OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčí pomsta 1. kapitola

01.01.2011 (19:00) • wolfer • Povídky » Na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 1955×

1.

Obrovskou rychlostí se rozrazily dveře do našeho pokoje. „Dělejte zvedejte se!" Otevřela jsem oči a zamžourala směrem ke dveřím. Ve dveřích stála dozorčí Doonsliová a bylo vidět, že je hodně naštvaná. Poslušně jsem odhrnula peřinu a s brbláním vstala. Mona už taky neležela. Soukala se do županu.

Nahnaly nás všechny do jídelny. Celá jídelna byla zaplněna dětmi z domova. Byla tu zima a po celé jídelně se rozléhaly nespokojené hlasy dětí, které taky vyhnaly z postele. Stála jsem a koukala někam do stropu. Problikávala tam žárovka jako v nějakém hororu. Ta zářivka byla jediný zdroj světla v této místnosti.

„Co se děje?" ozvalo se vedle mě. Byla to Mona, unaveně se mi opřela o rameno. Do jídelny přišel ředitel Binley a cela skupina dozorčích.

Binley byl už postarší chlápek s kamennou tváří. Všechny děti, včetně mě, na něj upřely pohled. Nad námi něco zachrastilo a celou jídelnu pohltilo světlo. Do očí se mi zahryzla příšerná bolest. Viděla jsem jen světlo. Bolest mě nutila zavřít oči. Zavřela jsem je a ještě si zakryla rukama. Prudký nával světla bylo pro moje oči doslova mučení. Po chvíli začala bolest ustupovat.

„Přestaňte se krčit a posluchejte!" zařval Binley. Jeho hlas se nesl celou jídelnou až ven na chodbu. Všude zavládlo ticho. Všichni jsme ztuhli. Nikdy jsme neslyšeli ředitele Binleyiho takhle řvát. Nikdy k tomu nebyl důvod.

„Určitě chcete znát důvod, proč tu teď všichni stojíte, co? Tak já vám ho tedy řeknu. Před pěti hodinami jsme našli v horním patře na chodbě zohavené tělo." Všichni jsme se udiveně zajíkli. „To tělo patřilo jedné z našich uklízeček. Měla rozsápané hrdlo a břicho. Ale to není všechno! Ta stvůra, která to udělala jí také vyňala srdce!" Nechápala jsem proč by to někdo dělal.

„Chudák," špitla jsem a chytla se za triko, tam kde mám srdce.

„Chcete snad něco k tomu říct, slečno Leroyová?!" vyštěkl na mě ředitel Binley.

„Ne."

„Tak laskavě mlčte!" Celou jídelnou zavládlo ticho. Ředitel nás všechny pečlivě zkoumal pohledem.

Do jídelny přispěchala jedna z vychovatelek. Přeběhla k řediteli a podala mu papír, který držela v ruce. Když ho celý přečetl, podíval se na mě a na několik dalších.
Patřila jsem k těm nejstarším, co tu byli. Jako jediná mám své příjmení, ale připsali mi stejně jako všem ostatním i druhé.

Jmenuji se Nicol Lusia Leroy a žiji v domově dětí Sv. Lusia.

Druhý den si přizval ředitel mě a pár dalších k sobě do kanceláře. Bylo nás dohromady pět. Byl tu Josh, Eric, George a Danny.

George za dva měsíce opustí dětský domov, už totiž nebude dítě, ale plnohodnotný dospělý osmnáctiletý muž.

„Takže kdo z vás to byl?!" V duchu jsem se začala smát. Nechápu, jak se na to může zeptat, je přeci jasné, že kdyby to někdo z nás pěti udělal, určitě se ke svému činu nepřihlásí.

Všichni jsme se po sobě podívali.

„Dobře jak chcete. Začneme tedy tvrdě."

Eric se začal nepřirozeně třást. V křečích se svalil na zem a začal zvracet. Seběhli jsme se k němu. Vytáhla jsem kapesník a začala mu otírat pot z čela. George se otočil na ředitele.

„Tak mu nějak pomozte!" Ředitel se začal podivně usmívat a po chvíli už smíchy doslova řval.
Eric ještě stále zvracel a zvedla se mu taky teplota. Křeče zesílily. Začal sebou házet ze strany na strany a řval. Ozvaly se tři prasknutí.

„Zajímavé že?" prohlásil ředitel, když se přestal smát. „Vždy mě první přeměny fascinovaly."

Eric z řevu přešel na chrčení. To praskání se až moc podobalo praskání kostí.

„Přeměny? Jak to myslíte?" zeptal se Danny. Bylo na něm vidět, že má o Erica starost. Eric a Danny jsou nejlepší přátelé.

„Vy jste si nikdy neříkali, že tenhle dětský domov je nějaký jiný, nebo snad i divný?"

„Popravdě ano," špitl za mnou Josh. „Přišlo mi divné, proč se neučíme v normální škole normální předměty jako je třeba matematika nebo chemie a mnoho dalších." Než stačil Josh ještě něco říct, ředitel ho pokynem ruky zarazil.

„To asi proto, že nejsme normální dětský domov." Všichni čtyři jsme obrátili pozornost zpět k řediteli.
„No co, nekoukejte na mě tak blbě. Radši se podívejte na svého kamaráda, nebo bych měl říct 'bývalého' kamaráda." Začal se smát a díval se někam za nás.

Rychle jsem se otočila. Erik už tam neležel. Místo něho tam ležela kupa kožešiny. Danny ztratil svou přirozenou barvu a začal chytat odstín zdi.

Ta kupa kožešiny se teď změnila na medvěda! Josh se zkácel k zemi. Omdlel.

Medvěd vydal hrubý hrdelní zvuk podobný vrčení a praštil sebou o zem. Celá zem zaduněla pod tíhou mohutného těla. Stáli jsme strnulí a nebyli jsme schopni slova natož pohybu.
Ředitel se už nesmál, přímo se řehtal. Z očí mu začaly stékat slzy.

„Gratuluji! Právě jste se seznámili s Animagusem," a začal se znovu smát. Zřejmě byl psychický narušený. Mě to teda tak vtipné nepřišlo. Eric očividně trpěl a on se tady válí v záchvatu smíchu.

„S Ani co?" zeptal se George.

„S Animagusem. To jste o něm nikdy neslyšeli?" Animagus mi něco říkalo, ale nevěděla jsem co. Každopádně to muselo mít něco společného s medvědy.

„Jiným slovem je to zvěromág. Člověk přeměňující se na jakékoli zvíře, které zná a může se v něj přeměnit kdy chce, tedy kromě první přeměny." S úžasem jsem zírala na ležícího medvěda.

„A co teď s ním bude, přece ho tu nemůžeme nechat jen tak ležet." Chtěl vědět George. Řediteli se na tváři objevil zamyšlený výraz.

„Kladu si stejnou si stejnou otázku. Eric se teď bude přeměňovat každý den, vystřídá mnoho podob a některé by mohli být nebezpečné. Bude to pro něj velmi bolestivé a psychicky náročné. Po týdnu by měly přeměny ustat a měl by je už Eric plně zvládat. Do té doby bude na samotce. Chtěl by tam být někdo s ním?" Nikdo se nehlásil. George se to vše snažil vstřebat, Danny jen tupě zíral na svého medvědího kamaráda a Josh ještě stále v mdlobách ležel na zemi.

„Já chci!" vykřikla jsem rychle bez jakéhokoli přemýšlení.

„Zítra se s Ericem hlašte u mě." Podívala jsem se mu do očí. Byla v nich podivná jiskra.

„Hodně jsme odbočili od původního rozhovoru." Vybavila jsem si rozervané tělo uklízečky. Sevřel se mi žaludek.

„No vy jste to zřejmě nebyli. Je vidět, že vás Ericova přeměna dost zaskočila." Na chvilku se odmlčel. „Podle toho, co jsem viděl, to musel udělat někdo, kdo už první přeměnou prošel." Všechny nás sjel pohledem. „A ten někdo bude mít zřejmě ještě zakrvácenou košili." Uhnul pohledem stranou. „Běžte spát a o Ericovi mlčte, nemusíte po celém domově vyvolat paniku." George vyšel ze dveří jako první. Danny se zarazil.

„A co Eric? To bude spát tady?"

„Samozřejmě že ne. Ode dneška už bude na samotce." Dannymu tahle odpověď stačila.Otočil se a vyšel ven. Josh se začal pomalu probírat.

„No to je dost, že jsi se taky uráčil probrat růženko." Josh zamrkal a opatrně vstal. Pohotově jsem ho podepřela, aby znova neupadl.

„Odveďte Joshe na pokoj, slečno Leroyová, a potom přijďte zamnou." Přikývla jsem a odvedla Joshe do jeho pokoje. Jeho spolubydlící už spal. Opatrně jsem zabouchla a vydala se zpátky k řediteli.

Medvěd, tedy spíše Eric, se začal znova třást. Pomalu z něj začala opadávat srst a ozvalo se i to ukrutné práskání kostí. Tělo medvěda se měnilo zpátky. Tentokrát jsem si to nenechala ujít, chtěla jsem to vidět až do konce. Po dvaceti minutách vypadal Eric jako Eric. Začal zvracet,  ale všechno co měl v žaludku dostal ven při přeměně v medvěda. Teď mu nezbývalo nic jiného, než jen hnusné žaludeční šťávy.

Sehnula jsem se k němu a tím samým kapesníkem jsem mu otřela ústa.

„Ericu slyšíš mě?" Eric se jen převalil na bok.

„Děkuji, že jsi se přihlásila. Musel bych k Ericovi přidělit někoho jiného. Jen tak někdo nevydrží pohled na přeměny, jako třeba takový Josh. Později to pro Erica nebude tak bolestivé. Je to jen o zvyku. Eric se bude poslední čtyři dny měnit kdekoli a kdykoli," a skoro neznatelně se usmál. Zazvonil telefon.

„Ano? Jistě. Přeneste ho na samotku. Ano. Děkuji." Ředitel si utáhl kravatu u krku a podíval se na Erica. „Za chvíli jsou tu pro něj, asi tak za pět minut."

Autor: wolfer (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí pomsta 1. kapitola: