OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 17. kapitola

01.03.2015 (14:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1302×

„Ty jsi ta nejlepší pokladnička na světě,“ zaculil jsem se. Byl jsem posazen na černý polštářek. Reizo na krátký okamžik zmizel v koupelně. Prý mě ošetří! Za chvíli se vracel. „Odmítám injekce, jakékoliv jehly a dezinfekci,“ oznámil jsem hned, jakmile se vrátil do místnosti.

Pobaveně jsem se usmál a zašel do koupelny pro dezinfekci, kousek látky, misku s vodou a obvaz. Došel jsem až k němu, abych si k němu přiklekl. Kriticky jsem si prohlédl jeho bradu, ta na tom nebyla tak zle, jak jsem čekal.

„Víš, že je mi jedno, jestli odmítáš…“ řekl jsem mu s mírným strachem, aby nedostal infekci. Ruku jsem mu položil na zapínání kalhot. „Svlékneš se sám, nebo budeš chtít pomoct?“

„Jsem zraněný, samozřejmě, že je to jen a jen na tobě,“ zaculil jsem se sladce. „A nemělo by ti to být jedno, abys věděl.“

Stoupnul jsem si, aby ze mě mohl stáhnout kalhoty. Následně jsem se v černých boxerkách zase usadil zpět, zakrývajíc si ránu dlaněmi.

„Jen tu vodu, jasné?“ změřil jsem si ho pohledem.

Neutrálně jsem se pousmál a odtáhl jeho ruce pryč. Namočil jsem hadřík v čisté vodě a jemně mu ze stehna setřel zaschlou krev. Opatrně jsem mu přejel i po ráně. Torio trochu zasykl, tak jsem se sklonil a těsně pod ránu jsem ho políbil… u toho jsem ho pohladil zespoda stehna…

Viděl jsem na něm, jak se mu tohle gesto zalíbilo. Pousmál jsem se a políbil ho vedle rány. Nenápadně jsem ze země vzal desinfekci, že mu i tohle dám na ránu…

Zaklonil jsem spokojeně hlavu. Ty doteky, které neměly ubližovat, ale konejšit a působit slast, se mi zamlouvaly. Periferním viděním jsem ale zahlédl ten pohyb bílé lahvičky.

Zamračil jsem se a jediným rychlým pohybem jsem ho pod sebe povalil na futon. Byl to skoro reflex. Pohyb, který jsme s Becky tak dlouho cvičili. Zamračil jsem se na Reizu pode mnou. Tvářil se překvapeně.

„Řekl jsem dezinfekci ne."

Nejdřív mě to překvapilo, když jsem se ocitl pod jeho krásným tělem, kdy mi ruce tiskl k hrudi, ale zároveň mi znemožňoval jakkoli se pohnout… Jenže já tenhle pohyb už hodně krát viděl u Rebeky… v tom měl můj ptáček smůlu…

Stačil mi jediný pohyb, abych ho ze sebe dostal a skončil pode mnou. Kolenem jsem se mu otřel o rozkrok. Jednou rukou jsem mu ty jeho uvěznil do železného sevření. Druhou rukou jsem mu přejel od podpaždí k pozadí, kde se ruka trochu zdržela, až nakonec přejela po zraněném stehně tak, abych si jeho nohu přiložil ke svému boku.

„Ty už dávno nejsi to malé ptáče,“ zesílil jsem stisk na jeho stehně. „Tygříku…“

Sevřel jsem stehny jeho koleno. Jak to, že přisel…? Já jsem blb! Prozradil jsem to…? Možná ne… Ale určitě už ví, jak Becky bojuje. Poznal to? Nepochybně. Zadíval jsem se na něj a hledal mu v očích hněv.

„Nezlobíš se...?“ zašeptal jsem vážně hodně tise. „Becky za nic nemůže. Já ji k tomu přemluvil. Nezlob se na ni. A netrestej ji!" zamračil jsem se a poslední slova zněla spíš jako rozkaz.

Zamračil jsem se, tentokrát bez úsměvu. Konečně mi došlo, proč jeho kroky se tak změnily… ta Rebeca…

„Asi udělám výjimku,“ řekl jsem naprosto vážně, „dnes mi bude stačit, když potrestám jen tebe!“

Nechal jsem přes rty přeběhnout sadistický úsměv a sklonil jsem se k němu. Olízl jsem mu bradu tak, abych jazykem mohl nenápadně putovat k jeho rtům, dokud jsem se k nim nemohl přisát. Nedovoloval jsem se mu odtáhnout z polibku…

Drsně mě líbal. Byl jsem zmatený a... Ne, nelíbilo se mi to. Připomínalo mi to… To, co se stalo. Naštěstí musí také dýchat. V momentě, kdy se ode mě odtáhl, jsem škubnul rukama. Určitě jsem se nespletl… Neudělá to znova!

„Taky mi rozsekneš záda…?“ špitnul jsem tiše a i přes jeho nátlak na svoje tělo jsem se otočil na bříško. „Tak prosím. Posluž si. Ale Becky z toho vynech, prosím.“

Viděl jsem mu ve tváři, jak se v ní odrážejí ty vzpomínky… Najednou se pode mnou přetočil na bříško, tak jako tehdy…

Rukou jsem ho pohladil po bříšku a lehce ho políbil na zátylek. Jazykem jsem putoval po jeho krku sem a tam… Byla to jenom hra…

Pevně jsem sevřel ruce v pěst.

„Yoshiaki…“ zašeptal jsem sklíčeně.

„Cože?"

„Momoi Yoshiaki! To je moje jméno...“ řekl jsem hlasitěji. „Už asi nebudu mít důvod nechávat si něco sám pro sebe!"

V tom momentě, kdy to jméno vyřkl, jsem zastavil. Jeho jméno… to, co nikdo neznal… jeho tajemství bylo teď mé… Vybavil se mi v hlavě náš slib!

S úsměvem jsem ho přetočil zpátky na záda, ačkoli se zprvu zdráhal. Měkce, bez spěchu jsem ho líbl na rty a hned se oddálil. Pustil jsem ze železného sevření jeho ruce, ale tu pravou jsem opatrně přisunul ke svým rtům. Políbil jsem ho i na hřbet ruky.

„Arigato,“ zašeptal jsem tiše. „Teď už můžu svěřit své tajemství do tvých rukou…“

Stoupl jsem si na nohy, abych si pomalu mohl rozepnout knoflíčky na košili. Vnímal jsem, jak na mě Yoshiaki upírá svůj zrak. Bílá košile dopadla potichu na zem a během chvilky ji následovaly i černé kalhoty…

Sledoval jsem jeho počínání. A pak... Když se mu z ramen svezla košile, nemohl jsem přestat zírat. Přes celá záda měl dokonale realistickou sakuru ve větru. A když si sundal i kalhoty...

„Pane-pane bože! To je úžasný!“ padla mi brada.

Vydrápal jsem se na nohy a hned se tetování dotýkal. Nikdy… Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího! Jemně jsem se dotkl každého kvítku, každé větvičky.

Cítil jsem jeho doteky na svých zádech. Trochu jsem pootočil hlavu, abych se mohl na něj dívat. Měl tak překrásnou tvář, když v ní měl obdiv a úžas. Nechal jsem ho, aby si vše důkladně vložil do paměti, a pak se k němu otočil čelem.

Jemně jsem mu zvedl bradu, a tak, abych mu nezavadil o pohmožděný nos, jsem ho měkce políbil na rty.

„Líbí?“ zeptal jsem se s nevinným úsměvem.

Fascinovaně jsem si ho prohlížel. Předtím tetování, teď jeho tvář.

„Víš, že jsi nejkrásnější z celého japonského podsvětí?“ mrknul jsem na něj a sám od sebe ho políbil. Strach mě přešel. Věděl jsem, že už mi neublíží… „Taky chci velké tetování. A patřit k tobě!“ usmál jsem co nejpřesvědčivěji.

„Jen japonského?“ povytáhl jsem obočí s mírnými pochybami, ale ve skutečnosti jsem právě teď byl šťastný, protože jsem se mu líbil… To zjištění mě dělalo šťastným… „Udělám pro tebe překrásné tetování jen pod jednou podmínkou,“ zašeptal jsem mu a pevně si ho přivinul do náruče.                                                                                                                                           

„Jiné jsem zatím neviděl...“ pokrčil jsem rameny. „Uděláš? A pod jakou podmínkou?“ objal jsem ho pevně kolem pasu a zvedl k němu tvář.

„… Když budeš jenom můj a nedovolíš nikomu jinému, aby se tě takto dotýkal…“ tiše jsem prozradil svou podmínku, která s mým výrazem ve tváři spíš zněla jako žádost, aby mi byl věrný…

Přimhouřil jsem podezřívavě oči.

„A ty budeš jenom můj? Nebudeš se nikoho takhle dotýkat?“ nehodlal jsem slíbit něco, co by on nedodržoval. Doufal jsem, že nebude ani trochu pochybovat s odpovědí.

„Jistěže… pro mě existuješ jen ty,“ pousmál jsem se nad jeho podezřívavostí. „Dotýkám se jen tebe a nehodlám na tom do konce svého života něco změnit.“

„Tak to ti to můžu slíbit taky,“ vydechl jsem si úlevně. „Víš, ta dezinfekce asi bude potřeba. Začíná to svědit,“ zamumlal jsem trochu poraženě. „Mám tam kamínky. Ošetříš mě,“ zamrkal jsem svůdně a následně jsme se oba rozesmáli.

„Tak si sedni,“ kývl jsem k černému polštářku a počkal, než tak učiní. Přiklekl jsem si k němu, jeho nohu jsem položil na své nohy a znalecky jsem si tu ránu prohlížel. Jasně jsem na tom viděl, že kulka kůži jen štrejchla, to byla velká úleva.

Vzal jsem do ruky dezinfekci a aplikoval ji na krvavé místo. Yoshiakimu se zaleskly oči, jak ta tekutina na jeho stehně tvořila bílou pěnu a zbavovala jeho kůži všeho nepotřebného. Jednou rukou jsem si ho přitáhl na svou nahou hruď a políbil ho do vlasů…

Nakonec to nebylo tak zlé. Jen to párkrát štíplo, a to bylo celé. Úlevně jsem si vydechl, když jsem byl v jeho náručí. Něžně mě hladil po zádech a několikrát sjel dlaní i na zadek. Tak jsem se uvelebil obkročmo na jeho klíně, trochu se zavrtěl a vzápětí se andílkovsky usmál.

„Víš, co jsme ještě nikdy nedělali?" zeptal jsem se tiše. Zavrtěl hlavou. Políbil jsem ho na rty. Jen na krátký okamžik jsem se odtáhl. „Ještě jsme se nemilovali…“ vydechl jsem.

Lehce jsem se pousmál. To, co řekl, byla pravda… nikdy jsme se nemilovali… vždy jsem to byl jen já, kdo z toho něco měl. Pohladil jsem ho po tváři, která teď byla tak vyzývavá.

„Jestli to chceš,“ zašeptal jsem tichounce a něžně ho políbil na rty. Opatrně i s ním v náručí jsem se zvedl ze země. Zmateně se na mě podíval, když jsem ho kolébavou chůzí nesl do mé milované zahrady. „Vím o krásném místě pro naše společné první milování…“ vysvětlil jsem mu a za chůze ho políbil. Nesl jsem ho za tu písčitou zahrádku s plochými kameny až k tomu překrásnému jezírku. Okolo byla tráva a několik rozkvetlých kamélií… za kterými rostla jediná sakura v této zahradě… V jezírku vesele plavalo několik červených rybek a na hladině byly nyní lekníny… dokonce se na té hladině leskl odraz stříbrného měsíce…

Zmateně jsem se rozhlížel, když mě vynášel z pokoje do zahrady. Ale to místo... Chvíli jsem jen tak hleděl, prohlížel si jednotlivé prvky a... Vhrkly mi slzy do očí. Nejsem citlivka, ale tohle-tohle bylo něco. Tiše jsem vzlyknul. Cítil jsem z toho gesta lásku.

„Reizo, to-to… Děkuju. Děkuju ti!“ objal jsem ho a schoval tvář do jeho odhalené hrudi.

Setřel jsem mu slzičku, která mu pomalu stékala po tváři. Jako malé poděkování jsem ho políbil na roztoužené rty, ale hned nato jsem mu stáhl triko, abych ho mohl rozložit do trávy. Okamžitě jsem se vrátil ke svému tygříkovi a znovu ho začal líbat… něžně… jemně…

Pomaličku, s něžností v očích jsem ho položil na to jeho triko v trávě.

Nedokázal jsem si předtím představit, že by Reizo zvládl být něžný. A už vůbec ne ke mně! Ale tohle… Byl jsem z toho naměkko. A byl jsem šťastný. Začal jsem mu doteky oplácet. Zulíbal jsem každé černé peříčko. Jedno bylo ještě pod látkou spodního prádla.

Musel jsem to vidět! Stáhl jsem je trochu níž. Reizo nic nenamítal. Až jsem mu nakonec stáhl celé boxerky. Tři další peříčka byla na vnitřní straně stehen, vysoko u slabin. Také jsem se jich dotkl, ale nemohl jsem si odpustit letmý dotek na Reizově penisu. Skousl jsem si ret a po pečlivém prozkoumání pírek jsem se sklonil a pomalu ho olízl. Chvíli jsem si s ním pohrával, než jsem ho vzal do úst. Vlasy jsem si jednou rukou zastrčil za ucho.

Jeho doteky byly neuvěřitelné… Zatajil se mi dech, když rukou sjel na ona tři peříčka u slabin. A když si mě vzal do úst… nevydržel jsem to a musel slastně zasténat, jak moc to bylo příjemné. Položil jsem si ruce na jeho ramena, abych se ho též mohl dotýkat. Pomaličku jsem jimi sjížděl k jeho bokům.

Byl tak krásný… Tentokrát jsem byl schopen vidět celou jeho krásu, až mě to ohromovalo…

Nepatrně jsem se pousmál, když zasténal. Chtěl jsem to slyšet znovu a znovu! Proto jsem rukou sjel na jeho varlata. Něžně jsem zatahal a pak je promnul. Zrychlil jsem pohyb hlavou. Sem tam jsem se zastavil na špičce a kmital po ní jazykem, než jsem ho opět celého pohltil do úst.

Pousmál jsem se nad jeho horlivostí a nepatrně rukou jsem zabloudil pod jeho tmavé boxerky, abych ho mohl hladit po zadečku. Musel jsem se maličko nahrbit… laškovně jsem ho kousl do ouška, když na malou chvíli zastavil, aby mě polaskal na špičce.

Ale on jako naschvál mě celého pohltil a já mu bez zábran zasténal do ucha.

Horlivě jsem ho vsál a pak zrychlil. Několikrát se pokusil přirazit mi proti puse, ale většinou jsem ho zatlačil zpět za kyčle. Když mu v penisu jemně zaškubalo, přestal jsem. Narovnal se v zádech.

„Krásně sténáš!“ zašeptal jsem a polechtal ho na podbřišku.

Zrychleně jsem dýchal, jak moc tohle všechno bylo intenzivní. Ale když už skoro jsem se měl udělat, přestal. Zamračil jsem se do těch jeho divokých očí… příliš dlouho jsem to nevydržel a musel se pousmát. Jemně jsem ho vzal za bradu, abych ho mohl dlouze políbit.

„To bude jedno z našich tajemství…“ upozornil jsem ho na ten fakt a mírně do něj zatlačil, abych ho dostal na záda a mohl se o něj na chvíli starat zase já.

Několikrát jsem přikývl.

„Stejně je to moje výsada. Můžu tě slyšet jen a jen já!“ usmál jsem se šťastně, když mě položil na záda. Jemně jsem ho sevřel stehny.

„Jen ty…“ zamumlal jsem a otřel se mu nosem o krk. Je to tak krásné, někoho milovat…

Pohladil jsem ho po tváři a znovu ho políbil na rty. Ale nenechal jsem polibek trvat příliš dlouho, odtáhl jsem se, abych mohl laskat jeho kůži na krku. Avšak ruka nezůstala nečinná, putovala po jeho hrudi s jasným cílem. Putovala, dokud nenarazila do ztvrdlého hrotu bradavky. Zatahal jsem za ni, ale pak ji jemně promnul mezi prsty, zatímco jsem jemně sál jeho kůži na krku.

V ten nejmíň očekáváný moment jsem se posunul tak, abych mohl bradavku zkousnout mezi zuby…

Překvapily mě zoubky, kterými mě jemně kousl. Zatahal jsem ho tak za pramen černých vlasů, který jsem svíral v dlani.

„Promiň,“ špitnul jsem s výrazem štěněte.

Podíval jsem se mu do tváře a pohladil ho po ní. Najednou vypadal tak moc křehce.

„Bolelo to?“ zeptal jsem se ho starostlivě a znovu ho pohladil.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Bylo to příjemný. Ale já už chci...“ zadíval jsem se mu žádostivě do očí. Chtěl jsem ho cítit v sobě.

Dojatě jsem se usmál a musel ho políbit… Má mě dokonale v moci… Nechal jsem ruku sklouznout na jeho chloubu, po které jsem ho pohladil, ale po chvilce jsem se zarazil. Podíval jsem se mu do očí s mírnou omluvou.

„Já… Nom nemám tu gel…“ řekl jsem mu to, co mě sužovalo.

Sklopil jsem oči v přemýšlivém gestu. Pak jsem se usmál.

„To nevadí. Zvládneme to bez něj,“ vpletl jsem prsty do vraných vlásků, „uvidíš, bude to fajn. Taková maličkost nám nezkazí milování.“

Pousmál jsem se a děkovně ho políbil do vlasů.

„Budu něžný,“ slíbil jsem mu. Zůstal jsem mu nablízku, aby se mohl rukama držek mých ramen či mi je omotat kolem krku, a přejel jsem rukou po jeho zadečku. Hladil jsem ho hrozně moc dlouho, abych mu dal čas se připravit na to, že do něj vniknu prvním prstem.

Zhluboka jsem dýchal, abych se uvolnil. Když do mě vnikl prvním prstem, sevřel jsem mu ramena a přivřel oči. Reizo překvapeně zamrkal.

„Mám přestat?“ zeptal se tiše.

Zavrtěl jsem hlavou. „Je to v pořádku. Nemusíš se tak bát.“

Bylo to jen trochu nepříjemné, tlačilo to, ale nebylo to nesnesitelné. Navíc mě druhou rukou uspokojoval. Šlo to, i když ve mně stále hlodal strach po předchozích zkušenostech, co se našeho spojení týče, zvládl jsem se uvolnit, zvládl jsem mu opět věřit. Svými dlaněmi jsem se ho dotýkal, jemně ho hladil a několikrát konečky prstů zavadil o vystouplé bradavky, po kterých jsem jemně přejížděl, kroužil a tiskl mezi prsty.

Bylo to úžasné, když jsem cítil jeho doteky a blízkost. Sam jsem mu oplácel jeho péči. Přejel jsem prstem po jeho chloubě a znovu ho políbil, když se jeho tělo prohnulo. V ten moment jsem si neodpustil přidat další prst, abych mohl v něm s ním hýbat a kroutit.

Usmíval jsem se na něj. Nebolelo to tolik, kolik bych si myslel. Jen to pálení, jak nám scházel lubrikant. Ale od toho nepříjemného pocitu mi pomáhaly jeho doteky a jistota, kterou jsem měl. Nepopoháněl jsem ho. Dobře jsem věděl, že bez důkladné přípravy to bude bolet.

Oplatil jsem mu úsměv a pohladil ho po hlavě. Chtěl jsem ho dostatečně uklidnit, než do něj vstoupím. Díval jsem se mu do očí, abych v nich viděl svolení a jistotu, že opravdu smím. Bylo tam menší zaváhaní, než jsem vytáhl prsty a navedl penis místo nich. Zkusil jsem přirazit, abych do něj mohl vstoupit...

Pevně jsem ho objal kolem krku. Musel jsem si skousnout rty. Bylo to nepříjemné, zabolelo to. Ale věděl jsem, že to není úmyslné. Držel jsem.

„Po-počkej chvilku…“ zašeptal jsem, když ve mně byl z poloviny. Zhluboka jsem dýchal ve snaze se ještě uvolnit, aby byl průnik pohodlnější a vůbec možný.

„Jistě,“ zašeptal jsem a jednou rukou ho objal.

Zastavil jsem, abych mu dopřál čas. Něžně jsem ho políbil na chvějící se víčka, která občas přivíral. Dal jsem mu malý polibek na rty a nepřestával ho hladit po zádech, abych mu pomohl.

Nechal jsem se konejšit.

„Děkuju... myslím, že můžeš... úplně...“ usmál jsem se. Opět začal tlačit. S koncem mi do očí vhrklo několik slziček. Bylo vidět, že je mu to proti srsti. „Neboj... tohle-tohle je krásná bolest, víš?“ pohladil jsem ho po tváři.

Pohladil jsem ho po tváři a sklonil se k němu, abych slíbal slzy na jeho tváři.

„Děkuju,“ šeptal jsem mu tohle slovo několikrát za sebou. Když jsem byl uvnitř něj celý, zastavil jsem, abych mu dal čas zvyknout si na mou velikost…

„Není… za co,“ přitáhl jsem si ho do polibku a přivřel oči, když se pohnul.

Přitáhl si mě do dost vášnivého polibku a já se v něm konečně pohnul. Bylo to něco, co jsem cítil už tolikrát, ale dnes to bylo něčím jiné. Přitáhl jsem si ho víc k sobě, abychom si byli co nejblíže. Po menším zaváhaní jsem se dotkl jeho chlouby…

Vybídl jsem se jeho ruce. S tichým stenem jsem mu obmotal nohy kolem pasu a donutil ho na mě tak víc nalehnout. Rukama jsem zajel do těch dlouhých černých vlasů a něžně se jimi probíral, než si ho za zátylek přitáhl do dalšího polibku. Bylo nemožné pravidelně dýchat…

Přerývavě jsem dýchal a pak… když zasténal, donutilo mě to se usmát. Stále jsem se mu díval do očí, pousmál jsem se. Zrychlil jsem v přírazech a v pohybech ruky. Políbil jsem ho na čelo… Byli jsme oba dost zadýchaní…

„Miluju tě,“ vypadlo ze mě a díval se mu u dalšího přírazu přímo do očí. Nevím, proč jsem to řekl, ale v tuhle chvíli jsem se tak opravdu cítil…

„Přísahej, že je to opravdově. Že to není jen chvilkové poblouznění,“ zašeptal jsem s tvářemi červenými námahou a vzrušením. „Pak… ti uvěřím…“ pousmál jsem se. Ať je taky chvilku napjatý!

Zatajil se mi dech, když jsem se díval do jeho červenající tváře. Byl tak okouzlující… a to jsem tu červeň viděl snad poprvé… tak krásný…

„Přísahám,“ řekl jsem mu s vážnou tváří a zopakoval jsem ta dvě slova.

Zářivě jsem se usmál. Veškeré pohyby ustaly, jen jsme se koukali jeden druhému do očí.

„To je dobře,“ pohladil jsem ho po tváři.

Tohle máš za všechny svoje hříchy! pomyslel jsem si, když se mi v hlavě zrodil plán pro teď mlčet a nic mu neříkat. Neříct mu, že je pro mě jediný na světě.

Zamračil jsem se, ale přesto ruku na své tváři políbil. Bolelo to, když mi neřekl, co cítí ke mně… jen jsem doufal, že necítí tu nenávist jako předtím. Přikývl jsem a měkce ho políbil na rty. Mel jsem ho vážně rád… Znovu jsem přirazil…

Čas, který se na ten krátký okamžik zastavil, začal zase utíkat. Jako by se vše spustilo tím jediným přírazem. Opět se okolí prosytilo našimi vzdechy a tichým šeptáním jmen. Svíral jsem jeho ramena, prsty jezdil po peříčkách na Reizově hrudi.

Oba jsme vzdychali… Nějak to bylo příliš živočišnější a dravější, než jsme si oba dva dokázali kdy představit. Cítil jsem pod sebou toho, koho jsem opravdu miloval. Zrychleně jsem dýchal a díval se mu do očí.

Už jsem cítil, jak... Napjal jsem se v zádech s dalším přírazem, který byl ráznější než ty předešlé, jsem ho začal zevnitř naplňovat svým spermatem. Nemohl jsem si pomoct a hlasitě zasténal do té okouzlující noci...

V momentě, kdy naposledy nejprudčeji přirazil, ejakuloval, trochu pevněji sevřel v ruce můj penis a sjel rukou až ke kořeni. V ten moment jsem ho s vypětím boků a tichým výkřikem následoval a potřísnil nás mléčnou tekutinou.

„Milují tě... Miluji...“ zašeptal jsem zmoženě s úsměvem na tváři.

Když to vyslovil, moje srdce možná vynechalo několik úderů. Řekl, že… že…

Neudržel jsem se a dojatě ho objal. Mel jsem na krajíčku, protože ho slyšet to říct bylo vážně něco. Vyklouzl jsem z něj, ale nepoustel jsem ho ze svého náručí. Několik pramenů vlasu mi sklouzlo po tváři na tu jeho. Pousmál jsem se a políbil ho na čelo.

„Hrozně moc tě miluju,“ šeptal jsem mu na oplatku a v očích nechal odraz díku.

Tak co? Zvládli jste to do konce? Moc se těšíme na vaše komentáře. Ještě se můžete těšit na bonus, který budu muset rozdělit na dvě části... A možná ještě přijde druhá řada, ale to příliš neslibujeme, i když naděje tu je...

Moc se na vás těšíme u další tvorby, na kterou byl vás tímto prostřednictví pozvala. Bude to krátká kapitolovka, kde mou osobu uvidíte v roli ukehom, což bude velmi nezvyklé, a Torriell si zahraje semeho. Pro mě ta povídka je jednou z nejlepších, tak uvidíme, co na ni řeknete vy. Její název bude: Dvě strany mince... A máte se opravdu na co těšit.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 17. kapitola: