21.02.2011 (17:00) • Salazaret • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 12× • zobrazeno 3135×
Tak tady to je? Tady se to stalo! Je to přesně rok. Při Merlinovi! Rok!
Ale pořád je to tady krásné. Ale tehdy… tehdy jsem tu krásu neviděl. Nevnímal jsem ji. Nedokázal jsem se na ni podívat.
A proč tomu tak bylo? Kdo za to mohl? Vím to… Zatraceně to vím!
Ale už je po všem. Už to budou dva měsíce. Dva měsíce oslav… Ale já se jich zřídkakdy účastním. Nenávidím tu popularitu. Vždyť jsem nic neudělal! Tak proč všechna ta sláva? Byl jsem jen ve správnou dobu na nesprávném místě. Všechno byla jen nehoda. Pitomá nehoda, která vše změnila.
I když jen díky ní je teď svět o něco čistší. Už tu není žádný Voldemort. Žádná bolest jizvy a hlavně žádná nenávist.
Byla tu. Ještě před rokem. Můžu ji cítit, jen kdybych chtěl. Ale já nechci. Zahnal jsem ji. Musel jsem… Chtěl jsem… Moc jsem chtěl…
Ale kde něco končí, většinou něco začíná a tady to vše začalo. Nebo skončilo? Kdo se v tom má vyznat? Kdo v tom má pátrat! Ale přece je to jedno, ne? Mně ano…
Posadil jsem se na spadlý kmen a zadíval se na klidnou hladinu jezera. Dnes bylo opravdu nádherně. Spokojeně jsem natáhl nohy a vystavil se sluníčku. Tak překrásně hřálo. Mohl jsem cítit, jak mě každý z paprsků lechtá na tváři. Musel jsem se usmát. Byl to krásný pocit…
Ale najednou na mě padl stín. Prudce jsem otevřel oči a díval se na návštěvníka. Lehký úsměv, tak jako vždy, když ho vidím.
„Ahoj,“ řekl nesměle, a pak se posadil vedle mě. Už se nebojí. Už je mu to jedno, jestli nás někdo uvidí. Ale já mám strach. Pořád se bojím! A proč? Proč se tak strašně klepu strachy? Proč mi záleží tolik na názoru ostatních?! Nemá to být na mně? Koho si vyberu milovat? Nebo nenávidět…
„Ahoj,“ odpověděl jsem mu a znovu se usmál. Nesměle a trochu plaše. Jeho oči zajiskřily.
„Tady se to stalo…“
„Hm… Proto jsi tady? Oplakáváš její smrt?“ řekl a jeho tvář se zkřivila v podivném úšklebku. Ano, Draco! Tady umřela… Odešla a já nevím kam! Ale jsem rád! Je to hřích?
„Proč bych měl truchlit nad její smrtí?“ zeptal jsem se a přiblížil se k němu. Jen kousíček, ale přesto dost na to, abych se ho mohl dotýkat.
Chytil mou ruku a lehce přes ni přejel konečky prstů. Zamrazilo mě…
„Nelituješ toho?“
„Ne…“ řekl jsem pevně a donutil ho podívat se do mých očí. Chci, aby viděl to, co cítím. Dám ti mou duši, pokud o ní požádáš. Ale ty víš, že víc už nabídnout nedokážu. Máš přece vše…
Usmál se tak jemně, a přesto to ve mně vyvolalo chvění.
Jeho ruka pokračovala výš. Lehce se dotkl mé tváře. Zavřel jsem oči a užíval si to. Ach, Draco! To je tak krásné! Tak opojné… Ale já chci víc! Musím mít víc!
Naklonil jsem se a spojil naše rty. Líbali jsme se pomalu a skoro až líně. Nebylo kam spěchat.
Po chvíli se odtáhl. Podíval jsem se na něj. Je tak nádherný! Tak zvláštní! Tak můj!
„Opravdu toho nelituješ?“ Proč zase začíná? To se chce zase pohádat?
Povzdechl jsem si a opřel si hlavu o jeho rameno. Nic nechápe! Proč pořád odmítá mou lásku?
A pak jsem pochopil jeho narážky. On mě neodmítá! Právě naopak. To já ubližuji jemu!
„Ach, Draco!“ vydechl jsem a znovu ho políbil. Tentokrát naléhavěji.
„Nechápal jsem!“ šeptal jsem mezi polibky. „Promiň!“
Podal se tomu. Jeho jazyk pronikl mezi mé pootevřené rty. Ochutnával jsem ho. Protože já můžu! Já chci!
Jedna má ruka se zvedla a zamotala se do jeho dlouhých vlasů. Přitáhl jsem si ho blíž a snažil se do polibku dát víc. Dát vše! Ber, Draco! Prosím! Vem si vše…
Nedostával se nám vzduch, ale proč ho potřebujeme, když máme jeden druhého? Proč ten pitomý kyslík musí vše zničit? Proč nás nutí se odtáhnout a zalapat po dechu? Proč ničí sílu okamžiku? Proto ho vymysleli? Aby se člověk mohl připravit o ty nejdůležitější okamžiky?
Nádech! Výdech… Znovu jsem pohltil ty smyslné rty. Znovu jsem dobýval, laskal. Něžně. Vroucně. Naléhavě. S vášní. S potřebou. Z nutnosti. Z lásky…
A jak se to vlastně stalo? Jak jsem ji dokázal zabít? Jak? Během tak krátkého okamžiku? Během jednoho pohledu do stříbrných očí? Proč to bylo tak jednoduché?
Pamatuji si málo z toho dne. Vím, že jsem seděl tady a ona tu byla semnou. Po kousíčkách mě zabíjela a ničila mou tehdy zkřehlou duši. Kradla mi přátele. Ale přesto zemřela! Jak?!
Stál jsem zrovna kousek od tohohle stromu a čekal, až mě ona pohltí. A tehdy přišel on. Díval se na mě a v té chvíli ona zemřela.
Utápěl jsem se v smutku, lítosti a hlavně v ní. Ale jak je možné, že jeden pohled na mého nepřítele vše změnil? Bylo to snad kvůli tomu, co jsem viděl? Tím jsem se jí zbavil? Kdo do těch krásných očí vkladl bolest? Kdo mu ublížil? Kdo za tím stojí? Otázky, na které jsem tehdy dostal odpovědi.
Proto odešla? Ne… neodešla! Zemřela! Kdyby odešla, jednou by se mohla vrátit, ale já vím, že co jednou umře, už nedokáže znovu žít. Možná přežívá, ale nežije! Tak to je a tomu věřím!
Draco! Můj Draco! Já ti věřím. Tak strašně moc ti věřím. To ty jsi mi kryl záda, když ostatní nemohli. To ty jsi mi stál po boku, když už nebyl nikdo, kdo by to dokázal. Kdo by se smrti postavil. Stál jsi tam a držel mě za ruku. To díky tobě jsme teď tady. To naše láska zabila jeho, ale i ji. Zabila tu nenávist, která nás obklopovala.
„Nelituji toho, Draco,“ řekl jsem pevným hlasem a zvedl se. Pořád jsem držel jeho ruku.
Podíval se na mě zvláštním pohledem. Jeho oči se znovu zaleskly. Ale mlčel. Tady slova nejsou potřeba. Vím, na co myslí! Vím, co cítí! Já jsem na tom stejně…
Taky se zvedl a společně jsme vystoupili z úkrytu stromů. Pořád jsem ho držel a už nikdy ho nehodlal pustit.
Šli jsme pomalu. Každý se na nás díval. Lapal po dechu. Žárlil a možná i nenáviděl. Ale toho jsem si nevšímal. Naše nenávist je mrtvá a nikdo už ji nepřivede zpět.
Usmál se na mě. Byl to tak krásný úsměv. Musel jsem ho znovu políbit. Tady a teď! Dívali se na nás, ale mým středem vesmíru byl on. Draco. Navždy…
Pokračovali jsme v cestě. Měl jsem skloněnou hlavu, ale neušel mi Dracův pohled. Bolelo mě to, když jsem ho tak viděl. Pochopil jsem, proč je zklamaný. Je to pro mě těžké. Záleží mi na jejich názoru… Bojím se jejich reakce… Nechci se dívat…
Když jsme vešli do hradu, pustil mou ruku a chtěl odejít. Proč? Proč jsem to zase zničil? Nedovolím, aby nás má malichernost odloučila. Miluji ho! Ale nikdy jsem mu to neřekl… Nedokázal, že to tak opravdu je… Jsem Nebelvír!
„Draco…“ unikla mi tichá prosba. Neodcházej! Prosím! Zůstaň! Zůstaň semnou!
Neotočil se. Neslyšel mě?
Přispěchal jsem k němu a otočil ho k sobě. Díval se na mě prázdným výrazem. Bolelo to!
„Draco, je mi jedno, jestli nás spolu uvidí! Miluji tě! Slyšíš! Miluji tě a chci být s tebou!“
Ticho… Proč pořád stojí? Proč něco neřekne? Cokoliv!
Mírně se pohnul. Lekl jsem se, že chce zase odejít. Ale místo toho mě políbil. Lehce a tak něžně. Nevydržel jsem a přimáčkl ho na nejbližší zeď. Polibek jsem prohloubil. Znovu jsem laskal ty sladké rty. Jsem jimi naprosto posedlý. Nedokážu odolat. Musím je mít. Musím je líbat. Znovu a znovu.
„Pane Pottere!“ Kdo si to dovoluje ničit tuhle chvíli? Prudce jsem se otočil a podíval se do bledé tváře lektvaristy. Díval se na mě s odporem.
„Co je?!“ odsekl jsem. Jeho oči se zúžily. Ale najednou se podíval na mého společníka a zbledl.
„Draco?“ zeptal se podivně. Musel jsem se tomu usmát. Snape a vyvedený z míry! To se jen tak nevidí.
„Severusi…“ šeptl Draco a chytil mě za ruku. Snape znejistěl a těkal pohledem z jednoho na druhého.
„Předpokládám, že jdete na večeři?“ řekl Snape a já málem dostal infarkt. Od kdy ho tahle informace zajímá? Nechápal jsem.
„Jistě,“ odpověděl klidně Draco a pořád se lektvaristovi díval do očí. Snape ještě chvíli mlčel.
„Přeji dobrou chuť,“ řekl a byl pryč.
„Co to sakra bylo?“ zeptal jsem se a pohlédl do jeho pobavených očí.
„Neptej se…“
„No… Raději to ani nechci vědět.“ Pohlédl jsem na místo, kde ještě před chvílí stál Snape.
„Tak jdeme na tu večeři?“ zeptal se váhavě Draco.
„Jistě.“ Pokrčil jsem rameny a ruku v ruce jsme vešli do Velké síně. Všichni umlkli a dívali se na nás. Ale oba jsme pokračovali v cestě a nevšímali si těch pohledů.
Jestli nás za to nenávidí? Budiž! Já se s tím naučím žít! Já svou nenávist zabil a našel místo ní lásku. Je to snad hřích? Milovat?
„Taky tě miluji…“ přitáhl si mě blíž a políbil do vlasů.
Usmál jsem se na svého partnera a v tu chvíli jsem věděl, že už jsme jen on a já. Jen já a on…
Co přesně jsem touhle povídkou chtěla říct? Ani sama nevím, ale snad se líbila. Ono ve válce mezi Světlem a Tmou bylo hodně věcí o kterých se dá psát. Ale tahle krátká 'jednotlamka' není o ničem jinem než o lásce... Děkuji, jestli jste došli až sem... na konec. Nebo je to teprve začátek? To musíte posoudit samy...
Vždy Vaše Salazaret
Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction
Sdílet
Diskuse pro článek Jen ty a já:
Je po válce, Voldemort padl. Ale to nejdůležitější ještě stále nebylo řečeno… 
Sdílet
Ty máš nádherný styl psaní. Nemá cenu se tady dál rozepisovat. Zbytečně bych se opakovala. Napíšu jen bravo!!!
Já... opravdu děkuji za tak krásné komentáře. Vím, že se prvně nedá pochopit kdo umřel. Ale, co užíralo Harryho? Co ničilo jeho malou duši? Byla to nenávist, která zemřela rukou lásky...
hm... přijde mi nechutná představa těch dvou, ale přesto je to nádherné a krásné.
Čtu si to už asi podesáté a pořád mi padá brada údivem... něco tak úchvatného jsem už dlouho nečetla 
Pááááni... to je... to je... neuvěřitelné... 
