OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Žít svůj sen - 1. kapitola



Žít svůj sen - 1. kapitola

Nákupy, překvapení, radost. Co víc k tomu povědět?

Přeji příjemné čtení. :) Liefe

Je až neuvěřitelné, jak jeden člověk dokáže tak rychle zkazit náladu. Ráno jsem šla do školy s pocitem, že vše bude dneska fajn, ale to bylo jen do první vyučovací hodiny. Psali jsme písemku. Z matematiky, na novou látku, kterou jsem neuměla. O moc se ani nejedná, spíše jde o to, že do teď jsem tam měla samé jedničky. A teď? Při nejlepším mohu dostat čtyřku. Druhák dá zabrat  více, než jsem očekávala.

„Fakt už se na to vykašlu. Ještě by nám mohla dát test z francouzštiny, pak by nám Neugner mohl dát písemku z tabulátorů a proč si rovnou nenapsat nějakej ten pravopis i z angličtiny?“ zahlásila Adriana, moje kamarádka. Seděla na parapetu u okna a stejně jako já, i ona z předchozí hodiny nebyla příliš nadšená.

„Proč ne? Začínáme logaritmy, které vycházejí z exponenciál, ze kterých tam mám pět, tři a teď zase pět,“ opakovala již po několikáté Violeta. „Určitě to budu naprosto chápat.“

Seděla jsem na židli, hlavu opřenou o ruce a koukala na malé dírky v lavici, způsobené nějakou propiskou či kružítkem. „A tak víš co, budu ráda za čtyřku,“ přidala jsem se.

„Ty máš co říkat, máš tam nejlepší známky. Vážně řešíš jednu blbou známku?“ osočila se na mě Ada a jen nad mým nadáváním protočila oči v sloup.

„Jednu blbou? Zařekla jsem se, že budu mít na vysvědčení maximálně jednu dvojku,“ upozornila jsem na svůj nedávný slib. „A teď? Nejdřív mě vyzkouší z francouzštiny a dostanu trojku, takže na jedničku můžu zapomenout. K tomu ještě matika, co bude dál?“ bránila jsem se.

„Thee, vážně to neřeš. Co mám říkat já? Ještě před měsícem jsem propadala,“ upozornila Via, jak jsme jí s Adou rády říkaly.

„Jasně,“ zamumlala jsem a dál se tomu odmítala věnovat. Nechtěla jsem řešit, co mají za známky ostatní, ale co mám za známky já. Jak se mám asi tak dostat na jednu z nejtěžších škol, když se nedokážu naučit matiku?

„Ty seš stejně za vodou. Nebyla jsi tu, ona ti to nebude počítat,“ ujistila mě mírně Ada. „Napsala jsi jí tam aspoň, žes chyběla?“

„Říkala jsem jí to ještě předtím, než nám řekla, ať jdeme nahoru.“

„A?“ dožadovala se podrobností.

„A? Řekla mi to, co vždycky. Že je jí to jedno, záleží to jen na mně. A tak co, napsala jsem jí tam hned k datu, že jsem byla celý týden doma, takže...“ nechala jsem nedokončenou větu, ale obě to okamžitě pochopily.

Naštěstí jsme ten den už měli klid. Sice nás ve třídě chyběla téměř polovina, ale tentokrát k tomu naše třídní neměla žádné připomínky.

Po škole jsem měla už lepší náladu, ale ještě pořád to nebylo to pravé ořechové. Spolu s Adou jsme zašly do květinářství, kde jsme obě koupily květiny, každá své mámě ke Dni matek. Poté, co jsem konečně přijela domů, mi máma oznámila, že se jedeme podívat na nové sedačky.

Nejdříve mi to přišel jako dobrý nápad. Cesta nám autem trvala přibližně hodinu, ale mně to uběhlo jako voda. Pročítala jsem si jednotlivé kapitoly svého příběhu, který jsem měla vložený ve čtečce knih, ale po chvíli mě to přestalo bavit. Četla jsem to již tolikrát, že i když se mi to konečně líbilo, začala jsem hledat další možné chyby, které by potřebovaly upravit. Proto jsem si raději zapnula písničky do sluchátek a pozorovala okolo se míhající krajinu a snažila se přemýšlet nad naším školním výletem.

Možná pojedeme, možná ne. Otázkou je, zda bude chtít jet dostatek spolužáků. Pokud ne, s výletem se můžeme rozloučit, a zatímco se budou ostatní třídy flákat na školních výletech, jen naše třída se bude učit ve škole. Ne, že by mi to až tak moc vadilo, ale výlet je prostě výlet.

Znuděně jsem si povzdechla, jenže pak jsem si uvědomila, že už jsme na místě. Konečně! Jenže to nebyla žádná zábava. Vejít do obchodu, najít nejhezčí pohovku, zkusit si sednout, najít jinou, odejít. Bylo to pořád to samé dokola. Alespoň jsem se snažila uklidnit, že pojedeme do nedalekého knihkupectví.

Jenže kdykoli jsem se o tom byť jen zmínila, můj návrh byl zamítnut. ‚Jsme tu kvůli sedačkám, ne kvůli knížkám,‘ zněla tátova slova. A tak jsme chodili a sedali a přemýšleli.

Strávili jsme tím snad půl dne, když se rodiče konečně rozhodli, že pojedeme někam na jídlo. Rozhodli se pro nákupní centrum a má nálada se opět vylepšila. Co bývá v nákupních centrech? Knihkupectví. Co bývá v knihkupectví? Knihy.

Těšila jsem se tak moc, že v momentě, kdy táta zastavil, jsem vyšla z auta a jenom nedočkavě čekala, až se i oni uráčí vystoupit.

„Zajdeme i do knihkupectví? Jenom na chvilku, prosím, prosím, prosím,“ snažila jsem se a nasadila psí pohled. Mámu bylo lehké přesvědčit, ale táta byl oříšek.

„Ne, jdeme na jídlo a jedeme domů,“ ukončil tuto debatu. Opět. Přesto jsem doufala a nemínila v tom přestat.  

„Koupíme něco na pití? Myslím na cestu,“ zeptala se máma.

„Tak vy se běžte podívat, co si koupíme, a já zatím půjdu koupit nějakou vodu.“ Jednoduchá slova, která dokonale zapůsobila. Úsměv se mi rozšířil na tváři, oči se jen rozzářily a hned muselo být jasné, na co jsem myslela.

Máma to poznala. Vzala mě to knihkupectví – no, spíše jsem jí utekla a ona za mnou později došla – a tam jsme čekaly, než přijde táta. Jenže když mě někdo vezme do obchodu s knihami, tak mě odtamtud nic a nikdo nedostane, dokud si pořádně neprohlédnu všechny knihy, které bych si popřípadě chtěla někdy koupit, nebo jen přečíst.

Našla jsem knihu ‚The fault in our stars’ od Johna Greena a téměř jsem s ní došla k pokladně, dokud jsem nezahlédla tu úžasnou, nádhernou, tlustou knihu od Stephena Kinga. Od mého oblíbeného spisovatele. V momentě, kdy jsem viděla tak levnou cenu, nedokázala jsem se od toho odtrhnout. A proč taky? Deset dolarů za knihu, která má téměř třináct set stran, je naprosto nejlepší cena, kterou jsem kdy viděla.

Máma jen procházela v uličce, ale já ji zatáhla k sobě. „Dívej, vidíš to?“ začala jsem okamžitě. „To je od Kinga! Je to prý jedna z jeho nejlepších knih! I když on má všechny knihy úžasné,“ zamumlala jsem, „ale o to nejde. Chápeš, sleduj tohle. Vidíš, jak je to tlustý? Neuvěříš tomu, ale je to tak levný! Jenom deset dolarů!“ rozjímala jsem se a stále jí ukazovala tu knihu.

„Já nevím, Theo,“ řekla opatrně. Tím tónem, kterým vždy říká něco, co je jí proti její vůli. Viděla jsem jí to na očích – chtěla by mi to koupit. „Nemám na to peníze,“ přiznala smutně.

„Co se děje? Tak jdeme?“ zeptal se táta a tím přerušil naši konverzaci. No, mé přemlouvání by bylo trefnější. Upřela jsem na něj své oči.

„Tati, vidíš to? To je King, Stephen King. ‚To‘ je jedna z jeho nejlepších knih,“ opakovala jsem to stejné, co před chvílí.

„Tak si napiš Santovi,“ zahlásil s úsměvem.

„Jasně, za třičtvrtě roku. Prosím, do té doby už to mít určitě nebudou,“ pokračovala jsem.

„Máš přečtené ty tři knihy, co jsme ti kupovali?“ zeptal se.

„No... skoro,“ přiznala jsem.

„Tak až si to přečteš, tak můžeš přemýšlet o dalších knihách,“ dodal. „Jdeme, nechci jet domů za tmy.“

Skvělé, takže žádná knížka nebude, pomyslela jsem si. Naposledy jsem si vzala knihu do ruky, prolistovala ji a položila zpět.

„Budeme vedle v Elektru, přijď za námi, dobře?“ upozornila mě máma a něco mi vložila do ruky. Deset dolarů!

Objala jsem ji a tiše zapištěla. „Díky, díky, díky!“ Podívala jsem se na tátu stojícího opodál a usmívající ho se.

„Knihomolka,“ zavrtěl hlavou.

„A hrdá!“ zavolala jsem na něj, a zatímco oba odcházeli, já si vzala knihu a přešla k pokladně.

S opravdovým úsměvem jsem prodavačku slušně pozdravila, podala jí svůj nákup a jen čekala, až jej přiloží ke čtečce čárových kódů. Na malé obrazovce se objevila částka, která můj úsměv jen rozšířila.

„Budete si přát slabou tašku?“ optala se slušně. Jen jsem se podívala na svou knihu a čím dál více se usmívala.

„To je dobrý, vezmu si ji do ruky, děkuji,“ odmítla jsem. Zřejmě mě nechápala, ale mně to bylo jedno, zrovna jsem si připadala, jako bych měla druhé Vánoce. S pitomým výrazem jsem opustila knihkupectví, vydala se cestou k obchodu za rodiči, ale po cestě jsem se zastavila, posadila se na lavičku a začala si číst.

Tentokrát byla cesta domů pomalejší, ale já byla jedině ráda. Celou dobu jsem byla součástí příběhu kluka, který se momentálně bál jít do sklepa. Myslel si, že jej něco chytí za zápěstí, kotník nebo na něj něco vyskočí.

***

Po nějaké době jsme dojeli domů. Měli jsme patrový baráček na vesnici. Dole bydlel můj děda, nahoře jsme bydleli my ostatní – rodiče, starší a mladší bratr a já. Vyběhla jsem šestnáct schodů, boty v předsíni jen skopla z nohou a utíkala se převléct do pohodlného oblečení. Nejdříve jsem měla v plánu si vzít knihu a neodlepit se od ní dříve, než bych si ji celou přečetla, ale napadlo mě, že bych se mohla podívat na notebook.

Zapnout jej, připravit písničky, připojit sluchátka a posadit se do rohu sedačky v obýváku. Naprosto ideální a perfektní situace. Otevřela jsem soubor se svým příběhem, chvíli čekala, než se otevřel, ale poté se dala do čtení poslední kapitoly. Zároveň jsem si otevřela i seznam, ve kterém jsem měla vypsané jednotlivé kapitoly a uvedené vše, co by měly obsahovat. Samozřejmě jsem se toho nikdy nedržela úplně přesně, ale bylo to takové milé připomenutí, co jsem si posledně vymyslela a už neměla čas to napsat.

Pečlivě jsem si posledních pár stran pročetla, uvolnila se a konečně se vžila i do svého druhého života.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Žít svůj sen - 1. kapitola:

1. Liefe přispěvatel
11.05.2014 [19:59]

LiefeRomina: Kdo by taky mohl odolat knížkám? Emoticon To se ani nedá. Emoticon Opravdu si cením tvého komentáře. Emoticon Pokračování bude snad brzo, mám zhruba půl kapitoly, tak třeba to ještě dnes dopíšu a dám na schválení. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!