OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [13]



Vílí prach [13]Kdo zpanikařil?

13. kapitola

 

Ráno se probudila a spatřila před postelí dopis. Doufala, že to není zase Iain, protože by ho na místě uškrtila. Tak to všechno včera začalo a ona si to nechtěla připomínat. Nechtěla myslet na nic ze včerejška, protože na tom nemohla nic změnit. I když právě vstala, cítila se naprosto vyčerpaná. Bylo zvláštní, že se po probuzení vždycky cítila tak svěží, magická, zahalená vílím prachem, ale dnes, jako by ji všechny čáry opustily. Jako kdyby už neměla nikdy čarovat. Co když je to její trest za to, že to nezastavila dřív? Jak se teď na sebe může podívat, když ví, že to zavinila ona? Měla to všechno vědět. Nejdřív Nalla, potom ostatní její noví kamarádi… Kdo je na řadě teď? Máma s tátou? O mámu zase tak velký strach neměla, protože ta se dokázala bránit, ale co táta? Bez kouzel je naprosto v háji.

Odhodila ze sebe peřinu a nohy položila na podlahu. Cítila se jako po kocovině, i když se nikdy alkoholu nepřepila, aby mohla ten pocit zažít. Když vstávala, musela zase dosednout na postel, protože se jí zatočila hlava. Cítila se tak slabá a nemohla pořádně ovládat svou končetiny. Bezva, teď ještě ochrnu, nebo co, pomyslela si. Ale když zkusila křídla, fungovala. Kupodivu ji tenhle pohyb neunavoval. Jediná křídla pracovala tak, jak měla. Porozhlédla se okolo, a když zjistila, že tady nikdo není, přeletěla do koupelny bez jediného kroku a tam si sedla na okraj vany. Ještě chvíli se odvažovala zvednout, ale nakonec se jí to povedlo.

Podívala se do zrcadla, ale ihned do něho udeřila pěstí. Teď neměla chuť na svou tvář. Pozdě si uvědomila, co udělala. Pěst měla celou bílou od krve a střepy se spolu s její krví válely v umyvadle i na podlaze. Povzdechla si a snažila se to posbírat.

„Zlato, co se stalo?“ přiběhla za ní máma. Viděla všude rozházené střepy a krev. Lekla se. „Kdo ti ublížil, co je ti?“ Sam teď neměla náladu na nějaké utěšování. Potřebovala se cítit mizerně. Pokud by se uklidnila a cítila celkem v pořádku, bylo by to nefér k ostatním, kteří leželi v nemocnici. Musela se za nimi podívat do nemocnice, ale až nabere sílu na přenos.

Ostrčila mámu a otočila se k ní zády. Na otázky jí však neodpovídala. Nekomunikovala. Nechtěla se teď bavit.

Baily se o ni bála. Viděla v jejích očích bolest, strach, sebeobviňování, které Sam nikdy předtím nezažila. Vždycky se cítila skvěle, dokonce i s Nallou se vyrovnala, ovšem teď byla zlomená. Bailey mohla jenom doufat, že se Sam někdy sebere. Až teď litovala toho, že Sam dostala zrovna tohle přeurčení. Pokud se s vraždami setkala jednou a je z toho naprosto mimo, co se bude dít, až bude ona sama zabíjet? Neslyšela sice moc o tom, jak ochránci pracují, ale pár jich znala a byli to lidé, kteří neměli city. Buď je dobře skrývali, nebo prostě neměli místo pro nějaké emoce, protože by se z těch špatných zhroutily. A zrovna tohle muselo potkat její dcerušku.

Věřila, že to zvládne. Kdyby ne, nebyla by pro to přeurčena. Jen se obávala, že ji jako dceru ztratí. Takovou, jakou ji znala od malička. Takovou, která se nikdy nezaobírala následky, prostě jednala, když to chtěla. Šla si pevně za svým a dokázala, co chtěla. Takovou, která si z rozbitých střepů nic nedělala a věděla, jak na ni, aby nedostala výprask. Takovou, jakou ji vychovala, spravedlivou a ochotnou, i když někdy moc svéhlavou.

Nakonec se rozhodla, že pokud Sam nechce, nebude ji nutit o tom mluvit. Musí být trpělivá, jako vždycky. Se Sam je to těžké, jako pokaždé.

Když máma zavřela dveře, Sam se otočila. Ruku měla bílou od zaschlé krve, tak si ji umyla. Potom posbírala ty střepy a vyhodila je do koše. Když vešla do pokoje, přečetla si konečně ten dopis. Dneska je výcvik. Necítila se na to, ale nesmí zklamat ještě někoho. Aspoň pugorem si o ní nemusí myslet, že je neschopná, zbabělá a slabá.

Připravila se, tak jako už tolikrát předtím, ale tentokrát neseděla na zadku a nečekala na to, až přijde vhodná chvíle k přenosu. Potřebovala zjistit několik věcí. Tou hlavní bylo, jestli se vůbec dokáže přenést. Věděla, že se cítí jako bez kouzel, ale je to tak doopravdy?

Soustředila se na tu nejlehčí věc, kterou viděla. Na dopis, který jí přišel. Snažila se, aby se vznášel ve vzduchu, ale nic, kromě malého chvění, se nedělo. Copak o své kouzla přišla? Zkusila přenos, ale taky nic. Takže druhá věc se jí nepovede.

Seběhla dolů za mámou. „Mohla bych tě o něco poprosit?“ zeptala se jí.

Bailey se k ní otočila a čekala, jestli řekne něco k tomu, co se stalo před chvílí. Bohužel, ani muk. Opravdu se změnila. Dřív by se jí omluvila, ale teď jakoby ani netušila, že se něco takového stalo. „Jasně,“ kývla na ni nakonec.

„Mohla bys se mnou jít do nemocnice, prosím?“

„Ne, tak na to zapomeň. Myslím, že včerejšek ti stačil.“

„Ale já tam musím, opravdu. Potřebuju se ujistit, že jsou živí. Všichni. A já…“ Nevěděla, jestli jí to má říkat nebo ne. Možná by nemusela, možná se to za pár dní spraví. Ale co když ne? Ona potřebuje, aby se to spravilo ihned. Ne až za pár dní.

„Co ty?“ zeptala se nervózně její máma.

„No, nějak nemám vílí prach,“ špitla a podívala se na zem. Nechtěla od ní slyšet žádné sáhodlouhé nářky, co teď bude dělat a jak se ubrání, pokud se něco stane. Potřebovala jenom slyšet, že ji tam máma přenese. Sama se už cítila špatně z toho všeho, co se včera stalo, nemusí ještě pořád rozebírat ztrátu vílího prachu.

Bailey dlouho neodpovídala. Raději mlčela a držela ruce za zády, protože měla chuť k ní přiskočit a obejmout ji, podpořit, že to nevadí, že se to zpraví, ale znala svou dceru a věděla, že nic takového by si nepřála. Prostě by si připadala slabě. Věděla, že po tom všem, po Nalle, po včerejším útoku a po dnešní ztrátě vílího prachu by tohle byla poslední kapka a Sam by se mohla zhroutit. Stejně ji obdivovala, jak všechno skvěle zvládala. Zdálo se, že se po ztrátě Nally neotřepe, ale ona byla po několika dnech zase jako čiperka. Prostě zázrak. Netušila, co to mohlo způsobit.

„Ale pokud ti nebude dobře, ihned jdeme zase zpátky domů, jasné?“ určila si podmínku, ale už držela Sam za ruku a přenesla obě do nemocnice.

Sam se zhluboka nadechla a zavřela oči. Tohle zvládne. Všichni jsou přece v pořádku, ne? Pomohla jim dostat se pryč. Až ne tu jednu, ale na ni teď nemohla myslet, jinak by asi utekla domů. Dokonce, i když neměla vílí prach, ona by si nějakou tu cestičku našla.

„Fajn, jdeme,“ usmála se trochu Sam a s mámou vyrazily třpytivou chodbou. Všechno tady vypadlo úžasně, aby se pacienti cítili dobře. Nemocnice ovšem byla malá, protože moc úrazů najednou se nikdy nestávalo. Nejvíc deset, možná jedenáct víl najednou. Na rozdíl od lidských nemocnic tady bylo veselo a ne tak studeno. Vonělo to letní zahradou a návštěvy, pokud nebyl pacient v přímém ohrožení života, se mohly přijímat kdykoli. Všichni se uzdravovali rychleji a Sam se ani moc nedivila. Pokud by někdy měla úraz, chtěla jít jedině tady. Pokud by ho ale měla v lidském světě, netušila, co by dělala. Měla bílou krev a lidé červenou. Jak by to vysvětlila? Možná se pak bude muset zeptat mámy. Jestli si ji nějakým kouzlem barví, nebo tak.

„Dobrý den, kde tady leží Jeniffer?“ zeptala se Sam, jakmile přišli za vílí sestřičkou.

„Je to třetí pokoj,“ usmála se na ně a víc už nepromluvila. Sam jenom pokrčila rameny, ale vydala se s máminou rukou okolo ramen za Jeniffer.

Stála před dveřmi, které ukážou její budoucí život. Jeniffer nemohla umřít, to by už raději sekla s výcvikem, než vidět umírat svoje kamarádky. Potom lehce zaklepala, jakoby se bála, že jí někdo může ťukáním odpovědět, a zatlačila na dveře. Vstoupila dovnitř a na lůžku ležela Jeniffer. Měla zavřené oči, na rukou, břichu a jedné noze obvaz a hlava se taky topila v bílé. Pohled to byl strašný, ale Sam to vydržela. Viděla, že nemá obtíže s dýcháním, takže by to mělo být v pořádku, když už nic.

Bailey zavřela dveře a postavila se před ně jako stráž, zatímco Sam pomalu kráčela k posteli. Možná se bála, že by ji probudila, ale Jeniffer nespala. Jenom nechtěla otevírat oči, protože ji světlo strašně pálilo do očí. Jako by tady dali tu největší baterku na světě a svítili jí přímo do očí.

„Jen?“ zašeptala tak slabě, až se divila, že se jí jenom neotevřela pusa. Viděla mírný pohyb a tak její jméno zopakovala, tentokrát hlasitěji.

„Sam?“ ujišťovala se Jeniffer.

„Jo, jsem to já. Jen, je mi to líto. Fakt, nechtěla jsem, aby se ti stalo tohle,“ začala Sam, ale Jeniffer ji zastavila.

„Sam, to je v pohodě. Nemusí ti to být líto. Vždyť se skoro neznáme.“ Netušila, proč to řekla, jen jí to přišlo na jazyk.

„Já vím, ale musíme to změnit, jo?“ začal Sam a jen silou vůle zatlačila slzy zpátky tam, odkud přišly. Nemohla ale vynechat popotáhnutí.

„Ty brečíš?“ zasmála se Jeniffer.

„Ne, jenom mám rýmu,“ vymlouvala se Sam. „Proč neotevřeš oči?“

„Kdybys zhasla to světlo, klidně. Strašně mě z něho bolí oči. Nebo aspoň zeslabit by neuškodilo.“

„Jasně, hned to bude.“ Sam jenom koukla na mámu a ta přikývla. Světla svítila jen na minimum, aby bylo vidět, a Jeniffer pomalu otevřela jedno oko na škvírku. Když zjistila, že už je to v pořádku, otevřela svoje světle zelené oči. Od hlavy jí odstávaly světlé vlasy a vypadala příšerně, Sam se však zaměřila na to, aby jí bylo dobře, ne jak vypadá.

„Bolí tě něco?“

„Ne, fakt ne… Jenom moc nemůžu hýbat rukama. Takže jsem vlastně mrzáček,“ usmála se.

„Ty asi neztrácíš nikdy smysl pro humor, co?“ oplatila její úsměv Sam.

„Stejně jako ty odvahu. Musím ti poděkovat za všechno. Vlastně bych se bez tebe nedostala sem. Asi bych tam zůstala jim na pospas.“

„Neplácej nesmysly. Já se jenom snažila něco udělat, stejně jako ty a ostatní.“ Ještě nedořekla větu a Jeniffer už kroutila hlavou. Sice si tím přivodila menší bolest, ale tu teď kašlala. Stěžovat si bolest může později, beze svědků.

„Co?“

„To, že tys pomohla všem. Nevidělas to? Všichni začali vyšilovat a tys je usměrnila jako pugorem.

„Hele, kdybych byla fakticky jako pugorem, tak by nebyl nikdo zabitý a ani zraněný,“ postěžovala si, ale nechtěla se o tom bavit. „A kdy tě pustí domů?“

„Já vlastně ani nevím. Říkali, že se mi to hojí rychle. Jen to břicho asi bude trochu problém. Nenechali mě na něho kouknout. Ale co. Taky se chcu zbavit těch blbých obvazů. Nemůžu si zajít ani na záchod.“ Celou dobu se usmívala a Sam ji obdivovala. Po takovém zážitku se usmívat a vypadat přitom, že to myslíte upřímně, je umění. Ona to nedokázala. I malé pozvednutí koutků pro ni bylo těžké.

„Přišla jsi navštívit jenom mě, nebo i ostatní?“ zeptala se po chvíli ticha Jeniffer.

„Chtěla jsem navštívit všechny, pak jsem si to rozmyslela, ale tys mě přesvědčila, že bych měla. Jsi prostě úžasná.“

„Díky, díky, podpisy až venku,“ zasmála se. Sam jakoby viděla Nallu. Zatřepala hlavou a zamračila se.

„Myslím, že už raději půjdu. Ještě navštívím ostatní a pak půjdu na výcvik. Doufám, že se brzy uzdravíš a jsem ti moc vděčná za to, že jsi mi pomohla zachránit ostatní. Bez tvého útočného kouzla bych asi byla v háji.“

„Jo, jenže jsem se moc netrefila. Musím víc trénovat,“ pokývala hlavou. „Ale mám na to dost času. Teď, když tady budu několik dní a nuda zaklepe aspoň stokrát za den na vrátka. Pak uvidíš Jeniffer v akci,“ zasmála se zase.

„To doufám. Tak se měj,“ pozvedla koutek a otočila se k odchodu.

„Hej, Sam!“ zakřičela na ni ještě Jeniffer.

„Hm?“

„Nechtěla bys mi sem potom přinést něco proti nudě?“

„Neboj, něco vymyslím,“ ujistila ji a vyšla z pokoje.

Navštívila všechny ty, kteří leželi v nemocnici. Někteří na tom byli bídně, někteří celkem v pořádku. Aspoň nějaké plus. S nikým si však už nepopovídala jako s Jeniffer. Neměla jim za zlé, že neumí pořádné obranné nebo útočné kouzlo, aspoň si to říkala. Ale ten pocit nemohla zahnat. Kdyby více víl umělo útočné kouzlo, na obranné jich bylo celkem dost, nemusely být ztráty na životech a zranění. Všechno se mohlo odvíjet jinak.

„Jdeme domů?“ zeptala se Sam máma, když navštívili všechny, které potřebovali.

„Zkusím to, třeba se mi to povede.“ Zavřela oči a soustředila se na to, aby v sobě našla aspoň ždibíček vílího prachu. Po pár hlubokých nádeších a výdeších ho konečně našla. Přenesla se domů a ihned sebou plácla na gauč. Už zářil čistotou a žádné skvrny připomínající včerejší událost nezůstaly. Děkovala za to mámě nebo tátovi nebo oběma.

„Super, takže vílí prach máš,“ usmála se Bailey a pohladila ji po hlavě. Přisedla k ní na gauč a objala ji. Až teprve teď na Sam všechno padlo a ona se máme rozbrečela na rameni. Bailey byla trpělivá a nechala ji, ať si brečí, kolik chce, poplácávajíc ji přitom po zádech. Když Sam neměla už co brečet, vzlykala. Asi po půlhodině se konečně uklidnila, ale zůstala v náručí u mámy.

„Mami, proč se to všechno stalo? Proč se to děje?“ Bailey se usmála. Věděla, že dříve nebo později se Sam stejně zeptá na nějakou takovou otázku. Prostě v sobě potřebovala najít sílu a zbořit ty hradby, které jí v tom bránily. Ty hradby se jmenovaly hrdost a počestnost. Potřebovala je zdolat.

„Zlatíčko, tyhle věci se dějí, to nemůžeš ovlivnit. Ovlivnit můžeš jenom to, jak je vezmeš. Jestli je přijmeš tak, jak jdou, a popereš se s nimi, nebo je nepřijmeš. Pak se ale budeš trápit.“ Hladila Sam pořád po hlavě a ta už pomalu přestávala škytat. Nevadilo jí, že je celá mokrá. Oblečení se přece dá vyměnit, ne?

„Jo, ale já se s nima neumím porvat. Sama jsi viděla výsledek,“ posmutněla Sam.

Bailey ji více stiskla a políbila na hlavu. „Zlato, viděla jsem výsledek, a ten byl více než ohromující. Viděla jsi, kolik víl jsi dokázala dopravit sem k nám a kolik z nich se díky tobě dopravilo v pořádku, víceméně, domů? Copak ty nevidíš, jak ses s tím poprala? Všichni panikařili a ty sis zachovala chladnou hlavu. A…“

„Ne, já taky panikařila. A jedna holka je mrtvá. Takže jsem úspěšná nebyla,“ skočila ji do řeči.

„Zlatíčko, teď ti něco povím,“ začala Bailey a pustila ji. Zvedla se z gauče a čekala, až se na ni Sam podívá. Podívala se jí do očí a přinutila Sam, aby nemohla uhnout s těma svýma. „Ten, kdo panikaří a nic nedělá… může se obviňovat, protože měl to něco udělat. Ten, kdo panikaří, ale přesto si zachová aspoň trošku chladnou hlavu, aby něco mohl udělat, a brání pak mnoho lidí vlastním těle, i když nezvládne všechno, by se měl poplácat po rameni za odvahu. Popřemýšlej o tom.“ Pak na ni mrkla a odběhla do kuchyně.

Sam tam zůstala sedět opařená a přemýšlela o máminých slovech. Která z těch dvou možností byla ona?


Chtěla jsem jenom dodat, že původně tato scéna měla být uprostřed 13. kapitoly, ale jelikož se to nějak samo natáhlo až tak daleko, což jsem neočekávala, tak jsem to rozdělila a zbytek v další kapitolce. ;)  blotik



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [13]:

2. blotik přispěvatel
25.01.2012 [15:15]

blotikMINE, měla 5 stránek, a jestli sis přečetla, byla utnutá v polovině, jinak by měla minimálně 2x tolik. Emoticon
Jojo, Jen je hodně silná, teda... Jak to říct, aspoň se v tomhle umí přetvařovat. A i když zažila to stejné, co Sam - byla tam přece s ní -, tak nezažila útok a smrt své nejlepší kamarádky. Jo, já ti říkala, že Sam asi nebude úplně ve své kůži. Emoticon Ale děkuju moc za komentář. Nesmírně mě potěšil, hlavně v této době. Emoticon Emoticon

1. LiliDarknight webmaster
24.01.2012 [22:44]

LiliDarknightA ďalšia dokonalá kapitola za nami, dvojčátko. Na môj vkus bola akási prikrátka. Alebo len ja čítam tak rýchlo? Emoticon A nozaj krásna hudba, hodila sa k tomu.
A teraz späť ku kapitole. Pre mňa bola neskutočne zlomová, netuším prečo. Ukázala si nám Sam v tom pravom svetle, aká je neistá a rozpoltená, ako nevie, či sa obviňovať skôr z toho alebo z toho. Myslím, že je to asi normálna reakcia vzhľadom na to, čo zažila, ale aj tak ma prekvapila hĺbka tej emócie. Rovnako ma dostala aj Bailey. Bolo zvlášnte sledovať ako chce byť na jednej strane staroslivá matka a na tej druhej sa chce len nemo prizerať a nechať svoju dcéru, aby "dospela" sama. Kapitola bola naozaj nasiaknutá obrovskými pocitmi, ktoré ma dokonale dostali. A tá scéna v nemocnici! Jen sa tiež držala statočne. Emoticon
Tak na zhtnutie. Kapitola bola fakt super a dokonale ma dostala. Mala jedinú chybičku - nemá ešte pokračovanie. Tak dúfam, že sa ti ho podarí napísať trošku rýchlejšie - to vieš, neviem nakoľko svoj absťák Sam vydržím. Už sa nesmierne teším.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!