OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [24]

14.05.2012 (17:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1106×

24. kapitola

„Remy!“ objala ho okolo krku a mačkala jako malé dítě. Nemohla uvěřit, že mu nic není. A to se tolik strachovala, že přijde pozdě. Věřila tomu, neboť její cesta se nečekaně prodloužila, i když se už o to postarala.

„Samy, co se děje?“ zeptal se se smíchem. Sam se od něho odtáhla a dívala se kolem, jako by na ně měl někdo vyskočit. Sakra, a proč je tady taková tma? Vždyť si skoro neviděla na špičku nosu. Jenže… něco tu nehraje. Remy je úplně klidný, z jeho hlasu slyšela úsměv a po tom shonu, který předtím čišel z telefonu, a jeho strachu nebyla ani památka.

„Tak počkat. To bys měl říct ty mně. A rozsviť, nevidím ani na krok.“ Po chvíli rozsvítil, ale ne normální světlo. Kousek vedle ní se postupně rozžínaly malé plamínky. Nepočítala je, bylo jich strašně moc.

Co se to tady děje?

„Remy?“

Objevil se před ní a usmíval se od ucha k uchu. Nenechala se unést jeho zeleným pohledem, protože stále ještě čekala nějakou past. Nalla byla schopná čehokoli.

„Co?“

„Řekneš mi teda, co se tady děje? Proč jsi předtím volal? Co se dělo? Co jsi nemohl vysvětlit?“

Vzal ji za ruku a políbil její hřbet, a kdyby se mohla červenat, už by ji nerozeznali od kečupu. „Miluju tě a tohle je večeře, co jsem pro tebe připravil.“

„Počkej, to jsi volal kvůli tomu?“ zeptala se a její emoce začaly bláznit. On ji vylekal, vzala si na sebe bojové věci a spěchala sem, aby ho zachránila, protože v telefonu zněl tak vystrašeně. A on to hrál?

„Jo, kvůli čemu jinému?“ usmál se zase. Ona vytrhla svou ruku z jeho a zamračila se na něho.

„Takže tys mi volal a zněl jsi vystrašeně, jen abys mě sem dostal?“ ujišťovala se znova a on pokrčil rameny. „Sakra, děláš si srandu? Já se tu hnala a bála se, že se ti něco stalo, že se tě někdo snaží zabít. A ty mi pak řekneš, že jsi mi volal kvůli večeři?!“

„Počkej, brzdi trochu,“ zastavil ji. „Proč by se mě snažil někdo zabít?“ Bezva, teď to podělala. Nemůže mu říct o Nalle, protože by se musela zmínit o tom, že je čirou náhodou víla. Sklonila hlavu a dívala se na koberec, který se zdál jako vlny moře ozářené sluncem. Jo, teď by tam nejraději skočila a utopila se. Navíc na něho vyjela, což byla první chyba. Jenže se o něj tolik bála, měla strach, že se sem vážně dostala Nalla a chce ho mučit, zabít, prostě něco.

„Sam?“ Zvedl jí obličej za bradu a ona se musela dívat do jeho očí. Neměla kam uhnout. Prostě ji chytil a nepustí, dokud se nedozví odpověď. Povzdechla si.

„Není to jedno?“ zkusila to.

„Tak to teda není. Víš, že mi to můžeš říct.“ To právě nemůžu, chtěla křičet. Ano, dosud si říkali všechno, teda až na tu jednu věc, ale kdyby mu teď řekla, že celou tu dobu něco tajila, co něco, takovou důležitou věc, celá večeře by se pokazila.

Což o to, zkazila ji už tak dost svým hysterickým záchvatem. Proč je tak blbá a nepřemýšlela, než něco vypustila z úst?

Protože ho miluju a bojím se o něj, odpověděla si okamžitě.

Zavřela oči a snažila se, aby všechno okolo zmizelo a ona nemusela nic vysvětlovat. Jenže vílí prach nepoužila. Tohle by nezvládla. Pokud by se ovšem nechtěla přenést, což by stejně Remymu prozradilo, že je s ní něco v nepořádku.

„Já… prostě jsem měla strach. V tom telefonu jsi zněl zadýchaně, jako kdybys před někým utíkal. Zpanikařila jsem, myslela jsem, že se ti něco stalo nebo stane. Promiň, že jsem to tak podělala.“

Tiše se zasmál. „Tak aspoň otevři oči.“ Udělala to a jeho zelený mech se na ni usmíval. Pohladila ho po tváři a on udělal to samé. Potom se políbili. Sam se snažila do toho polibku dát všechno. Strach, frustraci, pocit viny, že mu neříká všechno, lásku a vzrušení. Všechno se to míchalo a ona to prostě potřebovala ze sebe dostat. Objala ho okolo krku a slastně vzdychla. Cítila, jak se jeho koutky posunuly nahoru, když vydala ten zvuk. Byl spokojený, zdravý, mimo ohrožení života… to si musela stále dokola připomínat, aby se uklidnila.

Dlouho mu tenhle jeho povedený kousek nezapomene, ale vracet se k němu raději nebude.

„Dáme si tu večeři?“ zeptal se a vedl ji ke svíčkám, které je svým ohnivým tancem volaly k sobě. Odsunul jí židli jako gentleman, a když se na ni posadila, zase ji zasunul. Potom si sedl na tu svou. Na stole pokrytém bílým ubrusem, jako by právě seděli v nějaké restauraci, stály kromě svíček i talíře zakryté stříbrným poklopem ve tvaru poloviny koule a příbory a uprostřed váza s rudou růží. Remy ji vzal do ruky a podal jí ji. S třesoucí rukou ji přijala a přivoněla k ní, aby měla záminku sklopit pohled. Jak strašně moc děkovala za to, že se nemůže červenat. Někdy se to zatraceně hodilo.

„Děkuju,“ zašeptala se staženým hrdlem. Remy na stůl položil svou ruku a čekal, až do ní Sam vloží tu svou. Nemeškala a učinila tak.

„Víš, proč jsem tohle všechno připravil?“ máchl kolem sebe druhou rukou, aby obsáhl to všechno okolo. Sam čekala na jeho odpověď a vůbec se nehýbala.

„Dneska máme výročí. Čtyři měsíce. Já vím, je to asi zvláštní slavit čtyři měsíce, moc lidí to asi takhle nedělá, ale já tě chtěl překvapit.“ Palcem ji jemně hladil a snažil se ji uklidnit. Cítil, jak jí rychle pulzuje pod kůží krev. „Ještě jednou se ti omlouvám, že jsem tě tak moc vystrašil, ale chtěl jsem, abys sem přišla a o ničem nevěděla.“ Sáhnul po nějaké malé černé věcičce a něco zmáčknul. V pokoji se rozehrála tichá romantická hudba, která se Sam zamlouvala. Má skvělý vkus na hudbu. Jestli si dobře pamatovala název, byla to písničky od Eltona Johna „Can you feel the love tonight“.

Když ovladač od rádia, zřejmě, odložil, vyndal něco zpod stolu a podal jí to. V ruce jí klouzal modrý satén tak hebký, až měla potřebu vzdychnout nahlas. Vyprostila ruku z té jeho a pohladila ji. „To je pro mě?“

„Jo.“

„Děkuju,“ usmála se na něho a otevřela to. Uvnitř ležel jako líný a rozvalující se tuleň stříbrný náhrdelník. Tenké kroužky se spojovaly s mnoho dalšími a na nich se houpal přívěsek s písmenem „S“ jako dítě na houpačce. Rozmazalo se jí vidění a ona v srdci cítila všechnu tu lásku k Remymu.

„Připneš mi ho?“ nabídla mu a přitom se jí dvakrát zlomil hlas dojetím. Pomalu vstal a vzal od ní náhrdelník. Nadzvedla si vlasy a snažila se udržet slzy na svém místě. Připnul jí náhrdelník a políbil zezadu na krk. Sam se zadrhl dech a potichu se zajíkla. Remy se jí za zády tiše rozesmál a ona se se svým úsměvem přidala.

„Nechceš si zatancovat?“ zeptal se, když se písnička změnila na „You will be in my heart“ od Phila Collinse. Když přikývla, chytil ji jemně za ruku a přitáhl si ji blíž k sobě. Rukama ji držel za pas a díval se jí do očí.

„Já nevím, co říct,“ usmála se nejistě Sam. „Tohle… já. Ach jo, prostě je to pro mě něco… neznámého.“

„Nemusíš říkat vůbec nic,“ usmál se a opřel si čelo o její. Pohybovali se do rytmu hudby a hleděli si navzájem do očí. Tuhle chvíli chtěla uchovat na věky. Toužila, aby nikdy neskončila, protože se cítila tak skvěle. Obklopovala ji láska, mír a Remy. Hlavně on. Tiskl se jí k hrudi a ona věděla, že musí slyšet i cítit její srdce bít.

Kroužili po pokoji a už dávno se vystřídalo několik písniček. Sam Remyho podezřívala, že je schválně našel a pouštěl, aby navodil takovouhle atmosféru.

Dlouho bylo ticho v pozadí s romantickými pomalými písničkami a oni si stále hleděli do očí a tiskli se k sobě. Najednou cítila na vlasech menší tlak, který se jí ale líbil. Remy ji hladil a ona jako kočka předla a užívala si to.

„Sam, miluju tě,“ zašeptal v tom tichu, až sebou skoro trhla, jak ji to překvapilo. Nikdy se těch dvou slov nenabaží, protože ji to nikdy z jeho úst neomrzí. Usmála se a políbila ho. Jejich jazyky se propletly ve vášnivé hře a její srdce zrychlilo ještě víc, až to skoro nebylo možné. Stále se pohybovali sem a tam v rytmu hudby, ale už ji neslyšeli. Teď slyšeli jenom toho druhého.

Jeho ruka sjela na její zadeček a přitáhl si ji k sobě a nahoru. Natáhla se na špičky a pohladila jeho hebkou černou hřívu. Rozepnul jí mikinu a stáhl z ramen. Na chvíli se od něho odtrhla. „Promiň, že jsem si nevzala něco více vhodného,“ porozhlédla se po svém ohozu jdu-běhat-do-parku. „Kdybych to věděla, vezmu si něco jiného. Něco víc společenského. Teď jsem tady jako trn v oku, oproti tobě,“ posmutněla.

„Samy, ale je úplně jedno, co máš na sobě. Vypadáš ve všem skvěle.“

Usmála. „Víš, kdybych se mohla červenat, tak ti to teď názorně ukážu. Ty teda víš, jak vyvést z míry,“ obvinila ho s úsměvem na půl pusy.

„V tom jsem mistr oboru. A chtěla bys důkaz?“ zeptal se tajemně a Sam zatajila dech v příjemně mrazivém očekávání. Když jeho ruka spočinula na jejím rameni a pomalu se sunula dolů, tep se jí zrychlil. Nakonec skončila na jejím srdci, jako by to tušil, a potom se podíval do jejích očí. Viděl tam očekávání a možná i trochu strach.

„Neboj,“ zašeptal a znovu se zmocnil jejich úst. Sam se poddala svým pocitů, a i když netušila, co dělá, sundala mu sako. On se na večeři připravil, oblékl se jako správný gentleman, navoněl se, přichystal jídlo a svíčky a stůl a našel krásnou hudbu. On byl světlo, a pokud byla tma opakem světla, pak je jejím synonymem. Neupravila si vlasy, vzala si na sebe jenom sportovní věci kvůli boji, nenavoněla se, nic mu nepřinesla na jejich výročí, ačkoli si ho pamatovala. Jo, větší rozdíl už nejde najít.

„Já se nebojím,“ zašeptala, když si jejich rty udělaly pauzu, aby se oba nadechli, a on se nahlas rozesmál. Její oči zajiskřily a přitáhla si ho zpátky, aby ho umlčela. Jenom lehce zakroutil hlavou nad její náruživostí a jeho ruka, dosud na místě, kde jí zběsile tlouklo srdce, se drala na její ňadro. Trochu se lekla, ale vlna tepla, která ji zalila, ji toho pocitu zavila.

Pomalu rozvazovala kravatu a rozepínala knoflíčky na jeho košili. Šlo to těžce, hlavně proto, že se na svou práci rukou nedívala, ale zvládla to a za chvíli ji pod rukama hřála jeho teplá hruď. Přimkla se k němu ještě blíž, ale Remymu se to nelíbilo. Odtáhl ji od sebe, a aby vyrovnal skóre, sundal jí tričko. Jeho úsměv se prohloubil, když si ji k sobě přitahoval zpátky. Hladil ji po zádech až k zadečku a druhou se jí hrabal ve vlasech. Na chvíli odtrhnul jejich spojené rty a zaklonil ji, jako kdyby tancovali nějaký hříšný tanec. Sam zaklonila hlavu a Remy využil té situace a políbil ji na krk. Zachvěla se, protože se jí to strašně líbilo. Cítila se jako v nebi, žádaná, krásná, neobyčejná… To všechno s ní udělal on, její princ s nádherně zelenýma očima havraními vlasy.

„Stále se nebojíš?“ zašeptal do její rychle pulzující krční tepny a svádivě zvedl pohled k jejím očím.

Musela se pořádně nadechnout, než odpověděla. „Když mě postavíš zase do svislé polohy, možná ti to řeknu.“ Než se tak stalo, ještě jednou ji políbil a potom ústy mířil výš, a ještě výš přes její čelist a postupoval stejně pomalu, jako ji zvedal. Spojil jejich rty v rychlém polibku. „Teď už mi to řekneš?“

„S tebou se bát nebudu. Nikdy,“ zašeptala a potom se vrhla zpátky na jeho rty. Nemohla se nabažit jejich chuti, jejich teploty, jejich vůně. Chovala se jako omámená drogami, ale v tuto chvíli na tom nezáleželo.

Kráčeli pomalu pozpátku, když se jí do nohy zamotalo její tričko. Odkopla ho, aniž by se podívala kam, a pokračovala v cestě. Najednou jí nohy podkopla postel a ona se svalila na záda, a na ni Remy.

„V pořádku?“ zeptal se starostlivě. Jenom přikývla. Rukama zašátral mezi nimi a svlékl jí kalhoty. Ona ho napodobila, a tak tam leželi jenom ve spodním prádle. Jednou rukou jí nadzvedl záda a tou druhou zbavil podprsenky. Sam se zastyděla a sklopila oči na jeho hruď. Ještě nikdy se před nikým takhle neukazovala, leda před mámou a tátou, když měla asi tak čtyři roky. Tehdy to bylo normální, její rodiče ji večer koupali, máma převlékala… Jenže teď už je skoro dospělá, podle lidských měřítek. Není ta malá holčička.

Ucítila na tváři jeho teplou ruku a podívala se do zeleného lesíka.

„Jsi krásná,“ ujišťoval ji. „Vážně.“ S ostýchavým pohledem přikývla a on jí přejel nosem po koutku oka. Zašimralo to a ona se zasmála. „Tohle je to, co jsem chtěl vidět,“ oplatil jí úsměv a zase se vrátil k jejím rtům.

Ani se nenadála a oba tam na sobě leželi nazí. Na podbřišku cítila jeho tvrdou chloubu, připravenou k akci, ale kupodivu ji to neděsilo. Její srdce v hrudi poskakovalo stále rychleji a naplňovalo ji očekáváním něčeho nového. Teď, když chodila na výcvik, měla pro strach uděláno, taky díky Nalle a jejím teroristickým útokům, takže se toho nebála.

Možná trochu.

Jeho ruka přejela přes její ňadro a začala ho laskat. Když slastně vzdychla do jeho úst, zachvěl se. Jeho rty se zase odtáhly a přejížděly níž a ona se jenom s omámeným pohledem dívala na strop. Stejně nic neviděla, jenom hvězdičky vzrušení a touhy po Remym. Tohle s nikým necítila. Ještě nikdy.

No, všechno je jednou poprvé.

Rty sjel na její druhé prso a jazykem zakroužil kolem bradavky. „Remy!“ vzdychla nahlas. Na chvíli pocítila prázdnotu, když přestal. Uslyšela šustivý zvuk a po chvíli se k ní vrátil. Nalehl na ni celým tělem a vměstnal se mezi její nohy. Sáhla po jeho tváři a přitáhla si ho zpátky k polibku. „Dlouho jsi mě nechal čekat,“ zašeptala a zase spojila jejich rty.

Jeho velká dlaň sjížděla přes její stehno až ke kolenu a pak ji za ni zatahal tak, že ho nohou objala. Zamířil zase zpátky, ale místo, aby zůstal na jejím boku, sjel do samého centra její rozkoše, a když se ho dotkl, znova zasténala do jeho úst. To už nevydržel a spojil se s ní.

Sam se prohnula jako luk a zatahala ho za vlasy. Cítila neskutečnou rozkoš a ještě větší, když se v ní začala pohybovat. Líbal ji jako o život a pomalu se v ní pohyboval. Když se na chvíli zasekl, otevřela omámeně oči. „Co se děje?“

„Ale nic,“ umlčel ji dalším polibkem.

Tohle její první milování jí připadalo jako ta nejlepší věc, kterou v životě zažila.  Nemohla se nabažit těch nových nepoznaných pocitů, ale tentokrát, jako když ji poprvé Remy políbil, už neměla strach. Věděla, že s ním se opravdu nemusí bát. Ničeho. Teď, když měla jeho, už dokázala aspoň částečně rozeznat své pocity. A tohle se jí líbí. A to tak, že hodně.

Trochu se lekla, když její tělo začínalo cosi tahat… kdesi.

„Remy?“ zeptala se se strachem.

Když ji jemně kousl do ucha, zašeptal: „Neboj se, to je v pořádku. Jen se tomu poddej.“ Sam neváhala a poslechla ho. Věřila mu a nechala se tím pocitem prostoupit. Určitě by jí nedokázal ublížit.

Pocítila něco neuvěřitelného a byla ráda, že Remyho poslechla. Její duše se odpoutala od těla a ona pocítila něco tak skvělého, jako výbuch energie v každém konečku jejího nervu, cítila dopadnout atomovku, která ji roztrhala na malé kousíčky.

Remy naposledy přirazil a se vzdechnutím se na ni svalil. Přesto stále zůstávali spojeni. Zrychleně dýchali a Sam ho spokojeně hladila ve vlasech.

„Děkuju,“ zašeptala a políbila ho zboku na krk. Krásně voněl a hřál, jako by seděl dlouho moc blízko u krbu. On jí oplácel stejnou mincí a jeho motýlí polibky ji na krku šimraly a vzrušovaly.

„Za co, prosím tě?“

„Za všechno. Za tohle,“ přejela mu nohou ze zadu po té jeho. „Za něco úžasného, cos mi dal.“

Políbil ji na spánek. „To tys dala něco mně. Já bych měl děkovat. Jsi nádherná a tohle bylo úžasné.“ Rukou jí přejel po linii jejího těla seshora dolů.

„Bylo. Já… nikdy jsem nic takového necítila. Miluju tě.“

Tiše se zasmál. „Já tebe taky. Vážně ses nebála,“ dodal vzápětí.

„Říkala jsem ti, že se nebojím. Ne s tebou. Kdysi možná. Před čtyřmi měsíci a pár dny. Na oslavě, pamatuješ?“

„Myslíš tehdy, když jsi mi zmizela? Hned po tom, co jsi mi dala dárek a já ti za něj řádně poděkoval?“

Její hruď se začala otřásat smíchem. „To bylo poděkování? Ani mi to tak nepřipadalo.“

Další polibek. „Potřeboval jsem záminku. Tys mi jednu krásnou poskytla. Strašně mě mrzelo, když jsi utekla, ale…“ Přiložila mu prst na pusu a zvedla jeho hlavu tak, aby mu viděla do očí.

„Netušila jsem, co cítím. Bála jsem se, byla jsem zmatená. Teď už ne.“

Pohladil ji. „Já to vím. Jenže jinak bysme zůstali jenom přáteli. Potřeboval jsem tě rozhoupat. Vlastně jsem sám potřeboval rozhoupat, což se nakonec naštěstí stalo.“

Po dlouhém polibku, kdy se jí srdce začalo zrychlovat, a jediná vzpomínka na to, co se před chvílí dělo, jí začalo hnát pomyslnou červeň do tváří, se znovu odtrhli. „Já ti ani nedala žádný dárek k výročí.“

„Dala. Nevzpomínáš?“

Plácla ho přes rameno. „Vzpomínám.“ Zvedl se z ní a převalil se na postel. Tehdy se rozpojila jejich těla a ona pocítila prázdnotu, jako kdyby jí něco chybělo.

„Já, chtěla jsem ti říct…“ zajíkla se Sam, ale raději pokračovala, než by ztratila odvahu a raději mlčela. „Vlastně se nejmenuju Sam.“

„Cože?“

„No… Je to jenom přezdívka, zkratka. Celým jménem jsem Carsamdiel.“ Čekala, že se na ni začne zlobit, že mu to neřekla, ale jeho výbuch smíchu opravdu nečekala. „Co?“

„Tak jsme na tom stejně. Obě naše mámy se před porodem zfetovaly a pak už bylo pozdě vzít zpátky jejich rozhodnutí ohledně pojmenování svých dětí.“

„To není pravda. Mně se moje jméno líbí, jenom Sam je rychlejší.“

„Jasně, takže tohle,“ sáhl po jejím náhrdelníku, „je trochu scestné.“

„Je to nádherné,“ opravila ho okamžitě. „Nemohl jsi vědět, že místo S máš vzít C. Prostě je to začáteční písmeno jména, kterým mě oslovuješ. Kterým mě oslovují skoro všichni.“

„Takže… tohle je den, na který nikdy nezapomenu. Po tom, co jsme se milovali, jsem se dozvěděl tvé pravé jméno. Jo, a co teprve ta halucinace? Zvláštní, ale překrásná,“ poznamenal za chvíli. Přitulila se do jeho náruče a Remy si položil hlavu na její temeno a vdechoval vůni její a jejich milování.

„Jaká halucinace?“ podivila se.

„To, že jsi anděl. Doslova. Viděl jsem, že máš křídla. Ne takové ty z peří, jak to ukazují ve filmech, ale nádherně zářily. Žlutě a fialově. Prostě nádhera.“ Sam se podívala na svá záda a zkameněla. On viděl její křídla?

Ráda bych znala váš názor, protože s touhle kapitolkou jsem se pachtila docela dlouho a zajímal by mě názor na výsledek.

blotik 

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [24]: