OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Úsměv čtyř andílků - 4. kapitola



Úsměv čtyř andílků - 4. kapitolaDalší kapitolka Ú4A je tady. Doufám, že mě za ni neukamenujete, jelikož když to čtu zpětně, tak bych si za to namlátila, no ale snad mi to odpustíte. Na sklonku kapitoly by jste se měli dočkat reakcí, které od Eriky stále očekáváte. Tak snad se bude líbit. Přeji pokud možno, co nejlepší čtení. :*

Malé nožičky jedné zbloudilé mouchy mě příjemně lechtaly na nose, dokud jsem nekýchla. Polekaně jsem se koukla po pokoji, jestli jsem neprobudila holky ale kupodivu ne. Popelka spala na břiše a její levá ruka visela volně směrem dolů. Vypadala spokojeně. Moje rozespalé oči se zahleděly na Annu, která spala tak nějak křečovitě, alespoň mi to tak připadalo. V noci si zřejmě půjčila jednoho mého plyšáka a to berušku, kterou mi dala babička k Vánocům. Plyšovou hračku úpěnlivě svírala v náruči a neklidně oddechovala. Na okamžik jsem se začala bát, že berušku roztrhne na malinkaté kousky. Ještě malou chviličku jsem ji se zaujetím pozorovala a až teprve, když se uvolnila a ze spánku se směle usmála, byla jsem si jistá, že je v pořádku.

Jenže nikde jsem nenašla svým pohledem Jitku. Hledala jsem i na zemi pro případ, že by v noci spadla, ale tam také nebyla. Napadlo mě, jestli není na záchodě a tak jsem ještě na moment počkala a když nepřišla, rozhodla jsem se jít podívat dolů.

Natáhla jsem se pro svůj župan a nazula jsem si pantofle s králíčkem. Opatrně jsem našlapovala, abych ani jednu nevzbudila, zatáhla jsem za kliku a se skřípěním pantů jsem otevřela dveře. Zkontrolovala jsem holky ještě jednou a vydala se po schodech dolů.

Seděla dole u našeho jídelního stolu v krásném saténovém pyžamu a ukusovala chleba s jahodovou marmeládou. Táta si k ní přisedl naproti a položil před ní čaj. Nezaváhala jsem, jelikož už mi kručelo v žaludku a dost hlasitě křičel, že chce snídani.

„Dobré ráno,“ promnula jsem si ospalé oči, odšoupla židli a sedla jsem si na příď stolu.

Oba mě pozdravili a Jitka se se mnou podělila o jeden svůj chleba s marmeládou. Když jsem odmítla se slovy „To ale nemůžu! To je tvoje snídaně, já si udělám vlastní,“ řekla mi jenom, že by byla tlustá a moc ráda se mnou podělí.

Zapnuly jsme si televizi a čekaly, až se holky taky probudí.

 

Chuť máslového popcornu a sentimentální slova jedné zamilované písně dávaly jasně najevo, že tohle je čistě jenom pro holky. Já osobně bych zvolila jinou hudbu a myslím, že i Popelka, ale Jitka byla neoblomná a tak jsme o tom už nediskutovaly. Ztišila jsem jenom hlasitost, abych nemusela vnímat ta slova, které by mě jisto jistě donutila zpívat. Miska s popcornem putovala po pokoji a během diskuze se rychle vyprázdnila.

Na programu bylo vymyslet něco na ten Míšin projekt. Pokojem létaly nápady, jako navštívit dětský domov, nakoupit domácí spotřebiče pro azylový dům a tak dále. Jenže jak jinak nejlepší nápady měla Jitka. Uzemnila nás tím, že nic plánovat nemusíme. Krása bude prý v tom, že se jednoho dne někam vydáme, pomůžeme a ten dotyčný nám povypráví svůj příběh ze života.

S tím nikdo nemohl nesouhlasit, a my měly o starost míň s plánováním. Popelka byla nesmírně šťastná, že jsme takhle obětavé a hned popadla svůj nejmodernější fotoaparát a začala nás nesmyslně fotit. Jitka to vzala jako hru na modelky a začala blbnout a dělat profesionální ladné pohyby. Chvíli jsme na ni podezíravě koukaly, ale Anička jí nechtěla kazit radost a taky i ona si začala hrát na fotomodelku, jenže v jejím podání to vypadalo dost komicky, ale to nikomu nevadilo. Tak jsem začala bláznit i já! Popadla jsem extra velký klobouk a třpytivý šál. Společně jsme potom nafotily jedny z nejbláznivějších fotografií vůbec. Nasmály jsme se a já ještě nevěděla, že tenhle okamžik bude na dlouhou dobu ten nejkrásnější. Přesně teď by se mohl zastavit čas a vše by zůstalo tak krásné.

Radost a krásné chvíle jednou končí a tak holky musely pomalu jít domu. Ale ani já nezůstala doma, i když bych moc ráda. Bohužel byla sobota a já musela k mámě. Domluvila se tak s tátou, že alespoň dvakrát týdně k ní musíme s Emou chodit. Pro Emu je to dost těžké, ještě když tam musí být s cizími lidmi, ale to se nedá nic dělat. Rodiče jsou neoblomní!

Matčin dům je jiný, tak nějak falešný. U nás doma je to cítit láskou, i když to není zrovna ten nejluxusnější dům ve městě, ale tady mi to přijde spíše jako v hotelu. Líbí se vám tam, ale je to tam tak cizí a nikdy byste tam nemohli být doma.

Stejný pocit mám i tady! U mámy je to sice moc krásné. Uprostřed oranžového obývacího pokoje je krásná červeně čalouněná pohovka a naproti ní plazmová televize. Pod oknem, ze kterého je vidět do nedalekého parku, je piano.

Kuchyň je velice krásně a nově zařízena, protože mamka jako cukrářka v kuchyni tráví většinu dne.

Jakmile jsme přišly s Emou, mamka se k nám rozeběhla a chtěla nás obejmout. Ani jedné z nás se nechtělo, ale musely jsme. Její obětí bylo tak nepříjemné, skoro mi z toho bylo na zvracení. Ten nechutný pocit u žaludku a u srdce jsem cítila ještě dlouho poté, co jsem se osvobodila z jejího objetí. Celá jsem se chvěla, ale to i Ema a ta ke všemu vypadala dost vyděšeně.

Mamka měla na sobě krásnou modrou sukni až na zem, a takovou tu hodně volnou, žlutobílou halenku, která byla do půli rozepnutá, až byla vidět mámina podprsenka. Projel mnou další pocit nechuti.

Chce po nás, abychom se chovaly jako doma, ale jak se mám chovat jako doma, když vím, že tohle není můj domov a ani nechci, aby někdy byl. Cítila jsem nervozitu. Bála jsem se, že přijde Marek. Z toho mám vždycky špatný pocit. Jeho hluboké hnědé oči jsou tak prázdné, bez sebemenší lásky. Pokaždé když se na mě dívá, mám nepříjemný pocit, který mi říká, jako by o mně věděl všechno. A někdy jako by mě svlékal svýma žhavýma očima. Já vím, jsem paranoidní, když si myslím, že mamčin přítel po mě touží jako po ženě, hlavně když žena vlastně ani nejsem.

Snažím se tyhle tíživé myšlenky vymanit z hlavy, pokaždé když na to jen pomyslím, nebo když je mi nablízku. Když se mi to tentokrát jen taktak povedlo, najednou seběhl schody a stál vedle mě. On, jehož se tam štítím - sám velký Marek. Jeho velká nechutná ruka mi přejela po zádech, a já opět ucítila nepříjemný pocit. Když se k němu přiblížila máma, dali si pusu a já musela odvrátit oči znechucením. Ty pusy měla přece dávat tátovi a ne takovému, pro kterého nemám ani to patřičné slovo, které by ho vystihovalo.

Jenže všechny hrůzy nikdy nejsou u konce, když se máma nedívá, začal si Marek smyslně hrát s mými dredy. Srdce mi začalo bušit jako o život, i když se snažím sama sebe uklidnit, že mi tady přede všemi nemůže nic udělat. Přiblížil se k mému uchu a jeho teplý dech jsem ucítila na tváři. Dostala jsem pocit, že mi něco bude chtít říct, ale radši se ode mě odvrátil, protože se Andrea přestala věnovat chudince Emě. Myslela jsem, že brzy omdlím, ale nakonec se to nestalo, i když byl celý svět kolem mě nějaký rozostřený a chvilkami i tmavý. Stále jsem se celá třásla a máma si toho všimla, pohladila mě a řekla mi: „Zlato, je ti snad špatně? Jestli jsi nemocná tak se nepřibližuj k Eliášovi, je tak zranitelný.“

No to jo, to on je. Já na něj nechci být zlá, ale to dělá Marek. Jen si uvědomím, že Eliáš je narozený taky díky němu a nese jeho geny, zase se mi zvedne žaludek. Odbíhám rychle do koupelny, na záchod se vyzvracet. Jenom doufám, že to máma neslyšela, ale já jsem ještě předtím pustila vodu, aby to přehlušilo ty divné zvuky, které by mě prozradily.

 

Seděla jsem na posteli, kolena u brady a jen tak přemýšlela nad tím, jak se ten život změnil. Asi bych toho měla co nejdříve přestat dělat, protože už teď je Ema dost vyděšená. U mámy máme pokoj dohromady. Je docela velký, ale nijak zabydlený. Je tady jenom pár věcí, které koupila máma ale ani k jedné z nás se nehodí. Ale ani jedna si sem nechceme přinést svoje věci, protože by si máma mohla myslet, že se sem stěhujeme a to nechceme.

 

Už jsem toho měla tak akorát dost v pokoji a tak jsme vymyslely s Emou, že já udělám jahodový čaj a nahoru vezmu čokoládový sušenky. Jenže máma byla zase v kuchyni, a jakmile si mě všimla, začala na mě mluvit.

„Zlato, podívej, co jsem pro tebe udělala. Tvoje oblíbené kremrole. Pojď, dej si,“ usmála se na mě a ukázala na talíř plný kremrolí.

„Ne děkuji, já nechci.“

„Ale zlato, co blázníš? Nech toho a dej si! Dělala jsem je pro tebe. Přece když jsi byla malá, vždycky jsi chtěla, abych ti je udělala. Milovala jsi je a potom… a potom jsi ke mně pokaždé přiběhla, objala jsi mě a řekla, že mě máš…“

„Tak dost!“ přerušila jsem její sentimentální vzpomínání a dala jsem to i najevo dost rázným gestem ruky „Co si vlastně myslíš? Že nás opustíš a zlomíš nám srdce, a potom se klidně vrátíš s úsměvem a vnutíš mi kremrole s domněním, že ti snad odpustím!“ utrhovala jsem na ni, i když jsem už viděla, jak se jí dost rychle úsměv mění v dost zvláštní grimasu, kterou jsem nedokázala popsat.

„Mlč! Už zmlkni! Tohle nebudu poslouchat, uvědom si laskavě, že jsem tvoje matka a nenechám tě, abys mě urážela!“

„Nesnáším kremrole, protože nesnáším tebe!“ náhle ze mě vypadlo, i když jsem to původně neměla v plánu.

Řekla jsem toho víc, než jsem chtěla! Nebudu ale hrát hodnou a milou dceru, když mě bolí, jenom když vidím ji nebo zničeného tátu. Když si uvědomím, jak mi zničila život!

Třískla keramickým talířem o zem, zelené oči se zaplavily slzami, spodní ret se jí chvěl rozčílením. Sebrala se a s bouchnutím dveří odešla pryč! Nevěřila jsem, že ta silná slova budou tak účinná a zraní ji to víc, než by kdo čekal. Tak nějak jsem, chtěla věřit, že se třeba nevrátí, že se všechno vrátí k normálu, ale to by nebyl můj život, aby to takhle pro všechny skončilo!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Úsměv čtyř andílků - 4. kapitola:

2. Attia přispěvatel
30.03.2012 [20:20]

AttiaDalší kapitolu Emoticon Emoticon

1. Leen
28.03.2012 [22:11]

prosiiiiiiiiim dalsi kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!