OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 1.

27.03.2011 (17:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1455×

Nepopsatelné ticho v téhle úděsné temnotě pro mě bylo přítelem v hmotné nouzi. Poslouchání tichých vzlyků, tlučení do kovových dveří a ostatní nářky dalších dívek, jenž byly vězněny se mnou, v téhle černé díře, nebyly balzámem na nervy. Milovala jsem pocit, kdy mě unášela mlha do bezvědomí nebo slastného spánku. Realita byla krutá a každou chvílí se stávala ještě krutější.

Nejsem si stoprocentně jistá, jak dlouho tu jsem. Může to být něco přes měsíc, týden nebo možná jen pár dní. Tady čas přestává hrát hlavní roli. Žádná z nás tu není schopná říci, zdali se odsud dostane živá. Neztrácíme však naději, ba alespoň já sama za sebe mohu říci, že byť se šance na záchranu každým dnem spíše zmenšují, stále jsem ještě nebyla schopna zavrhnout malé, téměř skoro nepatrné, naděje na svobodu. Nikdy jsem v životě nic nevzdala a nehodlám s tím začínat právě teď a tady.

Neptejte se, kdo nás vězní a za jakým účelem. Nikdo z nás neví. Jednou za nějaký čas, nemohu říci, zda-li se jedná o hodiny nebo snad dokonce dny, uslyšíme odemykání snad tisíce zámků na dveřích, v kterých se později vždy objeví urostlý muž se zahaleným obličejem a jednu z nás si odvede. Nevíme, co se děje s těmi dívkami, které opouštění naši, snad dosavadní celu, ale nikdy víc jsme je už nespatřily. Zakazuji si na ně myslet, protože pokaždé, když nešťastnou náhodou zabloudím myšlenkami k nim, se mi svírá žaludek nepopsatelnou hrůzou, ale obávám se, že nic pěkného je nepotkalo a patrně žádnou z nás tady to nemine, pokud se nestane zázrak a my budeme zachráněny.

„Povídejte někdo něco, prosím,“ prosila jedna z dívek. V jejím hlase byla slyšet hrůza a strach. „No tak, řekněte někdo něco!“ Teď už křičela.

„Buď zticha. Vždyť víš, že nesmíme mluvit,“ sykne odněkud jinud další. Bože, kéž bych je tak alespoň viděla, mohla si je prohlédnout… jestli jsme si třeba podobné.

„Já už nemůžu, potřebuju slyšet něčí hlas, že tu nejsem sama a tak.“ Chápala jsem ji, ovšem jestli nás ten někdo, kdo nás tu drží pod zámkem, uslyší, bude zle. Ostatně jak vždycky.

„Alespoň šeptej,“ poprosila jsem ji. Opravdu jsem si nepřála být tou, co vyrazí s tím odporným chlapem někam jaksi do neznáma. Bála jsem se toho, co přijde, když si vás odvlečou.

Náhle ucítím tlak na chodidle. Jedna z dívek mi právě spadla na nohu. Zachvěju se a syknu bolestí. Nemohu jí nadávat, ba dokonce jí ani vynadat či poučit, zda-.li by si nemohla dávat větší pozor, kam šlape. Za prvé proto, že je tu taková tma, že ani na špičku svého nosu nevidíte, za druhé snad také proto, že psychika děvčat je na tom každým dnem hůř a hůř. Já sama jsem se už několikrát hystericky sesypala a to jsem byla vždy ta silná a vyrovnaná. Některé životní situace nás ale ovšem mění, zmáhají, ale také spojují. A tahle nás, mě a ostatní dívky spojuje. Každá z nás jsme na stejném místě, na místě oběti a naproti nám stojí vyšinutý maniak.

„Promiň mi to," odpověděla plačtivě. „Já nechtěla,“ omlouvala se. Podle jejího hlasu jsem usoudila, že je to ta, která se domáhala rozhovoru před malou chvilkou.

„V pořádku, jen si někde sedni a buď zticha, prosím,“ žádala jsem ji opakovaně. Cítila jsem se strašně, jako by mi můj instinkt napovídal, že se stane něco nepěkného. Já svůj instinkt poslouchala, nikdy mě nezklamal, alespoň téměř nikdy. Jednou se mu ovšem nepovedlo zhodnotit nebezpečí, které na mě čekalo v temné ulici… to jsem se dostala sem, na tohle červi prolezlé místo, kde cítíte jen chlad a zatuchlinu. Jak mně se stýskalo po domově, po mé mámě, která mě vždycky napomínala, ať se nehrbím, stojím rovně a umyju si ruce před jídlem. Opravdu mě štvala, někdy se ke mně chovala jako k malému dítěti, ale já jí to vždy odpustila… byla učitelka. Tohle byla její deformace z povolání. Ale také se mi stýskalo po bratrovi. Té velké kupě svalů a šlach, co denně po škole trénuje v posilovně, ale v hlavě nemá naprosto nic, snad jen ty piliny. Vždy, když se mi zdál nějaký zlý sen, to jsem byla ještě malá holčička, chodila jsem si lehnout k němu do postele, kde jsem v bezpečí usínala. Usínala… už neusínám tak klidně. Vlastně jsem ráda, když se mi podaří upadnou do spánku vůbec, a třebaže jsem spala před chviličkou, přesto mi to přijde jako věčnost.

Jsem pořád tak strašně unavená…

Najednou se ozve rachot a má únava ustupuje do pozadí. Střídá ji strach.

Právě se otvírají ty velké kovové dveře.

„Bože, prosím ochraňuj nás,“ šeptám.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 1.: