OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Záře temnoty 10. kapitola

11.07.2014 (16:00) • Mea • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1021×

Vnitřní boj

Proplétám se mezi zábranami, hnán mnou dříve nepoznanou silou. Celé vězení je jedno veliké bludiště... Kudy mám jít? Kde je As? Stihnu to včas?

Tyhle otázky mi létají myslí jako rozzuřené tornádo. Asi se z nich zblázním! Zahnu - li do první uličky, hned na začátku mne čeká nemilé překvapení v podobě nevítaných kroků. Zahnu - li do druhé, čekají mne psi, a zahnu - li do třetí, tak mně všudypřítomný plevel s ostrými trny rozdrásá tělo. No, to bych Aselině opravdu pomohl...

Mysli, Erae, mysli! Musíš!

To se ti lehko řekne, ale hůř udělá!

Mlč a koukej se snažit!

To ty se mnou hádáš!

Dost!

Jenom to oddaluji... Proč to oddaluji?! Copak mám strach? Jsem jenom jeden ubohý blázen. Pomalu zapomínám, že i já býval tvorem, který chtěl žít svůj život.

Cesta bez nástrah je cesta do prázdna a já si musím jednu zvolit...

Menait

Menaitova křídla si razila cestu vzpurným vichrem. Jako by cosi nechtělo, aby svou sestru našel. Jemu to ale bylo fuk, byl odhodlaný vzdorovat všemu a nějaký „větříček“ jej nezastaví! Měl vztek! Obrovský vztek, chtěl lámat špičky stromů, strašit ptáky a vyrvat všechny květiny ze země. To by byl však jako oni a to vážně nechtěl. To věděl s jistotou, ale stejně se toho vzteku ne a ne zbavit. Jak se vyprostit ze vzteku, který z nás vyvěrá a je na nás mířen? Jde to skloubit se strachem a úzkostí? Touhou být neporazitelný?

Ještě nikdy nebyl Meny zahlcený tolika myšlenkami a city. Tohle nebyl on. Nemohl se takto soustředit! Před ním se začala z temných mraků nořit vysoká hora. Kolikráte se na ni jenom díval a přemýšlel, co tam je? Teď to věděl a najednou ho to tajemno zase tak nelákalo... Z temných mraků na zem spadávaly silné proužky deště. Pleskaly o Menyho křídla a přiváděly na jiné myšlenky.

Kousek od hory začal klesat. Nevěděl, co udělá, ale byl si jistý, že bez jeho sestry mu už nezbude žádná cesta ke svobodě a životu.

Erae

Plížím se temnými uličkami a snažím se co nejméně zářit. Dýchám mělce, na jazyku hořkost. Nikdy jsem si sebou nebyl tak nejistý jako právě tady a teď. Vždyť se mi nemůže nic stát. V pekle už jsem...

Konečně ji najdu, tu slepou uličku, ten vchod do nekončící prázdnoty. Ani ve snu by mne nenapadlo, že jí vůbec někdy projdu znovu.

Vzpomínám na to, když jsem tu proklatou stěnu viděl poprvé. Vypadalo to jako konec cesty – v obou smyslech. Myslel jsem si, že tohle je můj hrob. No, bylo mi to jedno. Byl jsem troska ještě dříve, než mě dopadli. Možná by to bylo i dobře. Začínal jsem mít tu svou cestu i rád... Konečně se chýlila ke konci. Cesty, které nikam nevedou, jsou ovšem nejnebezpečnější. A já vstoupil do pekla...

Teď z něj prchám a necítím žádnou úlevu. Všechno je až podivně klidné. Tak takové to je? Mít cíl a vědět...?

Možná, že jsem našel pár kousků odvahy, dost na to, abych mohl pohlédnout smrti do očí a zachránit Aselinin život. Odvaha bývá postrachem smrti – a stejně ji to nijak neobměkčí. říkával mi ten hlásek v hlavě, dnes už poněkolikáté, ale já jsem to teprve teď vzal v úvahu. Nechci smrt obměkčit, chci... chci... Já vlastně ani nevím.

Snad na to jednou přijdu.

Aselina

Všude kolem je cítit cosi spáleného. Třeští mi hlava a pálí oči, v krku mám sucho jako na poušti, nemůžu polknout. Nemůžu se nadechnout, ten puch mi přivolává do úst žluč. Cítím se, jako by mne někdo několikrát za sebou zabíjel a pak sešil dohromady.

Pokouším se vstát, ale nejde to. Kolik, že to mám mít končetin? Čtyři? Tak dobře... Jedna tlapa, druhá, třetí a čtvrtá. Mám je všechny, tak to mě nejspíš sešili dobře...

Všudypřítomné ticho protne můj hysterický smích. Nikdy jsem neuměla dobře vtipkovat a ten rádoby humor o tlapách mi opravdu nepřidává více duševní pohody...

Jak dlouho jsem asi spala? Rozhlédnu se, ale jediné, co vidím, je tma. Nekonečná a leptavá tma... Možná, že jsem oslepla. Byla by to pro mne ztráta? Stejně zemřu, bude lépe, když tu hrůzu neuvidím.

V koutu místnosti se něco zableskne. Před očima mám mžitky, a tak se zdá, že to snad plave ve vzduchu. Přichází smrt? Záře se zvětšuje tím, jak je ke mně blíž a blíž. Je mi jedno, co bude dál, jen chci konečně pryč...

Pak záře zastaví a já uslyším divné mumlání. Známé a konejšivé...

Omlouvám se, že mi to tak trvalo. Polepším se! Kapitolku bych ráda věnovala ElisR1 a Romině, protože jenom díky nim jsem se k psaní nakonec dokopala. :)

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře temnoty 10. kapitola: