Vražda pro sílu 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Allegra je chycená. Možná potkala dalšího spojence, který ji pomůže svrhnout krále. Ale hlavní počem touží je pomsta. Pomsta za její blízké.

16.09.2012 (14:00) • Eilonwy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 686×

Edit: Článek neprošel korekcí!

10. Zabij nebo budeš zabit

Probudí mě řehtání koně. Když otevřu oči, vidím před sebou velkou travnatou pláň. Tráva byla dole zelená a na konci žlutá. Po levé straně tam rostl malý jasně zelený keř. Vypadalo to úžasně. Řehtání koně se ozvalo znovu. Tentokrát zezadu, když se otočím, všechno, co se stalo, se mi vybaví v hlavě. Uvidím Faileona a otce jak sedí zavření v kleci. Tak se mi zdá, že jdeme z jednoho vězení do druhého. Já jedu na koni s tím chlápkem. Rozhodla jsem se ho praštit, ale když jsem se napřáhla tak mě chytil.

„Ale Allegra se mě snaží přemoct,“ řekl pobaveně nahlas. A všichni naši věznitelé se začali smát.

„No… Co?! Musím něco udělat!“ začnu se bránit.

Místo odpovědi se jenom zasmál. A pak mi do ucha zašeptal.: „Allegro, já ti nechci ublížit.“

„Stejně mě zabiješ.“ Hned ho obvinuju z mojí asi zase budoucí smrti. „Jestli mi nechceš ublížit tak mě a moje přátele pusť. Jinak si nás prakticky zabil.“

Nic nato neřekl. Jen dál pobízel koně dopředu.

Uslyšela jsem zvuk vody. Tady bychom si mohli odpočinout. Po nějaké chvíli jsem uviděla malý potůček. Už se blížil konec dne. Pak jsme jeli po proudu směrem na východ. Byla už skoro tma, když jsme konečně zastavili. Nedali mi napít, jen ten, s kým jsem jela, mi povolil jít k potůčku, napít se, což jsem uvítala jako skvělý nápad. Naskytla se mi první možnost k uniku. Celý den nebo většinu dne jsem něco plánovala.

Tak jsem se pomalu lezla po čtyřech k potoku. Snažila jsem se pít pomalu. A přitom jsem ve vodě hledala ostrý kámen. Oni jsou tak tupí, že mě nechali jít k potoku. Pomyslela jsem si, když jsem našla celkem dost dobrý kámen. Já mám ale štěstí. Ještě, aby se mi povedl můj plán.

„Pojď, vrať se,“ zařval na mě nějaký chlap. Pomaličku jsem lezla zpátky. Připoutali mě k vozu, takže jsem si mohla potichu povídat s Faileonem. Otec se se mnou nechtěl bavit. Nevím proč. Ale jeho chybu jsem mu dávno odpustila.

Teď jen musím počkat na správnou chvíli. Mám nějaký šutr, kterým by pouta měli jít rozdělat. Dneska v noci svítí krásný měsíc a ozařuje celou noční krajinu. Hvězdy jdou taky hodně dost vidět. Žádné mraky. Tak tady bych vydržela sedět hodiny. Pozorovat hvězdy a měsíc. Je to úžasné.

Pomalu jsem začala řezat pouta, ale vůbec to nešlo. Asi čtyři hodiny jsem se o to snažila. Bezúspěšně. Na začátku to šlo, ale pak se kámen ještě víc otupil. Sakra! Blbý šutr nesnáším ho. Začnu vztekle proklínat ten šutr. Takové lano dobře hoří, kéž bych měla oheň, nebo aspoň uhlík. Hvězdy se pohybovaly, den se blížil, šance na útěk se snižovaly a mě stále nic nenapadalo. Počkat… jo! Mám přece ten lístek. Já jsem takový blbec…

Vytáhla jsem malý ořechový lístek, který jsem měla schovaný. Přiložila k provazům a žala opatrně foukat. Lano za chvíli začalo pomalu hořet. Začalo to strašně pálit. Jelikož jsem nemohla řvát tak jsem se zakousla do kola vozu. Po chvíli mi začaly kvůli bolesti stékat slzy po obličeji. A ucítila jsem vůni spáleného masa. Když jsem se podívala, jak dlouho ještě budu muset trpět. Zjistila jsem, že mám popálené ruce, mnohem víc než jsem čekala. Na některých místech jsem viděla svou kost a maso. Už by to mohlo být. Zatáhla jsem a lano prasklo. Kolem zápěstí jsem měla velké popáleniny. Ruce se mi klepaly. Pořád jsem brečela bolestí. Když jsem se postavila, začalo se mi před obličejem dělat černo. Pak se mi podlomili kolena a já spadla na zem. Musím se postavit. Běželo mi pořád dokola v hlavě. Musím se postavit.

„Allegro, Allegro!“ zašeptal Faileon. Okamžitě jsem se zvedla. Jako by mi jeho hlas dodal víc energie a sebevědomí. Opírala jsem se o vůz a šla otevřít Faileonovi a Ahantounovi.

„Pozor za tebou,“ zamumlal Faileon. Ještě byl unavený z vězení. Měl nějaké rány a modřiny, které se mu v pohodě hojili. Jen jedna ta byla hlubší, ale měl ji trochu zašitou.

Na voze nad Faileonem ležel můj luk a toulec. Vzala jsem ho. Když jsem se otočila. Zjistila, že jeden z věznitelů vstává. Všiml si mě, jak tam stojím. Vytáhl svůj meč.

„Allegra utíká!“ zařval a tím vzbudil všechny. Rozběhl se na mě.

„Luk, použij luk!“ řekne hlasitě Faileon. Otec se teprve teď probudil.

Vzala jsem šíp. Namířila na blížícího se muže a vystřelila. Vedle. Ještě se mi třepaly ruce. Znovu jsem natáhla šíp. Teď nebo budu mrtvá. Pomyslela jsem si. Vystřelila jsem a strefila jsem muže, tak že padl k zemi. Nebyl mrtvý, ale už mě neohrožoval. Vypadal, že ztratil vědomi a hodně mu tekla krev, takže brzo asi umře.

Další se na mě rozběhl z boku po pravé stráně. Vystřelila jsem a trefila se do nohy. Muž se nezastavil. Byl hodně blízko. Rozmáchl se mečem. Snažila jsem se obratně dostat z jeho výpadu, který mě mířil na břicho. Ale můj manévr mi moc nevyšel a sekl mě do pravé nohy. Rána byla tak silná, že jsem upustila luk na zem. Vzala jsem šíp. Snažila jsem se mu ho podout do srdce. Znovu máchl mečem. To byla chyba. Odkryl si srdce a já toho krátkého momentu využila a vrazila mu šíp přímo do srdce. Padl na zem mrtev. Z té samé strany se rozběhl další. Vzala jsem luk a vystřelila po blížícím muži. Zase vedle. Měla bych víc trénovat. Vzala jsem meč, který patřil předchozímu muži. Jelikož jsem to s meči vůbec neuměla, tak jsem natáhla ruku s mečem rovně. A rozběhla proti mému vězniteli. Začala jsem řvát. Já a muž jsme běželi proti sobě. Když byl jen pár metrů ode mě. Tak jsem zavřela oči. Po chvíli jsem ucítila náraz. Přestala jsem řvát i muž neřval. Meč byl teď těžší. Když jsem otevřela oči. Asi pět centimetru od mého obličeje byl jeho obličej. Začala jsem řvát, protože jsem se ho lekla. Pustila jsem meč a běžela pryč. Zastavila jsem se až u vozu. Tam mě chytl Faileon za ruku.

„Zabilas ho!“ vykřikl Faileon.

„Co že? Já ho zabila?“ zeptal jsem se zmateně. Nikdy jsem nechtěla být vrah.

„Jo zabila. Ještě by tu měl být jeden.“

„Ten, s kterým jsem jela. On mi říkal, že mi nechce ublížit. Třeba utekl pryč.“ Ani jsem to nestihla doříct a za mnou se ozval potlesk. Za mnou stál ten chlápek. Ten, který mi řekl, že mi nechce ublížit. Velitel mrtvé skupiny. Pomalu se přibližoval a stále tleskal. Pak přestal a hodil mi klíč od dveří klece, který jsem samozřejmě nechytla. Otevřela jsem otce a Faileonovi, kteří okamžitě vyšli s klece.

„Měla bys sis to nechat zašít. Vypadá to ošklivě,“ řekl chlápek a ukázal na mou zraněnou nohu, která už byla celá od krve. „Nebo ti to můžu pomoc zašít. Umím pracovat s takovými zraněními. Chceš tedy pomoc, Allegro?“ Teď už stál jen metr ode mne.

„Ne! Uděláme to sami.“ řekl Faileon. „Pojď, Allegro.“ Faileon mě vedl k dohořívajícímu ohni. Přiložil do ohně. „Máte tu jehlu a niť?“ zeptal se to ho chlápka.

„Máme, ale nechceš to nechat zkušenějšímu? Mimochodem jmenuju se Arnarmo.“ Při tom začal hledat na voze mezi věcmi. Pak přišel, podal věci Faileonovi. Potom se na mě podíval se starostlivě. Nevím proč, ale začala jsem tomu chlápkovi důvěřovat.

„Faileone, nech to udělat tady Ana… Aran…no… toho chlápka,“ zamumlala jsem unaveně.

„Jmenuju se Arnarmo,“ zopakoval mi složité jméno, které jsem v životě neslyšela.

„Ty ruce vypadají strašně. Mám tu nějaké bylinky, které ti pomůžou od bolesti. Na. Tu máš,“ řekl a strčil mi do pusy roubík. „Faileone, Ahantuone chytněte ji. Bude sebou možná házet.“ Řekl klidně. A pak jsem ucítila, jak mi začali ránu čistit a šít. Nemohla jsem se vůbec hýbat. Občas jsem sebou škubala. Ve vzduchu začali vonět nějaké bylinky, které mě uklidňovaly. Pak už si toho moc nepamatuju.

Autor: Eilonwy, v rubrice: Povídky » Na pokračování