ulice od vás! Ach jo!
Táta už zase chodil po domě jako tělo bez duše a mě zaplavil opět pocit beznaděje. Bylo to tu zase! Celé se to odehrávalo stejně až na pár výjimek. Ema neplakala a vlastně nikdo neplakal a ani nesmutněl. Všichni jsme byli spíše dost překvapeni a vyděšeni. Tentokrát už nás táta nemohl nějak uklidnit. Věděli jsme, co se stalo a ani se na nás (vlastně na mě) moc nezlobil, když se dozvěděl, že jsme poslouchali. Ta tíha situace padala na nás všechny a i Ema, věčně živá byla teď krotká a smutná.
Jednoho dne, myslím asi tak za dva týdny od návratu mamky, odešel do koupelny a strávil tam skoro hodinu a půl. Vylezl z koupelny v prvním patře a byl oholený, měl umyté vlasy a voněl po velmi drahé značkové kolínské.
Toho dne šel k soudu. Vzal si na sebe černé sako a stejně zbarvené kalhoty, jako by šel na pohřeb. Kravatu si vybral červenou, která podle mě znázorňovala jeho bolest, kterou utrpěl. Smutek z jeho čokoládových očí nezmizel, pouze ho zamaskoval svým vyrovnaným pohledem.
Kolem druhé hodiny se vydal k soudu se rozvést. A tak skončilo jejich čtrnáctileté manželství, což je hloupost, jelikož tři roky v tomto manželském poutu jedna část chyběla. Máma!
Ty měsíce po rozvodu byly dost zvláštní a nezvyklé. Seznámení s Markem proběhlo docela v klidu, ale stejně si myslím, že jeho usměvavé pohledy jsou falešné a nikdy nás s Emou nebude mít rád. (Jo to jsem si mohla myslet, nakonec mě měl víc rád, než jsem chtěla) To nám ale táta vyvrátil a řekl, že si zvykneme k nim chodit na návštěvy, ale já moc dobře vím, proč to řekl. Máma ho o to poprosila!
Moje čtrnácté narozeniny byly ty nejhorší v mém životě, i když jsem dostala víc dárků než o jiné moje narozeniny. Nemohla jsem vystát ty dva přeplincané přeslazené dorty. Jeden u nás, druhý u mámy. Samozřejmě, že táta ví, jak moc tyhle narozeninové dorty nesnáším, ale ten, co jsme měli u nás, upekla babička. Máma to ale neví, a tak musela udělat ten největší a nejsladší dort na světě, jelikož je vyučená cukrářka (to bude možná důvod, proč zrovna dvakrát nemám ráda sladké).
Tehdy o narozeniny to byly přesně dva měsíce a půl, když se máma vrátila a všem kolem sebe změnila život od základu. A ani já si tehdy nedokázala představit, co všechno zažiju ve svých pouhopouhých čtrnácti letech.
Autor: LostAngel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Úsměv čtyř andílků - 1. kapitola:
Sobecké jednání té matky je až uddivující. Ještě, že jsi se neinspirovala skutečností. Chudák otec.
No... môj temperament by mi asi nedovolil takto sa chovať k matke, ktorá utiekla a vrátila sa s dieťaťom a návrhom o rozvod... Na mieste onoho dieťaťa by som ju naštvane vyhodila z domu a kričala na ňu, že ju neznášam, že nám bolo lepšie bez nej, že všetkým len ubližuje a nech sa k nám už nepriblíži... Ale aj tak naozaj nádherne napísané... Teším sa na pokračovanie!
Nate: A víš že se vůbec nezlobím? 
To co jsi napsal je pravda, kdo by čekal, že mi to vydají, ale upřímně zkusit jsem to musela, protože jinak bych to nebyla já. Celý život bych si vyčítala, že jsem to nezkusila ale teď mohu říct, že jsem to zkusila a budu to zkoušet dál, jen s další knihou. Máš pravdu, určitě tomu něco chybí, ale tak kdo ví, třeba tě chytí to další, teda pokud budeš číst dál. :) Nutit tě nemůžu. Jsem ráda za názor, vždy jej moc ráda uslyším 
Já musím bohužel napsat, že chápu, že ti to nevydali. Neber si to zle, ten příběh není špatný, ale něco tomu chybí. Mám pocit, že to postrádá... hloubku. Ale ten pocit je čistě můj a nemusí to být pravda, protože mě se často líbí něco, co ostatní nepovažují za povedené a naopak. A taky je tu ten problém s opakováním slov. Vyloženě mě to bilo do očí. Například "maminka, táta".
A taky si myslím, že je... naivní očekávat, že ti ve čtrnácti vydají knihu. Jasně, Paolinimu ji vydali, ale taky to podle toho vypadá.
Já bych si samozřejmě také přál vidět svoje vlastní dílo v knihkupectví - kdo z nás autorů ne? Ale vím, že ani teď - de facto po dvou rocích usilovného zlepšování se (psaní, čtění dobrých knih, kritiky spousty lidí), by mi velice pravděpodobně nic nevydali.
Neber to prosím špatně. Neznamená to, že ti nikdy nic nevydají. :) Je dobře, že to zkoušíš a přeju ti hodně štěstí při plnění snu, Loan.
lúbi sa mi to ;) vôbec nechápem,prečo ti ju nechceli vydať..je pravda,že to začína dosť smutne,ale dúfam, že dáš čo najskôr pokračko a Erika zažije v živote štastie ;) dúfam že ju plánuješ dať s nejakým chalanom dokopy ;D
Jo to neva, ale hlavně ať je tu rychle. To vážně moc skvělé a ž se na to všechno ostatní moc těším 
Nenávisti a odpuštění tady bude ještě hodně. Kouzlí se mi na tváři úsměv, když vidím, že se líbí. Druhou kapitolku se pokusím dát, co nejrychleji, jen se budu muset vyvarovat chyb, které jsem ještě nestihla opravit.
Je to skvělý příběh, ale kdyby mi takhle utekla mamka a vrátila se po 3 letech tak bych na ni byla hodne nastvana. Jsem ráda že ona to neudělala i když pořád se nemůžu zbavit toho divného pocitu nenávisti. Je to svělý příběh a je škoda že ti ho nevydali :( ale aspoň si to tu můžu přečíst Kdy bude další kapitola??? 
Alčo: Naštěstí to podle skutečnosti není, naštěstí mám rodinu v pohodě i když občas na zabití. Jsem ráda, že se líbí. Ani nevíš, jak moc mě to těší 
Připadá mi to hodně smutné. 
Každopádně se mi líbí jak to máš napsané. Je to podle skutečnosti?
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!