Z nikoho někdo (Riol) - Kapitola 2-1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Pomsta je sladká

27.11.2012 (08:00) • RundasGrey • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 520×

22. 13:
„Takže, pane Nerlagu Riole, už po několikáté se vás ptám: Proč jsme si vás sem zavolali?“ Tato otázka se rozezněla zčásti dřevěnou, zčásti kamennou místností. Místností, kde ještě před pár dny stála zlatá zbroj.
Nerlag mlčel. Právě seděl v radnici se svázanýma rukama a nohama. Vše ho bolelo. Přišli si pro něj. Doprovolníci. Kvůli té jeho malé kurvě, kterou doma živil. Riol. Jakmile si na něj vzpomenul, zachtělo se mu vraždit. Kdyby ten kokot odešel jen tak, nikdo by si ho nevšiml. A zapomněli by na něj. Byli by rádi! On obzvlášť. Litoval dne, kdy vstříkl své sperma do jeho matky. Ale ne, ten šulin musel vzít při útěku i starostovu milovanou hračku! A protože dobrovolníci nezvládli zločince chytit, starosta se musel spokojit s otcem zločince!
„Zavolali jste si mě, protože si myslíte, že jsem svému synovi, Riolovi, pomáhal s krádeží,“ začal Nerlag. Starosta popocházel po místnosti. Vypadalo to, že Nerlaga nevnímá. Že si přemýšlí o svých záležitostech. „Ale já vám zas a zas říkám, že to je omyl. Znáte mě, pane, pánové. Víte, že já naší vesnici sloužím jen nejlíp, jak to jde…“ Starosta se zastavil. Všech deset dobrovolníku v místnosti se napnulo. Svého pána znali dost dlouho, dost dobře.
Teď začne řvát.

A opravdu, starosta došel až k Nelagovi. Sklonil se k němu a chytnul ho za pusu. Své oči zabodnul do jeho tváře. Nerlag polknul. A je to tady. Starosta ze sebe nejdřív udělá drsňáka a potom mě probodají.
„Smrtí několika dobrovolníků jsi nám… projevil službu? Cože?“
Nelag byl strachy bez sebe. Určitě ho probodají a nechají ho tam ležet, ať si vykrvácí. Potom odnesou jeho tělo, nějaká „dobrovolná“ elfka utře krev a bude to tady vypadat, jako by se nic nestalo. Podíval se ven ze dveří. Měl takový zvláštní pocit, že jimi už nikdy neprojde. Že když ho sem přivlekli, bylo to naposled, co cítil vítr a slyšel šustění stromů. A za to vše může Riol. Nerlag zaťal pěsti.

***

23:20:
Katlos měl zrovna hlídku na palisádách. Elfí vesnice nebyla zrovna dvakrát dobře chráněná. Měli tady jen kolem padesáti dobrovolníků. Kdyby je napadla nějaká velká příšera, neměli by šanci se ubránit. Jejich odpor by byl zbytečný. Naštěstí se takové věci stávaly málokdy, přesněji řečeno v několika legendách.
Ale legendy jsou pravdivé, to ví každý elf.
Katlos se protáhnul. Z noční hlídky ho vše bolelo. Už tady stál čtyři hodiny. Bylo tak přibližně půl dvanácté. Bude tady muset být ještě dlouho. Stál, opíraje se o hradbu, šípy na zádech, zavěsené vedle luku. Rozhodl se, že si trochu oddáchne.
Sesunul se k zemi. Byl velmi unavený. Chtěl by spát. Ale to by ho stihl krutý trest. Radši se teda postavil a šel ke studni ve středu vesnice. Nikomu určitě nebude trvat taková chvíle na slezení tak vysokých hradeb.
Žádný elf by to nezvládl.
Ani Riol.

„Riole, ten elf právě odešel,“ zašeptal Dosk. „Můžeš tam jít.“
„Hovno,“ odpověděl mu ne moc vybíravě Riol. Doskovi to ale bylo jedno. „Myslím si, že nejlepší bude ještě tak hodinu počkat. To už bude ten čurák unavenej a budeme tam moct vlízt a rozsekat ho na kousky.“
„Nezapomeň, že je tam víc tvorů, které chceš taky rozsekat,“ připomněl mu Dosk. Riol jen překulil oči a povzdechnul si.
Trvalo jim jen dva dny dostat se k vesnici. Cesta byla poměrně příjemná, žádné příšery, ani lupiči, ani něco takového. Nic takového naštěstí v lese ani nežilo, jen se tím strašili malí elfi.
Stáli ve stromech, skryti před zraky všech hlídek z vesnice. Ti zmrdi se ani nedívali za stromy, jejich naivita byla směšná.
„Čím déle tu budem otálet, tím víc budeš unavený,“ poznamenal Dosk.
„Hovno,“ řekl na to Riol. „Musíme počkat, až se ten voják unaví, a potom jednoduše přelezem barikádu, podříznu mu hrdlo, vrthnu do radnice, vytáhnu spícího starostu za koule z postele a budu těm zmrdům vyhrožovat. Všechny zbraně daj tobě a ty je pomocí svých sil někam odneseš. Potom přikážeš, aby se všichni chlapi zamkli do nějakého baráku, kde zůstanou pěkně dlouho. Já pak toho zmrda starostu podříznu a vyhlásím demokracii. Bude-li nějaký odpor, tak ho změním svým mečem na dva až tři malé odporky.“
Dosk se zasmál. „Pěkně vymyšlené. Ale co když se něco posere?“
„Tak uděláme plán B: boj. Povraždím co nejvíc dobrovolníků, co to půjde, a potom zdrhneme z lesa.“
„A kam chceš jít, pokud to nevyjde?“ zeptal se Dosk.

Katlos sešel ze schodů. Šel co nejrychleji mohl, aby se nikdo nestihl dostat přes hradby. Ale koneckonců, který magor by to zkoušel? Pobít padesát dobrovolníků není žádná prdel.
Došel až ke studni. Naštěstí mu už nějaká hodná dívka vytáhla vědro až nahoru, takže se nemusel moc zdržet. Napil se. Příjemný pocit. Voda mu pokapala triko a kalhoty. To mu nevadilo. Možná to bude trochu studit, ale co. Otočil se. Vědro odložil. Bude to už muset vydržet bez vody, protože kdyby si teď napouštěl, tak by tím ztratil hodně času a nějaký nepřítel by mohl vylézt po schodech nahoru.
Rozešel se po hliněné zemi zpátky ke svému stanovisku. Vyšel po schodech. První, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý, sedmý a byl tam. Postavil se do pozoru a opřel se o hradbu.

„Teď ho můžeš v klidu oddělat,“ řekl Dosk.
„Na to mrdám,“ odpověděl mu Riol. „Ještě hodinu! Potom už bude polotuhej!“ Povzdychl si. Dosk nebyl někdo, kdo by byl zvyklej mít povinosti. A už vůbec ne disciplínu. Jeho řeči mu zpočátku přišly zajímavé, ale teď, v noci, před nejdůležitějším bojem jeho dosavadního života, jej pěkně sraly.
Navíc zachránil Riolovi život. A to je důvod, proč vláčet ten létající hadr sebou. Riol, i když to tak nevypadalo, byl rád, že se s ním někdo baví.
To ještě nikdy nikdo neudělal.
„Počkáme“
„No jo,“ povzdychl si Dosk.

Měsíc svítil na les. Ale pod stromy moc světla nebylo. To bylo taky jediné štěstí, jinak by si strážní vojáci mohli Riola hezky prohlédnout, což by jim teď asi moc nešlo.
Riol byl chvíli ticho. Seděl na zemi, opřený o strom, a odpočíval. Nyní to bude něco trochu jiného. Bude to těžší než pobít jeskyni příšer. Elfové nejsou tak šílení, chtějí žít. Proto neútočí zběsile. Útočí vypočítavě. Ale Riol věřil, že když udělá dostatečný rozruch, možná má šanci něco v této společnosti změnit. Možná.

„Dělám správnou věc, Dosku,“ řekl z ničeho nic. „Ne, dělám spravedlivou věc.“
„Ano. Máš pravdu. Ale hlavně to nepokaž. Umřel bys zbytečně.“
„Dosku, já už jsem toho za život dokázal tolik, kolik toho nikdo přede mnou nedokázal. Zničil jsem jeskyni stvůr! Ty jsi mi pomohl! Pomoc mi i teď! Udělej mi tu službu!“
„Pomůžu ti, Riole. Na tom jsme se přece už domluvili. Ale odešel jsi od tématu. Nesmíš umřít! Udělal jsi toho celkem hodně… To temné místo kolem jeskyně se začíná uzdravovat. Ale takovým činem svět jen zachráníš, ne napravíš!“
„Já ale nechci svět napravovat, Doku.“
„A proč?“
„Protože… to prostě nejde. Musel bych vyvraždit polovinu elfů a kdo ví, jaké ještě horší kultury jsou třeba mimo tento les! Já to nevím! A… a koneckonců, je mi to jedno.“
„Možná jednou změníš názor, Riole. Ale ty jsi moc důležitý a dobrý na to, abys umřel…“
„Bože dobře, nechcípnu, jasný?“ ukončil nervózní Riol dialog.
„Ano“

23.40:

Katlos byl unavený. Hodně. Chtěl spát. Ale nemohl. To už víme. Nevíme však, že Katlos začal upadat do polospánku.

„Teď!“ vykřikl polohlasně Dosk.
Riol se rozeběhl, jak nejrychleji mohl. Elf na palisádě se může každou chvíli vzbudit a oba by byli v prdeli. Doběhl až k dřevěným kůlům. Potichu oddychoval.
„Kurva, kurva, ku… to bylo… no o fous ne, spíš tak o metr, ale kdyby se vzbudil…“ přestal funět a vyskočil. Chytnul se mokrého dřeva. Nebylo to nic příjemného. Lezl nahoru. Dosk ho sledoval. Nechápal, jak může Riol po něčem takovém lézt – každopádně ale byl rád, že to umí.
Riol vylezl po starém hnusném dřevě až nahoru. Doprovolník tam stál, zřejmě pořád v polospánku. Riol ho znal. Byl to zmrd, stejný jako všichni ostatní. Vždycky jen čuměl, jak Riola mlátí ostatní elfové. Nikdy mu nepomohl. Možná měl strach, možná ne. To už nezjistíme.
Riol tasil. A sekl. Meč míříl přímo na Katlosovu hruď. Ten nestihl ani vydat hlásek – meč projel masem i páteří. Plameny zapálil tělo.

Katlosem něco projelo.
„Co?“ zeptal se.
Uvědomil si, co se stalo. Poslední myšlenky, jež mu prolétly míchou, byly:
„Nemohl jsem tomu zabránit.
Nikdo tomu nemohl zabránit.
Riol je tady.
A s ním přichází smrt.“

« Předchozí díl

Autor: RundasGrey, v rubrice: Povídky » Na pokračování