OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: I. Bonus část I.

22.03.2015 (12:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 926×

Zavrtěl jsem se na futonu… Bylo ráno a my museli bohužel vstávat. Ale k mému úžasu se mi už půl roku vstávalo mnohem lépe, protože jsem nebyl sám a snad už ani nikdy nebudu…

Podíval jsem se do spící tváře svého jediného milence, tedy přítele. Prstem jsem mu odhrnul z čela několik peroxidem odbarvených pramenů vlasů. Trochu se zamračil, ale když jsem ho lehce líbnul na víčka a následně na rty, pootevřel oči.

„Dobré ráno, Yoshi-chan,“ mile jsem se na něj usmál. Normálně před ostatními jsem mu stále říkal Torio, ale občas když jsme byli úplně sami především v intimních chvilkách, jsem si dovolil mu říkat takto. Neměl to moc rád, když jsem ho tak nazýval, ale mě bavilo ho tím dráždit.

Rozespale jsem otevřel oči, ale… když jsem uslyšel Reizovo „Yoshi-chan“, zamračil jsem se a probodl ho vražedným pohledem.

„Neříkej mi… hned po ránu Yoshi-chan! Bože… jsi už jako Becky! To je taky furt zkracování jmen. Tori–chan…!“ zavrčel jsem a přetáhl si peřinu přes hlavu. Byl jsem ještě po noci rozespalý a rozbolavělý a unavený. Ale spokojený. Jen… tohle oslovení si líbit nedám.

„Taky ti neříkám Reizíku,“ zahuhlal jsem.

Pobaveně jsem se pousmál a začal se dobývat pod tu jeho peřinu, kterou si přetáhl přes hlavu.

„No tak, Torio,“ prosil jsem ho a nakonec něžně z něho tu peřinu dostal. Mírně jsem si nad něj přiklekl a radostně ho políbil na rty… On vsak byl stále uražený kvůli tomu oslovení.

„Nebuď naštvaný.“ Nahodil jeden z jeho výrazů a já měl co dělat, abych zastavil to zacukání koutků. Sklonil jsem se, abych mu ožužlal ušní lalůček. Stále byl jako skála… i když…

„Já si nemůžu pomoct, Torio,“ svěřil jsem se do toho jeho ouška, ,,... ale já tě vážně miluju…“

Odolával jsem pěkně dlouho, ale… jeho slova moji veškerou obranu úplně zlikvidovaly.

„Ty-ty jeden!“ našpulil jsem rty a hravě ho pěstičkou praštil do ramena. Ale jen lehce.

„Ale příště z toho tak lehce nevyvázneš,“ zaculil jsem se a téměř vyskočil z futonu na nohy. Protáhl jsem se, až mi všechny klouby i svaly na těle zapraskaly.

„Dneska mám jít za dědou Kinosukim... a prý… je to důležité,“ vykládal jsem při oblékání.

„Důležité?“ podivil jsem se a zezadu svého miláčka objal.

I když jsme spolu byli už hodně dlouho, nějak jsem se ho pořád nemohl nabažit. Znemožnil jsem mu tak, aby se mohl dál oblékat. A tak jsme tam stáli oba jen v kalhotách a Torio s napůl oblečenou košilí.

„Co může být tak důležité?“ přemýšlel jsem dál.

Otočil jsem se v jeho náručí a gestem mu ukázal, aby začal zapínat knoflíčky světle modré košile. Pousmál se a odspoda začal.

„Včera mi to Becky vykazovala. Tvářila se tajemně a... taky docela nadšeně,“ pokýval jsem vědomě hlavou. Reizo sjel dlaněmi pod látku košile, ale já ho jemně přes ruku plácl.

„Nech toho. Přijdu pozdě. A ty taky, máš své obchody,“ pousmál jsem se a jemně se vymanil z jeho náručí.

„Ach jo, proč musíš být tak zodpovědný,“ povzdechl jsem si a urovnal mu límec košile… neodolal jsem, abych ho nepolíbil na obnažený krk. Pak jsem se jen usmál a konečně ho pustil.

„Hodně štěstí,“ popřál jsem mu, sáhl jsem pro svou vlastní košili, „budeš ho potřebovat, jestli byla Rebeca natěšená.“

„Když si to odbydeš co nejdřív, budeš to mít za sebou,“ usmál jsem se a odůvodnil svoje chování. Se zívnutím jsem zapadl do koupelny, kde jsem spáchal ranní hygienu a vyčesal si vlasy, které jsem teď už měl zase delší, neboť mi Reizo zakázal je stříhat, do culíku. Pak jsem jemně začal pročesávat ty Reizovy, dlouhé do půli stehen.

„Tohle je moje… oblíbená výsada.“

„Vážně tě tak moc baví mi česat vlasy?“ povytáhl jsem obočí, ale přesto nechal Toria dál jemně je rozčesávat. Nějak se nám z toho stal zvyk… Přivřel jsem víčka a vychutnával si to, protože jsem nevěděl, kdy skončí má práce.

„Nedělal bych to, kdyby mě to nebavilo,“ konstatoval jsem a přehodil mu přes rameno jeden rozčesaný pramen a pokračoval dalším. Trvalo to docela dlouho, když jsme se u toho vesele pošťuchovali.

„Už-už stačí. Pojď, musíme jít!“ řekl jsem se smíchem a odložil kartáče.

Smál jsem se spolu s ním a stále s dobrou náladou jsme vyšli z našeho pokoje. Avšak společnou snídani nám přerušila Aya. Stála opřená o zeď hned naproti našim dveřím. Ruce zkřížené na prsou v obličeji tvrdý výraz, oblečena v černých upnutých kalhotách a světle modrem prostřihávaném triku, díky kterému bylo vidět její tetování. Na stehně se jí blyštila pistole...

„Můžeme jít pracovat, Reizo-sama?'' pousmála se a kývla na Toria jako pozdrav.

Nějak se v poslední době usmívala mnohem víc... a za všechno mohla Mizukiho přítomnost... Neochotně jsem přikývl a políbil jsem svého tygříka na čelo jako na rozloučenou...

S úsměvem jsem vyběhl tam, kam mi Becky včera večer řekla. Nic jsem nevěděl, ale čekal jsem nějakou Rebečinu šílenost jako obvykle. Avšak dnes… Dnes jsem se spletl…

Rudovláska na mě čekala přede dveřmi v… kimonu? Becky v tradičním kimonu se vzorem tygra brodícího se ve vysoké trávě, barva převládala červená, s vyčesanými vlasy a slavnostním úsměvem. Zastavil jsem několik kroku před ní.

„Teda… Sluší ti to,“ pochválil jsem ji. Ona poděkovala.                      

„Pojď se mnou, musíš se připravit.“ Zatáhla mě za rukáv.

„Při-připravit?“ vyjekl jsem, když mne táhla k ní do pokoje. Tam na skříni viselo bílé kimono s černým a stříbrným vzorováním. Než jsem stačil něco říct, začala mluvit ona.

„Rychle se převlékni, je pro tebe.“ Zůstal jsem na ni koukat. Rozesmála se.

„Rychle, Torio!“ popohnala mě. Nakonec mi musela stejně pomoct, nevěděl jsem, jak si zavázat pásání. Pak mi rozpustila vlasy a nechala je jen tak volně splývat přes ramena do půl zad.

„Co to má-"

„Pššt, nemluv, všechno se dozvíš,“ usmála se a zhodnotila můj zjev. Pak jsme pomalu vyšli z pokoje. Mlčel jsem, a když jsme zastavili před prostory, které obývá děda Kinosuke, nejistě jsem přešlápl. Becky celá zářila.

„Dneska tě děda... No... Přijme do klanu,“ usmála se. Já znovu vyvalil oči.

„Mě??? Jakože...“ Nedovedl jsem cokoliv říct. Na prázdno jsem otevřel pusu. A ani nebylo místo na další slova. Becky otevřela posuvné dveře, strčila mě dovnitř a sama šla za mnou.

S Ayou jsme nastoupili do auta a čekala nás cesta do jednoho z našich barů, kde jsme měli vyřídit pár papírů nebo i jiných věcí. Začínalo v tomhle ročním období být trochu zima… Mrkl jsem po očku na Ayu a nevšímal si Mizukiho, který se soustředil na řízení.

„Nějak se v poslední době nezvykle často usmíváš… nemá v tom prsty Mizuki?“ Aya se začervenala a hodila okem po Mizukim, jenž málem vjel do protisměru, jak ho to rozhodilo. Žena vedle mě zvedla ruce v obraném gestu a vrtěla hlavou.

„Já no... to... tamto... no...“ koktala.

Přešlapoval jsem nervózně na místě, když si mě děda měřil.

„Chlapče, řekla ti Rebecka, o co jde, že?“ usmál se na mě.

„No, jo, teda... Moc jsem tomu nerozuměl, ale...“

„Souhlasíš s přijetím do klanu?“

„Myslím, že ano… teda, určitě!“ odkýval jsem rozhodně.

Děda se usmál. „Cítil jsem v tobě tygra, už když jsem tě viděl prvně. Snad právě díky tomu si se nikdy nevzdal a bojoval, i za těch nepříjemných okolností.“

Já jsem mlčel a jen visel na dědových slovech.

„Sám si tygří způsob boje vylepšil, tvé pohyby jsou lehké. A Rebeca, jako tvůj mistr, souhlasí. Takže…“ dramaticky se odmlčel a roztáhl jeden ze svitků. Podal mi štětec a tuž. „Podepiš přísahu...“

Do baru jsme došli s mírně povznesenou náladou. Moc se ani mně, ani ostatním nechtělo v takovém počasí být tady. No popravdě všichni tři jsme myšlenkami utíkali úplně někam jinam… No, všichni asi víme k čemu…

Bylo to nudný jako vždy. Zavolali jsme si šéfa a ten nám ukazoval papíry, jak podnik vydělává. A asi takhle jsme měli objet dalších deset podniků… děsná nuda...

Odložil jsem štětec. S úsměvem jsem si všiml, že oba, Becky i děda, opět zavřeli oči. Mé jméno neznal nikdo kromě Reizy. Pro všechny tady jsem byl Torio. Bylo mi naznačeno, že mám vstát. I děda se postavil.

„Věřím, že umění tygrů bude v dobrých rukou. Že jej nikdy nepoužiješ k bezpráví,“ usmál se a natáhl ke mně ruce s… katanou? Novou! V bělostříbrném pouzdře, tak aby ladila s kimonem. Stál jsem bez hnutí, s otevřenou pusou.

„Torio, musíš si ji vzít,“ zašeptala Becky. S trhnutím jsem tedy natáhl ruce, aby mi ji muž mohl předat. Také se usmíval. A pak… když bylo po všem… mi Rebecka vlítla kolem krku.

Unaveně jsme dokončili práci a já konečně mohl jet do rezidence za svým miláčkem. Ti dva mě tam taky vysadili a pak měli volno až do zítřka. Samo sebou jsem jim půjčil auto, aby to měli pohodlnější a nemuseli v téhle zimě jít pešky až k těm vodopádům, co chtěli vidět.

Unaveně jsem se doplahočil do mé milované zahrady. Překvapilo mě, jaké ticho vládlo v celém domě…

„Je tady…“ zašeptal jsem Becky.

„No jo… tak jdi, jdi!“

„Počkej chvilku… co mám jako říct?“

„Vždyť jsem ti to říkala už několikrát, tak dělej.“

„Ne, počkej… sakra já-"

„Se snad stydíš, že jsi tygr?“ posmutněla Becky.

„Ne!!! Ježíši, Becky, jistěže ne! Mě z tebe klepne…“ prudce jsem si oddechl.

„Tak vidíš! Spíte spolu, viděl tě nahýho! Tohle tě přece nemůže rozho-" Dal jsem jí lehký políček.

„Mlč, prosím tě. Jednou!“ Vztyčil jsem jí před obličejem ukazovák. „Jednou mě přivedeš do hrobu. A slibuji ti, že tě vezmu s sebou,“ zamračil jsem se a tak tak uhnul pohlavku. S úsměvem jsem neslyšeně vylezl zpoza křoví… ale hned se vrátil.

„Becky-"

„Padej!“

„Už jdu...“ Potichu jsem se připlížil až za Reizu a… zakryl jsem mu oči.

Seděl jsem v zahradě, když vtom jsem uslyšel posun nohy v písku a už jsem měl něčí ruce na očích. Podivil jsem se tomu gestu… protože tyhle ruce bych poznal na světě pokaždé a kdekoli… navíc by si tohle nikdo jiný nedovolil.

„Už jste skončili, Torio?“ zeptal jsem se s úsměvem a ruku položil na jeho hřbet ruky, kterou mi zakrýval zrak. Mel jsem chuť ho zatáhnout za zápěstí a strhnout si ho do náruče…

„No… jo, skončili…“ řekl jsem a pousmál se.

„Víš… mám pro tebe… tak trochu překvapení. Když ono to bylo překvapení i pro mě! Ale hezký překvapení. A doufám, že se to bude líbit i tobě, protože mně se to líbilo moc. A taky… snad se nebudeš zlobit! Ale myslím, že ne, nemáš vlastně ani proč. Jen…“ kousal jsem si rty a stále držel Reizovy oči zakryté.

„Podle hlasu zníš rozrušeně…“ poznamenal jsem a přemýšlel, co se stalo, že se bojí, abych se nenaštval. Pohladil jsem ho přes tu ruku na mých očích.

„Co se děje, Torio?“ zeptal jsem se s naprostým klidem. A tišeji dodal: „Jak dlouho mi budeš skrývat oči?“

„Reizo… já-já-" Spustil jsem ruce a přicupital před něj a zadíval se mu do očí.

„Teď jsem už vážně tygr, víš,“ usmál jsem se na něj a ukázal mu katanu i kimono, co mám na sobě.

Málem mi spadla čelist, když si stoupl přede mě. Bílé dlouhé vlasy měl tentokrát volně spuštěné podél těla, tak jsem ho už dlouho neviděl. Ale na sobě měl překrásné bílé kimono stříbřité prošívané a v rukách katanu s ručně dělaným zdobením.

Díval jsem se na něj a nemohl odtrhnout oči. Byl tak překrásný… a velice důstojně působil jeho postoj, i když mírně se třásl kvůli strachu, co na to řeknu či, já nevím, jestli tam byl i jiný důvod.

„Jsi nádherný,“ omámené jsem si ho prohlížel, ale pak zabodl pohledem o katanu. Povytáhl jsem obočí, „Budeš s tím umět zacházet?“

„No...“ odmlčel jsem se.

„Teď to neumím, ale… ty mě to naučíš, viď že jo?“ zamrkal jsem na něj a sladce se zaculil. Pak jsem se zatvářil zase vážně. „Nezlobíš se tedy, že ne? Ani malinko…?“

„Naučím, slíbil jsem ti to přeci,“ pousmál jsem se, ale pak jsem se taky zatvářil vážně. „Víš, chtěl jsem tě ochránit od toho, aby ses nemusel účastnit akcí venku... aby mi tě nikdo nemohl vzít...“

Sklopil jsem oči. Věděl jsem to, byl jsem až moc majetnický vůči němu, vlastně vůči skoro všemu. Nakonec jsem k němu pohlédl s novým pohledem.

„Ale jestli to tak chceš…“ řekl jsem s těžkým srdcem.

Další šok. Jako by jich dneska už nebylo dost. Pomalu se mi na tváři rozzářil úsměv a skočil jsem Reizovi kolem krku.

„Nikdo… nikdo mě ti nemůže vzít, nikdy. Protože jsem jenom a jenom tvůj. Já nechci být dál už jenom příživník,“ zašeptal jsem. „Jsem tady dlouho a kromě pomáhání tady uvnitř nemám žádnou práci. Jestli mě nechceš poslat do akce tak… já nevím, co třeba bar? Musím přece nějak pracovat.“

Pevně jsem ho objímal a položil si čelo na to jeho.

„Nechci tě pouštět ani do těch barů… i tak by ti tam mohl někdo ublížit,“ trval jsem na svém. „Bary jsou plné opilců…“

Už jsem viděl, jak se na jeho tváři objevuje vzdor a neshoda. Najednou jsem ale dostal nápad, skoro jako by mě osvítilo.

„Nebudeme se hádat, jo?“ Cvrnkl jsem ho do nosu. „Ale jestli chceš tak moc pracovat, tak no... za pár dní budu otvírat tu galerii, tak můžeš pracovat tam. Je to asi to nejbezpečnější, co ti můžu zařídit...“

Omluvně jsem se mu podíval do očí. „Promiň, zase ti beru tvou svobodu...“

„Reizo, já jsem před tímhle vším kradl... Myslíš, že by mi nějaký bar vadil?“ usmál jsem se.

„Ale… ta galerie se mi… fakt líbí! I když sám kreslit neumím a ani tomu moc nerozumím, ale beru to! A žádnou svobodu mi nebereš, neboj se. Kdybych ti chtěl dokázat, jak moc jsem svobodný, dávno bych si nějakou obživu našel,“ usmál jsem se uličnicky.

„Vážně?“ Povytáhl jsem obočí a trochu se zamračil. „Dobře, takže bereš tu galerii. To mě potěšilo… můžeš třeba být, hm… to se domluvíme, až ji otevřeme...“

Nadšeně a hlavně naprosto spontánně jsem ho políbil na rty. Skousnul jsem mu ret. Hned jsem se zase odtáhl, abych mu vlasy odstrčil z čela.

„Navrhnu ti tetování,“ rozhodl jsem se pevně.

„Navrhneš? A jaký? Jaký???“ Přitulil jsem se a jemně prstíkem mapoval oblast jeho levé klíční kosti. „Máš už nějaký nápad, hm?“

Byla to skoro idylická momentka, tedy chvíle. Rukou jsem sklouzával po jeho boku.

„Už jsem měl nápad,“ přiznal jsem se, „i když asi jsi říkal, že ten ptáček tě bolel, takže myslím, že zůstane jen na skicu.“

Vrhl jsem po něm pohledem.

„Bylo mi patnáct! Bolelo by to každého,“ nafoukl jsem tváře. „Takže se z toho skicu pěkně přemístí… no jo… kam vlastně?“

Usmál jsem se a zašimral ho na zádech.

„Chceš vidět ten náčrt?“ zeptal jsem se ho a už se shýbl pro skic vedle sebe. „Navrhl jsem to tak, že by seděl nad tím tvým ptáčkem… vidíš?“

Opatrně jsem se dotkl tužkou nakresleného náčrtu.

„Jak můžeš kreslit tak-tak detailně...“ zamumlal jsem nevěřícně a opatrně se obrázku dotkl.

„Jaké budou barvy? Je to nádherné!“ usmál jsem se na Reizu. „Může ten tygr být bílý? Prosím. Mám bílou rád.“

Pohladil jsem ho po bělostných vlasech.

„Přemýšlel jsem nad tím, že by byl jen černý obrys,“ pousmál jsem se. „Klidně může být podklad bílý, ale podle mě bude stačit tvá kůže-“ prstem jsem mu přejel po bělostné kůži na krku, „myslel jsem, že tvá barva kůže by tak lépe vynikla.“

Překvapeně jsem zamrkal.

„Barva mojí kůže? Je úplně obyčejná, neopálitelná,“ pokrčil jsem rameny. Když mě ale prstíkem polechtal pod krkem, vypískl jsem.

„Ale budu ti věřit,“ usmál jsem se a pohladil Reizu po tváři. Vzápětí jsem se vytáhl na špičky a políbil ho něžně na rty.

Chytil jsem ho nedočkavě za ruku a podíval se mu překvapeně do očí.

„Torio?“ podivil jsem se jeho spěchu, když vstal a políbil mě.

„Copak? Nemůžu ti dát pusu? Jen tak, sám od sebe?“ zatvářil jsem se jako andílek.

„No, to můžeš, ale vypadá to, že máš nějaké postranní úmysly…“ upozornil jsem ho na ten fakt.

„Já? Postranní úmysly? Co tě to jen napadá,“ zavrtěl jsem nad ním hlavou.

Stahl jsem si ho zpět do náruče a prudce ho políbil, až nám to bralo dech.

„Jestli nemáš, mohli bychom…“ udělal jsem na něj ten jeden ze svých výrazů říkajících: chci tě.

Povytáhl jsem obočí.

„Víš, co mi Becky řekla?“ Reizo zavrtěl hlavou.

„Že jsme jako králíci!“ řekl jsem dost zřetelně a sjel pohledem ke křoví, za kterým jsme před tím stáli. Několik větviček se zahýbalo. Asi si toho všiml i Reizo, neboť taky povytáhl obočí. Nevydržel jsem to a rozesmál se.

Povytáhl jsem obočí nad tím zahýbáním keře.

„Ona je tam celou dobu… co…? Že vy jste si vymysleli ještě něco jiného?“' podezříval jsem ho, i když se tak krásně smál.

„Nic jsme si nevymýšleli, přísahám!“ napřáhl jsem ruce v obraném gestu.

„Jen jsem se bál, že se budeš třeba… zlobit,“ usmál jsem se a spojil mu ruce za týlem, naklonil jsem se k němu.

„A taky Becky je… zvědavá…“ zašeptal jsem vážně přímo Reizovi do ouška, které jsem následně olízl.

Mírně jsem zaklonil hlavu, jak moc jeho jazýček dokázal být příjemný na citlivém oušku. Stiskl jsem sevření kolem jeho boků.

„Myslíš, že takhle vypadá někdo, kdo se zlobí?“ dostal jsem ze sebe zastřeným hlasem. „Budu ti teda věřit, že nic jiného neplánujete, ale jestli-“

Nedopověděl jsem, protože to ďábelské stvoření se rozhodlo testovat, co to ucho vydrží.

„Tak co? Pověz, co by se stalo?“ zašeptal jsem tiše a dál se věnoval Reizově oušku, pak krku a klíční kosti.

„Tak mluv, co by bylo, kdybychom něco plánovali…?“

Zapřel jsem se do jeho boků, ale bylo to úplně marné. Přivřel jsem oči, zrychleně dýchal, protože Torio dobře věděl, na kterých místech jsem citlivější. Přivřel jsem víc oči a zaklonil hlavu, ale on dál provokoval a dráždil mě.

Chtěl jsem hrozně moc mu s vražednou tváří říct, že by přišel trest, jenže jak se má člověk tvářit vražedně, když je úplně vzrušený!

„Trest…“ řekl jsem hlasem, který se třásl a nezněl vůbec varovně či výhružně.

Pokýval jsem vědoucně hlavou.

„Ach ták,“ povzdechl jsem si a odtáhl se.

„Já měl tedy tajně v plánu tohle dodělat… ale… jak to tak slyším, asi by se mi to moc nevyplatilo. No, co nadělám…“ pokrčil jsem rameny a otočil se k odchodu.

Torio jen tak odcházel.

Zavolal jsem za ním: „To mě tu jako chceš nechat v tomhle stavu?“

On se jen otočil s ďábelským úsměvem a přikývl. „Náhodou to nevypadá vůbec zle…“

Vyběhl ke křoví, kde čapnul Rebecu, a oba utíkali pryč. Seděl jsem tam omámeně a totálně nadrženě, nemohl jsem uvěřit, jaký má na mě vliv. Skousl jsem si ret. Štve mě tím!

Vím, že bude asi docela naštvaný, ale tohle stálo za to!

„Víš, že mě asi zabije?“

„No, to jo, ale bude fakt nadšenej. Tak jdeme!“

Drželi jsme se za ruce a běželi pryč. Jen jsme se zastavili v našem pokoji. Potřeboval jsem ten nákres mého tetování.

„Ukaž, Tori!“ vzala mi Becky desky. Nechal jsem ji, aby se podívala.

„Tý jo! Je to fakt… nádherný. Nevěděla jsem, že Reizo tak krásně kreslí!“

„Nikdo to neví, teda… moc lidí to neví, takže, ty taky ne, jasný?“ mrknul jsem na ni. Vyběhli jsme z rezidence. To už jsme tempo zpomalili a jen šli.

„Becky, bolí to?“ zeptal jsem se šeptem.

„No, jo, hodně,“ pokrčila rameny. „Ale stojí to za to!“ poplácala mě po rameni. S povzdechem jsem přikývl.

„Ještě se můžeme-"

„No to teda ne! Nejsem srab, zvládnu to. Žádné cavyky, jdeme!“

Tak jsem si seděl v zahradě v myšlenkách u Toria. Nevěděl jsem, jestli si mám dát studenou sprchu nebo něco jiného. Prostě mě mrzelo, že si mě naladil a pak prostě odešel… jako by se nic nestalo! Proč mi to dělá?

Najednou ke mně šla Aya, ruku v ruce s Mizukim. Měřil jsem si obezřetně jejich dvojici a raději se překulil na břicho. Co kdyby náhodou, že…?

„Reizo-sama?“ oslovila mě Aya zatímco si ke mně sedali. „Chtěli bychom ti něco říct…“

„Tak povídejte, dnešek je plný bezvadných sdělení,“ konstatoval jsem nahořkle.

Oni si vyměnili nejisté pohledy, nakonec Mizuki pokračoval: „Chtěli bychom požádat o požehnání.“

„My bychom se chtěli brát!“ vyjekla nadšeně Aya, ale pak maličko zčervenala ve tváři a přitulila se k Mizukimu. Málem mi padla brada někam až, hm… prostě dolů.

„Brát?“ zamrkal jsem nechápavě.

Oba přikývli. Konečně mi to docvaklo. „No to je báječné! Oběma vám to moc přeju…“

„Opět yakuza! Je mi ctí!“ poklonil se trochu sympatický mladý muž, celý potetovaný, ale usměvavý. „Moc dobře si tu rudovlasou dívku pamatuji!“ pokýval hlavou. „Ale povězte mi, co potřebujete?“ usmál se a vedl nás do nitra salonu.

„Je to jednoduché,“ ujal jsem se slova. „Tohle potřebuji mít na zádech.“ Podal jsem mu desky.

„Dobrá, dobrá a počítám, že to bude opět na jeden zátah, je to tak?“ Přitakal jsem.

Tak nás odvedl ještě hlouběji, až za závěs, kde bylo několik lehátek. Trochu nejistě jsem se podíval na Becky, ale ta mě jen šťouchla do ramena. Proto jsem přešel k lehátku a posadil se na něj. Ten tatér se chvíli v něčem hrabošil.

„Mám tu být s tebou?“ zeptala se Becky. Zavrtěl jsem hlavou.

„Ještě bych se rozbrečel a co pak…“ usmál jsem se trochu nervózně.

„Dobře, tak-"

„Začneme, ano?“

Nikdo nestačil cokoli říct a už se u nás objevil stařík Kinosuke a plácal Mizukiho po rameni.

„Svatba je dobrá věc,“ kýval uznale hlavou. „Teď už nemá Ay-chan na co žárlit, když bude mít vedle sebe takového chlapa…“

Všichni tři jsme nadskočili, jak se tam tak znenadání zjevil, ale nakonec jsem jako první vybouchl v hromový smích.

„Kinosuke-san, a vy nebudete mít nikoho, koho si budete dobírat,“ smál jsem se a všichni se ke mně přidali. „Tak kdy bude ten velký den?“

„To ještě nevíme,“ pokrčil rameny Mizuki a Ayu si přitáhl těsněji k sobě, jeho ruka spočinula na jejím bříšku. „Ale chtěli bychom co nejdřív.“

„A to si říkáš muž, když nezajistíš ani budoucí svatbu pro svou ženu!“ A už jsme všichni tušili, kdo bude obětí staříkových trefných provokací na dalších pár let. Protočil jsem oči, jak mě to pobavilo.

Zatínal jsem zuby, když se jehla opakovaně zabodávala pod kůži. Bolelo to, zprvu mi i tekly slzy ale pak… stále jsem to cítil, ale jako bych otupěl. Ten chlapík mi něco vyprávěl, prý to pomáhá. A nejspíš měl i pravdu, zkoušel jsem se soustředit jen a jen na jeho slova. Říkal, že normálně se takhle velký zásah dělá na několikrát. Odkýval jsem mu to, neboť na mluvení jsem se nezmohl. Po dlouhých hodinách bylo konečně hotovo.

„Já jsem spokojen,“ protáhl se ten chlapík, když dokončil své dílo.

Já mu omámeně přikývl.

„Teď je kůže zarudlá a podrážděná. Namažu ti to speciální mastičkou a obvážu. Necháš to takhle minimálně tři dny, jasný? Ale čím dýl, tím líp, když to vydržíš aspoň dva týdny, bylo by to ideální!“ pocuchal mi vlasy.

„Jo, jasně já-já rozhodně počkám, tohle už nechci zažít. A můžu se-"

Nastavil mi automaticky zrcátko. Překvapeně jsem zamrkal. Tak proto to trvalo tak dlouho. Můj ptáček byl… barevný. Ale tak jemně! Modro zelená byla překrásná kombinace, a jak barvy postupně přecházely do sebe… Jak jen to mohl udělat? A ten tygr… Byl obrovský a… vlastně mu vůbec nechybělo vybarvení. Byl černě na… no, teď úplně rudé, pokožce, chráníc malého ptáčka. Ocásek jsem měl na bříšku a ještě kousek pod kalhotami.

Přikývl jsem se slovy díků a obdivu. Ten tatér se smál a pomalu mi mazal záda. Sem tam jsem zasyčel bolestí. Pak stačilo ovázat a já vstal. Celý ztuhlý, rozsezený a bolavý. Ale přes to všecičko moc šťastný. Becky už kupodivu čekala před dveřmi. Jen co jsem vyšel, vrhla se ke mně.

„Tak? MLUV! teda... jaký to bylo? Ne počkej, vím, jaký to je… Žiješ? A jak-jak to vypadá?“ zahrnula mě otázkami.

Se smíchem jsem jí dopověděl, ale trhaný pohyb vyvolaný smíchem bolel. Becky se na mě soucitně podívala, ale nic neřekla. Vraceli jsme se a já doufal, že mi Reizo odpustí tu ranní skopičinu.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: I. Bonus část I.: