OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo anděl? 3. kapitola

28.08.2014 (16:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1134×

Catharina

Velice neochotně jsem vylezla z postele. Oblékla jsem si obyčejné černé tričko a černé otrhané kalhoty. Učesala jsem si vlasy a vyrazila do kuchyně. Už tam seděli všichni. Kolem linky se motala nějaká žena ve středních letech.

„Dobré ráno, Catharino," pozravila mě paní Miriama.

„Dobrý," odvětila jsem a zasedla ke skleněnému stolu. Logan mě přitom provrtával pohledem. Vypadal vážně komicky. Měl na sobě světle modrou košili, černou vestu, společenské kalhoty. Tomu dominovaly černo-červené nike. U krku měl ještě povolenou kravatu. Když si všiml, že si ho prohlížím, znovu po mně vrhl naštvaný pohled. Kdyby se dal pohled považovat za zbraň, tak jsem právě teď umřela.

„Co je? To je školní uniforma, jestli jsi tak blbá…“ začal podrážděně.

„Logane, přestaň! Nemohl bys alespoň předstírat, že se umíš chovat slušně?“ napomenul ho pan Mortanson. Logan se jen zašklebil a hodil po mně nějakou igelitku. Už jsem na něj chtěla řvát, ale když jsem se podívala dovnitř, řvaní mě přešlo. Nahradil ho odpor.

„Co to, proboha, je?“ ptala jsem se a vytáhla jsem z igelitky modro-černou sukni, bílou košili, černou vestičku a kravatu. Potom tam byly ještě podkolenky, ale ty jsem nechala na dně igelitky.

„No co asi? Tvoje školní uniforma. Měla by ses jít obléct,“ odpověděl mi s pobaveným úšklebkem. Otráveně jsem se zvedla od stolu, vyšlapala jsem schody a pak se zabouchla ve svém pokoji. Navlíkla jsem na sebe tu hrůzu a pak jsem se pokoušela zavázat si tu kravatu. Jenže jsem to nikdy nedělala, a tak mi trvalo skoro deset minut. Potom jsem si na nohy navlíkla podkolenky a na ně jsem si obula černé kotníkové boty, takže jsem musela vypadat podobně jako Logan. Komicky. Ach Bože, co jsem ti kdy udělala, že se v tomhle musím promenádovat? Sebrala jsem svůj batoh a vydala jsem se zase do kuchyně. Jenže tam už nikdo nebyl. Tak jsem šla ven. Slyšela jsem Logana, jak se baví s nějakým klukem.

„Ta holka je úplnej magor,“ říkal zrovna, ale to už jsem otvírala dveře. Bylo mi jasné, že mluví o mně. 

„Já nejsem hluchá, zlatíčko,“ odvětila jsem medově. Jenom mě zase zavraždil pohledem a otočil se na svého kamaráda. Taky jsem se na něj podívala, a po pravdě, nikdy jsem neviděla hezčího kluka. Měl hnědé vlasy, které mu roztomile padaly do očí. Jeho oči by se daly přirovnat k safírům. Byl o něco vyšší než Logan, takže tak o hlavu a půl vyšší než já. Se svalovou hmotou na tom byli stejně. Byl i stejně oblečený jako Logan. Co to se mnou, sakra, je? Já přece nepoužívám slovo roztomilý? Přátelsky se na mě usmíval.

„Austine, to je Catharina,“ představil nás Logan a jeho výraz byl neuvěřitelně otrávený.

„Austin Daniels,“ dodal ještě Austin a podal mi ruku, když jsem mu podala tu svoji, pevně mi ji stiskl.   

„Je asi fajn jmenovat se Mortansonová, co?“ zeptal se mě a z tváře mu nezmizel ten nádherný úsměv.

„No, to je, jenomže já jsem si nechala svoje příjmení. Jsem Elssonová,“ vysvětlila jsem mu.

„Mohli byste to urychlit? Přijdeme pozdě,“ zavrčel na nás Logan. Austin se na něj zašklebil, otevřel mi dveře od auta a pak si sám nasedl. To samé udělal i Logan.

Zastavili jsme před velkou budovou. Vypadala trochu, jako by tu stála už tak dvě stě let. Byla to rudá stavba a přesně uprostřed měla velkou věž. Mohla mít tak tři patra. Vystoupila jsem z auta a zamířila ke škole. Austin a Logan šli jenom kousek za mnou. Vešla jsem do školy a chtěla jsem se zeptat, kde je ředitelna, jenomže můj doprovod záhadně zmizel. Fajn, já jí najdu i bez vás! Našla jsem jí, ale trvalo mi to asi deset minut. Měla jsem štěstí, že ještě nezvonilo. Zaklepala jsem na dveře a ty se přede mnou hned otevřely. To, co jsem viděla, mi vzalo dech. Viděla jsem Elijaha. Jak se sem dostal? Pobaveně se na mě zašklebil a uhnul mi z cesty.

„Jak…“ zamumlala jsem, ale to už se ztratil mezi ostatními studenty. To mi bude muset vysvětlit.

„No tak, slečno, pojďte. Nemáme tolik času,“ pobízela mě stará sekretářka. Vešla jsem dovnitř a pozdravila ředitele. Ředitel, no teda! Byla jsem zvyklá na starou bábu v kostýmku a čekala jsem něco podobného, ale tohle teda ne. Mohlo mu být něco mezi pětadvaceti až třiceti. Měl černé nagelované vlasy, hnědé oči a na sobě oblek. Působil přísně, ale určitě na svém postu nebude nějak zvlášť dlouho.

„Slečna Elssonová?“ zeptal se mě zvučným hlasem. Přikývla jsem.                                      

„Jsem váš ředitel…“ No teda. Vážně? To by mi nedošlo. „Jmenuji se Thomas Laleyht. Budu vás učit latinu. A pak tělocvik. Doufám, že nebudete stejná průšvihářka jako Logan.“ Neboj, říďo! Budu ještě větší.

„To vám, bohužel, nemohu předem zaručit,“ odpověděla jsem přeslazeným hlasem. Pobaveně mu zacukaly koutky, které pak zvedl do úsměvu.

„Chci tě upozornit, že tahle škola si velice zakládá na tom, aby se její studenti pilně učili. Pokud tomu tak není a na konci roku mají nedostatečnou, jsou automaticky vyloučeni ze školy,“ upozornil mě a na tváři se mu mihl ďábelský úšklebek. To je omezování práv idiotů! Někdo prostě nemá na to, aby neprolítl. Jako třeba já. „Tady máš kód od tvé skříňky, v ní najdeš učebnice, rozvrh a sešity. Už můžeš jít. Pozdravuj ode mě svou nevlastní matku,“ povolil mi, já se zvedla ze židle, pozdravila ho a odkráčela pryč. Vydala jsem se hledat skříňku číslo sto dvacet pět. Našla jsem ji poměrně brzo. Podívala jsem se na svůj kód. Dvacet osm, čtrnáct. Tak to bych si mohla zapamatovat. Ze skříňky jsem vytáhla rozvrh. První hodina francouzština.

„Opravdu úžasný…“ zamumlala jsem si pro sebe. Jak se mám naučit francouzštinu, když mi dělá problémy i angličtina? Ještě jsem si vzala učebnici na francouzštinu a sešit. Zase jsem skříňku zabouchla a šla jsem najít učebnu. Učebna byla až ve třetím patře. Vešla jsem dovnitř a přejela jsem třídu pohledem. V poslední lavici jsem uviděla tu osobu. Tu osobu s tmavě hnědými vlasy, které bych mu s radostí podpálila. S čokoládovýma očima a sladkým úsměvem, který mi věnoval. Zamířila jsem k Elijahovi.

„Ahoj, Cath,“ pozdravil mě, když jsem si k němu sedala.

„Co tady děláš?“ zasyčela jsem na něj zostra.

„Sedím. A ty mě snad nevidíš ráda?“

„Štěstím téměř brečím. Obejmeš mě?“

„Když chceš…“ zamumlal a objal mě.

„Jo, a teď vážně, co tady děláš?“ nenechala jsem se odbýt. Zašklebil se na mě.

„No, tak jsem ti včera trochu kecal…“ začal, ale pak ztichl. Strčila jsem do něj, takže málem slítl ze židle, na které se houpal. Naštěstí jsem ho včas chytila. Nechtěla jsem, aby si můj nový kamarád a spolužák v jedné osobě něco udělal, i když jsem na něj měla vztek.

„Jak to teda bylo?“ zeptala jsem se znovu.

„Když jsi mi řekla, že odjíždíš do Seattlu, tak jsem ti nechtěl kazit překvapení, já jsem za tím ředitelem šel, protože si pro mě měli přijet nějaký lidi. Taky proto jsem po tobě chtěl to číslo,“ vysvětlil mi a já potlačila chuť znovu do něj strčit.

„Takže mi musíš dát to svoje,“ zamumlala jsem nakonec a snažila jsem si v hlavě utřídit myšlenky. Bylo toho na mě nějak moc. Ten nejhezčí kluk, co jsem kdy viděla, jménem Austin, mimochodem to je nádherný jméno, sexy ředitel a Elijah v jeden den byli trochu velké sousto i na mě.                

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo anděl? 3. kapitola: