OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Záře temnoty 9. kapitola

10.04.2014 (18:00) • Mea • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1057×

Snažila jsem se nadechnout. Jen naposledy popadnout dech, než mne všudypřítomná temnota znovu pohltí. V očích mě pálily slzy, ale ani jedna ne a ne sklouznout po mé tváři. Jako bych se topila, ale ne a ne zemřít. Možná by byla smrt až moc zbabělá varianta útěku.

„Vím, co si myslíš, vlčice. Je to pro tebe jako konec světa. Konec světa bude, až přestanou všichni zpívat. Co slyšíš? Konec světa je všude, dole i nahoře, a tohle je konec světa, vlčice. Tobě snad nechybí bráška? Přivedeme ho k tobě. Všechno bude přesně takové, jaké to má být...“

„Ne!“ vykřikla jsem. Ani jsem nevěděla, kde se to ve mně vzdalo. Byla jsem prázdná skořápka. Zbytek něčeho, co býval život. Možná jsem opravdu neměla co ztratit. „Vy nevíte, co je ztráta! Co je to láska! Nechte mého bratra na pokoji!"

„A ty to víš? Jsi moc malá na lásku. Láska je jeden obrovský klam. Vždyť s opravdovou láskou je to jako s duchy: každý o nich mluví – ale kdo je viděl? Jsi tak hloupá!“

Oči se mi zamlžily a viděla jsem pouze mžitky podobající se hvězdám. Bylo to hrozivé a mučící a přeci byly ty hvězdy tak uklidňující...! Lapala jsem po dechu. Jako by mi na plících ležel celý svět. „Jste zrůda!“ křikla jsem a vypotřebovala tak poslední doušky vzduchu, co mi zbývaly. Přesto jsem nelitovala.

„Ale maličká, kdybychom čekali na setkání s ideálem, strávili bychom celý život v čekárně. Dal jsem ti na výběr. Jsme mocní spojenci. My spasíme svět! Očistíme jej! Přidej se k nám nebo zemři. Být tebou, neváhám ani sekundu! Tak na co čekáš?!“

Až to bude jednodušší. Až život nebude tak těžký. Jenže to se nikdy nestane. Jak já je nenávidím! Jenže oni za to krutě zaplatí! Za všechno. Nikdy Menyho nedostanou. Nikdy se jim nevzdám. Nikdy nepřestanu bojovat i za maminku. Všechno v životě má nějaký smysl. Možná se na to díváme pouze ze špatného úhlu... Ani veškerá temnota světa nedokáže uhasit světlo jediné svíčky. Jenže já nebudu pouhá svíce, já budu pochodeň zářící novým zítřkům...

Pěstovat vědu a nemilovat všechny tvory je jako rozžehnout pochodeň a zavřít oči... Někteří tvorové na tomto světě jsou tak slepí!

Vypravěč (zatím u Eraa)

Erae vydal slabé zavrčení a jeho srst modře zazářila. Musel Aselině nějak pomoci! Nevěděl proč, ale ona mu jakýmsi prazvláštním způsobem dala naději. Byla tak tvrdohlavá... Tak podobná jemu samotnému. Věděl, že je nevinná. On neměl co ztratit, ale ona ano.

Cítil, jak se jeho duch rozpouští a navenek vyvstává jeho pravé já. Nenáviděl to, čím se narodil. Jeho vlčí podoba měla být jistý trest, ale on se s tím naučil žít. Byl za to dokonce vděčný. Ačkoliv své pravé já nenáviděl, musel ho použít. Člověk si musí uvědomit své slabiny, aby je mohl lépe obejít. Litoval, že si je neuvědomil dřív, vždyť už mohla být As volná se svým bratrem. Někde daleko, daleko odsud... Jenže důležité jsou činy, ne slova.

Jeho tělo se zcvrklo a modrá zář ještě zesílila. Proklouzl zábranami i temnými kouzly, pro někoho, jako byl on, nebyly určené, a tak byl jeho útěk více než snadný. Je zvláštní, že už neutekl dřív, ale on by se stejně nedostal ven. Šlo pouze něco za něco, a on se hodlal za Aselinu obětovat. Poprvé v životě cítil, že má pro co žít. Pro co zemřít...

Nic není tak přirozené a zrádné jako myslet si, že jsme milováni - že budeme milováni. Láska v člověku vzbudí skryté síly, které použije sama proti sobě, když selže...

...

Menait se prodíral houštím. Bylo mu zle. To, čemu říkal domov, se rozpadlo. Tráva byla zadupaná do hlíny smíchané s krví. Stromy vyrvané i s kořeny a kolem nich roztrhaná hnízda ptáků s rozbitými vajíčky. Jejich doupě bylo srovnané se zemí a všude byla krev. Nejhorší bylo, že věděl, komu patřila...

Hlava mu třeštila a uši měl zalehlé. Měl pocit, že je okolní svět v plamenech. Všechno se houpalo... Pak upadl na mokrou zem a schoval si hlavu do křídel. Cítil se tak hrozně malý. Tak bezcenný. Měl tam být, měl matku uchránit. Dlužil jí to. Ona mu dala život plný lásky a on ji nechal zemřít... Může něco na světě smýt takovou vinu z jeho břímě? Je to drak, má být jedním z nejmocnějších, ale on se jenom choulí na zemi a přemítá, co a kdyby.

Meny vstal ze země. Oči měl uslzené, křídla zplihlá a nohy vůbec necítil. Přesto se pohnul vpřed a donutil se nadechnout v hloupém přání pročistit si mysl.

Aselina.

To jediné slovo, které pro něj teď znamenalo celý svět. Jedno jméno... Jméno jeho sestry. Nasucho polkl. Kde je?

„As?“ hlesl chraplavým a sotva jeho uším slyšitelným hlasem. Ten hlas nepoznával. Nepoznával ani sebe samotného. Co je za monstrum? Vždyť on ji opustil! Všechno zničil. Jeho křídla se pod náporem zrychleného toku myšlenek pohnula. Vzlétl a rychle se vracel k místu, kde As viděl naposledy.

Vybavila se mu její tvář. Tak zraněně se na něj dívala... Tak opuštěně... Opustil její srdce ještě dříve, než opravdu zmizel. Láska je jediná síla, která dokáže změnit nepřítele v přítele. Brala to jako zradu? Nenávidí ho? A proč ho neměla nenávidět? Vždyť on zklamal svoji malou sestřičku, která mu vždycky bezmezně důvěřovala! Jestli se jí něco stalo, nikdy si to neodpustí. Obrátí celý svět vzhůru nohama, jestli to bude třeba! Už ji víckrát neopustí!

Kapitola obsahovala tyto citáty:

Člověk si musí uvědomit své slabity, aby je mohl lépe obejít. - Gilles Archambault

Láska v člověku vzbudí skryté síly, které použije sama proti sobě, když selže. - Ivan Fontana

Nic není tak přirozené a zrádné jako myslet si, že jsme milováni. - François de la Rochefoucauld

Kdybychom čekali na setkání s ideálem, strávili bychom celý život v čekárně. - Pitigrilli

S opravdovou láskou je to jako s duchy: každý o nich mluví – ale kdo je viděl? - François de la Rochefoucauld

Konec světa je všude, dole i nahoře. - Karel Eichler

Konec světa bude, až přestanou lidé zpívat. - Albert Einstein

„Tak na co čekáš?" Až to bude jednodušší. Až život nebude tak těžký. Jenže to se nikdy nestane. - Sharie Kohler/Sophie Jordan

Ani veškerá temnota světa nedokáže uhasit světlo jediné svíčky. – Čínská přísloví

Činy, ne slova. – Latinská přísloví

Pěstovat vědu a nemilovat lidi je jako rozžehnout pochodeň a zavřít oči. - Čínská přísloví

Chtěla bych se moc omluvit, že to tak trvalo. Múza zdrhla a já jsem taky potřebovala přestávku. Doufám, že se kapča líbila. Tak... co si myslíte, že je Ery zač? :)

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záře temnoty 9. kapitola: