Z nikoho někdo (Riol) - Kapitola 2-3 • OurStories.cz ~ naše povídky

Riol, sadistický elf, pokračuje ve svém úkolu. Jeho první část už splnil, ale zdaleka není vyhráno. Nyní se musí pokusit ovládnout celou vesnici.

15.12.2012 (09:00) • RundasGrey • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 449×

Vyšel ven z místnosti. Pohupoval se tam ve vzduchu Dosk se svým klasickým tupým ksichtem. „To nebylo moc morální“ řekl mu hned.
Riol začal řvát. „Kurva, já nežiju v nějakém morálním světě! Co to bylo za debilní knihy, které jsi četl! Možná to nebylo správné, ale celý můj život není správný, a jeden zkurvený čin nerozhoduje o celém zkurveném životě!“
„Na to není co říct,“ pronesl smutně Dosk.
„To by mělo být!“ zařval na něj Riol.
„Co chceš slyšet?“ zeptal se ho Dosk. „Už jsem ti řekl, že to nebylo morální. A ty jsi to pochopil. To nám stačilo.“ Chvíli bylo ticho.
„Jsi v tom zkušený?“ zeptal se Dosk.
„Co?!“ zařval Riol.
„Ve znásilňování. Sledoval jsem tě a…“
„Drž hubu, ty létající hajzle!“ zařval na něj elf. Chvíli potom ležel na konci chodby. A neměl ponětí, co se stalo. „Kde… co?“
Dosk byl na pořád stejném místě. „Zatímco se tady hádáme, nepřátelé se k nám blíži, ba co hůř, možná už jsou i tady. Obklíčí celý dům…“
„Zabiju je! Hajzly! Uřežu jim všechny hlavy a napíchám je na jejich meče!“
Rozeběhl se ven.
Dosk jej následoval a přemýšlel nad Riolovým tvrzením o tom, že uřeže nepřátelům všechny hlavy, a přišlo mu značně nelogické, neboť stačí říct, že uřeže nepřátelům hlavy – a asi je uřeže všechny, když je chce všechny pozabíjet…
Riol doběhl dolů ke dveřím. Venku stáli lučištníci.
„Pal!“

Riol se schoval za zeď.
Šípy se zabodaly do zdi tam, odkud vzal Riol svou zbroj. To v něm vyvolalo jistou nostalgii…
Věděl, že nemůže vykouknout, aniž by to koupil šípem. Takže bude muset přemýšlet. A vzhledem k tomu, že měl za sebou okno, zbývalo mu asi jediné – buď počkat na nepřátele, kteří se oknem určitě pokusí projít, nebo jít oknem sám a překvapit ty zmrdy pěkně ze zálohy. Rozešel se k oknu. A pospíšil si, jelikož už slyšel lehké boty dobrovolníků, které šly po koberci. Byl už u okna, za kterým naštěstí rostl keř. Rychle jím proskočil a skryl se v keři. Nedbal na to, že je to nějaká bodlavá rostlina.
O nějakou půlminutu později uviděl, jak do místnosti vstupuje dobrovolník. Stál tam a nevěděl, kam mu zdrhla kořist. Tak mladý, tak nezkušený. Riol byl kdysy taky mladý a nezkušený, ale to nevadí - má holt talent od přírody.
Nemohl po zmrdovi hodit meč – odsoudil by se k záhubě. Musel na to nějak… fikaně.
A napadla ho jednoduchá věc – Dosk.
Nevěděl, jestli ta kulička umí číst myšlenky, ale zkusil svého přítele zavolat.
„Dosku, čteš mi myšlenky?“ zeptal se. Nic. Opakoval to. A potřetí svou otázku i potichu vyslovil.
„Jo. Co potřebuješ?“
„Kolik jich tu je?“ zeptal se.
„Padesát, všichni z vesnice“
„Kurva! A co teď?“
„Teď uděláme to, co jsi říkal ty – nabodáme jim hlavy na meče.“
„Jak?“
„No, to nevím, ale je to tvůj nápad, tak to vyřeš.“
Riol byl nadšený. Dosk ho povařil ve vlastní šťávě. No co, jsou i o moc horší věci.
Ten dobrovolník vevnitř se rozešel nahoru. Blbec. Ale za ním šel hned další. Riol už věděl, co teď udělá – zdrhne. Jo. Je génius! No, bohužel jsou i příjemnější věci, které by mohl dělat, ale co s tím.
Ale čeho všeho vlastně teď dosáhl? Jen pozabíjel nějakých deset dobrovolníků, starostu a nebohou šlapku. Co tím změnil? Ne – musí se zmocnit města za každou cenu. Ale jak?
„Riole!“ vykřikl Dosk. Vyskočil z keře, do kterého právě dobrovolník bodl mečem. „Kurva,“ pronesl potichu. Narovnal se. Vytáhnul svůj plamenný meč a opatrně se rozešel k dobrovolníkovi, který si ho už měřil opatrným pohledem.
Nepřítel na nic nečekal a udeřil. Riol přešel do defenzivy – věděl, že si musí pospíšit, nepřátelé se k němu už zezadu hnali. Meče Riola a dobrovolníka se opět zkřížily a Riol při tom kopl protivníka do břicha. Svalil se na zem – tento zmrd byl odstaven a ani ho nemusel zabít. Nepřítel za ním udeřil. Riol odskočil doprava. Uviděl vedle sebe napřažený meč. A skočil vlevo. Jeho hořící meč projel protivníkem. Rychle svou zbraň vytáhl z umírajícího elfa. Nepřátelé za ním se rozestoupili, aby udělali místo lučištníkům. Riol věděl, že proti šípům nemá moc šanci – neměl tak chráněnou hlavu. Otočil se k oknu. Šípy vyletěly. Riol doběhnul až k oknu, ne všechny šípy se od něj odrazily - dva si našly mezery ve zbroji a zabodaly se do svého cíle. Skočil do okna – tam na něj už čekalo dalších šest doprovolníků.
Kurva.
„Dosku!“ zařval Riol. A za nepřátely se vskutku objevil Dosk. Ušklíbl se na Riola. „Pohni, vole!“ zařval Riol. Vojáci se otočili, na koho to tak řve. Doskovi se zablísklo v očích.
Vojáci zaútočili na Doska. Blížily se k němu jejich meče. Jakmile se ho však měl dotknout první meč, tak zmizel. Doprovolníci byli zaskočeni. Není se čemu divit.
Dosk se po chvíli objevil na tom samém místě. Doprovolníci se na něj vyděšeně dívali. Dosk si odpustil trapné proslovy a zaútočil.
Jeho tělo se žlutě rozzářilo. Celá místnost jakoby potemněla. Doprovolníci nechápali, co se děje. Někteří pustili meče a začali utíkat.
Dosk vypustil vlnu energie. Z očí. Z pokožky. Z tlamy. A to vše letělo k dobrovolníkům.
Vlna je zasáhla. Žlutá energie se jim začala vpíjet do těla. Pěnila na jejic tělech a celé je pozřela. Jejich mrtvoly padly k zemi. Žluté bubliny ještě chvíli dělaly svou práci, ale poté se okamžitě rozplynuly.
„Díky… zavři ty dveře!“ zařval Riol na Doska. Jeho malý přítel poslechnul a rozletěl se k nim. Vytvořil dvě žlutá chapadla, která mu posloužila jako ruce.
Dveře byly zavřené. „Riole, dodělej je!“
„Oni nejsou mrtví?“ zeptal se Riol.
„Ne. Dělej, než na ně ty bubliny přestanou působit!“ Riol se k nim rozešel. Do každého z nepřátel zabodl meč. Chladnokrevně. Bez přemýšlení. Bez slitování.
Jejich obličeje se postupně uvolňovaly. Opouštěli tento svět, plný bolestí a trápení. Tato práce Riolovi sice přišla trochu popravovací, ale to je jedno, ti zmrdi prostě museli zemřít, protože jinak by to odnesl on sám.
Odvrátil se od probodaných elfů. „Co teď?“ zeptal se Doska.
Dosk se jen usmál: „Ještě jsi jim nenabodal meče na hlavy.“ Po chvíli se opravil „hlavy na meče.“
Riol zavrtěl hlavou. „Nakonec jsem se rozmyslel a řekl jsem si, že to není tak dobrý nápad.“ Dosk se jen zavrtěl.
Riol si to takto vůbec nepředstavoval. Myslel si, že sem přijde, zajme starostu a ovládne vesnici. Starosta tady však leží s plastikou ksichtu a celý jeho barák je obklíčen ozbrojenými elfy. Toto jaksi nebylo v jeho plánu. Teď bude muset zdrhnout.
„Riole, dobývají se sem dveřmi,“ podotknul Dosk. „Ještě, že tady máš mě. Ty dveře jsi, když jsi sem vstupoval, zničil, ale moje moc je zase spravila. Nevydrží však věčně.“ Riol přikývnul. „Skvělý. Takže musíme zdrhat.“
Dosk se souhlasně zhoupnul. Dveře už začaly povolovat. Riol na nepřátele nečekal. Dnes holt neuspějí. Rozeběhl se po schodech nahoru, následován létající kuličkou.
V horním patře se zastavil. Dveře ještě stále držely. Běžel do jednotlivých pokojů - hledal okno, kterým by mohl utéct, aby ho neviděli lučištníci. Nakonc si vybral to, které směřovalo k palisádě.
„Tudy zdrhnu,“ řekl si Riol.
„Nic jsi tady nedokázal,“ poznamenal Dosk.
„A kdybych se o to snažil, tak mě zabijí,“ odpověděl elf. „Jsem sám. Nejsem bůh. Starosta je mrtvý. Autorita je podkopána. Teď to tady bude… přijatelnější.“ Dosk se jen zhoupl. Riol vyskočil z okna. Pod oknem stálo asi dvacet elfů. Ti si ho hned všimli.
„Je tady!“ běželi k němu. Ale ne útočně – pouze aby ho obklíčili. Doska si všímali, ale nezdál se jim nebezpečný.
Po chvíli se kolem něj shromáždili úplně všichni dobrovolníci. Riol neměl čas dělat jim proslovy o tom, že to jsou zmrdi, a tak jen řekl „Dosku, pohni si, ať už můžem vypadnout.“.
Dosk vyslal energetickou vlnu, která úplně všechny dobrovolníky omráčila. Riol se rozeběhl k hradbám. Dobrovolníci ho po tom, co se zpamatovali, následovali. Většina jich ale běžela ke stájím. „Sledujte ho!“ křičeli. Riol doběhl až k hradbám. Tak, toto bude sranda.
Rychle na ně vyskočil. Když po nich lezl naposled, myslel si, že to bude těžké. Bylo.
Přelezl je a začal zdrhat. Věděl, že elfové ho vystopují, tentokrát si s tím tu práci dají, a pokud nebude rychlý, zabijí ho. Rozeběhli se na východ. Musí do bažin, třeba se jim tam ztratí. Rozeběhl se za nadějí na nový život. Za nadějí, že s Doskem přežijí tak dlouho, aby o tomto mohli někomu vyprávět.