OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 3. kapitola

17.11.2014 (09:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1491×

Nevím, jak se to mohlo stát, ale tu láhev jsem dopil a vypil celou další. Nejspíš to bylo nějaké silnější víno, neboť jsem měl slušnou opici. Vím, že mě vyhazovač dost nepěkně vyhodil na ulici, když už jsem se po stole tak nějak válel a dožadoval se dalšího pití, ačkoliv už předtím mi nechtěli nalít. A tak jsem se vypotácel na ulici. Bloudil jsem ulicemi, sem tam se podepřel o zeď nebo se sbíral ze země. Ve skrytu duše jsem nadával, jaký jsem vůl! Takhle se zřídit! Ale tělo, ačkoliv jsem si bolestně uvědomoval každý pád, ne a ne poslouchat.

 „Ale, ale, ptáčku… ty jsi nikdy neuměl pít,“ ozvalo se mi za uchem zavrnění.

 „Co-co… já…?“ vyblekotal jsem. Kdo je to…?

 Nevím, můj mozek jako by nefungoval přes tu bílou mlhu. Do nosu mě ale udeřil silný zápach. Nevím čeho, ale uvědomil jsem si na tváři vlhký hadřík a moje oči se samovolně zavřely. Ač jsem se snažil sebevíc, celé moje tělo ochablo a já usínal.

Vzbudily mě hlasy. Plno hlasů. A taky to ostré bodové světlo. Bylo mi tak špatně! Hlava mi třeštila, žaludek se houpal jako na vodě. To mám za všechny svoje hříchy! Tiše jsem zaúpěl a hovor zmlknul. Cosi kovově zavrzalo a já byl hrubě popadnut za nadloktí. Ale nevytáhli mě na nohy, jen mi kdosi cosi nacpal do pusy. Nějaké pilulky, či co.

„Včera se to ožralo neskutečným způsobem. Takhle by se akorát někde poblil,“ zaslechl jsem jakoby z velké dálky. Donutil jsem se rozlepit oči a zjistit, co se vlastně děje. Chtěl jsem se posadit, ale přišel jen tvrdý náraz do hlavy, až jsem se složil zpět. Moment… náraz…? Ale… jak to…?!

V ten okamžik jsem vystřízlivěl! Vytřeštil jsem oči. Kde… mříže…? A... proč mám na sobě jen cosi podobné bederní roušce? Obojek??

 „Co se… Kde to jsem?! Co to má znamenat?!“ zvedl jsem hlas a podíval se směrem, odkud přicházely ty hlasy. Viděl jsem však jenom několik párů nohou. A odpovědí se mi nedostalo. Zkusil jsem se ptát znova a znova, ale jen to mým tělem smýklo dozadu, když kdosi škubnul za… řetěz?!! Co-kdy... jak?! Copak jsem nějaké zvíře, nebo co??!!

„Pusťte mě! Tohle je hodně blbej fór, slyšíte?!“ zanadával jsem, ale odpovědí mi byl jen smích…

„To není vtip, chlapče,“ ozval se jeden z hlasů. Nestihl jsem říct nic dalšího. Moje klec byla vyzvednuta a nešetrně postavena na vozík.

 „Jednejte s naším křehkým zbožím trochu opatrněji!“ vyjekl další z hlasů, tentokrát ženský.

„Zbo-zbožím...?“ zašeptal jsem nevěřícně. Ale odpověď přišla vzápětí. Dovezli mě do haly, kde se ozýval jen křik, pláč, pak tupé rány a opět křik. Smích, bolestné úpění. Další smích, hovor, nářky… a tolik… tolik klecí… tolik lidí…

Byl jsem zmatený a vystrašený. Jako malé děcko jsem se schoulil u sebe a přál si být neviditelný. Zavřel jsem oči a zacpal si uši. Tohle přece nemůže být možné… tohle… ne... ne... NE!

Probudily mě znepokojivé hlasy. Rozevřel jsem oči a zíral do tatami. Rozlámaně jsem se postavil na nohy a vyšel ven do zahrady. Všichni mluvili jeden přes druhého. Řešili, jestli mi mají cosi říct. Zamračil jsem se a hlasitě si odkašlal. Okamžitě nastalo ticho před bouří.

„Ojabun,“ opatrně ke mně přistoupil mladší z mužů. „To ptáče, co jste nás nechal sledovat…“

„Co se stalo?“ povytáhl jsem obočí.

„Oni ho unesli,“ doplnil někdo jiný. „Nestihli jsme včas zakročit…“

„Cože?!“ vylítl jsem a myšlenky na spánek byly pryč. „Vy neschopná chásko! To nejste schopný uhlídat jednoho kluka?!“

„Ale pane…“ zkusil někdo jiný.

Nebral jsem na ně ohledy. „Kdo to byl? Kdo ho unesl?“

Vyměnili se mezi sebou pohledy. Pak vstala mladá dáma oblečená do kimona. Podívala se mi zpříma do tváře, nebyl tam strach, jen oddanost mé rodině. Smutně sklonila hlavu a řekla jméno jedné nepřizpůsobivé skupiny lidí v yakuze, která se zabývala prodejem lidí. Zamračil jsem se.

„Připravte peníze,“ řekl jsem nakonec. „Vezměte s sebou zbraně a chci dostatek lidí, abychom si mohli vzít zpět to, co je mé.“

Všichni souhlasně přikývli a začali velké přípravy. Oblékl jsem si tradiční oblek, ve kterém mě Torio viděl poprvé, když mě chtěl okrást. Katanu jsem si schoval k pasu a do černého kabátu, který jsem přehodil přes to, jsem skryl pistoli. Vyrovnaným krokem jsem došel k autu, kde čekali ostatní. Byla nás dost velká skupinka. Přes dvacet lidí… možná i třicet… Žena, jež mi vše vyzradila, na sobě měla přiléhavý černý oblek vyzdobený o dvě pistole schované u pasu.

„Aya, je vše připravené?“ oslovil jsem ji. Ona jen kývla. Všichni věděli, co znamená, když se jeden klan yakuzy dá do pohybu. Tohle bude zvrat.

Jeli jsme až na samý okraj společnosti… do špinavých hnusných ulic až k nějaké hale. Několik černých vozů zastavilo před halou a vystoupili jsme. Lidé, co tam pracovali, zírali na nás a vypadly jim věci z rukou. Nikdo by nečekal, že někdo jako já bude na takovém místě. Aya šla vedle mě a ostatní mě následovali do haly. Pár jich zůstalo u aut.

Bylo to tu děsivé… Ještě před nějakým okamžikem se tu ozývalo sténání a bolest. Když jsme vešli, bylo hrobové ticho. I ti, kteří byli na prodej, věděli, kdo právě dorazil. Šel k nám nějakým muž.

„Je to hrozné místo,“ zašeptala Aya a žalostně se rozhlédla.

„Taková je naše stránka…“ konstatoval jsem. „… ta horší, se kterou nic neuděláme…“

Muž k nám došel a mírně se uklonil. „Jaká to vzácná návštěva, že k nám zavítala hlava yakuzy… Co pro vás mohu udělat?“

Nechal jsem na tváři usadit hrozivý úsměv. Muž o krok ustoupil. Vytáhl jsem katanu a ostří meče spočinulo na jeho krku. Žena v drahém oblečení vykřikla strachem.

„Vzali jste mi to, co je mé,“ konstatoval jsem prostě. „A já si to vezmu zpět.“

Kývl jsem hlavou na ostatní. Aya vytáhla zbraň a nabila ji. V tom hrobovém tichu bylo slyšet, jak kulka putuje ze zásobníku do hlavně, a pak… se ozval výstřel… mrtvé tělo dopadlo na podlahu…

„Najděte ho,“ přikázal jsem, když jsem uklízel katanu. „Pokud vám bude kdokoli odporovat, zabijte je.“

Měl jsem zlou náladu a bezcitně jsem se díval, jak žena v drahém kostýmku klesá na kolena a křičí bolestným křikem. Ať poznají mou zlost! Přál jsem jim to. Sám jsem nakonec šel ke klíckám a hledal ho. Nakonec jsem to byl já, kdo ho našel. Třásl se na dně jedné klece.

„Torio,“ zašeptal jsem jemně a sestřelil zámek z jeho klícky.

Držel jsem si pevně zacpané uši a oční víčka jsem měl křečovitě zavřená. Byl jsem rozbolavělý a potlučený, když jsem se v jeden moment snažil bránit a kousl jednoho z těch kupců do prstu. Chuť jeho krve byla sice odporná, ale tomu pocitu zadostiučinění se to nemohlo rovnat. Hlava mi lítala jako hadr na holi, když rukou házel. Až kopanec, který převrátil mou klec, mě donutil toho muže pustit. Dopadl jsem tváří na jednu z železných mříží. Tvář mi bolestně tepala, ale teplá krev, kterou jsem měl stále na tváři, mě donutila stále bojovně zvedat oči. I když přišly další rány. Pak už to ale nešlo. Zůstal jsem bezvládně ležet na studeném dně a sotva znatelně se třásl. Byla mi zima, bál jsem se, všechno tolik bolelo. Pak ale přišlo něco, co si upoutalo mou pozornost. Výstřel…?

Otočil jsem hlavou a zcepeněl. Ten obtloustlý potetovaný muž klesl mrtev k zemi. A za ním stál Reizo, nějaká žena a početná skupina dalších lidí. Výraz v Reizově tváři byl… děsivý. Krvelačný, jako by byl monstrum na zabíjení. Chtěl jsem na něj zavolat, ale vyšlo ze mě jen zachrčení… Nevšiml si mě.

Vytáhl katanu. A... další důkaz, že to nebyla hračka. Částečně rozpáral břicho té ženy, která před ním zprvu ustupovala. Tlumeně jsem vyjekl. Ona… ona nebyla mrtvá. Svíjela se v bolestech na podlaze ve vlastní krvi. Trvalo dlouho, než sebou jen naposledy škubla, jak jí tělem projel poslední záchvěv smrtelné křeče, a umřela. Schoulil jsem se do sebe. V hlavě jsem měl jen jedno slovo. Vrah….

„Torio…?“ ozvalo se tiše kousek ode mě. Neotočil jsem se. Přišel další výstřel a kovové zařinčení oznámilo, že byl ustřelen můj zámek. Cítil jsem jemný dotek, ale jen jsem celý ztuhl. On… zabil…

„Ne-nesahej na mě…“ zachroptěl jsem tiše.

Ruku jsem stáhl zpět a jen bezradně se díval na jeho výraz. Pod žebry měl rýsující se modřinu, to teda bylo barev na ní. Na obličeji se mu leskla krev… Aya se najednou objevila za mými zády. Zastavila se těsně za mnou.

„Reizo-sama, to je on?“ zeptala se tichým hlasem. „Chudák, neměli by nikomu takhle ubližovat…“

Jen jsem kývl, nemohl jsem z něj spustit zrak. Tak moc bolelo ho vidět takhle bezradně. Chyběla mi ta jeho nezkrotnost a divokost… Aya chtěla k němu vykročit, ale já ji pohybem ruky zastavil.

„Vezmi si na chvíli tohle,“ vložil jsem pistoli do jejích rukou. „Zdá se, že ho to děsí.“

„Jistě,“ souhlasně přikývla.

„Běž dolů do haly, pošli je do aut… ale ať jich tu ještě několik zůstane a hlídá je, aby se nechtěli nějak bouřit. Chci odsud co nejdřív vypadnout,“ přikázal jsem jí.

„Reizo-sama,“ poklonila se a zmizela z dohledu na maličký moment, než jsem uslyšel její zvučný hlas, jak tlumočí mé přání. Sundal jsem si černý kabát a něžně ho do něj zabalil z několika důvodů. Třásl se po celém těle a zornice měl rozšířené, jen jsem nevěděl, jestli je to strach, či něco jiného.

„Ššš, už to bude v pohodě,“ promluvil jsem na něj a vyndal z kapsy papírový kapesníček. Chtěl jsem mu jím setřít krev z tváře, ale cukl sebou. „Máš tam krev, tak mě nech…“ mluvil jsem k němu laskavým tónem. Jemně jsem ho chytl za bradu a začal mu čistit obličej. Dával jsem si pozor, abych se ho nedotkl na zraněných místech.

Neměl jsem sílu dál odporovat.

„Ty na rukou taky…“ zašeptal jsem, ale nechal jsem ho, aby mi otřel napuchlou a oteklou část tváře. „Zachraňte i... ostatní!“ zamumlal jsem rozhodně. „Tímhle směrem… nepochybně vnitřní krvácení. Zkontrolujte zranění, podle toho je… pošlete do-do nemocnice. Pak zjistěte jména. Museli si někde vést záznamy-“ na chvíli jsem se odmlčel. „Pošlete všechny… domů… Můžou tu být další klece, další lidé. Prohledejte tu všechno,“ hlas se mi teď třásl jen nepatrně. Tohle bylo mimořádně důležité. Ať už Reizo zabil, nebo ne, tohle je šance jich stovky zachránit.

„Doručte všechny, kdo rodinu mají. A ostatní jenom tam, kam budou chtít. Postarej se o jejich ošacení a lékařskou prohlídku. A podle rady doktorů je všechny nakrm. Co nejrychleji. A vodu!! Ať pijí! Mně nic není, pár pohmožděnin, jestli nějaká zlomenina. Jsou tu na tom hůř.“ Nečekal jsem na další Reizovy doteky. Vydrápal jsem se z klece, kde mě musel černovlasý muž zapřít. Vděčně jsem se pousmál. „A… děkuju… kdybyste nepřišli-“ zavrtěl jsem hlavou. To je přeci jedno, oni přišli. Vracelo se mi moje uvažování a strach odcházel. „Pojď, rychle!“ zatahal jsem ho za rukáv světle šedé košile.

Podepřel jsem ho, když se zkoušel vrávoravě dostat z klece. Prosil mě, abych zachránil ostatní, ale mnou to ani nehnulo. Tahal mě za rukáv, ale já ne…

„Odcházíme odtud, Torio,“ řekl jsem neoblomným hlasem. „Nemohu kvůli tvému rozmaru či dobré vůli začít válku mezi yakuzou a jejími členy. Už jenom z toho, že jsem si přišel pro tebe, bude velký problém…“

Bez jakýchkoli jiných řečí jsem si ho vzal do náruče a sešel s ním schody dolů do haly. Aya už nás netrpělivě vyhlížela, těkala očima po hodinkách. Když nás uviděla, zavelela mužům, aby se vrátili do aut, sama přiběhla k nám.

„Reizo-sama, musíme být za chvilku už pryč,“ naléhal na mě.

„Já vím,“ přikývl jsem a šel dál.

„Ne-nemůžete pryč… Jsou tam lidi! Nevinný lidi!!!“ zakřičel jsem. Vykroutil jsem se Reizovi, až jsem na betonovou zem upadl. Hned jsem se zase zvedl, i když nejistě, tentokrát jsem oporu nehledal. „Já vám jsem vděčný, ale oni ještě nemají za co být! Netýkají se nás vaše spory. Oni za nic nemůžou!“ můj hlas se pomalu ztišoval. „Nesmíte je tu… nechat… Zabijí je… všichni umřou, budou je znásilňovat, mučit. Vy to víte, tak s tím, do h*jzlu, něco udělejte! Proč mají trpět za to, že nejste schopni si ukáznit svoje odvětví?!“ Nechápal jsem, proč nic nedělají. „Nám je nějaká vaše válka u zadku. Jsme lidi, já a všichni tam – my chceme žít! Tak to pochopte!“

Vykroutil se mi z náruče, až dopadl na betonovou zem. Aya vedle mě neznala jeho povahu, tak dost naštvaně a vyjeveně na něj zírala. Nedokázala si představit, že se mnou bude někdo takhle schopný mluvit. Trochu se přikrčila, jako by čekala, že se naštvu a ten kluk to schytá. Ale já ho jen sledoval s prázdným výrazem v očích.

„Reizo-sama, možná jste neměl být tak unáhlený,“ promluvila po chvíli. „Neměli jsme sem jezdit, když to dítě neví, co to znamená pro společnost. Neměli jsme vůbec nic podnikat…“

Viděl jsem na ní, jak se jí napínají svaly a chce sáhnout po zbrani.

„Aya!“ okřikl jsem ji s vražedným výrazem. „Běž do auta…“

Odfrkla si, ale přesto mě poslechla a šla napřed. Zbyl jsem tu s Toriem sám a „zbožím“ v klecích. Vytáhl jsem ho zpět do náruče a tentokrát nijak jemně.

„Nemám zrovna dobrou náladu, Torio,“ zavrčel jsem. „Tak mě nezkoušej vytáčet víc, než už jsem. Ostatním pomoct nemůžu… ne dnes… to je má odpověď.“

Už jsem ho nenechal se mi vytrhnout, jen jsem ho nesl k z haly ven.

„Mě ale nezajímá, co máš za náladu! Oni umřou… všichni!“ Do očí se mi nahrnuly slzy. Byl jsem naprosto zoufalý. Proč nepomůžou, když mohou…? Rozplakal jsem se naplno, tak nějak upadajíc do stavu naprosté bezmoci a odevzdání. Zbezvládněl jsem a nechal ty proradné slané kapičky vody.

 „Jsou-jsou tam i děti…“ zašeptal jsem. „Děti a tělesně postižení…“ dodal jsem třesoucím se hlasem. „Jeden chlapec… neměl ani ruce, ani nohy. Jen tělíčko a hlava.“ Odklonil jsem hlavu, abych se na Reizu nedíval. „Pro vás očividně ideální, nemohl se bránit. Nijak…! Víš kolik?! Šest milionů jenů. Za něčí bolest. Tohle vám přijde v pořádku?!“ osočil jsem se na tu ženu, která mě nazvala dítětem.

Už jsem na ní viděl, že se neudrží. Aniž by se mi podívala do očí, vrazila Toriovi facku a sjela ho chladným pohledem.

„Vím moc dobře, kolik bolesti to je, vím to moc dobře!“ rozkřičela se na něj. „Pamatuju si to, jak mě odsud Reizo-sama dostal! A…“

„Aya! Už mlč,“ sjel jsem ji chladným pohledem. „Odcházíme.“

„Reizo-sama, já, omlouvám se…“ zčervenala a přidala menší úklonu, než se ztratila v autě.

Na nic jsem nečekal a Toria jsem položil na zadní sedačku černého BMW, sám jsem se pohodlně usadil vedle něj. Viděl jsem jeho slzy a věděl jsem, že to pro něj musí být těžké. Položil jsem si jeho hlavu do klína, aby mohl plakat a nikdo ho neviděl.

Ví moc dobře…? Takže ji Reizo také zachránil? Ale proč to tedy ani ona nechápe?! Reizo mě položil na zadní koženou sedačku… Nebránil jsem mu, co bych zmohl? Naposledy se mi do hlavy prodral ten křik. Začali snad likvidovat stopy hned potom, co jsme odešli…?

Pevně jsem zaryl nehty do své levé ruky. Ať už to přestane… Jen co se zabouchly dveře, rozjeli jsme se rychle pryč neznámo kam. Cítil jsem jemné hlazení ve vlasech, když si mou hlavu položil černovlasý do klína.

Plakal jsem neustále. Pořád jsem měl před očima všechny ty klece. Ty dětské i mužné tváře s tichými žádostmi o pomoc. Kterou jsem jim já sám poskytnout nemohl. Zatím ne… Přivinul jsem se blíž a veškeré pocity skrz slzy ventiloval. Nakonec se mi naprostým vyčerpáním zavřely oči…

Omlouvám se za menší zpoždění s přidáním této kapitoly, ale ve škole byl trochu frmol, tak jsem nestíhala. Doufám, že jste si užili kapitolu, a já i Torriell se těšíme na vaše komentáře.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 3. kapitola: