OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 4. kapitola

27.11.2014 (13:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1605×

Namočil jsem mokrý ručník do studené vody a přiložil ho na bledé čelo chlapce. Včera jsem si ho odvezl domů z té hrůzy. Teda, tohle úplně nebyl můj domov, ale nějak tu trávím všechen čas, takže do svého bytu už ani nechodím. Torio jen spal, celé ty dlouhé hodiny… Měl jsem o něj strach…

Nechal jsem mu potřít rány hojivou mastičkou a zavázat obvazy některá místa, na kterých měl léčivé bylinky. Jenže byl tak bledý… nevěděl jsem, jestli to vůbec funguje… Kdyby sebou občas netrhl bolestí, myslel bych si, že je mrtvý…

Otevřel jsem posuvné dveře do zahrady a usadil se na tatami. Sníh pomalu tál, v jezírku už dávno byla tekoucí voda. Tak krásný pohled na přírodu, upil jsem z šálku horkého čaje.

„Do prdele!“ procedil jsem skrz zaťaté zuby.

Takhle se člověk cítí po přejetí parním válcem…? Ne, já se asi cítím mnohem hůř… Ačkoliv ti lidé, co tam zůstali, co by asi dali za pár pohmožděnin. Zaúpěl jsem a přitiskl si dlaň k ovázaným žebrům. Proboha živého! Většinou z bolesti nebrečím, ale tohle mi fakt slzy do očí vehnalo. Skousl jsem si rty. Potřebuju na záchod, krucinál!

Zapřel jsem se o nízký noční stolek. Oči mi div nevylezly z důlků. Do prdele, do prdele, DO PRDELE! TO JE BOLEST!!

Postavil jsem se na nestabilní nohy. Pevně jsem si tisknul ruku k hrudi a šoural se ven z neznámé místnosti. Ovšem, pamatuji si, že Reizo mě zachránil, takže… zjistit, kde jsem, je až vedlejší.

Sledoval jsem jeho počínání a nic neříkal. Když se postavil na nohy a dopajdal ke dveřím, odkašlal jsem si. Zdá se, že je živý.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal jsem se ho vyrovnaným hlasem a napil se zeleného čaje.

Leknutím jsem sebou trhnul, když se ozval hlas. Ale hned jsem toho zalitoval, každý pohyb znamenal nehoráznou bolest. Reizo se zdál být úplně v pohodě, ale já mu nezapomněl ty lidi, co tam nechal, jen kvůli svému bezpečí.

„Kam asi… na záchod,“ obeznámil jsem ho s lhostejným pokrčením ramen, ačkoliv mě stálo fakt dost sil bolestně se u toho nezašklebit.

Chápavě jsem kývl hlavou. „V tom případě jdeš špatnými dveřmi.“

Zvedl jsem se a urovnal si košili. Došel jsem až futonu, pak jsem ho netečně překročil a posunul stěnu/dveře. Objevila se útulná koupelnička s toaletou.

„Záchod je tady, abys nemusel chodit daleko,“ konstatoval jsem úplně v klidu. Změřil jsem si ho pohledem, muselo ho to hodně bolet. „Chceš pomoct?“

Vděčně jsem se pousmál. Vážně by se mi nechtělo procházet celý dům…

„Děkuju, ale myslím že-že to zvládnu sám,“ zakřenil jsem se a pokračoval v belhání.

Reizo jen chápavě přikývl a zavřel za mnou dveře. Vykonal jsem, co jsem musel, a při mytí rukou jsem se zahleděl do zrcadla. Nestačil jsem zírat. Monokl a modřina přes tvář. Pokožka byla až nezdravě bledá a odhalená hruď snad celá zafačovaná. Skrz zuby jsem procedil další nadávky.

„Co se mnou je?“ zeptal jsem se hned, jak jsem vyšel z koupelny, zapírajíc se o posuvné dveře.

Počkal jsem, než se vrátí z koupelny a položí zase na futon. Potom jsem mohl zavřít posuvné dveře a vrátit se na své místečko k čaji. Neodpovídal jsem mu, dokud jsem neseděl pohodlně na zemi.

„Máš zlomené žebro, zabere to tak tři až šest týdnů, než se to zahojí,“ oznámil jsem mu. „Jinak máš pár modřin a v krvi jsi měl nějakou drogu… ale tohle je jen minimum proti těm žebrům. Můžeš v pohodě dýchat?“

„Dýchat…?“ zhluboka jsem se nadechl. „Jen to zabolí,“ konstatoval jsem. „A taky mám pocit, jako by mi na prsou sedělo snad stádo slonů!“ doplnil jsem, aby si mohl udělat přesný obrázek o mém stavu.

Přikývl jsem. „Doktor říkal, že něco takového to bude. Kdyby se to jakkoli zhoršilo, musíš mi to říct, jo?“

Pootočil jsem na něj a povytáhl obočí. „A to jako proč…? Nemělo by ti to snad být jedno? Proč jsi tam vlastně přišel? A kolik… kolik jich tam zůstalo?“

„No, možná to bude tím, že mi od včerejška patříš,“ upozornil jsem ho na ten fakt. Pobaveně jsem se pousmál nad tou pravdou. Detailně jsem si ho měřil. Tvářil se bojovně a připomínal mi malé bojovné kotě… nestálé a divoké… Na jeho otázku „proč“ jsem odpověď neznal a na tu druhou jsem odpovídat nechtěl. Tak jsem jen dodal: „A to je jediná věc, která by tě teď měla zajímat.“

„Patřím…?“ zopakoval jsem to slovo nevěřícně. „Jak-jak bych ti mohl patřit…?“ Pořád mi to asi nedocházelo. „Jestli sis neráčil všimnout, nejsem věc ani zvíře, abych mohl někomu patřit! K čertu s tebou i s celou yakuzou!“ zakřičel jsem bojovně, rychle jsem se posadil, čehož jsem zalitoval, ale začal jsem se opět zvedat.

„Kam si myslíš, že-“

„Pryč! Pryč od tebe, ode všeho!!! Nic mě tu nenutí zůstávat a ty mi v odchodu zabránit nemůžeš!“

„Hm,“ protáhl jsem a upil čaje. Tak mě napadá, proč já pro něj vůbec jezdil.

Dveře se otevřely a Torio vrazil do Ayi, která v nich stála. Pohoršeně ho sjela pohledem, ale nakonec se podívala mým směrem.

„Reizo-sama, večeře je hotová,“ oznámila tichým hlasem plný únavy. „Měl byste se aspoň tentokrát najíst, když už je to dítě vzhůru… Ostatní mají o vás strach…“

Vstal jsem a zívl. Teď už opravdu nebylo třeba tu sedět. Šel jsem ke dveřím, Aya se mi s mírnou poklonou uhnula. Bylo na ní znát, jak si znatelně oddychla, že budu jíst s ostatními.

„Opravdu se nezdržíš?“ otočil jsem se na Toria. Ten nás vyjeveně sledoval a prozradilo ho hlasité zakručení v břiše.

Zkousl jsem si ret. Zrádce jeden!  pomyslel jsem si směrem k mému břichu.

Co teď říct… že nemám hlad a odejít? Jenže já hlad mám! Ponížit se a říct, že zůstanu, aby mě nakrmili? To je, jako bych fakt byl jen nějaký hladový pes! Zoufale jsem se na oba podíval.

„Půjčíš mi košili…?“ zeptal jsem se trochu nejistě.

Povzdechl jsem si a vrátil se zpět do pokoje ke skříním. Značnou chvíli jsem se v nich hrabal, než jsem jednu našel. Pomohl jsem mu do rukávů, i když dost hlasitě proti tomu protestoval. Nemohl jsem si nevšimnout, jak ho Aya propaluje vražedným pohledem.

„Táák a hurá za jídlem,“ zavelel jsem. Vyšel jsem směrem k obrovské místnosti, která byla nezvykle tichá. Nadšeně jsem otevřel posuvnou stěnu. Moji lidé posmutně seděli na tatami u nízkých stolečků a v tichosti jedli.

„Tady nikdo nepije?“ podivil jsem se. „Miro, přines mi saké!“

Všichni zvedli hlavy a konečně nastalo to správné veselí. Volali na mě, oslovovali mě. Přinesli nové dva stolečky do čela, ke kterému jsem se posadil. Aya došla na své místo kousek od nás. Hm… ta vůně… měli jsme pstruha s rýží a vedle bylo naskládané sushi.

Bylo to trapné, ale nenechal si vysvětlit, že obléct bych se zvládl… i když tak desetkrát pomaleji. Pomoc při chůzi už jsem opravdu odmítl, a tak jen pokrčil rameny a šel spolu s Ayou vpředu, kdežto já šel tak dva kroky za nimi.

Vešli do velké místnosti, a jen co Reizo promluvil, ozval se veselý křik a smích. Hovor neutichal a mně se… tam najednou moc nechtělo. Zůstal jsem stát ve dveřích. Ti lidé se… smáli a žertovali spolu. Všichni… Neměl jsem tam co dělat. O krok jsem ze dveří poodstoupil. Nechtěl jsem nikoho rušit.

Chtěl jsem se pustit do jídla, když jsem si všiml, že místo vedle mě je prázdné. Otočil jsem hlavu a díval se, jak postává ve dveřích a… Co to měl ve tváři za pocity? Naklonil jsem hlavu na stranu, přemýšlel jsem o tom.

Nakonec jsem se s pousmáním zvedl a došel až k němu. Opřel jsem se o rám dveří, nepřestával jsem mu hledět do obličeje. Stál jsem tak blízko něho… snad deset centimetrů… kdoví?

„Co se děje, Torio?“ starostlivě jsem se zeptal. „Vystydne ti jídlo…“                                                                  

Zavrtěl jsem záporně hlavou.

„Ne, já-já… já se najím v pokoji. Stejně mi není nejlíp. Vlastně ani hlad nemám. Noo… tak… nenechte se rušit a… dobrou chuť a-“ Přerušil mě upřímný smích. A nejen Reizův. Všichni se smáli, ale nebyl to posměch, jen pobavení. Nejistě jsem se také usmál, ale stále se mi dál moc nechtělo.

Ostatní pravděpodobně slyšeli jeho odpověď, nebo se smáli jiným věcem, ale ti nejblíž se přidali k mému smíchu. Nechal jsem na tváři pohrávat úsměv a ruku mu položil na záda… tedy těsně nad zadek, protože to bylo jediné místo, kde neměl modřiny a já se ho tam mohl dotknout, aby to nebylo označeno za obtěžování.

„Pomohu ti,“ oznámil jsem mu, protože jsem na jeho obličeji už poznal, že se chce mé ruky zbavit a k tomu mi říct pár peprných slov. Dovedl jsem ho ke stolečku, kde bylo již nachystané jídlo. Nohou jsem šoupl polštářek, aby si na něj mohl sednout. Opatrně jsem mu pomáhal se usadit. Když jsem si byl jistý, že sedí, sám jsem se uvelebil ke svému jídlu. Nadšeně jsem si přivoněl k jídlu.

„Hm… vypadá to lahodně, Miro,“ pochvalně jsem kývl na slečnu u dveří, ta se začervenala a poklonila úlevou, že mi bude chutnat.

Vyjeveně jsem spolu s ostatními zamumlal „Itadakimasu“ a chopil se přiložených hůlek. Znovu mi zakručelo v břiše, když jsem ucítil, jak nádherně to vonělo. Všichni se dali do jídla i do hovoru a mě si naštěstí nikdo nevšímal.

Jen Aya, zase ten její pohled. Já-já to nechápu, vždyť jsem jí nic neudělal! Nabral jsem sousto a soustředěně ho vložil do úst. Nekouká na tebe, nevraždí tě pohledem. To chce klid, Torio, klid, klídek…. Jenže kdyby si aspoň dala pokoj. Reizo se zrovna bavil s jedním z prošedivělých pánů, který vypadal jako fajn dědula. Já už ale ten pohled nemohl vydržet.

„Paní, co si hledět svého talíře?“ V ten okamžik… všechen hovor utichl.

Nastalo hrobové ticho. Znepokojeně se lidé dívali mezi sebou a nakonec jejich pohledy utkvěly na mně. Bylo tu nejisté ticho, ve kterém by bylo slyšet i upadnutí pěti jenů na zem. Pohlédl jsem na Toria, který už značně nevydržel ten nátlak. Pak jsem se pohledem zabodl do Ayi. Atmosféra houstla a nikdo si nedovolil pomalu ani dýchat.

„Aya,“ vyslovil jsem její jméno ledově jako nikdy dřív. „Už jsem ti několikrát říkal, kde je tvé místo… Teď odejdi.“

Jmenovaná sklopila pohled a s odfrknutím vstala od stolečku. Uklonila se ostatním hostům, stále tak hrdě chtěla odejít, ale to už stařík vedle mě, se kterým jsem mluvil, se začal smát.

„Ay-chan žárlí,“ dostal ze sebe mezi záchvatem smíchu. To se nad tím pousmívali i ostatní. Jenže Aya neměla tak železné nervy, přece jen byla v yakuze chvilku. Vytáhla nůž a hodila jím po dědulovi. Ostří letělo přímo na staříkův krk. Smích utichl…

Má ruka vyletěla kupředu a zachytila rukojeť dřív, než se stihla zabodnout do kůže. Vstal jsem a mrštil nožem zpět. Čepel prolétla děsivou rychlostí kolem dívčiny tváře a zabodla se do zdi. Na zem dopadlo několik pramínků černých vlasů. Její tvář najednou zhyzdil šrám krve.

„Příště bych mohl mířit daleko přesněji,“ nasadil jsem ten děsivý výraz, Aya celá zbledla, protože věděla, že už zašla příliš daleko, věděla, že ji bude čekat trest. Mezi zuby jsem procedil: „Zmiz odsud.“ Pak jsem se posadil, upil saké. „Tak, minna-sen, pojďme dál jíst, nebudeme si kazit náladu.“ Naklonil jsem se k Toriovu uchu, možná ho to trochu vyvedlo z míry. „Promiň, Torio, ona normálně taková není. Doufám, že jí to promineš.“

Prudce jsem se nadechl, až jsem tiše zaúpěl bolestí. Tady šlo o životy! Kdybych držel jazyk za zuby!

„Om-omlouvám se za vyrušení,“ sklonil jsem hlavu. Reizo mě poplácal po rameni. A místností se opět pomalu začínal linout příjemný rozhovor. Ale mě to… mrzelo. Já vím, že… že jsem to měl asi nechat být, ale… nechápal jsem výrok toho děduly „Ay-chan žárlí“. Na co může žárlit, na mě? Nemá důvod.

Usilovně jsem u jídla přemýšlel. Měl bych se jí omluvit? Asi bude mít nepříjemnosti. Kvůli mně. Možná bych to vydržel, jen mi byla protivná s tím jejím děckem. Jako bych děcko byl! Za chvíli jsem byl úplně plný. Tolik chodů! A já nemohl už ten první.

„Reizo, já už nemůžu,“ zabrblal jsem tichounce, aby to nikdo jiný neslyšel.

Hodovalo se a veselilo. Možná to Torio nevnímal, ale všichni ti lidé byli veselí díky němu, protože byl v pořádku. Brali ho, protože mi stál za to, abych měl o něj starost. Tak si o něj přirozeně dělali taky starosti. Párkrát jsem během jídla koukl na Toria, sice se mu maličko vrátila barva, ale bylo mu vidět na obličeji, že ho to trápí. Po dvouhodinovém přežírání se ke mně naklonil s tím, že už nemůže. Přikývl jsem, že rozumím. Pak jsem se otočil k ostatním.

„Pro dnešní večeři se od vás již odpojíme, tak mi, prosím, nezbořte dům a dojděte do svých domovů k rodinám v bezpečí,“ rozloučil jsem se.

Zvedl jsem se a podal pomocnou ruku Toriovi, ale tu značně ignoroval. Pousmál jsem se nad tím, jak se sám snaží postavit na nohy. Stařík se k nám naklonil, zatímco ostatní si už mluvili zase o svých věcech.

„Asi ti dá dnes večer košem, Rei-chan,“ hihňal se stařík.

Zpražil jsem ho pohledem. „Kinosuke-san, myslím, že dnes jste toho vypil už dost.“

Viděl jsem, jak Torio mírně zavrávoral, okamžitě jsem ho podepřel a pomohl mu jít do pokoje. Zapomněl jsem mu říct malý detail, že vlastně spí v mém pokoji…

Šoural jsem se chodbou a nechal jsem se podpírat. Bolest zase byla mnohem intenzivnější. Asi kvůli tomu pohybu. Anebo plnému bříšku, které mi spokojeně tlačilo do přelomeného žebra.

„Bylo to dobrý! Sice jsem se neskutečně přežral, ale… byla to ňamka,“ usmál jsem se na svého průvodce, kterému jsem téměř visel kolem krku.

Nechtěl jsem, ale nic jiného mi nezbylo. Bolestně jsem si uvědomoval, že noc bude nejspíš dokonalá noční můra. Ležet… nemám tušení, jak si lehnu, abych si s tím nehnul, i když je to lehce zafixovaný. Ale chodit jsem očividně mohl, protože Reizo nic nenamítal, a doktorovu diagnostiku neznám, takže… Nebudu to prostě tak prožívat.

Černovlásek mě posadil na jeden z bílých polštářů se stříbrnými vzory. Byl to nádherně zařízený pokoj. Vkusně. Líbilo se mi tu, tak nějak bych si představoval ten svůj, ale v tom mém pokoji by měl ještě pelíšek, nějaký opuštěný kocourek z útulku. Nebo radši dva… tři… pět… prostě… všechny opuštěné kočky!

Dobře, to zase přeháním, ale byly by tu! Reizo zatím dopřipravil moje ležení. S tichým děkuji jsem se nechal poodnést na svoje spací místo a byl jsem následně pečlivě uložen.

Pečlivě jsem ho uložil do peřin. „Dobrou noc,“ popřál jsem mu.

Ale já nějak nemohl jít spát. Opřel jsem se o otevřené dveře a hleděl do noční oblohy. Měsíc svítil ponuře, občas ho zakryl temný mrak. Hm… Vůbec se nechovám jako pravý vůdce… měl bych se sebou něco dělat… Upil jsem čerstvého saké, které jsem tu měl v zásobě.

Chvíli jsem jen ležel, ale ta žebra se brzy ozvala. A nešlo si lehnout tak, aby to nebolelo. Skousl jsem si ret. Tohle bude noc hrůzy, fakt že jo. Ale nestěžoval jsem si, přišel bych si před Reizou už příliš slabý a bezmocný. A tak jsem se jen převaloval, ale když jsem zkusil polohu na břiše, ujelo mi zaúpění. BOŽE! Chci umřít. Reizo se na mě pootočil.

„Nejde s tím spát,“ konstatoval jsem nespokojeně.

Jeho zaúpění připoutalo mou pozornost, natočil jsem se tak, abych na něj viděl. Odložil jsem mističku saké a přešel až k němu. Měkce jsem se posadil na deku, zády se opřel o zdivo.

„Můžeme si tedy povídat,“ navrhl jsem. „Aspoň to odvede tvou pozornost od bolesti.“            

Přikývl jsem na souhlas. Opatrně jsem si přelezl k němu a posadil se přibližně metr od něj podobně jako on, jen s rozdílem, že já si záda vypodložil polštářem.

„Tehdy v tom baru… Co jsi pak řešil…?“ byl jsem vcelku zvědavý. „Co vlastně obnáší být šéfem takové organizace?“

Pročísl jsem si vlasy a všechny urovnal na pravém rameni.

„Co to obnáší?“ zopakoval jsem zamyšleně. „Popravdě nad tím přemýšlím už delší dobu. Ale musím si vybudovat takovou image, aby mě všichni respektovali, ale zároveň bych měl umět jim nahnat strach… U mě je problém s mým věkem, kvůli tomu si pár rodin myslí, že by se mohly vzbouřit… Hm, měl bych všechny klany nějak usměrňovat, aby nedělaly bordel, ale to je skoro nemožné… Ti, co nedodržují pravidla, musím najít a potrestat. Většinou je to smrt.“ Odkašlal jsem si, abych odlehčil to tíživé ticho po tom jediném slovu. „Když jsem odcházel z restaurace, jeden z klanu se bouřil. Musel jsem je jet vrátit do jejich mezí, kam patří.“

Bedlivě jsem poslouchal. Asi to není jednoduché v jeho věku mít na ramenou takovou zodpovědnost. I když to neuznávám, musí to být spoustu starosti a stresu. Navíc, jaké mohl mít dětství v takové společnosti? Byl vlastně vůbec někdy dítětem???… A proč na něj tak myslím?! Zatřásl jsem hlavou.

„K tomu, co se stalo u večeře… Proč to Aya udělala…? Neměl jsem ji provokovat, já vím. To s tím talířem bylo ode mě hloupé, nechtěl jsem, aby to dopadlo tak, jak to dopadlo… Mrzí mě to…“ zadíval jsem se z okna do zahrady, osvětlené měsícem v úplňku. Přicházející jaro o sobě dávalo znát.

Pousmál jsem se, když zmínil Ayu. Naklonil jsem k němu hlavu a rozcuchal mu vlásky, protože se nemohl bránit.

„Nedělej si s tím starosti,“ zkusil jsem to odlehčit. „Aya… no, prostě žárlila. Nebyla to tvoje vinna a ona to ví, že bude muset nést následky, protože mohla poranit jednoho z mých hostů. Ale neboj, i kdybych nezakročil, stařík by se vyhnul. Někdy bych ti ho přál vidět, jak dává výcvik nováčkům... by ses až divil, jak je pružný.“

Uhladil jsem si vlasy a zlobně našpulil rty. Vyslechl jsem ho. A u poslední části jsem se zasekl. Vždyť ten děda vypadal, jako by už jen seděl u čaje a četl vnoučatům pohádky. Vypadal spíš moudře, než jako někdo, kdo by cvičil nováčky.

„Asi bych se měl taky zapsat k nováčkům. Abych se vyhnul dalším zlomeným žebrům,“ ušklíbl jsem se. Pak mě něco trklo. „I ten dědula má tetování?“

„Nesmíš se k nim přidat.“ Věděl jsem, že to bylo myšlené jako žert, ale já to vzal vazné. Pak jsem zas rozehnal mrak znepokojení na své tváři a přikývl. „Jo, má… myslím, že si nechal vytetovat tygra ve vysoké travé a pak několik dalších věcí… ale dnes bych to tetování už nechtěl vidět.“

Rozesmál jsem se.

„To bylo pěkně hnusný, abys věděl. Ty budeš za padesát let vypadat stejně,“ pravil jsem se smíchem a celý výrok doplnil pokýváním hlavy. „A náhodou vypadá dobře!“ obhájil jsem ho.

„Proč bych se k nim vlastně nesměl přidat…?“ zeptal jsem se opět na něco, co mě v jeho hovoru zaujalo. Proč bych nemohl…? „Stal bych se členem yakuzy, měl bych stylový tetování a cítil bych se jako… jako samuraj!" nadchl jsem se. „To je skvělá představa!“

„Ono není o co stát,“ zvážněl jsem. „Sváže tě spousta pravidel, který musíš dodržovat. Jediná chyba tě může stát život… nebo tvůj šéf by byl spatně nalezen, a taky by tě to mohla stát život. Svobodu bys chtěl vyměnit za tohle? Když víš, že ostatním nemůžeš pomoct, protože tvůj krok může zničit celou ekonomiku státu… Není o co stát, Torio…“ Pak jsem se usmál. „Ale jestli se chceš cítit jako samuraj, zkus se nejdřív naučit s mečem.''

Zahanbeně jsem sklopil pohled. Asi jsem si to představoval poněkud jednoduše. Ekonomiku státu… Takže to není jen nějaká hra. Je to taková ta ilegální činnost, která se nedá potrestat, neboť by bez ní Japonsko zaniklo, bylo by obsazeno silnějším státem.

„Ale jestli se chceš cítit jako samuraj, zkus se nejdřív naučit zacházet s mečem,“ nahodil.

Vyvalil jsem oči a zbožně se zadíval na katanu v malovaném pouzdru opřenou o zeď.

„Fakt…? Fakt…? To by se dalo…?“ nadskočil jsem, až se mi slzy bolesti nahrnuly do očí.

„Jasně, že dalo,'' pobavil mě jeho andělský výraz v očích. Kdo by mi teď věřil, že je to ten největší ďábel pod sluncem. „Mohl bych tě to naučit… když nebudu muset pracovat.“

Všiml jsem si jeho zálibného pohledu na mou katanu.

„Na tuhle ale nesahej,“ požádal jsem ho naléhavé. „Je to dědictví po mých předcích. Nikdo než vůdce naši rodiny se jí nikdy nesměl ani nesmí dotknout.''

Naučí? ... Vážně? Ty vado! Ani mi nestihla poklesnout ramena v momentě, kdy mi zakázal se malovaného meče dotknout.

„Přísahám, že se ho nedotknu ani tímhle prstem... Ani tímhle, ani tímhle, ani…“ začal jsem vyjmenovávat všechny, od palce po ukazovák, a to i na druhé ruce. „Koukat se ale můžu, že jo…?“ Se smíchem přikývl. „Teď ale pojď. Pojď! Začneme hne-" chtěl jsem vyskočit na nohy, ale jen co jsem se trochu natáhl, skoro mi zase vhrkly slzy do očí. „Do hajzlu,“ ulevil jsem si nadávkou.

Povzdechl jsem si nad jeho netrpělivostí, ale byl jsem rád, že jeho elán se vrátil na kratičkou dobu zpět.

„Neukvapuj se,“ promluvil jsem tiše. „Musíš se dát nejdřív dohromady, než budeš moct cokoli dělat.“

Ušklíbl jsem se.

„Jo, tak tuhle radu si k srdci nejspíš vezmu,“ dal jsem mu svým způsobem za pravdu… „Tři dlouhé týdny! Bože… jen doma ležet a ležet a… ležet,“ povzdechl jsem si. Následně jsem s „fůů“ upustil vzduch a znovu se usmál. „Stařík má tygra, Aya nevím co, ale když měla tu halenku s krátkým rukávem, měla na pažích nějaké květy, ale jaký tetování máš ty??“ uhodil jsem tam, kde jsem minule v baru skončil.

Mírně jsem se ušklíbl, když se zeptal zrovna na tohle. Odvrátil jsem od něj pohled a zahleděl se do stříbrného měsíce.

„To je moje tajemství,“ řekl jsem mu nakonec. „Nikdo to neví, co mám za tetování. A nechci o něm někomu říkat.“

Stočil jsem pohled zpět k němu. Pohled jsem sklonil k jeho bedrům. Věděl jsem, že se tam schovává nádherné tetování ptáčka. „Ale netušil jsem, že budeš mít sílu i ty na tetování. Je moc hezké…“ prohodil jsem.

Trochu smutně jsem se pousmál. To, za jakých okolností se tam dostalo…

„Ono to nebylo tak úplně dobrovolné. Musel jsem. Ale teď jsem rád…. Torio, ptačí ocásek. Začal mi tak říkat Hiroshi,“ pozasmál jsem se. „Neustále jsem chodil za ním… no, jako ocásek. Nějak mě donutil k tomuhle a... bylo to. Říkal mi tak často, už od začátku. Vlastně teď… teď si uvědomuju, že moje jméno asi ani neznal,“ ušklíbl jsem se hořce a zahleděl se na měsíc.

Povšiml jsem si jeho hořkosti. Musel mít za sebou podivný příběh bolesti jako každý z nás. Trochu jsem se podivil, že se bavíme úplně normálně. Jen jsem přemýšlel, kdo je ten „Hiroshi“.

„Koukám, že tvé jméno je stejnou záhadou, jako to mé tetování,“ pousmál jsem se nad tím. „Zvláštní, jak některé věci jsme schopni zatajit a děláme pro to maximum…“

„Možná proto, že jinak by z nás nezbylo nic, co bychom dál měli chránit,“ zašeptal jsem tiše. „Nic by z nás taky jen pro nás nezbylo. A to by bylo špatný, nemyslíš?“ Otočil jsem k němu tvář. „Lidé umí z očí vyčíst pocity, po čase poznají, co máš rád, co ne. Několik lidí zná tvoje tělo, tvoje oblíbené jídlo, hudbu, oblíbené místo… Každý si musí zachovat něco ze sebe jenom pro sebe.“

Díval jsem se mu do očí. Leskly se mu v přítmí měsíce. Venku hučela voda.

„Jo,“ přikývl jsem zcela vážně. „To bude asi ono. Musíme mít něco, co chceme chránit před ostatními, jinak by v tom nebyl smysl. Mimochodem, řekl jsi to opravdu hezky.“             

„To víš, až budeš chtít napsat proslov na svatbu-“ přerušilo mě zívnutí „chhhhhh... ehm, stačí říct.“

Široce jsem se usmál a promnul si oči. Byl jsem unavený už u večeře, ale teď bych usnul během pěti minut i vsedě. Myslím, že ani tu bolest nebudu schopný vnímat, jak rychlý to bude. Neohrabaně jsem se zvedl a přesunul se i s polštářem zpátky na lůžko. Uložil jsem se a přikryl jsem se až po bradu.

„Počkáš se mnou, než usnu..?“

„Jistě,“ zahuhlal jsem už také ospale. Došel jsem k jeho futonu a posadil se vedle jeho hlavy. Chvilku se na něj díval, než se mu zavřela víčka. Vypadal tak klidně, když spal. Po pár minutách začal oddechovat. Pousmál jsem se a naklonil se k němu. Políbil jsem ho do vlasů.

„Nechápu, jak se ti mohlo povést ukrást mi srdce…“ zašeptal jsem. Unaveně jsem se nakonec sám stočil do teplého futonu.

Trochu jsem zapomněla v neděli tuto kapitolu přidat, ale doufám, že to ani trochu nevadí a o to víc jste si ji vychutnali dnes. Těšíme se na vaše komentáře. Gwendolin & Torriell.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 4. kapitola: