OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlomený ďábel. Nebo anděl? 6. kapitola

21.10.2014 (11:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1244×

Logan

Seděl jsem na lavičce a poslouchal Austinovy naštvané řeči. Přecházel přede mnou, svoji sportovní tašku měl odloženou na lavičce vedle té mojí. Pořád byl ve svojí školní uniformě, já taky.

„Chováš se jako naprostej debil, Logane. Uklidni se, sakra,“ vyštěkl na mě. Protočil jsem oči v sloup a založil si ruce na hrudi.

„To už jsi říkal. Doma otevři slovník nadávek, bude se ti to hodit,“ prohlásil jsem klidně. Jeho výbuchy vzteku se mnou nedokázaly hnout nikdy. Zato ta malá holka umí hnout žlučí, že by vydala za matku se všemi svými společenskými akcemi a nejméně tři Austiny. Tak si přiznej, že se k ní chováš hnusně. Drž hubu!

„Mohl bys přestat? A začít se chovat zase jako ten kluk, kterého znám,“ zamumlal a svalil se vedle mě. Ta situace s Cath ho sebrala víc než mě. Já věčný flegmatik, ale jak už jsem říkal, holka jménem Catharina Elssonová prostě dokáže vytočit i toho největšího flegmatika, který po planetě Zemi chodí.

„Nějak tě to žere.“

„Jako vždycky. Tvoje problémy vadí pokaždé víc mně než tobě,“ zahuhlal a taky si založil ruce na hrudi. Věděl jsem, že to deseti minut bude zase ten sladký Austin, který by na nikoho nezvýšil hlas. No jo, jenže zdání občas klame. Můj kamarád není zrovna nejklidnější povahy, naštve ho skoro všechno, co dělám já. Austin je taková moje chodící přednáška o slušném chování.

„Jo, ale tohle ti vadí hodně. Víc než obvykle. Že se ti moje nová nevlastní sestřička líbí?“ vypálil jsem na něj. Zaskočeně zamrkal a hrál si na pokerového hráče. Nasadil tu svoji nečitelnou tvář, ve které se vyzná každý, kdo ho aspoň trochu zná.

„Lžeš!“ vyštěkl na mě. Dostal jsem záchvat smíchu, který způsobil ten jeho uražený výraz. Popuzeně se na mě podíval a přetáhl mě po hlavě.

„Já nevím, kdo tady lže, ale já to nejsem,“ vyhrkl jsem rozesmátě.

„Ale mně se vážně nelíbí. No možná trošku, ale jenom trošku. Víš, co to slovo znamená, nebo ti to mám vysvětlovat?“ zeptal se otráveně.

„Vím, co znamená trošku. A taky vím, že ty jsi trošku špatný lhář. Tak si nehraj na neviňátko a vyklop pravdu,“ usadil jsem ho. Podíval se na svoje drahé hodinky. Sebral tašku a vyrazil pryč. Udělal jsem to samé a rychle ho dohnal.

„Kdyby ses přiznal, tak bych ti dal pokoj,“ podotkl jsem, když se konečně zastavil. Otočil se na mě s naštvaným výrazem, z očí už mu zase sršely blesky a přitom mě ještě stíhal vraždit pohledem.

„Říkám ti, že není co přiznávat,“ zavrčel a znovu se rozběhl pryč.

Catharina   

Svalila jsem se na jeden z gaučů v mém pokoji. Batoh se válel u dveří. Mohla jsem ho sice dokopat až ke stolu, ale na to jsem byla až moc líná. Kousek ode dveří se povalovala moje vestička, kterou jsem taky nedokázala pověsit do skříně. Dobře, a teď se zvedneš a dojdeš se převléct, protože je to dost nepohodlný. Postavila jsem se a přešla ke skříni. Už na sebe nikam nevezmu sukni. Jedině do školy, ale všude jinde mě neuvidíte v ničem jiném než v kalhotách. Vytáhla jsem černé, trošku otrhané kalhoty a modré tílko. Převlékla jsem se a tu hrůzu, kterou jsem měla na sobě skoro celý den, jsem hodila přes židli. Sebrala jsem mobil. Tři zprávy. Od táty. Už jsem chtěla jednu otevřít a přečíst si ji, jenže v tu chvíli se domem rozezněla nějaká siréna a já málem upustila mobil. Odložila jsem ho zase na stůl a seběhla jsem dolů do obýváku. Chtěla jsem zjistit, co to mělo být.

„To je zemětřesení, tornádo nebo nějaká jiná pohroma, že tady řve megafon?“ zeptala jsem se, jen co jsem dorazila dolů. Už tady byli všichni tři.

Logan se na mě podíval a s úšklebkem prohlásil: „Něco horšího. Rodinná rada.“

„Rodinná rada? A co to je?“ opakovala jsem po něm. Miriama mi ukázala, že se mám posadit na tu jistě šíleně drahou pohovku. Poslechla jsem ji a posadila se vedle Logana.

„Probereme si plány na víkend a taky dnešní večer,“ začala Miriama, přitom po nás přejela pohledem.

„Dnes přijdou na večeři Danieslovi. Netuším, jestli o tom víte, ale Rebecca odjíždí na rok sbírat inspiraci pro svou novou knihy do Egypta. Přijdou se námi rozloučit. Takže bych si prosila, Logane, odpusť si svoje blbé kecy. Když probíráme módu, je to důležité. Nikdo ti nekecá do tvého sportování. Roberte, ty, prosím, alespoň jednou neřeš práci. Já vím, máte toho ve studiu moc, ale jeden večer se bez tebe obejdou, že? A ty, Catharino, prosím, vezmi si na sebe nějaké pěkné šaty, ano?“ pokračovala. Tím, co řekla, nám zkazila náladu.

„Mám malý problém,“ ozvala jsem se.

„Opravdu? Jaký?“

„Já nemám a ani nenosím šaty,“ vysvětlila jsem jí zamračeně.

„Nenosíš šaty? Tak to se bude muset hodně rychle změnit. Budu potřebovat, abys je nosit začala. A teď k víkendu. V sobotu je nějaká společenská akce, na které nemůžeme chybět, tak si to nějak zařiďte. Za půl hodiny vás tady chci mít nastoupené,“ dokončila a odkráčela.

Stáli jsme v obýváku, všichni tři slušně oblečení. Já měla černé kalhoty, které nebyly otrhané,  modro-červenou košili a bílé boty. Logan měl tmavě zelené kalhoty a černé značkové tričko. A pan Mortanson? Ten by vypadal dobře snad i v pytli od brambor. Miriama nás seřvala, že jsme tady měli stát už před pěti minutami. Netuším, proč se tak vzteká, když stejně ještě nedorazili. A taky netuším, proč se té večeře musím účastnit. Už teď mi preventivně bylo trapně. V hlavě jsem slyšela ty otázky, které určitě brzo přijdou. A proč jste si ji pořídili? Jak to, že máš tetování? Proč jsi taková hubená? A spoustu další pitomých otázek, na které raději neodpovídám.

Tyhle myšlenky podpořila ta situace, kdy zazvonil zvonek a Miriama vyběhla ke dveřím. Otráveně jsem protočila oči a posadila jsem se na pohovku, do které bych se nejraději schovala. Samozřejmě jen v tom případě, kdyby to šlo. Uslyšela jsem takové ty přivítací kecy a ještě víc se zabořila do pohovky. Dám celé svoje týdenní kapesné (a to není zrovna málo), když mě odsud dostanete. Tak nic, bohužel jste právě přišli o sto dolarů.

Do obýváku vešlo šest lidí. Z toho jeden byl Austin a druhá Miriama. Ostatní jsem v životě neviděla. Byla tady od pohledu nepříjemně vyhlížející bruneta. Určitě Austinova matka. Pak velice sympatický muž se stejnýma safírově modrýma očima, jaké má jeho syn. Jako další přišel nějaký sotva dospělý mladíček s otráveným výrazem. Ty dva, co se objevili ve dveřích, byli rozhodně nejsladší. Austin - to ani vysvětlovat nemusím – s malou holčičkou v náručí. Ta malá slečna se dvěma copánky na hlavě a roztomilým úsměvem na tváři. Ale ani ona mi na tváři nevykouzlila tak zářivý úsměv jako ten, který zařídil Austinův výraz. Ten nastal v tu chvíli, když ho maličká praštila po hlavě panenkou, kterou svírala v drobné ručce. 

„Sundejte ji ze mě!“ zamumlal a schytal další ránu. Jejich starší bratr k nim přistoupil a odtrhl maličkou od bratra. Ta se bránila a ještě pevněji se chytila Austina kolem krku.

„Rebecco, chtěla bych ti představit Catharinu, osvojili jsme si ji,“ začala s představováním Miriama. Usmála jsem se tu nepříjemně vyhlížející dámu. Ta jenom pokývla hlavou.

„Catharino, tohle je Rebecca, její manžel Andrew. Nejstarší Benjamin, Austina určitě znáš a tahle malá princezna je Kathlen,“ dodala Miriama. Očima jsem přejížděla po všech Danielsových. A nebyl to vůbec hnusný pohled.

„Rád tě poznávám, Cath. Přepokládám, že je dnešní mládež všechna stejná, a tak nesnášíte svá celá jména,“ promluvil na mě Andrew a pohodil hlavou ke svému nejstaršímu dítěti. Jo má pravdu. Nemám zrovna v oblibě, když mi někdo říká celým jménem.

„Já vás taky ráda poznávám,“ odvětila jsem a přijala jeho nataženou ruku.  Miriama už nás strkala do jídelny, kde se mělo podávat nějaké výborné jídlo. Těšila jsem se na něj, protože jsem začínala mít obrovský hlad. Ten mě přešel ve chvíli, kdy přede mě postavili chobotnici. Naprázdno jsem polkla a zabodla do jednoho z chapadel vidličku. To do mě nedostanou ani v kómatu. Z toho bílého tvorečka na mém talíři se mi dělalo blbě.

„Omluvte mě na chvíli,“ zamumlala jsem a zvedla se od stolu. Vyběhla jsem na zahradu. Posadila jsem se na houpačku u altánku. Zatřásla jsem hlavou ve snaze zbavit se té chobotnice, ale její uvařený oči mě od teď budou strašit ve snech. Jako by už teď nebyly dost šílený. Zavřela jsem oči a jen se houpala.

„Tobě není zima?“ ozval se hlas. Otevřela jsem oči a podívala se na Austina. Nejspíš už tady seděl dost dlouho a pozoroval mě. Netušila jsem, že jsem usnula.

„Ani ne. Jak dlouho tady jsi?“ chtěla jsem vědět. Usmál se na mě tím svým okouzlujícím úsměvem a zabořil se do kožešiny, které byla přehozená přes houpačku.

„Sotva deset minut, ale nechtěl jsem tě budit. Navíc je na tebe, když spíš, hezký pohled,“ vysvětlil mi. To mě tady jako pozoroval deset minut. Pane Bože, řekni, že jsem nedělala nějaké blbosti.

„Tak to jsem asi přišla o tu lahůdku,“ prohlásila jsem trpce. Austin se usmál a soucitně přikývl. Otočil se na mě, v očích mu pobaveně jiskřilo.

„Tvoje první chobotnice, co? Když jsem ten hnus jedl poprvé, tak jsem reagoval hůř než ty. Je to bez chuti a ty oči. Fuj!“ Otřásl se a já se rozesmála. S ním se shodnu snad na všem.

„Doufám, že už to nikdy nebudu muset ani vidět, natož sníst. Mám podezření, že by to můj žaludek nezvládl,“ přidala jsem se k němu. Už se nadechoval k odpovědi, když mu zazvonil mobil. Vytáhl ho z kapsy kožené bundy a zamžoural na displej. Fotka nějaké červenovlasé slečny se vyjímala po celé délce i šířce.

„Já tady nejsem,“ zakňučel a složil hlavu do dlaní.

„Kdo to je?“ Zvedl hlavu, aby mě mohl obdarovat zoufalým úsměvem.

„Moje přítelkyně. Určitě má nějaký veliký problém, když mi volá v jedenáct večer,“ vysvětlil mi. Tak ono už je jedenáct. Takže jsem si zdřímla skoro tři hodiny.

„Radši to zvedni, abys neměl problémy,“ poradila jsem mu, když se pořád neměl ke přijmutí hovoru.

„Radši jo…“      

Omlouvám se za čekání, ale vůbec nestíhám, a když už náhodou stíhám, tak jsem líná něco napsat. Doufám, že se kapitola líbila a dobře se četla.

Simapj

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlomený ďábel. Nebo anděl? 6. kapitola: