OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice ve víru velkoměsta - 1.

06.02.2014 (16:00) • silvi14 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 832×

Když vešla do domu, do nosu ji udeřila vůně pečeného masa. Vůně masa promísená s pachem hniloby a špíny nešla moc dobře dohromady. Charlene nakrčila nos, přestože na ten pach byla zvyklá. Nechala deku sklouznout ze svého bolestí zmučeného těla. Matka jen zlostně mlaskla a sebrala deku ze země. Poté odešla, aby ji uklidila. Charlene udělala několik kroků ke staré skříni, která byla kromě oblečení obydlím také molů a pavouků. Zatáhla za držátko a skříň se se skřípáním otevřela. Charlene v ní zalovila a vytáhla tepláky a nějaké triko. Zabouchla skříň a ještě se o ni opřela a zatlačila, protože o ní bylo známo, že se nedovírala. Nedalo se říct, že by Charlene žila v chudobě. Oproti ostatním členům smečky žila téměř v luxusu. Ve vlkodlačím táboře se žilo v dřevěných chatrčích, které byly typické pro vesničky v zapadlých oblastech. Proto se o jejich komunitu nikdo příliš nezajímal. Ale jak už to tak bývá, občas se u bran tábora nějaký ten vetřelec objevil a vlkodlaci byli nuceni provést razantní zákrok. Toho nešťastníka čekal jeden ze dvou osudů: život ve vlkodlačí smečce nebo smrt. A lidé si většinou vybírali tu druhou možnost. Charlene nechápala, proč to dělají. Vždyť nespoutaný a svobodný život je tak nádherný. Ovšem, byl tu jeden fakt, který se nedal popřít. Ten, kdo se vlkodlakem nenarodil, si na vlčí podstatu nikdy nemohl úplně zvyknout, a proto lidé většinou zešíleli a utekli ze smečky. Poté se z nich stávali uprchlíci, krvelačné bestie, díky nimž byla rozšířena neblahá pověst vlkodlaků, která ovšem byla lživá. A lidé tento fakt stále odmítali přijmout a proto i nadále pořádali lovy a hony na vlkodlaky. Smečka se proto musela často přesouvat. Charlene se naštěstí narodila ve stabilní době, takže jí v nejbližších letech pravděpodobně žádný přesun nehrozil. Ale to se mýlila. Čekalo ji ještě něco mnohem horšího, než pouhý přesun smečky.

Když vešla do kuchyně, matka už pokládala talíře na stůl.

„To je dost, že jsi tu,“ řekla a postavila na její místo u stolu kouřící talíř s jelení polévkou. Charlenin otec, alfa, už seděl u stolu a srkal horký pokrm.

„Tak co, dcero, jak se ti dnes vedlo?“ zahuhlal přidušeně, protože si opařil jazyk. Potom se otočil na svou ženu. „Pro kristapána, Mario! Kolikrát jsem ti už říkal, abys to nepodávala tak horké.“ Když se vracel zpět ke svému talíři, něco ještě nesrozumitelně mumlal.

„Byla jsem lovit, ale srna mě kopla do břicha,“ oznámila Charlene. Alfa vyprskl smíchy.

„Já ti to říkal, že se pro tebe lov nehodí. Kdybys aspoň pomáhala v domácnosti. Při lovu si akorát ublížíš,“ řekl a zakřenil se.

„To není pravda. Dokážu ulovit třeba zajíce a nemám s tím problém.“

„No to tak. Kdybys nebyla schopná ulovit ani zajíce, to by byla teprve bída. A navíc, srnu nemůžeš srovnávat s králíkem. Je mezi nimi velký rozdíl,“ ozvala se matka z kuchyně. Potom se vyklonila ze dveří a pomocí palce a ukazováčku levé ruky naznačila, jak velký ten rozdíl je.

„Ha, ha, ha. Opravdu moc vtipné,“ zareagovala Charlene na matčinu kousavou poznámku a zamračila se. Založila si ruce na prsou a upřela pohled do talíře. Její otec se zase rozesmál. Charlene po něm vrhla nasupený pohled, ale on se smál dál. Nafoukla tváře a podívala se stranou.

„Charlenko,“ začal její otec na oko opatrně.

„Neříkej mi Charlenko!“

„Tak dobře, Charlene. Budeš tu polévku ještě jíst? Nerad bych, aby ti vystydla,“ neodpustil si další vtip na účet své dcery a zase se rozesmál. Natáhl ruce po polévce, ale Charlene si ji přitáhla blíž k sobě.

„Neboj se, tatínku. Je tak horká, že ti od ní určitě zima nebude,“ zasyčela a vychrstla ji svému otci přes stůl do klína. Vstala od stolu a nechala ho zírat na spoušť na svých kalhotách. Rychlým krokem se vydala do svého pokojíku. Skočila na postel a zabořila hlavu do polštáře. Ještě by mohla začít kopat nohama do vzduchu a mlátit rukama kolem sebe jako malá holčička. Místo toho jen popadla polštář a mrštila s ním do rohu místnosti. Přes tenkou, dřevem obkládanou stěnu ještě zaslechla rozhovor svých rodičů. S neskrývanou zvědavostí přitiskla ke stěně ucho a zaposlouchala se do zvuků, které by normálnímu lidskému uchu připadaly šumivé a nezřetelné, ale díky perfektnímu sluchu vlkodlaka je slyšela skvěle.

„Vargu, nech ji být. To jsme opravdu přehnali,“ řekla Charlenina matka moudře. Aspoň někdo tu má rozum, pomyslela si Charlene s úsměvem. Alfa si jen povzdechnul.

„Jdu ven, podívat se, jak se daří Margotině rodině,“ řekl tiše. Za pár okamžiků Charlene zaslechla bouchnutí dveřmi. Najednou uslyšela, jak se k jejímu pokoji rychlými kroky blíží matka. Rychle si zalezla pod peřinu a dělala, že spí. Charlene se nemýlila, jelikož opravdu přišla. Během několika okamžiků se otevřely dveře.

„Já vím, že nespíš,“ řekla a odhrnula deku z Charleniny hlavy. Charlene se jen mrzutě pootočila a podívala se do laskavé tváře své matky. Ta se jen usmívala. Odhrnula Charlene vlasy z čela. „Je mi líto, že jsme si z tebe dělali legraci. Nebylo to od nás hezké.“ Charlene se zamyslela. Má přijmout omluvu, nebo ne? Chová se jako malá holka. Samozřejmě, že ji přijme.

„Omluva se přijímá,“ řekla přidušeně, protože ležela na zádech a bradou si mačkala hlasivky. Vzepřela se na loktech, aby mohla lépe mluvit, a zastrčila si za ucho neposedný pramen vlasů, který jí vyklouzl z copu. Matka jen přikývla a pousmála se. Vtom si na něco vzpomněla.

„Charlene, zítra tu budeš mít návštěvu.“

„Jakou?“ zašeptala Charlie zvědavě a překvapeně zároveň. Matka se uchechtla.

„Zítra za námi příjde Archie.“ Charlenina tvář se rozjasnila. Ústa se jí roztáhla do blaženého úsměvu a s povzdechem spadla zpátky na záda.

„Konečně,“ vydechla se zavřenýma očima. Matka už se zvedala, aby odešla, ale Charlene ji chytla za ruku. „Děkuji,“ špitla. Dočkala se jen pohlazení po vlasech a upřímného úsměvu.

„Dobrou noc,“ řekla matka, stále na odchodu. Ale ještě se otočila v půli kroku. „A hlad nemáš?“ zeptala se starostlivě. Charlene zavrtěla hlavou.

„Tak tedy dobrá. Ještě jednou dobrou noc.“ S těmito slovy opustila pokoj a tiše za sebou zavřela dveře. Charlene, nyní se skvělou náladou, vylezla z postele a vklouzla do noční košile. Vykoupu se zítra ráno v jezeře, problesklo jí hlavou, když se vracela zpět do postele. Zachumlala se do deky, která trochu kousala, a zavřela oči. Usnula s lehkým úsměvem na tváři.

Autor: silvi14, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice ve víru velkoměsta - 1.: