OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život a čest - 45. kapitola

27.08.2010 (17:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 4490×

45. kapitola

Spustila ruce dolů a zahleděla se před sebe. Takhle to už dál nejde. Řekne mu pravdu. Sice na to není asi nejlepší chvíle, ale déle už to prostě nevydrží. Jako by jí při tom rozhodnutí padl kámen ze srdce. Vyštrachala se na nohy a otevřela znovu dveře. Odhodlaně překonala ten kousek a stanula ve dveřích Ronaldova pokoje.

 Miranda zůstala stát na prahu Ronaldova pokoje. Přejížděla pohledem po místnosti v níž byla naposledy před několika týdny, v den svého příjezdu. Už tenkrát to všechno pokazila, měla možnost říct pravdu, vyhnout se tomuhle všemu... A teď si to pěkně vypije až do dna.

Na stole byly položené svitky. Zvědavě přišla blíž s nahlédla do plánů hradu. Byly propracované do posledního detailu, stejně jako hrad sám. Zaujatě je sledovala, že ji probralo až vrznutí dveří. Překvapeně se ohlédla a střetla se stejně překvapeným pohledem Ronalda.

Bylo na něm znát, že by ji čekal snad všude, jen ne ve svém pokoji. Po chvíli, kdy ji jen nehnutě sledoval stojíc ve dveřích, se konečně probral a zavřel za sebou dveře. Přešel ke stolu, kde položil džbán s ředěným vínem.

„Chtěla bych si promluvit,” hlesla celkem zbytečně. Mívala běžně chladnokrevnou povahu, ale teď byla tak napjatá, že měla co dělat, aby se nezačala nervozně ošívat.

Zamyšleně se a ni zahleděl. Byla najednou hrozně neklidná. Ať se jednalo o cokoliv, měl nepříjemné tušení, že to mělo co dělat s jejich návštěvou s níž si tak rozuměla. Nebyl si jistý, jestli to chce slyšet. Obzvláště teď, když se potřeboval soustředit.

„Mirando,” hlesl, a vyčerpaně si promnul kořen nosu. „Raději bych to nechal na později.”

Chtěla něco namítnout, ale zastavil ji jeho výraz.

„Děje se něco?”

Ronald se místo odpovědi opřel dlaněmi o desku stolu. Mlčky se zahleděl do nákresů.

„Je jich mnohem víc, než jsem předpokládal,” hlesl po chvíli.

Veškerá její předsevzetí šla stranou.

„O kolik víc?” zeptala se se zájmem.

„Do hradu se sice nemají šanci dostat, ale můžou nás naprosto odříznout.”

„A zásoby máme na jak dlouho?” Přešla vedle něj.

„Snad na tři měsíce.”

Miranda strnula. Obléhání mohlo trvat i rok. Jenže počet obyvatel se nyní stále zvyšoval, jak se přijížděli ukrýt i lidé z okolí hradu. Už nyní jich bylo skoro dvojnásob a žně budou skoro za měsíc. V sýpkách tedy bylo na dně.

„To oni ale netuší.”

„Doufejme,” zabručel. Přitáhl si před sebe záznamní knihu a začal kontrolovat údaje. Miranda raději vyšla ven.

Další dva dny probíhaly ve stále napjatější atmosféře. Každý bojeschopný muž se musel cvičit v boji a ti ostatní sváželi všechny dostupné zásoby na hrad a chystali jej k obraně.

Jediní, kdo byli naprosto klidní, byli Rhys, Hector a John. Po jejich prvotní zábavě sedět na schodech a dobře se bavit nad nezkušenými pokusy sedláků, kteří drželi poprvé meč, je Ronald musel vykázat do hradu.

Omezili se tedy na pronásledování Rose po kuchyni a rýpání do Mirandy. Ta byla z celé té situace a atmosféry všude okolo napjatá jak struna. Tohle byl její život její prostředí, jenže ona tu musela sedět jak správná hradní panička.

Dva dny, pouhé dva dny, které se pro ni staly nekonečné. Sledovala Ronalda, jak se snaží nezanedbat ani tu nejmenší maličkost, protože i na té mohlo záležet. Hleděla na něj z okna na nádvoří a jen zběžně vnímala pružné kroky za sebou.

„Proč Mirando,” ozval se Hector za jejími zády. „Proč tohle děláš?”

Zavřela oči v zoufalém gestu, ale zůstala k němu zády.

„Nechápeš to? Já nemám na výběr.”

Hector došel až vedle ní. Pohlédla mu do tváře a ačkoliv mlčel, věděla, že to nechápe.

„Tohle je jiný svět. Naprosto odlišný od toho našeho. Žijí jinak, myslí jinak, mají naprosto jiné hodnoty.” Podívala se na neobratné pokusy jakého si podomka se štítem. Měl štěstí, že si jej neupustil na nohu či nezmrzačil muže za sebou.

„Pro ně je důležitý jejich domov, kráva, majetek který vyžení... A my?” uchechtla se. „Bojujeme jen pro svou víru a oddanost. Pro nás je nejcennější naše čest. To za ni bychom položili svůj život bez jediného zaváhání.”

Hector už otvíral pusu, ale nenechala ho. Potřebovala to ze sebe dostat. Mluvit o tom s někým, kdo ji může chápat.

„Teď jsem sice na jejich okraji, ale přesto jedna z nich. Jsem ta potrhlá zvláštní paní hradu. Pokud by však zjistili pravdu, skončila bych stát na hranici obou těch světů. Nemohla bych patřit ani do jednoho. Pro vás už žiju tady a pro ně bych byla králův vrah.”

„Tak chceš raději jen tak stát a nic nedělat? Znám tě Mirando, to nevydržíš.”

„Ronaldovi pravdu řeknu, jen jak to bude možné. Zda to mají vědět i ostatní to nechám na něm. On je zná, ať pak rozhodne.”

Znovu se na Ronalda zahleděla. Vypadal klidně, ale pod tou maskou viděla obavy. Poslal na hradby další dva muže a to tedy znamenalo jediné. Už jen čekal, kdy se Welšané objeví.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život a čest - 45. kapitola: