Život a čest - 19. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

A je tu další kapitolka o začínajícím soužití Mirandy a Ronalda. Oběma začíná pomalu docházet, že to asi nebude tak jednoduché, jak se zprvu zdálo.

26.05.2010 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3869×

19. kapitola

Ronald podrážděně hleděl do plamenů a popíjel víno. Ubíjelo ho vědomí, že se ho jeho vlastní manželka štítí. Když uhnula v té kapli, nedával tomu příliš velký význam, ale nyní, když s ním odmítla zůstat i v jednom pokoji...

Věděl, co by udělal mnohý na jeho místě, jemu se ale něco takového hnusilo. Nedokázal by na ženu použít násilí. Byl by odporný sám sobě a jí pak ještě víc, což by nebylo právě ideální, když spolu mají strávit zbytek života.

Dopil zbytek vína a vstal. Otevřel dveře na chodbu a chtěl si někoho zavolat, aby mu donesl další džbánek. Zahlédl však jen ženu, kterou předtím poslal k Mirandě.

„Paní už spí?” zeptal se jí.

„To nevím, vyhodila mě jen jsem přišla.”

Ronald jí přikývl a počkal až zmizí z dohledu. Pak vyrazil přímo k sousedícím dveřím. Rozrazil dveře a vešel. Všude bylo ticho. Po dnešku, kdy nemohla ani dýchat, byl rozhodnutý z ní ten korzet třeba i servat. Zabouchl dveře a prošel okolo krbu. Koutkem oka však zhlédl něco čouhat z ohně.

Otočil se a zůstal zírat na kus bílé ohořelé látky před krbem. Zaskřípal zuby, když si uvědomil, že musela spálit svatební šaty. Odvrátil se a vykročil k posteli. Čekal, že ji ten hluk vzbudil, ale ona tam ležela naprosto nehybně a její dech byl pomalý, pravidelný.

Černé vlasy měla rozpuštěné a rozhozené okolo sebe. Na sobě měla k jeho úlevě jen obyčejnou košili. Vypadala tak křehce a bezbranně. Při pohledu na ni si uvědomil, že ho mizerná nálada přešla. Zavrtěl sám nad sebou hlavou. Pomalu mu začínalo docházet, že králova slova o trpělivosti se nevztahovala na Mirandu a Garwan, ale na ně dva.

Ráno Miranda musela prohledat truhlu a skříň, které stály v pokoji, nakonec se jí však podařilo najít šaty, které vypadaly celkem obstojně. Byly jednoduché a z tmavě modré bavlny. Žádné nabírané volánky a spodničky, které byly dobré leda tak na plantání nohou.

Oblékla se a sešla dolů. V sále našla Gevina, který právě do sebe soukal snídani.

„Dobré ráno,” houkl na ni s plnou pusou.

Kývla na něj a přisedla si. Pustila se do jídla.

„Chutná to strašně,” zamumlal Gevin a odsunul talíř.

Miranda mu musela dát zapravdu. Chléb byl sice čerstvě upečený, ale přesto tuhý a chutnal spíše jako by žvýkala piliny.

„Bylo by potřeba vyměnit kuchaře,” zamumlala a natáhla se raději pro jablko, aby zahnala tu nepříjemnou pachuť.

„To jo a pokud vím, tak to je to tvoje práce.”

Ještě natažená přes stůl se na něj podívala.

„Starat se přece o chod domácnosti,” upřesnil, když zachytil její pohled.

Uvědomila si, že je to vlastně pravda. Problém byl v tom, že to něčem takovém nic nevěděla. Dokázala jídlo chytit a udělat na ohni, ale co se kuchyně a chodu domu jinak týkalo, nikdy se tím nemusela zabývat, tohle měli na starost vždycky jiní.

Zahryzla se do jablka a vstala. Zatím vždycky všechno nějak zvládla a tohle by neměl být takový problém.

Zamířila přímo do kuchyně. Nebyl to problém, protože aroma jejich nevábné snídaně ji vedlo lépe než ukazatel na cestách. Vešla do prostorné místnosti, která byla už na první pohled odpuzující. Na stolech byly ještě zbytky a špína po předchozí práci a nádobí se zaschlými zbytky leželo na hromadě. Sem tam nad ním proletěla i muška. Zhnuseně nakrčila nos.

„Kdo to tu má na starost, kde je kuchař?!” houkla do stáda několika osob v místnosti.

„Já,” ozval se kdosi a z hloučku se vykutálel objemný chlápek. Ani se nenamáhal k ní přijít blíže, jen zvědavě vyčkával, co tu Miranda chce.

„Co je to tady za bordel?”

„To je kuchyň, paninko, tady se pracuje,” ušklíbl se.

„Spíš to tu připomíná chlívek,” zavrčela si pro sebe a bylo jí úplně jedno, jestli ji uslyší. „Umíš aspoň uvařit něco lepšího než byla ta šlichta na snídani?”

„Vařím jak umím,” zaskřípal mezi zuby.

„Takže neumíš,” zkonstatovala. „Tak v tom případě se můžeš rovnou sbalit.”

„Co... cože?!”zařval. Někteří za ním raději couvli.

„Umíš snad něco jiného než práci v kuchyni?” zeptala se a založila si ruce.

„Ne,” sýpl.

„Takže jsi k ničemu, proč bysme tě tu tedy měli nechat?”

Vyčkávavě na něj hleděla. Ne že by očekávala odpověď, ale spíše to, až konečně vypadne. Což po chvíli hrobového ticha taky udělal. Praštil za sebou dveřmi až ostatní v místnosti nadskočili.

„No, tak to bychom měli,” zamumlala Miranda a pohlédla do čtyř vystrašených tváří. „Umí tu někdo aspoň trochu vařit?”

Ticho.

„Děláte v kuchyni, ksakru, tak něco musíte umět, ne?”

„Škrábat, krájet, míchat... To umíme, ale vařit nás nikdy nenechali,” pípl zezadu hlas. Všichni se báli, aby nenásledovali exkuchaře.

„Do háje,” zaklela. „Tak to tu aspoň zatím vykydejte!”

S tím se otočila a vyklusala z kuchyně. Možná to nepůjde zas tak hladce, jak si předtím myslela.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování