OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Žít svůj sen - 3. kapitola

27.07.2014 (17:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 764×

Dny ubíhaly neuvěřitelně rychle. Jako kdyby snad někdo mávnul kouzelným proutkem a najednou se z května stal téměř konec července. Moc se toho však za tu dobu nestalo. Škola skončila a na vysvědčení jsem měla pouhé tři dvojky, takže mi to ještě stále vyšlo na vyznamenání. S kamarádkami jsem se rozloučila, ale okamžitě jsme si slíbily, že se o prázdninách někdy sejdeme.

A zatímco ve škole jsem se nikdy nenudila, hned od začátku prázdnin jsem neměla co dělat. Venku bylo škaredě a chytila jsem chřipku. Na nic jsem neměla náladu, a když po mně někdo něco chtěl, jen jsem něco odsekla a věnovala se svému nicnedělání. Většinou to obsahovalo jen flákání se na notebooku, čtení si knížek či chatování s kamarády.

Jednu dobrou věc bych na tom však mohla najít. Potkala jsem jeho, Jacka. Poznali jsme se na jedné stránce, a ačkoli většinou nikomu takovému nevěřím, jemu jsem věřila. Padnul mi do noty, přestože jsme se technicky vzato ani doopravdy neznali. Viol ho také znala, chodila na tu stránku se mnou. Jenže ona můj názor, že je naprosto milý a sladký, vůbec nebrala vážně. Že prý mě to přejde, že je to jen pocit.

Takže jsem jí nic neříkala. Ale s každým dalším slovem, co jsme si psali, jsem ho začínala mít ráda. Byl opravdu milý, dokázal mě rozesmát, když měl špatnou náladu, tak jsem jej povzbudila, a to stejné i naopak. Ironií bylo, že byl jen o jediný den starší než já. Když jsem se to dozvěděla, dostalo mě to. Byl tak dokonalý, až to nemohla být pravda.

A také nebyla.

Ne, že by byl špatný. Ale když jsem se odhodlala a sdělila mu, že ho mám ráda, tak jeho odpověď zněla stejně. Že mě má rád. Jenže problém byl v tom, že on to myslel jako kamarádství. Protože on miloval jinou. Akceptovala jsem to, přičemž jsem si nadávala, jaká jsem byla hloupá, když jsem si myslela, že by snad mohl opětovat mé city.

Na radu Viol jsem se na to vykašlala. Nemá cenu mít rád někoho, koho vlastně neznám. Co já vím, jaký vlastně může být? Přes písmena jej přece nepoznám, ani kdybychom si psali absolutně všechno. Ale jak se zdálo, tak jeho to napadlo první. Ten den, co jsem mu napsala své city, byl poslední den, kdy se mi ozval. Následující dva dny byly hrozné. Neustále jsem přemýšlela, co se stalo. A samozřejmě jsem to přičítala své vlastní blbosti a tomu, že jsem mu to psát neměla.

Dodnes nevím, co se vlastně stalo. Pár dnů jsem o něm nic nevěděla a začínala jsem mít strach, že jsem opravdu vše nějak podělala, takže jsem mu napsala. Odepsal, ale že prý něco řeší a nechce se o tom s nikým bavit. Následující den byl jako změněný. Bylo to, jako by se snad nic nestalo. A tak jsem se rozhodla, že to nebudu řešit. Jestli bude chtít, ozve se sám.

Mezitím jsem přespávala u Viol, bez Adri, která si užívala hlídání dětí v New Yorku. Procházely jsme se po lese a louce, koukaly na film, pojídaly sladkosti a trochu i popíjely. Nebylo to nic silného, jen víno smíchané s rumem, v tom kousky melounu a trochu sody, to jen aby se neřeklo. Ale já to vzhledem k předchozím událostem potřebovala jako sůl. Byla jsem v dobré náladě, ale to bylo asi tak vše, co se stalo.

Nejhorší na tom všem bylo, že přestože jsem měla tolik času, stejně jsem v ničem nestíhala. Ve svém pokoji jsem měla hrozný nepořádek. Když po mně doma někdo něco chtěl, nevěděla jsem, co dělat dřív. Umýt nádobí a potom vynést koše? Nebo utřít prach a vysát a až potom utřít nádobí a vynést koše? Nebo si napřed uklidit pokoj? Ať bych se rozhodla jakkoli, stejně jsem neměla nejmenší tušení, jak to všechno stihnout.

Tudíž jsem na psaní neměla ani trochu času. Do toho všeho se mi rozbil můj notebook, takže jsem používala mamčin, popřípadě taťkův. Každopádně, i když jsem sebevíc chtěla, nedokázala jsem si ani za nic vzpomenout, kde jsem to vlastně skončila. A na svůj disk jsem se nedostala, takže celé ty dny jsem nemohla napsat ani slovo.

Ale jelikož jsem velký fanda knížek, což o mně všichni ví, měla jsem to štěstí a vyhrála knihu, kterou jsem si zrovna chtěla koupit. Měla jsem z ní obrovskou radost. K ní jsem vyhrála i vstupenky na film podle této knihy, a protože to byl horor, taťka byl jediný, kdo se mnou mohl jít. Takže jsme se v sobotu odpoledne vydali do kina.

Po cestě zpátky jsme ještě prošli snad všechny obchody, ale sebevíc jsem chtěla do knihkupectví, nebylo mi to dovoleno.

„Vydržel jsem s tebou v kině, nebudu někde lítat po knihkupectví,“ opakoval taťka stále dokola. „Navíc pokud vím, tak si snad šetříš na notebook, nebo to už snad neplatí?“ rýpnul si. Moc dobře věděl jak na mě. Ovšem měl pravdu, což mi na tom vadilo nejvíc.

Zrovna jsme se dívali na nějaká dřeva na balkon, když mě něco napadlo. „Z toho by šla udělat knihovnička, ne?“ zahlásila jsem jen tak mimochodem. Táta tam zrovna něco měřil, tak jsem jednu krátkou desku vzala do ruky a přišla k němu.

„Dívej, kdybych dala třeba dvě tyto desky takhle nad sebe,“ názorně jsem mu ukázala, jak to myslím, „a pak bys to jenom spojil něčím železným nebo třeba další deskou. A tady by to stačilo jenom přivrtat ke stěně a mám dvojitou poličku, ne?“

Jenže on na mě koukal jako na blbce. „Teď na to nemám čas,“ odvětil po chvíli. Ale já se nedala, chtěla jsem ho přesvědčit.

„Ale ne, ty to nechápeš,“ pokračovala jsem dál. „Jedna deska stojí dolar, takže dvě desky, to máš dva dolary a něco mezi to... To máš tak pět nebo šest dolarů. A když koupíš takovou tu ‚neviditelnou‘ poličku, co mám doma, tak ta stojí takových patnáct dolarů. Takže to máš o hodně levnější.“

Tentokrát se chytil. Začali jsme oba přemýšlet, která deska je hezčí, co mezi to, ale nakonec jsme narazili na problém.

„Potřebuješ nějakou podpěrku. Něco, co ti to udrží. Ta deska ti nebude jen tak levitovat ve vzduchu a ke zdi to nepřišroubuješ, protože tak dlouhý šroubek nemám. Jedině,“ dodal, když viděl můj zklamaný výraz, „kdybychom tady našli ještě tu podpěrku. Ale nikde ji tu nevidím, takže smůla.“ Zřejmě si myslel, že nade mnou vyzrál, ale opak je pravdou.

„Tady je, viděla jsem ji tady,“ vyhrkla jsem, chytila ho za ruku a táhla k jednomu z regálů.

Asi po půl hodině jsme konečně vyšli z obchodu. Sice ne s věcmi, co chtěl taťka koupit, ale přesto s nákupem. Vybrali jsme dvě podpěrky, a doma máme ještě dřeva, co nám zbyly, když jsme stavěli garáž. Problém je v tom, že si to budu muset natřít nějakou barvou, pokud je to možné, tak bílou. Samozřejmě jsem začala vymýšlet, jaké vzory si na to ještě nakreslím, jak to bude velké a další podrobnosti.

Když jsme odešli snad z desátého obchodu i s věcmi, co taťka potřeboval na balkon, mohli jsme vyrazit domů, a já si tak mohla vytvořit svou vlastní poličku na knihy.

Doma jsem si uvědomila jednu věc. Sice poslední dva měsíce stály za velké nic, ale já se nevzdala a opět se pustila do svého úniku z reality se svým milovaným wordem, hrnkem čaje, sluchátky v uších a nápady na miliony a miliony možností.

Trvalo mi to strašně dlouho, ale byla jsem na tom jako Thea - přestal mi fungovat noťas, tudíž jsem se nedostala na svá data, a jelikož jsem již měla rozepsat další kapitolu, byla jsem docela v háji, nýbrž jsem nevěděla, kde jsem skončila a s čím mám pokračovat.
Vážně se moc omlouvám všem, kteří čekali na další kapitolu.

Liefe

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žít svůj sen - 3. kapitola: