OurStories.cz ~ naše povídky - Stmívání » Čistý štít 6. kapitola

12.08.2015 (11:00) • Andre2 • Stmívání • komentováno 2× • zobrazeno 954×

Chci Vám poděkovat za příznivé komentáře! Moc si jich vážím :)

Snad se  Vám bude tahle kapitola líbit, přeji příjemné čtení!

Rychlostí blesku proletíme okolo toho knírače. Stěží jsem mu stačila říct: „Nashle." A zároveň se snažím oprostit svou ruku ze Seanova pevného sevření. „Seane!" okřiknu ho. Jako by se ztratil ve vlastních myšlenkách, nereaguje vůbec na nic.

Nesnáším pocit nejistoty!

Během třiceti sekund sedím na kožené sedačce, za další půl minutu už Sean strká klíče do zapalování a startuje.

Poprvé se na mě podívá. „Připoutej se!" zahučí a dál se věnuje provozu.

Zhrozím se nad výškou naší rychlosti. „Zpomal!" vyjeknu, začínám se třást.

„To nepůjde, zlato," řekne potichu a dál projíždí stokilometrovou rychlostí po Londýně.

Děsí mě jeho chování! „Odvez mě okamžitě domů!" začnu hystericky.

Zas mě ignoruje. Jsem v háji! A já si myslela, jak tohle rande báječně skončí, ale nakonec zůstanu pohřbená někde v lese, kde mě nikdo nenajde!

Mohla bys přestat! kárá mě podvědomí, které začíná plánovat. Tak to jsem vážně zvědavá, co vymyslí!

Asi po deseti minutách sjedeme ze silnice na lesní cestu. Už můžeš začít s tím svým utápěním v tom nejhorším! zaskřehotá hlásek, kterému asi došly všechny možnosti na naší záchranu!

Narovnám se v sedačce. S otevřenou pusou koukám na přibližující se gotickou stavbu kostela. Stejně jako v té… jak to nazvat? V té vizi se před námi objeví mohutná rezavá brána, akorát s ozdobnými chrliči dále na sloupcích. Zapřu se v sedačce, když se na mě ten okřídlený kámen s děsivým obličejem podívá.

Sean vyleze z auta a přejde k mým dveřím. Rychle se snažím najít čudlík na zamykání, ale je pozdě!

Během vteřiny stojím na nohou, samozřejmě mě chytne za ruku, zřejmě abych neutekla, což bych teď udělala ze všeho nejraději.

Zkoprním, když se brána sama otevře. Zapíchnu se podpatky do země, aspoň k něčemu jsou dobrý.

Do hajzlu! zakleji, když si mě přehodí přes rameno jako pytel brambor a mé „boty" zůstanou zapíchnuté na místě, kde jsem ještě před chvílí stála.

Začnu mu pěstmi bušit do zad. „Okamžitě mě postav na zem!" zajíknu se. „Seane, já chci domů!" křičím a slzy mi stékají po tvářích. Postaví mě před mohutné dřevěné dveře. Začíná mi být zima, otřu si jednu osamělou slzu a snažím se Seana probodnout pohledem. „Mohl bys mi laskavě říct,  co děláme na hřbitově?"

„Strach vystřídal vztek," zkonstatuje, ale pořád se tváří tak nějak zadumaně a zároveň překvapeně.

Díky za odpověď! zavrčím si sama pro sebe.

Dveře od zchátralého kostela se otevřou a já musím mít bradu až na podlaze. Před námi je obrovská hala z mramoru s několika pilíři u kamenného poschodí.

Fascinovaně se koukám po zdech, na kterých hrají nádherné kresby, jsou ještě hezčí než od Leonarda Da Vinciho! Jsou to ty klasické kresby jako v každé katedrále, které vám vezmou dech, ale osoby na nich vypadají jako živé, někdo si s nima dal stejnou práci jako se Seanovým tetováním.

Chytne mě za ruku a vede mě po schodech nahoru. Jak milým překvapením, když v ohromné knihovně je zbytek „božské" party. Ztuhnu ve dveřích, když se všichni přítomní podívají naším směrem.

Jasper si promne oči. „Tak to si ze mě děláš už obrovskou prdel!" křikne. Jsem zmatená, nevím, jestli to patřilo mně, nebo Seanovi

Během pár sekund už se drží Sean za tvář a dívá se na mého brutálně nasraného bratra (pardon, ale jinak se to nazvat nedá), který mu jednu ubalil.

Už se chystá mu vrazit další, ale zabrání mu v tom Benjamin. „Seane, co se stalo?" zeptá se ho až moc vážným hlasem.

„Viděla přesně to samé, jako Jasper přes tebe," řekne a upřeně se dívá na Bena.

Mam chuť někam utéct před tolika očima. „Mohla bys," ukáže na dveře. Během vteřiny už stojím v obrovské hale.

Odskočím od těch ohromných dveří, které zabouchly, zřejmě abych je neslyšela. To by mě zajímalo, co tak důležitého řeší!

Asi bych se měla cítit nějak zmateně, ale něco mi říká, že tu mám být. Vlastně veškerý strach, nejistoty zmizely, jako bych sem patřila. Nic mi nepřijde divné, i ty kresby, jako bych je znala odjakživa.

Opřu se o stěnu a čekám. Kdo by řekl, že jim to dohadování bude trvat takovou dobu. Mám nutkání tam vtrhnout a zeptat se, co to má všechno znamenat. Sáhnu po klice, ale dveře se zas samy otevřou, jako by nechtěly, aby na ně někdo hrabal.

„Ahoj, dědo," pozdravím ho. Ostatní se na mě podívají, jako bych právě řekla, že z nebe padají trakaře. I já se divím, proč jsem té osobě řekla dědo, když jí ani nevidím do tváře. Přijdu si jako totální blb.

„Jak jsi to poznala?" kouká se na mě Georgova tvář zpod kápí.

Tak tohle je divný! Co tu, krucinál, dělá náš děda? „Já… já nevím." Nechám ty slova vyznít do hrobového ticha.

Poprvé za celé dva týdny slyším promluvit Roberta. „Je stejná jako my?" zeptá se.

Georg si sundá kapuci. „Ne, není."

Kristapána, co to má znamenat!

„Může mi někdo laskavě říct, co se tu děje?" vyjeknu podrážděně. Tyhle rychlé změny nálad mě začínají štvát!

Ignorují mě. „Tak co tedy je?" zeptá se Grace.

„Nemá být od každé rodiny jen jeden lovec?" optá se Tobby.

Nadzvednu jedno obočí. Co jako myslí slovem „lovec"?

„Ani já sám dobře nevím, co přesně Noemi je, ale není úplný lovec, jen půlka její osoby je. Máš pravdu, že každá rodina má jen jednoho, a tím je Jasper. Noemi je náhradní za rodinu Crowleyových," odpoví pohotově na obě otázky.

Zakroutím nad tím hlavou. „Jaký lovci?" vyštěknu, abych je přiměla mi odpovědět.

Georgovi naběhnou vrásky na čele. „Lovci démonů," odpoví.

Uteč, jsou to blázní! sykne podvědomí, které se zas snaží mě přimět k rozumu.

Zůstanu stát jako přikovaná. „Proto máte ty tetování?"

„Každý lovec má jen jedno a k němu danou schopnost. Sean má draka, protože dokáže ovládat oheň." Tak jo, tohle zní absurdně.

Jestli on dokáže pracovat s ohněm, tak já se umím měnit v soba! pomyslím si.

Ozve se chladný hlas. „Nevěří nám."

Hej! Jak to víš, Islere? zavrčím na něj v duchu.

„Můžeš s tím přestat! Bylo docela zábavný představovat si, jak se měníš v soba!" odpálkuje mě Chris, který se opírá o stěnu.

„Jak to víš?" ozvu se už nahlas.

Šibalsky se usměje. „Stejně jako Sean umí ovládat oheň."

„Tohle nemá smysl, potřebuje si vzpomenout," řekne rozhodně děda, nebo strůjce tohohle všeho šílenství!

Ozve se Jasper. „Takže ji máme vzít za Nicholasem?" zeptá se.

George přikývne. „Ano, ještě dnes."

„Tak to teda nepůjde," zaprotestuji.

Zamračí se na mě. „Proč?"

Ukážu na mohutné hodiny, které ukazují, že mám už desetiminutové zpoždění. „Musím domů a asi bych tátovi nevysvětlila tohle," rozhodím rukama.

„Tak dobře, zítra tam půjdeš s Benem a Jasperem." Přikývnu.

Tak to jsem zvědavá, kdo je Nicholas!

XXXXXX

Sean mě celou cestu k autu nesl v náruči, pak mě posadil na místo spolujezdce a dokonce vyprostil střevíčky ze sněhu. Podal mi je a já se do nich obula.

Většinu cesty jsme promlčeli, já se ho chtěla zeptat na tolik věcí, ale zároveň se děsila, co z něj může vypadnout. Takže jsem to raději nechala být. Sean se stejně pozorně koukal na silnici a jel mnohem opatrněji než ke kostelu.

Ještě než vystoupím, otočím se na něj. „Seane, bylo to vážně super rande, až na ten konec," usměji se na něj a dám mu pusu na tvář.

Oplatí mi úsměv. „No, tak to budeme muset někdy nepravit." Přitáhne si mě k sobě a já konečně ochutnám jeho sladké rty.

Kdo by řekl, že to ještě může skončit docela dobře?!

Odtáhnu se od něj. „Dík za hezký večer." Vystoupím rychle z auta.

Zas mi hraje na tvářích rudá barva a přihlouplý úsměv.

Ritterová, vzpamatuj se! okřikne mě hlásek, když u dveří zahlédnu naštvaného tátu.

Jsme v loji! pomyslím si a mé podvědomí souhlasně přikyvuje.

Jen co k němu dojdu, začne: „Noemi Chloe Ritterová, kdes byla? Máš půlhodinové zpoždění!“

Chci něco říct na svou obhajobu, ale nemůžu mu říct: „Tati, v klidu, právě jsme s dědou řešili lovce démonů, byl u toho Jasper i Ben." Úplně vidím, jak si dojde pro telefon a zavolá do blázince, že jim asi utekl jeden pacient. Takže se zmůžu jen na jediné. „Já vím a přijímám jakýkoliv trest, který mi dáš…" Až na domácí vězení! dodá hlásek.

Možná to nebyl až tak dobrý nápad! Domácí vězení jsem dostala, a jako by toho bylo málo, po zbytek měsíce se zapojím do domácích prací. Ale to nejhorší na konec! Jestli jsem si myslela, že přednášku o sexu už mám dávno za sebou, tak ne! Táta byl tak laskav, že mi osvětlil i věci, které snad nikdy nebudu potřebovat! Uzavřel debatu, až když jsem mu řekla, že jsem panna. Oba jsme z obýváku vystřelili rudí jako raci.  

Tak tohle byl den Blbec!

PS.: Vše o lovcích bude objasněno v 6. kapitole 

Autor: Andre2, v rubrice: Stmívání

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 6. kapitola :