OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [20]

13.04.2012 (17:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 966×

 20. kapitola

„Bailey!“ zakřičela Hope do chodby a tak vyděšeně, že si Nalla zacpala uši. Takovou sirénu teda ještě neslyšela.

„Co se děje?“ zeptala se její máma.

„Sam, zopakuj to.“

Nalla se podívala zmateně. Netušila, co po ní Hope může chtít. „Co mám zopakovat?“

„To, cos mi teď řekla. Teď, před chvílí.“ V jejích očích se zračil strach z nastávající odpovědi a touha po tom, aby se přeslechla. Jenže Nalla netušila, jestli její přání vyslyší.

„Myslíš to, že se jmenuju Nalla?“ podivila se.

Všechno v místnosti najednou ztichlo a čas se zastavil. Scott i Iain to také slyšeli, protože právě doběhli ke dveřím. Její máma se na ni jenom s otřeseným pohledem dívala a ruce si tiskla na hruď. Pevně je svírala v pěst a čelisti tiskla k sobě.

„Já jsem tvoje máma. Melanie byla matkou Nally, která už je pryč. Přeměnila se na čarodějnici a musela z tohohle světa pryč,“ přesvědčovala ji vehementně. Proč se o to ale snaží?

„Já přece vím, kdo jsem. Zase tak hodně jsem se do hlavy nepraštila, nebo co se mi to stalo.“

„Skoro jsi vykrvácela, žádné praštění do hlavy!“ rozlítil se Iain. Jeho oči chytily šedší odstín a jeho rty se semknuly do pevné linky. Měl takový vztek, který ze sebe nemohl vydat, proto jenom tisknul ruce k sobě. Možná by se mohl více ovládat.

Nalla se na něho podívala s klidem ve tváři. „Klídek, divochu. Nemusíš hned ječet. Pokud jsem, jak ty říkáš, skoro vykrvácela a nepraštila se do hlavy, proč bych měla ztrácet paměť, hm? Vím, kdo jsem. Jsem Nalla. A tohle je moje máma,“ ukázala na Bailey.

„Máma Nally byla Melanie. Sama sis s ní povídala na Nalliném pohřbu,“ dodala Bailey úpěnlivě, ale výraz v její tváři se vůbec nezměnil, jenom hlas odhaloval její emoce. Připadalo jí, že je jako zeď, na které nevidíte změny, ale hudbu párty, na kterou nejste zváni, stále slyšíte.

Nalla jenom protočila očima. „Fajn, jak chcete. Jsem teda Sam a chci se odtud dostat. Můžu už?“

Bailey si povzdechla a spustila ruce. Nechtěla to vzdát, to ne, jenom věděla, že nesmí spěchat. O svou jedinou dceru nepřijde, to by nikdy nedovolila, jenom si bude muset počkat, to je celé.

Jenže jak dlouho to potrvá?

„Půjdu se zeptat, možná tě dneska dokážu dostat domů, stejně tě ale nepustí bez toho, abys nemusela docházet k doktorovi. Je skvělý a jeden z mála, kdo se dostal do nemocničního prostředí.

„Jasně, a proč tu není více chlapů? Na ty by se mi dívalo líp než na ženský, když tady musím ležet. Od jednoho takovýho bych se klidně nechala tam venku chytit.“

„Myslím, že bychom už měli raději jít,“ syknul Iain a tahal Hope z pokoje.

„Nech toho, brácho, já ještě nechci. Musím tady se Sam… vlastně s Nallou zůstat, nemůžu ji teď opustit.“

Nalla se trochu zarazila, ale potom zavrtěla hlavou. „To je dobrý, světlo tu mám, takže všechny bubáky zažene. Klidně jdi. Máma to možná zařídí a dneska už zůstanu u vás. Teda, aspoň podle toho, co mi říkala, bydlíme teď u vás. Nechápu důvod, ale to je fuk.“

„Vážně nemám zůstat?“

Nalla pozvedla jedno obočí a naklonila hlavu na bok ve výrazu: nenuť mě to opakovat. „Fajn, fajn,“ bránila se Hope a už se strkala ze dveří, když udělala ten nejrychlejší pohyb, jaký kdy Nalla spatřila. Najednou ji držela v náruči a tiskla k sobě. Divila se, že její ruce prošly jejími křídly, ale když jimi prošly i její vlastní, proč ne Hopeiny? Cítila se skvěle. Skoro se jí na obličeji rozlil výraz euforie, ale stihla ho zamaskovat a objetí jí neoplácela. Cítila se divně, nějak jinak, jako kdyby teď všechno zářilo světlejšími a sytějšími barvami.

Když se od ní Hope odtrhla, barvy pohasly do původní podoby. „Doufám, že si brzo vzpomeneš.“

Nalla to nechala bez připomínky.

Všichni se vytlačili z pokoje a Scott za nimi zavřel dveře. Vytáhla svoje altatem, ale nestihla si ani sednout, když se dveře znovu otevřely. Nestihla svůj talisman schovat a její máma to viděla. Fajn, teď si pomyslí, že je zlodějka.

„Doktorka říkala, že můžeš, ale musíš… Kdes to vzala?“ zeptala se a zavřela za sebou dveře.

Nemám se proč stydět, ne? Leželo to na stole v mém nemocničním pokoji. Proč by to sem jinak dávali? Přesto ale, proč se cítila trochu provinile?

„Na stole, pod tím časákem,“ kývla hlavou k rohu, kde ho odhodila.

„A proč sis to vzala?“ podívala se na ni máma zkoumavě.

„Tohle není psychologická poradna ani žádná jiná terapie. Proč bych se ti měla svěřovat?“

Pokrčila rameny. „Zajímá mě to. Proč sis to vzala?“ nenechala se odbýt a její oči se stále obezřetně dívaly do těch jejích.

„Líbilo se mi to a volalo mě to. Slyším hlasy neživých věcí. Odvezeš mě do psychárny?“ řekla to s nádechem tajemna, aby její ironická hláška vyzněla ještě lépe.

„Carsamdiel, neštvi mě! Mám s tebou jenom trpělivost a ty mi to oplácíš trápením. Teď si možná nevzpomínáš, ale až si vzpomeneš, tak si mě raději nepřej potkat. Buď mi to řekneš, nebo uklidíš celý dům Iaina a Hope a bez omlouvání. A bez vílího prachu.“

Nalla na ni hleděla a netušila, co na to říct. Znělo to výhružně, cítila respekt, ale netušila, co to ten vílí prach je. Ale když to teda chce slyšet… „Prostě jsem to tam našla a nějak mě to přitahovalo. Tak jsem si to vzala. Vadí? Jestli chcete, hned vám to vrátím.“ Natáhla ruku a podávala jí altatem.

„Pojmenovala jsi to nějak?“ zeptala se jí Bailey.

„Teda, ty mě máš přečtenou jako svou nejoblíbenější knihu, mami. Jak jsi na to přišla?“

„Jak jsi řekla, znám tě. Jak?“

„Altatem. Zdálo se mi to takové nejpřesnější, nejvýstižnější. I když vůbec netuším, jak jsem na to přišla.“

Baileyin obličej se změnil z napjatého a naštvaného v lehký úsměv. Pomalu kráčela k posteli, vzala Nallu za ruku a táhla ji za sebou. Když se posadily, vzala jí altatem z ruky a dala si ho do své. Ta věc se trochu začala vrtět.

 „Vidíš, to dělá pořád. Jako kdyby to poznalo, kdo ho drží v ruce. Tohle bylo altatem Sam. Tvoje. Říkala jsi, žes ho dostala hned první den na výcviku. Tak moc jsi výjimečná. Je to něco, co ti pomáhá, ale blíže jsi mi to nevysvětlila, takže na všechno zase musíš přijít sama. Já ti věřím.“ Chytila ji za ruku a položila ji na tu svou s přívěskem. Přestal se cukat a uklidnil se. Oběma dodal pocit moci a energii a jenom Bailey věděla, co to vlastně znamená, Nalla vypadala úplně zmateně, ale spokojeně.

„Jo, ještě něco, volal ti několikrát Remy, ale nenechal ti ani jeden vzkaz. Netušíš proč?“

„Remy?“

„A já doufala, že si aspoň na svého lidského spolužáka vzpomeneš. Nevadí, vezmi si věci a jdeme domů.“ Jako kdyby předchozí hovor nikdy neproběhl, změnila téma a už jí balila tašky. Jak rychle zakryla své zklamání! Taška se jí v ruce houpala dřív, než by stačila říct altatem, a už vycházely na chodbu.

„Sam! Ty jdeš dneska domů? Já taky!“ volala za ní nějaká holka s blonďatými vlasy a útlou postavou. Přišla jí povědomá, jako skoro všichni tady, jediné, co se jí na ní už předem nelíbilo, že ji zase oslovila Sam.

„To vás někdo naklonoval mně na truc?“

„Cože?“

„Ale nic.“

„Takže dneska pádíš domů? Proč jsi tu vůbec byla?“

„Jsem padlá na hlavu,“ řekla ironicky a nervózně klepala nohou. Chtěla se z téhle hnusné budovy dostat co nejdřív. Ano, byla krásně udržovaná, voněla, jenom se leskla, všechno prosvětlovalo sluníčko, ale ona se tady necítila dobře. Toužila po troše soukromí, ne to, co jí tady ty sestřičky a doktorky umožnily. To by nazvala spíš něco jako volnost s hlídači za zadkem.

„Eh?“ nechápala ta blondýna.

„To nic. Známe se?“

„Jsem Jeniffer,“ otevřela pusu konsternovaně. „To ti nestojím ani za to, aby sis zapamatovala moje jméno?“ zeptala se trochu naježeně. „Fajn, tak mě těší,“ napřáhla k ní ruku a hněv zmizel někde v dáli. Nalla ji za to musela obdivovat. Udusila to v sobě a neřekla k tomu skoro nic. Kdo ví proč, chtěla taky jednou něco podobného dokázat.

„Jeniffer, omlouvám se za Sam, ale ona si vážně nic nepamatuje. Mně trvalo dva dny, než vůbec přijala, že jsem její máma.“

„Počkej, takže ty teď nebudeš chodit na výcvik, když si nic nepamatuješ? Mám tě omluvit u pugorem?“

Nalla pokrčila rameny a doufala, že to postačí. Potom se podívala na mámu a mlčky ji poprosila, jestli by nemohli už jít. Bailey to naštěstí pochopila. „No, Jeniffer, musíme už jít. Čekají nás doma a Sam se taky necítí zrovna nejlíp.“

„Jo, ještě jeden dotaz. Jak ti teď mám říkat, když si na nic nepamatuješ? Zapomětlivko?“ Nalla se zasmála. Konečně někdo, kdo to bere normálně a ne jako tragedii.

„Nalla, jmenuju se Nalla.“

Jeniffer pokrčila rameny. „Zvláštní jméno. Jednu takovou holku jsem znávala, ale stala se z ní čarodějnice. Ale budiž, Nallo. Až se něco změní, dej mi vědět.“ Otočila se na patě a skákala dál chodbou, přičemž si trochu falešně prozpěvovala.

„Já nevěděla, že máš takové kamarádky z výcviku,“ oznámila jí Bailey, když se Jeniffer dostatečně vzdálila od nich dvou.

„Tak to jsme dvě,“ zašeptala si pro sebe Nalla. „Můžeme už jít?“

„Jasně.“

Bailey ji chytila za ruku a nejdřív jí z té druhé zmizela taška. Než se ale stihla zeptat na to, kde se jako poděla, svět zčernal, pocítila horko, chlad a nevolnost a ocitla se v nějakém domě. Ještě než se stihla podívat kolem sebe, začaly jí bolet spánky. Chvíli si je mnula, jako by tím bolest mohla zahnat.

Před očima jí blikal rychle nějaký film a ona ani nedokázala určit, kdy se ty obrazy mění a kdy zůstávají.

Nakonec oči přece jenom otevřela, ale jakmile se porozhlédla kolem, ta nesnesitelná bolest hlavy ji skolila na zem a dorážela na ni jako hlídací pes, když vstoupíte za povolenou zónu. Viděla nádherný dům, ovšem kdyby ho někdo uklidil, zdál by se jí pohádkový, snový.

Doslova. Pamatovala si ho, jako kdyby tady už byla, možná v nějakém snu. Cítila to. Ty střepy všude na zemi, nějaká rozbitá váza a dřevěný konferenční stolek. Tam, v rohu, ležela na zemi rozsypaná hlína a roztříštěný květináč. Jako kdyby si z něho někdo udělal náhradní křeslo, ale neodhadl svou sílu.

Ona tam někoho strčila. Hope. Ale proč? Jak to, že si na to nemohla vzpomenout, ale na to, že ji znala už dříve, než jenom v nemocnici, ano?

Někdo ji odhodil na ten stolek, proto teď ležel v třískách na zemi a hodil se už jenom na podpal.

Někdo na něho spadl. Nějaká osoba s hnědými vlasy.

Ona! Někdo ji odhodil, i když stál daleko od ní, ale na tvář si nemohla vzpomenout. Taky si všimla té bílé skvrnky na podlaze. Skoro hned vedle místa, kde se právě zhroutila. Připomnělo jí to barvu na jejích kloubech.

Krev.

Její krev.

„Hope, ne!“ křičela a stále se držela za hlavu. „Uteč!“

„Já věděla, že se vrátíte,“ slyšela něčí hlas, ale než se stihla podívat a otevřít vůbec díky bolesti oči, pocítila znovu chlad, nával horkosti a závrať. Bolest se pozvolna stahovala do pozadí, jako kdyby svou práci pro dnešek splnila a čekala jenom na další pracovní den. V hlavě jí pulzovalo a ona cítila, jakoby se její hlava topila v horké vodě, zatímco tělo si trajdá venku.

„Tak to bylo těsné,“ poznamenala Bailey a zhluboka dívala. „Proč to u ní tak pokročilo? Moc rychlé, sakra, moc rychlé. Je teď hodně silná,“ posmutněla.

„Co se stalo?“

„Přišla jsi ty,“ zasmála se ironicky Bailey.

„Tak to nechápu.“

„Prostě se tam objevila Nalla. Nechtěla jsem tě tam brát, vím, žes mi říkala, že se tam nesmím nikdy vrátit, ale přesto jsem chtěla, aby sis vzpomněla. Doufala jsem, že si vzpomeneš. Šla jsem na jistotu. Věděla jsem, že ti to musí něco vrátit. Nějakou vzpomínku. Promiň. Moc se omlouvám, že jsem ohrozila tvůj život. Zase. Vážně se moc omlouvám a nikdy si to neodpustím. Jen jsem chtěla…“ omlouvala se Bailey, i když netušila, co říct, a objímala Nallu a brečela.

„Mami, neboj, neztratíš mě. Nikdy. A… To byl náš dům?“

„Jo, náš bývalý. Tam tě napadla Nalla. A napadla tam i Hope, tys ji zachránila. Co se ti to tam vlastně stalo? Proč… proč ses složila? Nalla ti něco udělala?“

„Já nevím, podívala jsem se kolem sebe a začala mě bolet hlava. Měla jsem pocit, že mi vypadnou oči z důlků. Pálilo to a bolelo a štípalo.“

„Hele, ty nejsi ironická.“

„To víš, setkání se smrtí ti vždycky něco sebere.“

„Možná jsem se trochu unáhlila,“ zasmála se a Nalla se k ní přidala. Teď se cítila skoro normálně, až na to, že její srdce něco svíralo, po něčem toužilo a smutnilo, jako kdyby vymizelo všechno štěstí ze světa a nikdo ho už nikdy nedokázal vrátit zpátky.

„Sakra,“ zašeptala a promnula si hruď. Slyšela hlasy, cítila bolest, hlava jí třeštila. Možná chytila nějakou fakt špatnou nemoc, která způsobuje zvukové halucinace. Kdo ví. „To nemůže být ani jedna minuta bez jakýchkoliv problémů?“

„Co se děje? Jsi v pořádku?“ ptala se jí máma.

„Jo, jen… Je to normální, cítit takové nutkání něco udělat? Takové neštěstí?“

Ona se jenom zasmála. „Jde vidět, že tví svěřenci se teda dost dobře umí ozvat. A já se jim ani nedivím. Už tolik dní jsou bez tvé pomoci a možná se jim nic nedaří. Měla bys jim pomoct. Možná si na svou minulost nepamatuješ, ale právě tě dohnala.“

„To jako za nimi mám přijít a zeptat se jich, jestli nechcou udělat domácí úkoly?“ divila se. Bailey se zase zasmála a zakroutila hlavou.

„Myslím, že budou muset ještě počkat, dokud si nevzpomeneš. Možná by bylo nejlepší, aby se to stalo co nejdřív. Jak pro tebe, tak pro ně. Ale zatím klid, však přijde čas.“

„Tak pojďme domů. Ráda bych si odpočinula.“ Pod očima měla kruhy a to teprve před chvílí odešla z nemocnice. „Jak se tam vůbec dostaneme?“

„Přeneseme se.“

„Přeneseme?“ Nalla zůstala vyjeveně sedět na zemi a jenom se na ni dívala. Vlastně ani netušila, kde jsou. Možná jen neurčitý hlásek se jí v hlavě napovídal, jenže ona nedokázala zaslechnout jediný zvuk.

„A kde jsme teď?“

Bailey se až teď pořádně podívala kolem sebe a vůbec netušila, kde se ocitly. Ona na nic nemyslela, takže se musely přenést někde, kde Sam toužila být, ačkoli si na to místo zřejmě nepamatovala.

„To mi řekni ty,“ usmála se na ni.

Nalla se postavila a porozhlédla se okolo. Zůstala stát celá okouzlená budovou, která se rozprostírala jenom pár kroků před ní. Sluníčko na ni svítilo a ona se cítila jako v době starého Říma. Ještě teď mít na sobě tógu a je to ideální obraz.

Když svůj pohled spustila dolů k zemi, uviděla zelenou trávu. Měla chuť zout si boty a proběhnout se v ní na boso. Ta barva ji zase někoho připomínala, znala toho člověka, a stejný pocit měla tehdy před nemocnicí, když se snažila utéct. Jenže ani teď si nemohla vzpomenout. Hlavou jí probíhaly záblesky, slyšela hlasitě hrající hudbu, ale nic konkrétního. Aspoň štěstí, že to tentokrát nebolelo tak moc, jako před chvílí.

„Znám to tady,“ zašeptala a začala se s přimhouřenýma očima porozhlížet. Když ušla pár kroků, všimla si na zemi nějakého vlhkého fleku. Klekla si k němu a chvíli ho zkoumala pohledem, než se odvážila natáhnout ruku a dotknout se ho prsty. Jakmile se toho dotkla, pravý bok ji začal pálit. Rychle stáhla ruku a sáhla si na bolavé místo. Když si vyhrnula tričko, viděla dlouhou jizvu, která se jí táhla z boku až nahoru nad pupík. Předtím, když se převlékala, si jí nevšimla. Jak to?

Laskavě, jako kdyby hladila vlastní dítě, které je z papíru a může se vytratit jako sen, přejížděla po těch stezích a viděla, že se ještě plně nezahojily. Cítila, jak slabounké jehličky bolesti zachvacují její bok. Bylo to zvláštní. V té chvíli se cítila doma. Oprostila se od všech starostí, cítila, že už konečně ví, kdo je, a žádné problémy z vnějšku se k ní nedostaly. Ani mámin hlas dlouho nedolehl k jejím uším. To až po chvíli, kdy s ní třásla.

Nalla se na ni podívala zvláštním pohledem, jako omámená, oblouzněná drogami. „Sam, co se děje? Vzpomínáš si?“

Nalla zavrtěla hlavou a podívala se zpátky na tu budovu. Tričko si shrnula zase zpátky a měla touhu se poklonit, jako kdyby to bylo velice důležité a ona k té budově cítila respekt.

A potom z ní vyšel hrdě nesoucí se muž s elegancí aristokrata, který sice vypadal neškodně, ale jeho oči hovořily o opaku.

Takže bych chtěla Sam poblahopřát k dvacítce, už nám vyrostla, holka, i když o tom zatím neví. :D

Doufám, že Sam dovedu do zdárného konce a přeju jí ještě hodně a hodně kapitolek plných napětí, smutku, ale i lásky, radosti a zábavy a aby to snad vydržela do třetí dekády. :)

blotik

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [20]: