Za zdí 2 • OurStories.cz ~ naše povídky

První vzpomínky...

18.04.2013 (18:00) • caa • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 790×

Kapitola je dneska o trochu kratší, omlouvám se.

„Takže, slečno Nello, dnes vás čeká vzpomínková terapie, chápu, že to pro vás nebude úplně lehké, ale věřím, že vy to dokážete.“

Doktorka Šedá se smutně usměje. „Víte, navzdory tomu, jak jste tady dlouho, toho o vás víme skutečně velmi málo. A jelikož máme v zájmu vaše uzdravení, potřebujeme znát faktory, které vás uvedly do tohohle stavu.“ Jenom přikývnu.

Nervózně si popotáhne rukáv bílé košile a já se překvapivě cítím líp. Vlastně… ona je tu taky nová, musí být ze mě, jakožto z „neřešitelného“ případu, dobře vystrašená. Stejně jí to dneska nějak sluší… asi má rande. Poprvé jsme spolu šli ven v zimě, mrzlo a on byl první, kdo viděl můj červený nos a…

Ne! Tam… Ani na to nemysli Nellie! Tak mi vlastně taky říkával on… Doktorka má dneska novou blůzku, jak jinak než v bílé, moc jí sluší. „Ano, tímhle směrem bys měla přemýšlet, jeden kluk ti za to přece nestojí, zabývej se maličkostma!“ ječím na sebe uvnitř a vůbec nevnímám Šedou, pevně k sobě tisknu toho medvídka, plyšový medvídek od babičky, dávno je bez korálkového oka, látka se dlouho skoro rozpadá… Vezmi mě do tmy, medvídku.

„Nesměj se mi!“

„Když tobě to s tou vatou tak sluší…“

Zubil se na mě. Bylo krásně, jeli jsme na kolotoči, i na houpací lodičky mě vzal, takže zbývala jen cukrová vata. Když jsem se pustila do své zamilované pochoutky, tak vyprskl smíchy. Zmetek.

„Louisi! Za trest mi dojdeš pro pití.“

„Rozkaz, madam!“

„Louisi!“

Se smíchem odběhl…

„Slečno? Nello? Vnímáte mě, drahoušku?“

Pootevřela jsem oči. Zamračeně se na mě dívala sestra v ordinaci. Tohle zřízení totiž má vlastní – ne sestru, tu ordinaci...

„To je popáté během tohohle týdne, Nello! Co se to s vámi děje? Při jakékoli zmínce o minulosti prostě vypnete! Takhle to dál nejde. Chcete se odsud přece dostat! Nebo ne?“

„Hey girl I'm waiting on ya, I'm waiting on ya, come on.“

Proč zpívá? To je jako na mě? Co to, do háje, má být?

„Pěkný nárazníky, čičino!“

Coo?

„Wau, viděl’s ji, Dane?“

Kdo je, do háje, Dan?

„Ta je moje, ty kokote!“

Vopruzáci debilní, smradi jedni pitomí, si myslej, že si na mě můžou dovolovat? Hovada jsou to všichni nevychovaný! Ať si ten frajírek nemyslí, že je jako výjimečnej… I když, s tou kytarou mu to sluší. Stejně, takových bych mohla mít na každém prstě deset!

„Nezajdeš, kotě?“

Fuj! Tenhle dokonce i smrdí! A do toho auta bych v životě, ale v životě nevlezla. Sláva, borec kytaraťák konečně pochopil, že moje úpěnlivé pohledy něco znamenaj. Ó, to proužkatý tričko…

„Vysmahni, Andy.“

Takže to on předtím zpíval. A ještě odněkud ten hlas znám. Ne, neotáčej se, neodcházej! I když, ten zadek…!

Jů, už dlouho jsem nevypadala tolik jako debil. S očima přitištěnýma na jeho… ehm, pozadí jsem ze sebe vysoukala blboučký: „Nechceš zajít na kafe? Ale vůbec netuším kam…“ Uznávám, že ten úsměv byl trošku víc vykolejenej. Aspoň působil roztomile nejistě, jak říká bábinka.

Ten borec se užasle otočil. „Slušííí!“ řvalo to všechno ve mně, snad ne nahlas. Vypadá slušně vylekaně… No, asi nečekal, že ta husička, kterou musí furt zachraňovat, umí vůbec mluvit. Vážně jsem řekla furt? Tohle bylo teprv počtvrtý!

Usmál se. Jééé, on je tak sladkej! Vážně se chovám jako puberťačka, to je naprosto šílený. „Půjdu moc rád.“ Myslela jsem, že mi od usmívání se prasknou tváře.

„Ach jo, slečno Nello. Já už vážně nevím, co s vámi.“

„Povím vám příběh, takovou pohádku, paní doktorko. Pozorně poslouchejte a možná pochopíte.“

Nechápu, co mě to proboha popadlo? Teď jí něco musím povědět, ale co, netuším!

„Slunce zbarvilo celé nebe do červena. Trochu toho nachu vtisklo jeho jindy bledému obličeji punc nadpřirozenosti. Slunce na nich vykreslilo hluboké stíny. „Tohle jsem toužil udělat už dávno.“ Přiblížil ke mně svou tvář a jeho rty se zlehka dotkly mých. Doteď nereálné bláboly se staly skutečností, břichem mi poletovalo celé hejno motýlů, celá jsem se vznášela na svém růžovém obláčku. Pohladil mě rukou po tváři. „Počkej na mě," řekl.“

To je dobrej začátek, Nell, teď ještě dát pozor, abych neřekla moc…

„Co se stalo? Nevrátil se? Kdo to byl, Nello? To on může za to, že jste taková… jiná…?“

Pořádně jsem se nadechla.

„Možná, že ano, paní doktorko.“

Nenávidím ty pitomý slzy. Nesnáším to, ty svoje hloupý reakce. Proč vlastně vypadá tak zaujatě? Jak malý dítě před vánočním stromkem...

„V pořádku, slečno, terapii dokončíme zítra. Děkuji vám a hezký zbytek dne.“

Ona vážně odešla? Fakt právě zavřela dveře? Jů, ani jsem si nevšimla, že začalo pršet. Půjdu se podívat za Klárčou, snad má dneska světlejší chvilku.

Autor: caa, v rubrice: Povídky » Na pokračování