Dvě strany téže mince - 27. kapitola - Katherine • OurStories.cz ~ naše povídky

Povídka se umístila na druhém místě v anketě o Nej povídku měsíce. Gratulujeme!

Název kapitoly mluví sám za sebe, a tak bych se výjimečně v perexu věnovala něčemu jinému. =)
Chtěla jsem Vám všem ohromně poděkovat za nádherné umístění v Povídce měsíce; vehnali jste mi slzy do očí a udělali jste mi tak obrovskou radost, že se z toho budu radovat ještě rok. =)
Jste ti nejlepší čtenáři, které si autor jako já může přát. A proto Vám tuto kapitolu věnuji s další záplavou díků. Děkuju! =*

05.10.2011 (16:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 21× • zobrazeno 3587×

(***)

27. kapitola – Katherine

Paprsky listopadového slunce se mi vpíjely do kůže; stejně jako jeho prsty, jeho rty a on sám.

Dnes poprvé jsem mu to dovolila.

Kapky mojí krve se spojovaly v drobné potůčky z ran po celém těle. Nebolelo mě to; naopak... chtěla jsem mu dát víc.

Možná proto, že jsem tušila prohru. Bála se, že v jeho náruči už nikdy víc neusnu. Když mě nakonec objal a vnutil mi pár kapek svojí životodárné tekutiny, opět jsem nechala všechno v jeho režii.

„Katie,“ šeptal tiše moje jméno. Zavřela jsem oči. Takhle bych chtěla zůstat navždycky. Jen já a on. Bez všech starostí vnějšího světa. Bylo by tak snadné nechat všechno rozplynout, zapomenout a zůstat s ním.

Pořád se mě zmocňoval příjemný třes, kterého jsem se ani nechtěla zbavovat. „Jsi idiot,“ zamumlala jsem v odpověď.

Tlumeně se zasmál a zabořil tvář do mých vlasů. „Je to pryč,“ sliboval.

„Ona chce vyhrát,“ zamumlala jsem, „ještě není konec.“

„Je skoro poledne, měli bychom vstát,“ usmál se.

„Vstávej si sám,“ zabručela jsem a přetáhla si peřinu až ke krku. „Právě si ze mě vysál pár litrů krve. Ani se odtud nehnu.“

Vzal moji ruku a políbil mě do dlaně. „Slečna Protivná má zase svůj den.“

„Pan Musímnavšechnoreagovat taky,“ opáčila jsem, ale vstala a začala se oblékat. Pan Dokonalý se na mě zašklebil a dveře od koupelny se za ním zabouchly dřív, než mu stačil polštář přiletět na hlavu. Se žuchnutím spadl na podlahu a já do něj naštvaně kopla.

„Nevztekej se,“ ozvalo se se smíchem.

„Ty mě nemáš co poučovat,“ odsekla jsem.

Jeho slova ale přerušil zvonek a já seběhla do přízemí. Otevřela jsem a tam stál muž v kšiltovce s krabicí od pizzy v ruce. „Slečna Gilbertová?“

Nechápavě jsem svraštila obočí. „Já si nic neobjednala.“

Chlápek se zamračil. „Mám tu objednávku na vaše jméno.“

„Damone?“ zavolala jsem do domu a pan Dokonalý se skoro v zápětí objevil za mými zády. „Tys objednával pizzu?“

„Ne,“ zamračil se. „Kdybych to asi tak stihnul?“ nemohl si odpustit.

„Já vím. Myslíš, že Jeremy -“ nestihla jsem dopovědět, protože mě v tu chvíli ten muž popadl za ruku a strhl si mě k sobě, okolo našich hlav prosvištěla šipka, zabodla se Damonovi nad klíční kost a on se skácel k zemi. Sporýš. Kat. Chtěla jsem vykřiknout, ale dostala jsem ránu do hlavy a v tu chvíli nevěděla o světě.

…

Probrala jsem se v tmavé místnosti, chvíli trvalo, než si moje oči zvykly. A potom jsem pohledem zavadila o židli, na které byl přivázaný Damon. Popálený. Provazy se mu stahovaly kolem zápěstí, hrudníku a kotníků, s každým dalším pohybem mu propalovaly kus těla. Hlouběji a hlouběji.

„Damone,“ šeptla jsem. Zvedl hlavu a smutně se usmál.

Někdo uzly přitáhl a on sebou bolestivě škubl. Nevydal ani hlásku.

V tu chvíli mě někdo popadl, zvedl ze země a hrubě do mě strčil. Svíral mě a nehodlal pustit.

Katherine.

„Nejsi vůbec překvapená,“ řekla mile.

„Čekala jsem, že to uděláš,“ šeptla jsem, „ty nerada prohráváš.“

„Určitě bys nechtěla, abych mu ublížila, nemám pravdu?“ vrčela mi do obličeje, její oči pomstychtivě rentgenovaly ty moje.

„On se o sebe postará,“ hekla jsem a snažila se vykroutit z jejího sevření.

„On možná ano,“ odpověděla s úsměvem, „ale ty to nedokážeš.“ Smýkla se mnou o zeď a pak mi zuby, ostrými jako břitva, přejela přes šíji až k rameni. Vykřikla jsem a z obrovské rány se vyvalila spousta krve. Zamotala se mi hlava.

Pustila mě a já se sesunula na zem, rty se mi najednou lepily k sobě a já si zoufale snažila tisknout dlaně k ráně a zastavit krvácení.

Nedařilo se mi to. A já pomalu zjistila, že možná… že tohle je možná vážně konec.

Katherine přešla ke svázanému Damonovi a její poskok utáhnul provazy napuštěné sporýšem, až se mu zadřely do živého masa. Trhla jsem sebou a znovu vykřikla.

„Vidíš, co dokážu, když chci?“ šeptala mu svůdně do ucha.

„Zab… zabiju tě,“ vrčel a i přes zjevnou bolest se snažil vykroutit z pevného sevření lan.

„Nebude v bezpečí, nikdy… dokud nesplníš moje podmínky,“ krutě se usmála a najednou se zase objevila přede mnou. Popadla mě za paže a skoro požitkářsky vnořila rty do stékající krve.

Kolena mi vypověděla službu, třásla jsem se a oči se mi zavíraly. Sebrala jsem všechnu sílu, co mi zbývala, a znovu je otevřela. Snažila jsem se ji zakrvácenou dlaní odstrčit, ale byla jsem slabá.

Když mě propustila a já klesla do prachu na zem, mělce jsem dýchala, snažíc se o trochu vzduchu, zaslechla jsem její slova. „Opustíš ji. Necháš ji odejít. A já ji nechám žít. Dáš mi to, co chci.“

„Ne, Damone!“ křičela jsem, ale z mých rtů vycházel jen tichý šelest. Silně jsem pochybovala, že mě slyšel.

„Udělám, co chceš,“ odsekl.

„Výborně,“ prohlásila spokojeně a pak mě někdo popadl za vlasy a zvrátil mi hlavu dozadu. Viděla jsem rozmazaně, ale… asi to byla ona.

Najednou mi přitiskla svoji dlaň k ústům a nutila mě pít svoji krev.

A potom? Stejně se kolem mě rozprostřela černočerná temnota a já ji uvítala s horlivou radostí.

…

„Už se probírá,“ ozval se sestřin hlas. A já pootevřela oči na škvírku. Byla tma, díky Bohu za to.

„Kde… kde je ten mizera?“ zašeptala jsem.

„Jsem tady, Katie,“ ozval se mi Damonův hlas u ucha a já se spokojeně usmála. Je v pořádku.

Elena mi pomohla se posadit. „Nechám vás o samotě,“ pousmála se povzbudivě.

Když se za ní zavřely dveře, pan Dokonalý vzal moji hlavu do dlaní a věnoval mi smutný úsměv. „Odcházím, Kate.“

„Ne, ne, ne!“ vykřikla jsem. „To teda ani náhodou!“

„Nemáme na výběr.“

„Máme. Nemůžeme se nechat porazit… vždyť ona…“ Ale potom jsem si vzpomněla na něj a provazy. Na tu bezmoc, která mě zachvátila. A pochopila, že má pravdu.

„Málem jsem tě tam ztratil,“ zašeptal, „nemůžu ji nechat, aby ti ublížila.“

Zvedl se.

„Damone, ne, prosím,“ vzlykla jsem.

Lehce mi přejel prsty po čelisti. „Sbohem, slečno Skvělá.“

„Ale-“ chtěla jsem namítnout.

Zmizel.

A já v ten okamžik poznala, jak moc jsme Katherine podcenili. Jak moc mi ublížila. A ublížila i jemu.

Myslela jsem si, že to dokážu. A myslela jsem špatně.

Odhodila jsem přikrývku a vyběhla z pokoje. Ale zastavily mě Stefanovy ruce. Popadly mě za pas a nedovolily mi jít dál.

„Pusť, pusť, pusť,“ vzlykala jsem jako šílená.

„Nemůžu, slíbil jsem mu to,“ řekl tiše a já mu zabořila tvář do hrudi a usedavě se rozbrečela.

Jsem ještě pořád malá holka, která potřebuje, aby ji někdo chápal. Proč ten jediný, který to dokázal, musel odejít? Proč? Proč? Sakra, proč!

***

Slzy už netekly. Nemohly. Nešlo to.

Telefon nezvonil. A o ten svůj nezvedal.

Ozvalo se lehké zaklepání a dovnitř vešel můj otec. „Volala mi tvoje matka,“ sdělil mi.

„Já vím,“ zamumlala jsem, „nečekala jsem, že přijedeš tak rychle.“

„Dělal jsem, co jsem mohl,“ pousmál se. „Potřebujeme tě uchránit.“

„Jsou to tři dny,“ informovala jsem ho bezbarvým hlasem.

„Kate, víš, že se můžeš rozhodnout. Já ani Isobel ti do toho nemůžeme mluvit.“

„Máte pravdu,“ zakroutila jsem hlavou, „není tu pro mě bezpečno.“

„Nevěříme jí,“ odpověděl.

„Ani já ne. Musím doufat, že je Damon v pořádku,“ snažila jsem se pousmát. Vyšlo to naprázdno. Nemusela jsem se vidět, abych věděla, jak vypadám. Bledá, bezvýrazná tvář. Zničená maska. Zničená duše.

Nikdo nečekal, že ona tohle dokáže. Že se jí to povede.

A já věděla, co musím udělat. Isobel byla moje jediná spojka. A tak jsem ji využila. Kdo ví, jestli mi to pomůže. Kdo ví, jestli mi pak pomůže i ona. Ale musela jsem za ní. Musela jsem najít způsob, jak se vyrovnat Katherine. A… získat zpátky bezpečí, abych mohla být s ním.

Pan Dokonalý zmizel. Nikdo ho od té doby neviděl. Věděla jsem, že ho najdu. Jednou ano. A donutím ho pochopit, že my dva spolu máme větší šanci.

„Je čas,“ řekl tiše John.

Kývla jsem a popadla svoje jediné zavazadlo, sešla jsem schody, objala Jennu, svoje sourozence a Stefana. Tohle byl konec. A oni to taky věděli.

Vyšla jsem do temného podzimního večera.

Nebyla jsem připravená odsud odejít. Opustit rodinu a Mystic Falls. Opustit Damona.

Isobel prohrála. Tu se nám podařilo porazit. Ale na Katherine to nestačilo. To ona byla vítězem.

Hodila jsem si tašku do kufru Johnova auta a chtěla ho zabouchnout, když mi v tom zabránila bledá ruka, srdce mi poskočilo.

„Musel jsem tě vidět,“ zašeptal, když jsem se mu odvážila podívat do očí.

„Víš, co tím riskujeme,“ hlesla jsem. A i přes všechno odhodlání a sebezapření, strach o něj, jsem se mu vrhla kolem krku. „Nechci od tebe pryč,“ vzlykla jsem.

Hladil mě po vlasech a nemluvil. Jen mě tiskl k sobě a určitě neměl v plánu mě pouštět… prosím, ať to nedělá.

Nechala jsem stékat slzy po tvářích, vpíjely se mu do svetru a potom jsem se od něj odtáhla. Výraz v jeho obličeji mě vyděsil. Jeho ztrhaný a vyčerpaný pohled. Nevídali jsme se jen pár dní… a naše prohra se už teď podepsala na všem, co našla.

„Miluju tě, Katie,“ řekl tiše. A pak spojil naše rty. Nemohla jsem se ho nabažit, ta chuť byla stále stejná, nezměnila se a já se jí nechtěla ani za nic vzdát. On z nás dvou byl ten zodpovědnější. Ukončil to.

„Taky tě miluju, Damone,“ odpověděla jsem a on mi lehce páčil prsty, které se křečovitě držely jeho oblečení.

Byl pryč. Z vteřiny na vteřinu. Tak, jak může upír mizet.

„Kate, měli bychom jet,“ ozval se za mnou otcův hlas.

Nepřítomně jsem kývla, zavřela kufr a zalezla si na sedadlo spolujezdce. Jen co John nastartoval, já se rozbrečela. Tiskla jsem si dlaně na oči, ve snaze zabránit těm zpropadeným slzám… nepomohlo to. Nepomáhalo vůbec nic.

A já byla ráda, že to můj otec nijak nekomentoval.

Osamělá slza stekla po jeho tváři, když sledoval mizející světla auta. „Dobře,“ procedil skrz semknuté rty, „co dál ode mě chceš?“

Katherine přistoupila o krok blíž a zářivě se usmála. „Asi tě nepřemluvím, abys mi pomáhal.“

„To tušíš správně,“ odsekl a chytnul ji pod krkem. „Mám tisíc chutí ti probodnout srdce kůlem.“

Katherine mu stiskla ruku v zápěstí a stisk povolil. „Odejdi, pryč od svého bratra a Eleny. Jestli se k nim přiblížíš, zabiju ji. A tentokrát nezaváhám,“ zasyčela.

Damon svěsil ramena. „Vrátím se pro tebe, ty mrcho,“ zavrčel a obrátil se od ní pryč. „Jednou prohraješ.“

„Uvidíme,“ řekla posměšně a spokojeně sledovala jeho mizející záda. Dva byli ze hry. Ti dva nebezpečnější. Zlomení, daleko od sebe. Teď už jí nikdo nezabrání, aby dostala to, co chce. Nikdo.

Všem Vám hrozně děkuji za komentáře - a za hlasy v soutěži. Mám z toho pořád velkou radost a jsem stejně dojatá, přitrouble se usmívám a tančila jsem dokonce oslavný taneček. =D

Mám Vás všechny hrozně moc ráda, dáváte mojí práci smysl! =*

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction